LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Nejslabší Červeňákova kniha. Celé to působí jako roztažená povídka, spousty věcí je nedovysvětlených a zmatených…

Vzhledem k tomu, že military sci-fi a space opera patří k mým oblíbeným žánrům a Kotoučova první kniha Pokračování diplomacie se mi celkem líbila, na Příliš blízké setkání jsem se těšil. Kniha však pro mne byla jednoznačným zklamáním. Zápletka mi přišla s výjimkou jednoho nebo dvou momentů předvídatelná, akční scény byly přinejlepším průměrné, mimozemšťané vyvolávali spíše dojem trapnosti. Chování jednotlivých aktérů mi často přišlo poměrně nevěrohodné, většina postav (snad kromě vědců a jedné pilotky) jsou jen jména postrádající jakýkoliv „zlidšťující“ prvek a hlavní hrdinka na mne příliš sympatickým dojmem nepůsobila (na vině je možná skutečnost, že nám ji autor více nepřiblížil a její chování na lodi se mi po většinu času zdá být spíše v rozporu s tím málem, co o ní víme). Autorova inspirace Davidem Weberem se mi jinak spíše líbí, avšak v případě osoby dr. Malthuse už zašel příliš daleko (v podstatě jde o naprostou kopii ctihodného Reginalda Housemana z Weberova románu Čest královny; to samé platí i v případě vyvrcholení knihy, které je ovšem u Webera mnohem lépe a věrohodněji napsané). Celkově pak platí, že sice nemohu říci, že bych měl problém knihu dočíst, avšak na druhou stranu jsem se při jejím čtení ani nijak zvlášť nebavil (54%).

Jaroslaw Grzedowicz se svou sérií „Pán Ledové zahrady“ má tu pochybnou čest zabírat cenný prostor v jedné z mých polic už delší dobu, ale teprve nedávno vydaný „Popel a prach“ je první knihou tohoto autora, kterou jsem přečetla.

Dovolím si malou odbočku: četba knih patří k mému životu od dětství a tak se stala do značné míry rutinou, je pro mě přirozené trávit chvíle volného času nad rozevřenými stránkami, vstupovat do nevšedních světů. Jde o činnost velmi oblíbenou, přesto jen zřídka v posledních letech prožívám fascinaci, co by mě nutila o právě čtené knížce stále přemýšlet a vracet se k ní s dychtivostí žánrem čerstvě okouzleného zelenáče. Grzedowicz to dokázal: nechal mě převtělit do sympatického bezejmenného hrdiny, jehož myšlenky, postřehy a pocity často rezonovaly s mými. Vzal mě do světa Pomezí, do očistce zaplněného dušemi zemřelých, jakési paralelní pokřivené reality, kam může vstoupit málokterý smrtelník. Zaplavil mě emocemi, především melancholicky depkoidními, nechal mě však pocítit také úzkost až hrůzu a několikrát lehce rozvlnil mé rty v ironickém úsměvu. Slabší dějová linie je vyvážená množstvím obrazů, znepokojivě živých, snově pomalé pasáže jsou občas střídány rychlými akčními scénami, situace se neustále vyvíjí, pro nudu není prostor. Stížnost bych vznesla k několikrát opakovaným slovním obratům a skutečnostem, což lze odpustit – prolog je vlastně samostatnou povídkou. Podstatně větší výtka patří závěru románu, kdy se nejvíce projevila chatrná kostra příběhu. Tolik utrpení, tolik bolesti… a pak tohle?!? Velká škoda a procenta dolů.

Zvláštní komentář si zaslouží také obálka, k níž mám poněkud ambivalentní postoj. Tématicky není od věci, barevně odpovídá pošmourné atmosféře knihy. Nicméně odkazuje kamsi ke zběsile akčním románům a to je hodně zavádějící. Osobně bych volila méně agresivní gesto hrdiny a zvýraznila podivnost světa Pomezí. Ve spojení s povedenou grafickou úpravou to úplně neladí, snad by stačilo nadpis posunout na střed, prázdný levý horní roh by nepřitahoval tolik pozornosti. Nekárám, je to určitě lepší než obálka polská, jen myslím, že se Jan Doležálek měl vydat spíše decentnější cestou „Špinavé práce“ nebo série „Virex“.

Tímto vyzývám Triton, aby sakra hodili pozadím a přivalili na pulty knihkupectví „Pána Ledové zahrady 3“, ať se do tohoto cyklu konečně můžu pustit bez rizika poztrácení souvislostí. A Vy, pane Grzedowiczi, pilně pište, Váš styl – Váš literární jazyk i podivné vize mi převelice sedí. 88%

Původně jsem chtěl tuto novelu v New Weird přeskočit, protože jsem ji už četl v magazínu, ale nakonec, navnaděn plným hodnocením od Gaarqa, jsem si ji natřikrát dal. A dobře jsem udělal. Novela patří do stejného světa jako autorův román Světlověk, do světa alternativního 19. století, kde magie funguje v podobě formulí, které stráží a licencují pro použití jen uvnitř své komunity cechy. Tento tradiční svět je nabourán nálezem éteru, magické substance, která umožňuje mnohem složitější a silnější kouzla. Rozmach v používání éteru oslabuje tradiční cechy, nabourává zažité tradice a nastoluje, no, pokrok. A pokrok, to je jako stádo sviní v humně, jak praví klasik. Na pozadí této proměny světa, která se vešla do doby trvání jediné generace, sledujeme příběh mlynáře, majitele větrného mlýna v alternativní Anglii. Jeho cech upadá, nastupují parní mlýny a my sledujeme jeho boj o štěstí světa i jeho osobní. Zní to jako námět románu od Galsworthyho nebo jiného z té bandy? Nejen zní. Až na občasné magické prvky a mnohem střídmější počet hrdinů je to vlastně o tom samém. Hledání místa na slunci, boj o lepší život… V souvislosti s tím bojem bych si dovolil výtku. Autor nic přímo nehlásá a neočkuje, ale nejde si nevšimnout jisté politické, přesněji levicové, propagace. Pár konspiračních vsuvek nám sice naznačuje, že by to vlastně ani moc levicové být nemuselo, že by stejně tak mohlo jít o nekalé metody konkurenčního boje – tedy pravicové – ale prostě jisté jemné protláčení ideologie z novely cítím. Druhá výtka směřuje k závěru, který je poněkud nesrozumitelný, psychedelický a snad i zbytečný. Třetí, trochu hnidopišská výtka, směřuje k poněkud pokřivenému ekonomickému zakotvení příběhu. Cestování chudého vlakem bez zmíňky o tom, jak si obstaral lístek či jak obešel kontrolu není úplně košér. Také větší investice jsou v novele dělány jakoby víc srdcem než hlavou, přitom obchodník i řemeslník musí hlavně dobře počítat, pokud chce vydělat. Přes to všechno je Příběh mistra mlynáře opravdu dobrou povídkou, jednou z nejlepších a také čtenáři nejpřístupnějších, jaké jsem ve stylu new weird četl.

tak jako úvodní povídku bych čekal něco průraznějšího. takhle jsem se dostal jenom k odvaru z postmoderní diplomacie, tak jak nám to dnes předvádí euroamerická společnost. motivace postav je naivně nablblá už z dnešního etologického pohledu (proč se proboha moderní autoři nezajímají také o moderní poznatky a ne jen papouškují desetiletí stará klišé?), první pointa je navíc zbytečně krutá (ta zbytečnost plyne z nelogičnosti), stejně tak jako je to bůh ze stroje a hnedlino po ní následuje další pointička, a taky tažená jako králík z klobouku. to je to špatné. a to dobré je celkem zajímavý, ale ne příliš originální svět a čtivý text. no, jak říkám, žádná sláva, ale nic děsivého.

Promakané prostředí, skvěle vykreslený svět, variabilní zápletky, ale stejně jako v předchozím dílu to shazuje stále stejné akční zakončení. Neškodilo by pro jednou nenechat hrdinu propíchat, rozsekat a jinak domlátit těsně předtím než hrdinně dorazí zloducha. Taktéž neustálé připomínání rasy a zakázaných schopností by si autor mohl odpustit. Jednou to chápu, ale když potřetí v jedné knize čtete jeden a ten samý odstavec o tom jak nesmí čerpat energii z ohně a lidí, tak to už je hodně trapné.

Dost špatné zakončení – první polovinu se nic neděje a jen sledujeme zabydlování trochy služebnictva. Poté následuje krátké období naplněné lásky a je překlopeno do rádoby akčního konce. To bych ještě přežil, ale samotný důvod pro akční konec si autorka doslova vycucala z prstu. Vůbec a naprosto to nedává smysl a logiku celá tato vložka neviděla ani z rychlíku.

Vždycky když začnu číst knížku, dělá mi největší problém vyznat se v hlavních postavách, kdo je kdo a jak se jmenuje. Prstě potřebuju číst delší dobu, aby se mi postavy v hlavě nějak rozškatulkovaly. Po přečtení první části Nadace mi hned došlo, že asi budu mít problém, protože postavy se měnily cca po 50 stránkách. Nakonec se ukázalo, že to zas takový problém nebyl a já o to víc oceňuju Asimovu schopnost provázat děje jednotlivých oddílů nenápadnými větičkami. Někdo mi o Nadaci říkal, že to je pět téměř nesouvisejících příběhu, ale podle mě souvisí každý s každým, a protože děj není vždy úplně jednoduchý, chce to číst opravdu pečlivě a věnovat pozornost detailům.

Výborná kniha. Spíš než scifi je to poměrné věrné podobenství o lidské rase, se všemi jejími klady a zápory.

Jedním slovem geniální.

Příliš mnoho děje a akce – určitě ANO (ale to jediné knihu zachraňuje, jinak by se to nedalo číst vůbec), Přeplácané – ANO, Originální svět – Spíše NE (různé potvory s osmi nohama a čtyřma chobotama nepokládám za originální svět), Originální nápady – Spíše NE, Emocionální zážitek – NE (děj plyne, hlavní postava se dostává z jednoho smrtelného nebezpečí do druhého, ale čtenář ví, že se nestane nic hrozného. Pro Cabe Bedlama je každé děsivé nebezpečí jako přecházení silnice), Zajímavé postavy – Spíše NE (až na Temného koně), Hlavní hrdina – neporazitelný a nudný (nejlépe ho charakterizují slova Williama Wallace „zničí nepřátelé blesky ze svých očí a hromy ze své zadnice!“)

Kdybych si to koupil, hodnotil bych ještě níž a litoval ztracených peněz. Z knihovny … proč ne, vysloveně jednoduché čtení na oddych, než se člověk pustí do něčeho pořádného. 50%

OK, objektivne to asi neni kniha na 100% hodnoceni, jenze ja jsem si jeji cteni neuveritelne uzil – velmi me totiz bavi cist pribehy o velkem spiknuti, kteremu celi jen nekolik malo pozoruhodnych jedincu a Koontz se mi tu trefil do vkusu naprosto dokonale. V takovem pripade vubec nevadi, ze popisy „hackovani“ a vubec pocitacove realie v soucasnosti pusobi trochu usmevne. Temnou reku srdce radim v tom, co jsem od Koontze zatim precetl, mezi absolutni spicku, kterou prekona asi jen Neobycejne dedictvi.

Mé první seznámení s Koontzem. Autorův styl mě tehdy nadchl tak, že jsem následně přečetl velkou část toho, co od něj u nás vyšlo. Podobně laděných thrillerů napsal autor ještě několik, naprosto typické pro ně je rychlé uvedení do děje – autor na nic nečeká a po několika stranách už jste vtaženi do smrtící jízdy, která se nikde nepřeruší a ve zběsilém tempu dojede až do konce. Děj se odehrává během pár desítek hodin a hlavní hrdina je v něm podroben nekompromisním zkouškám od záporáka, ze kterého místy až mrazí. Pokud hledáte napínavý akční thriller, zde nesáhnete vedle.

Podle mého názoru největší autorův úlet. Obecně jsem vděčný čtenář, líbí se mi kdeco a nemám kdovíjak velké nároky. Přesto jsem při čtení této knihy měl skoro pořád na rtech písmenka „WTF?“ a po dočtení jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, jak jeden z mých nejoblíbenějších autorů dokázal stvořit tak nebetyčnou blbost. Ve všech ostatních knihách se mi Koontz buď přímo trefil do vkusu nebo jej minul, ale byl jsem ochoten jej tolerovat, knihu jsem dočetl a celkem v klidu odložil. Toto je jediný případ, kdy jsem měl chuť v polovině knihy ji zavřít a pro své duševní zdraví zapomenout, co jsem přečetl. Nakonec převážila zvědavost, jak si s tím Koontz poradí v závěru a jestli to náhodou vše nějak uspokojivě nevysvětlí. Nestalo se a co hůř, dokonce napsal pokračování (to už jsem vážně nečetl a ani číst nehodlám). Autora bych všem ze srdce doporučil, ovšem s dodatkem, ať se vyhnou právě této knize. Ale jsem ochotný uznat, že je to moje chyba a že to ostatním může přijít zajímavé…

Na Koontzovy kvality podprůměrný voodoo horor. Lepší autorovou knihou podobného žánru jsou Přízraky.

Dle mého názoru na Koontze trochu netradiční žánr, se kterým si však poradil velmi dobře. Musím souhlasit, že kniha hodně připomíná Kinga, ovšem s tím rozdílem, že King by to o dobrých sto stran natáhl. Většina Koontzových knih, které u nás vycházejí v posledních letech, už jsou žánrově trochu jinde a jak ukazují Přízraky, je to možná škoda.

U nás poměrně čerstvě vydaný Koontz, který své pravidelné čtenáře nijak nezklame, ovšem mě zároveň ani dvakrát nenadchl. Hlavního hrdinu jsem si tentokrát příliš neoblíbil a s tím bohužel do jisté míry stojí a padá to, jestli si oblíbíte celý román – to ostatně platí pro většinu Koontzovy tvorby.

Poměrně rozsáhlý román, který rozhodně není typickým sci-fi. Oproti jiným autorovým knihám má tato znatelně pomalejší tempo a je někdy až zbytečně rozvláčná. Samotné vyvrcholení také není kdovíjak strhující a celkově byl pro mě tento román trochu zklamáním. Z Koontzovy tvorby bych jistě doporučoval jiné knihy.

Co se týče autorovy tvorby, tak poněkud netradiční, ale velmi příjemný román. Hlavního hrdinu a jeho rodinu si prostě musíte oblíbit a přestože samotný děj lze zařadit do thrilleru nebo dokonce hororu, právě díky výborně napsaným postavám vypadá celý román velmi odlehčeně a čte se jedním dechem. Pro mě osobně jeden z vůbec nejlepších Koontzových románů.

Koontz není typický autor žánru, kterému se věnuje tento web. Falešná vzpomínka je mysteriózní thriller, který patří k tomu lepšímu, co jsem měl možnost od autora přečíst (cca 15 knih). Styl vyprávění i konec příběhu je pro autora naprosto typický a kdo si oblíbí jednu z jeho knih, má velkou šanci, že se mu bude líbit většina autorovy tvorby.

Uf, opäť som si potvrdil známe pravidlo, že čítať skvelé knihy v skúškovom období sa nevypláca… nuž čo, menej času na učenie, ale viac som mal na čítanie tejto výbornej knihy.

Hyperion je vyše štyristostranovým prológom. Opis sveta budúcnosti a rôznorodých charakterov pútnikov je očakávanou samozrejmosťou, avšak Simmons zašiel ďalej. V príbehu kňaza si vyskúšal denníkovu formu rozprávania o strate a nájdení viery. Plukovník Kassad čitateľovi priblíži odľudštených Vyvržencov a svoju motiváciu v akčnom rozprávaní s dávkou erotiky. Osud básnika a jeho vraždiacej múzy umožnil Simmonsovi vyblázniť sa a zapojiť do diela to, čím sa líšime od iných druhov života – literatúru. Pripravte sa na kvetnatý štýl, úvahy o údele básnika či smrti literatúry, posadnutosť dokončením vrcholného diela a hojné citácie známych klasikov. Žid Sol Weintraub prináša ďalší chýbajúci prvok – cit. Garantujem vám, že aj po rokoch si na osud jeho mladnúcej dcéry spomeniete. Simmonsova hravosť sa preukázala nielen zvolenou kompozíciou, ale aj jej nedodržaním – na motiváciu piateho pútnika si pár sto strán počkáte, autor dal prednosť cyberpunkovej detektívke, do ktorej zapojil spisovateľa, ktorému Kantos venoval. Záver veľkolepého úvodu patrí konzulovi Hegemonie, ktorý sa tohto okamihu od začiatku bál.

V Páde Hyperionu oddeleného od predošlého textu vloženou obálkou sa autor vracia k tradičnému rozprávaniu, kde strieda niekoľko dejových línií, zapojí politikov snažiacich sa zvládnuť vojnový konflikt, ukáže ako dopadne stretnutie so Štírom a jednou z hlavných postáv sa stane umelá inteligencia vytvorená podľa obrazu Johna Keatsa. Simmonsova fascinácia touto osobou sa prejavuje v plnej miere, keďže do textu vkomponoval život a dielo tohto romantického básnika. Je to nápad odvážny a iste aj riskantný. Nie každý čitateľ totiž túto postavu ocení, odporúčam však obetovať trochu času preštudovaním Keatsovho životopisu a prečítaniu obsahu jeho básnickej skladby Hyperion. Podobne ako u Hladových her, kde bola dodatočnou úrovňou šachová partia, aj tu získava príbeh novú dimenziu a poteší každého čitateľa ochotného učiť sa. Záverečných dvesto strán je plných zvratov, jednotlivé dejové línie sa pretínajú a zarazí vás jedine zvýšená zložitosť príbehu. Na knihu som nemal voľné dni, čítal som niekedy aj po pár stránkach, preto si myslím, že nie všetko som plne pochopil, bude to chcieť ešte jedno prečítanie… ideálne s novým vydaním Endymionu :) Vonkajšia úprava je podobná Hladovým hrám – obrovská tehla, hardback s prebalom a oboma obálkami.

Talent , ten kopřiva má talent.Co víc říci…Všechny 3 povídky jsou čtivé a knížku jsem dal téměř v rekordním čase.Hlavní a nejdelší text Holomráz je navíc skvělý.Ale…Naprosto nechápu, proč do knihy přidaly ty bonusy.Kristova noho to jsou kraviny.To jsou texty, kterých leží všem spisovatelům doma plné šuple.Jako bonus třeba na webovou stránku ok, ale jako součást takhle nadějné knihy?Kdyby místo toho Štěpán napsal krátký závěr o Wolrichovi,který by popsal jeho smrt a knihu ukončil, jinak velice originální závěr od Jirky Pavlovskýho, bylo by to jasně na plný počet.Takhle 8/10 a už se těším, na další dílka.

Oproti Červenému trpaslíkovi je to celkem slabota (vtipnost značně pokulhává a příběh také není nic moc).A hlavně konec (s náběhem na pokračování) mě zklamal.

Poviedky mi prišli priemerné až podpriemerné a až moc poučujúce. Chýbala mi v nich nejaká silnejšia pointa, nápad, alebo čokoľvek čo by poviedku dostalo na vyšší level. Po spriemerovaní hodnotenia poviedok mi to vychádza na 45%

Nalákán Siriusovým komentářem jsem na tuhle knihu uplatnil jeden ze svých dárkových kuponů a nelituji toho. V podstatě to skvěle vystihl už Sirius. Nic světoborného, ale skvěle se to čte. Těch 450 stránek jsem přečetl přes víkend (a to podotýkám celkem slušně nabitý víkend…), postavy jsou opravdu sympatické atd, atd… :) Možná bych byl přeci jen radši, kdybych se dočkal těch agentů FBI, více dobrodružství, méně vědy a vyprávění nejrůznějších legend a příběhů, ale i tak jsem spokojen. 75%

Naprostá ptákovina nad kterou nemá smysl ztrácet čas. Kombinace dobrodružného příběhu, červené knihovny a sci-fi naivity ve stylu J. M. Trosky, ovšem bez jeho orientace na mladšího čtenáře. Aspoň že je to krátké.

Asi nejlepší povídka v knize „Mlha“. Jsou povídky, které jsou fajn, ale za měsíc už o nich nevíte. A jsou takové, které si budete pamatovat pořád. Právě tak na mně zapůsobil Prám.

Pokračovanie je lepšia ako jednotka ale nie zas o moc, chyby jednotky stále pretrvávajú, dejové opisy nič moc,hrdinovia bez obsahu(okrem toho vezíra ten to tam držal nad vodou,)vývoj postav skoro žiaden, konanie Báthoryho je nepresvedčivé niečo vykoná, ale čitateľ sa moc nedozvie prečo tak konal alebo dozvie ale je to podložené slabými argumentami.Pros­tredie je oživeným oproti uhorsku avšak autor sa mu moc nevenuje,chýba mi tam viac o tureckom svete, kultúre atď avšak čo mi najviac vadilo, tak to boli dialógy, bolo ich veľa a ich kvalita mala rôznu úroveň (pohybovala od hroznej až po výbornú)…ale aby som zas nehovoril len to zlé, tak stále sa niečo deje, príbeh ubieha rýchlo a nudné pasáže tam nie su, je tam viac fantasy a mágie, bitky sú štandardne zvládnuté na vysokej úrovni, denikové pasáže boli velmi dobré a vtipné. Oproti jednotke máme konečne poriadného protivníka(ov),kto­rý stojí(a) za reč. Celkovo som sa bavil viac ako pri jednotke. Na koniec zhrniem jednou vetou, forma vyťazi nad obsahom(u autora nič nové).A ak toto preferuješ je táto kniha ideálnou voľbou.Čítava, zábavná a nenáročná. Na „tuzemské“ podmienky veľmi dobrá.

Kvalitní klasika z pera klasika. Život na Měsíci je popsán dokonalé, dokumentární styl vás přenese na našeho souputníka. Co překvapí, to je laický agent použitý v klíčovém okamžiku dějin.

Tak tohle jsem nějak nepobral. Základní nápad s výměnou duší je mi asi jasný, ale nějak nerozumím tomu, co se tím Martin snažil říct – a právě proto se mi to moc nelíbilo. Třeba až to někdy budu číst podruhé, bude mi to dávat větší smysl.

Z počátku mi to trošku připomnělo Endera – Mluvčí za mrtvé. Také zde se lidé snaží pochopit náboženství a náboženské rituály mimozemské kultury. Jenže nakonec to přece jen bylo o něčem jiném. Chtěl jsem nejprve dát 80%. Po přečtení však o povídce neustále přemýšlím a uvědomuji si, jak individuální je vlastně lidská láska a jak moc jsme omezeni ve sdílení našich pocitů. Krásná povídka, po které se cítím o něco smutnější a osamělejší než předtím.

Podle mně trochu slabší rozjezd série s velkým potenciálem. Zhruba tři čtvrtiny knihy jsem četl a celkem mně to bavilo, ale tak nějak mně to ne a ne strhnout a vždy jsem knihu odkládal s lehkým srdcem. Vlastně to byl stále jen popis jednoho velkého útěku před neznámým (později už známějším) nebezpečím. Ke konci se to slušně rozjelo a otevřelo dveře k ději dalších dílů. Ještě tomu dám šanci, jak říkám – potenciál je tu velký.

Strhující děj. Knihu jsem málem ani neodložil. Oceňuji autorovu nápaditost, vždycky se bavím, když autor dovede své postavy do neřešitelné situace a pak přece jen nějaké řešení najde. A to se Jimu Butcherovi podařilo výborně a ještě ke všemu s humorem. Boxerky se žlutými kachničkami se mu povedly.

Poznámka pro TRIFID: Stále ještě nemáte na korektora a to jsem vám na něj přispěl třemi stovkami, které jsem dal za knihu. Některé překlepy jsou dost kuriózní. Např. na str. 86 se popisuje Dresdenova lednička: „Moje jednička je starodávná bedna s ledem.“ Taky mohla být s jedem. Na str. 490 „Charity propustili tři z nemocnice dny přede mnou.“ a na str. 350 se vyskytuje zvláštní slovesný tvar „položiliy“. A pak je tu „Chrám Pany Marie Andělů“ (str. 45 a 98) a „Spojené Státy“ (str. 164) a tak dále.

Po Vzpomínkách ledu se vracíme zpátky do Sedmiměstí a nejdeme tam sami, nýbrž s Karsou Orlongem, jehož si prostě musíte zamilovat. Na Eriksona naprosto netradičně se právě Karsovi věnuje celá první čtvrtina knihy. V dalších třech čtvrtinách se poté najede na standardní styl vyprávění, „každou chvíli někde jinde o někom jiném“. Jedna z dějových linií – ta s Trullem Sengarem – je velmi tajemná a vlastně se o něm a jeho spolucestujících příliš nedozvíme. Také dějová linie s Kvítkem není zrovna dvakrát zábavná, nicméně něco málo se přece jen dozvíme. Že jde o hodně nasvědčuje i výrazné zapojení jednoho z ascendentů. Za hlavní dějovou linii považuji cestu Tavore a jejího vojska ke střetu s ša'ik a dění v jejím táboře na Raraku. Autor oproti předchozím dílům ubral na brutalitě a výrazně přidal na mystičnu, často píše v náznacích a čtenář i po skončení vlastně neví, na čem je. Celkové vyznění knihy je však pozitivní, nemůžu hodnotit jinak než pěti hvězdičkami – a těším se, že po přečtení dalších dílů série více pochopím i tento :o)

[může obsahovat spoilery] Hodnotím po přečtení čtyř dílů série. Vzpomínky ledu jsou čtenářsky asi nejpříjemnější díl, který jsem ze série MKP zatím přečetl. Po prvních dvou knihách už čtenář má přehled o světě a jako bonus se vrací ke starým známým postavám z prvního dílu. Kromě toho čtenář brzy zjistí, že síly, které se utkávají v boji, jsou řádově jinde než v prvních dvou dílech. Srdce tak přímo plesá, když čte o zástupech T'lan Imass, K'Chain Che'Malle a z jihu se pak blíží pozoruhodná skupinka včetně třetího Seguleha. Kniha svou brutalitou daleko předčí i předchozí díl a řekl bych, že není určena pro málo otrlé čtenáře :o) Brutalitu vyvažují humorné scény předveším dotýkající se paní Závisti. Po zkušenosti z druhého dílu série asi už nepřekvapí, že některé z postav, které si oblíbíte, čeká smrt. Přes opravdu velký rozsah je to výborné čtení…

Hodnotím po přečtení čtvrté knihy série. Dům mrtvých je vlastně takový druhý „první“ díl série. Čtenář má výhodu, že po prvním díle už tak trochu tuší, jak funguje malazský svět, ovšem za trest dostane kompletní novou sadu postav na novém kontinentu, čestné výjimky tvoří Kalam se Šumařem a Kvítko s Apsalar. Hlavní dějová linie popisuje pochod „Psího řetězu“, ovšem vedlejší linie jsou neméně důležité, i když většinou méně zajímavé. V průběhu knihy už člověk víceméně pochopí používání magie v malazském světě a čtení je tak více „user friendly“ než v případě první knihy. Samotný závěr knihy pak byl pro mě osobně velmi šokující a musím říci, že jsem něco takového opravdu nečekal.

Líbilo se mi to víc než Vincent Vega, ale i tak mi to přišlo nemastné neslané a hlavně bez nápadu. Celou dobu jsem měl pocit, jako by to psal někdo, kdo si na Miroslava Žambocha jenom hraje a jde mu to fakt špatně a navíc je Hitmana x tou verzí všeho, co už jsem od autora četli. Opět závan osudovosti, jeden proti všem a další věci tak typické pro Žambocha. Chvílemi jsem i řval a skrytě doufal, že autor hodí do polévky nějakou novou ingredienci a vylepší ho. Bohužel se tak nestalo. Hrdina má do sympatičnosti Kováře daleko (samozřejmě – zabiják by neměl být sympatický, ale i tak…). Jako samostatná kniha možná, ale jako první díl nové série je to fakt moc slabé. To i Pašerák před několika lety byl prostě lepší. Ale nápad psát o dění z pohledu druhé strany a oceňuji ho.

Hodnotím po přečtení čtvrtého dílu série. Není pochyb, že je potřeba přečíst více dílů MKP k pochopení té první. Autor se totiž se čtenářem nijak nemazlí, hodí ho do světa, který není podobný ničemu, co jste dosud ve fantasy četli, a čtenáři, poraď si sám. Na pomoc hodí jen seznam postav a krátký seznam některých reálií. Ovšem například k pochopení toho, jak vlastně v tomto světě funguje magie, vám autor nepomůže ani v nejmenším. To může vést k rozporuplným hodnocením. Někteří nebudou mít trpělivost se prokousávat knihami, kterým příliš nerozumí, a hledat v nich náznaky a odkazy k pochopení. Ostatní tato struktura knih naopak bude fascinovat. Čtení MKP totiž je hned dvojím dobrodružstvím – jedno popisuje autor v ději a druhé si zažívá čtenář sám při snaze pochopit svět, který je mu popisován. Autor staví před čtenáře velkou výzvu, ovšem kdo vydrží, bude odměněn nevšední ságou ve velmi originálním a propracovaném svě­tě.

Je těžké se domluvit s někým, kdo má jiný pohled na svět. Nebo tak něco. Nechci o povídce moc říkat, protože postupné pronikání do souvislostí je zážitek, kterého si ohromně cením. A tohle je jeden z případů, kdy to stojí za to.

Tento díl mě v minimu věcí překvapil, ale také v minimu věcí zklamal. Je to stále ten samý Pratchett, jak ho známe, satirující úplně vše svým osobitým humorem, co si nyní vzal na paškál fotbal a jeho fanoušky. Jednoznačnými tahouny příběhu pro mě byl akademický sbor v čele s opět skvělým pragmatickým Výsměškem a pan Sráč, promiňte Sráž. Oproti nim mi některé z postav přišly trochu ploché: Zďáblíkov a především pak Gustýna. Kniha je trochu rozvleklá, místy až násilně natahovaná, osobně si myslím, že by jí prospělo, kdyby namísto 600 měla pouze 400 stran. Na druhou stranu, když jí dočtete, je vám líto, že už to skončilo, takže možná je to dobře. Závěr mě zklamal nejvíc, byl dost předvídatelný, trochu ukvapený (vzhledem k tempu celé knihy) a občas až krapet nelogický. Sumasumárum další Zeměplocha, která nepřekvapí, ani neurazí. Jelikož se počítám, mezi skalní příznivce, dávám: 85%. Pro toho, kdo není pratchettovým uctívačem, denně se klanícím směrem k Anglii, kde pan Pratchett žije: 70% Nováčkům nedoporučuji, příliš postav, které by neznali, příliš náznaků, které by nemohli pochopit, spíše by je to od celé série odradilo.