LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Opravdu dobrá povídka v Pevnosti, no mám já snad dneska narozeniny? Jen doufám, že se všichni ti mladí psaví snaživci poučí, jak na to. Že autor musí sakra dobře přesvědčit čtenáře, že ví, o čem píše (detaily z letecké techniky a znalost historie letadel, plachtění, znalost koloritu, vhled do povah, jazykové hrátky s němčinou i novo-staro-češtinou, atd.). Půl hvězdičky ubírám za jistou rozvleklost a také za nevěrohodnost závěru. Přesně sice splňuje zadání společenské satiry, ale nebyl mi naservírován podle mého gusta. Jinak bez výhrad.

tak jsem se seznámil s mně dosud úplně neznámým autorem a bylo to setkání více než příjemné. chappell je dobrým příkladem autora SF, který poněkud kašle na kodex autora SF, který fantastická témata používá literárně, tedy ne jen pro ně samá. dokáže být stručný, sevřený, disciplinovaný a nad věcí. jeho povídky jsou velmi lidské, ale optimizmu v nich moc není, jen takový ten buddhův úsměv, sotva znatelný, ale sakra důležitý. skvělé!

6*!! takhle jsem se už dlouho nebavil. nejenže jsem se v trolejbuse chlámal nahlas, ale tahle sranda má i silný druhý rozměr a sice sebeironizující. povinná četba pro všechny mladé básníky a literární vědce!

nádherný děsák a la bradbury; oproti tomuto autorovi je více mystický. dětská fantazie tu hraje hlavní roli, hned vedle slepoty dospělých. strach jako nejmocnější kouzlo. wow.

brutální dialogová mikropovídka se silným sexuálním podtextem. málem se mi zvedl. žaludek.

základní námět je výborný, ale zpracování je rozvleklé a pointa stěží unese zbytečně řečný text. ovšem, ona sama, ta pointa, je skutečnou perlou. až mi zatrnulo.

fantastická sarkastická povídka ;) s kongeniálním námětem a sice předvídatelnou, ale veselou pointou. absurdita s přímou logikou mívají podivné potomky.

hóódně zvláštní mikropovídka. střet živé fantazie a šedé hranatosti zdí cely, z níž nelze uniknout. brrr, po zádech mi běhal mráz.

skvělá upírská povídka. zrovna tahle zatím asi nejsilněji předznamenává jeden z hlavních rysů chappellových povídek – jsou roztomilé. ne, žádní lůžoví plyšáčci. nazval bych tak jednu fasetu humanistického, čapkovského přístupu a sice tu, která ukazuje i tragické životní jevy s nadhledem, ne tím chápavým, ale takovým až veselým, prostě smiřuje životní bezvýchodnost s žitím samým úsměvem.

No na mě to působilo tak trochu jako výsměch. Už předchozí díly šly kvalitou dolu (proti kultovnímu prvnímu dílu určitě), ale číst se to dalo, ale tohle už na mě bylo moc. Časově záhadně zasazeno, občas se zmíní „kult Ráma“ a vzpomene se na jeho průlet, ale není jasné, kterého Rámu tím autor myslí. Naopak se projeví neduh posledních knih, kdy autor začíná tak rozvlekle, že lehkým úvodem zaplácne polovinu knihy, aniž by se cokoli přihodilo. Zde je to to samé. První třetinu knihy se seznamujeme (a aby se neřeklo, tak hlavní hrdina vidí „cosi“, čemu nerozumí. Do poloviny knihy se alespoň dostane na ten Mars. Pak se začne něco dít, ikdyž se to redukuje na bílé sněhuláky a namyšleného araba. Vlastní finále je zpackané. Do mimozemské rakety (co ta měla společného s rámany by mě dost zajímalo) se sice dostane hodně postav, ale to je na autora asi moc, takže z nich prvně vyseparuje 2, k nim pak dofaří ještě jednu a celá zápletka se nám redukuje na to, jestli jeptišku přefikne jeden nebo druhej. Zlý… Poslední díl si každopádně nechám až na dobu, kdy nebudu mít co číst (což díky novému ebook readeru hned tak asi nebude).

Nevím. Snaha o „civilní“ příběh z naprosto cizího prostředí s nehumanoidními postavami. Jenže rozsah povídky je na podobné experimenty zkrátka málo a na tom prohrává i Gengeová – jak napsala idle, prostě příliš mnoho dílků zůstává v krabici. Zhruba v první polovině mi to ještě tak nevadilo, ale na konci už silně. Přesto výsledek není úplně špatný, hlavně ve srovnání s podobnými pokusy třeba Jay Lakea. 60%

Tak tohle můžu! Nevím, zda záměrně či nikoliv, ale opravdu VELMI mi to připomínalo dílo Johna Moora, zábavná povídka lehounce si utahující z fantasy klišé, ale přitom na úrovni, čtivě a bez jediné stopy záchodového humoru. Jednu hvězdičku ubírám jen za konec v laboratoři, který mi přišel kapku moc rychlý a dal se vyřešit lépe. I tak ovšem nejlepší povídka čísla a nejlepší česká fantasy, jakou jsem v poslední době četl.

Na rovinu – nelíbilo se mi to. Nápad snad ne špatný, ale zbrklé, odbyté na několika stranách, nebojím se říct, nudné. N-tá imitace Kulhánka.

Utopeno ve slovech bez smyslu a vizuálně působivých obrazech bez významu. Co je platná jazyková vytříbenost a „pěkné obrázky,“ když dohromady nedávají nic, žádný příběh ani logiku, pouze bezúčelnou pointu, kterou člověk navíc spíš jen vytuší než pochopí? Jedna hvězda za ony vizuálně působivé obrazy, druhá za postavu Kopáče. Jinak nudné a zbytečné.

Celá série povídek se Samem Kostí a Pochmurnou Moruší mne baví. Líbí se mi hravý jazyk, nečekané dialogy a vůbec celý fantasy svět, do kterého je autor zasadil. Tahle povídka nevybočuje z řady, proto i mé hodnocení se drží zavedeného standardu.

Ono to snad ani nejde, ale je to ještě lepší jak první díl. Autor celou sérii propojil s Labyrintem a zrovna když začínala celá knížka nudit a já jsem si říkal – ježíš to je snad jasný jak to bude pokračovat, pěkná nuda – tak mě autor pěkně polil benzínem, zapálíl a začal si okolo tancovat kozáčka. Pro toho kdo četl první díl a autorův styl vypravění ho alespoň trochu zaujal je četba Runového meče téměř povinost. Prostě nevidím to jinak a zase musím překopat svých Top10 a hrozně by mě zajímalo jak chystá Renčín takhle vysoko nastavenou laťku překonat :-). Jedna uplně malinká výtka patří k příběhové linii Itivana, s kočkou se holt nějak stále nemůžu sžít.

V rámci téhle série je to nadprůměr. Polák vytvořil dobrý, temný a fungující svět s řadou dobře propracovaných postav, s nimiž se bude moci hrát i v dalších dílech. A čte se to jedna radost. Hodně fandů asi Apokalypsa nepotěší, protože se tu nestřílí každou chvíli, díky čemuž se to netopí v litrech krve. Milovníky magie, okultismu a dalších podobných věcí (o nichž vím asi tolik co o sekání dříví = 0) tenhle díl taky potěší všemožnými odkazy a na nejrůznějšími magickými formulemi. Na druhé straně jsem se ale nemohl zcela ponořit do příběhu a maximálně si ho vychutnat – nebyl jsem přímo v ději ale jen jsem jej pozoroval. A hlavně mi tu chyběl pořádný záporák, který by hrdinům zatápěl. Bohužel ani ten Antikrist nebyl pořádný parchant, jak jsem původně čekal. Každopádně se od Hlávkovy Odplaty jedná o nejlepší díl, takže mi stálo za to přetrpět čtení dílů 21 a 22, byť samozřejmě Polák autora dílů 19 a 20 nepřekonal. Co se bonusové povídky týče – to je taková malá třešnička na dortu. Pokud se ale její autor Petr Totek vypíše a oprostí se od vzoru, který má v Miroslavu Žambochovi, můžeme za pár let stát dlouhé fronty i na jeho knihy.

Četl jsem ještě jako puberťák asi deset dílů a nemůžu řict, že by mě to nebavilo, ale že bych se nějak výrazně smál si nepamatuju. Pak jsem skončil, protože mi bylo jasné, že to je jen sekačka na prachy. Komu to není jasné dosud nebo mu to není proti srsti, jen politovat. Eeeee, takže result, hm, příjemné záchodové čtivo s tou výhodou, že když se nějakou tou stránkou utřete, tak to v tom objemu nebude poznat.

Tak nevím, nejsem-li mimo mísu, ale už v době kdy jsem to četl (bylo mi cca 18 let) jsem to považoval za totálně nezajímavou a nudnou knížku. Kde je chyba?

Pohodová, slušně napsaná úsměvná fantasy spíše pohádkového střihu. Ideální čtení na zpříjemnění pošmourných dní.

Pro mne rozhodně slabší než Jizva, ale jen těsně pod úrovní Perdida. Chinovi dochází dech a jeho třídní vidění světa mne taky moc nepřitahovalo. Proto je jen dobře, že Bas-Lag uzavřel. Nenechte se ale zmást, kvalita je opět výrazně nadprůměrná. Jen už z toho prostě nepadáme na zadek. Nejsme tak trochu zmlsaní?

Perdido bylo fajn a originální, ale Jizva mi sedla víc, byla čtivější. Nejlepší ze světa Bas-Lagu. Čím to? Trochu si zaspekuluji: plavba po moři je přece jen bližší klasickému fantasy mustru výpravy než celá kniha odehrávající se v jednom, byť barvitém a rozlehlém, městě. Navíc města moc nemusím, přírodní prostředí a cestování je pro mne zajímavější.

Barvitá, nápaditá, exotická, ale i schizofrenní, temná a nebezpečná. Všechna taková místa navštívíte v této sérii. Také postavy budou neméně pestré. New ani tak moc ne, ale Weird určitě. Série není nijak významně propletena, romány jsou sice z jednoho světa, ale nenavazují na sebe. To může být pro některé ságomilce nevýhoda, ale já to vítám. A vítám i fakt, že China nenapsal více dílů, protože v poslední Železné radě už mu přece jen docházel dech.

Předloha filmu Candyman, kde byla zajímavá povídka rozvedená do nadupaného konceptu a výborného filmu.

Povídka slouží jako námět k Barkerově filmu Lord of Illusions, kde se samozřejmě rozvinula a předělala. Film jsem bohužel viděl dřív a tak jsem měl z povídky trochu menší Vánoce, než by si asi zasloužila.

Fanoušci Barkera se konečně dočkali, i když za cenu, že pětka a šestka v knihovně nebudou v takovém tom výtvarně ujetém vázání. Většina povídek mě nadchla a je znát, že autor je v době psaní pětky a šestky literárně nadupaný, že už je mu forma povídky malá. Co povídka, to zcela originální nápad, jak už jsme u nadupané představivosti Barkera zvyklí.

Velké zklamání. Sbírka nových povídek od Kinga opět dává za pravdu pesimistům, kteří tvrdí, že King už neumí psát dobře. Většina povídek pro mě neměla zajímavý námět, text mi připadal „ukecaný“ a snad s vyjímkou poměrně příjemné záležitosti jménem Maturitní odpoledne jsem četl knihu pekelně otráven. Přišlo mi, že King radši věnuje pozornost líčení zbytečných detailů než vymýšlení příběhu, vrcholem je poslední povídka, kde hlavní postava doslova proleze exkrementálním peklem a nejste ušetřeni jediné věci, která se dá udělat v povídce s hovny. Skoro mi to připomnělo fekální Pyramidu snů. Běs.

Perfektně vystavěná horrorová novela těžící ze strachu z neznáma a z nemožnosti úniku z uzavřeného prostoru kosmické lodi. Četl jsem to kdysi ještě jako děcko a málem si nadělal do kalhot.

Pestrá sbírka horrorových povídek známého autora. Nečekejte moc krve a násilí, Lumley si libuje spíš ve velmi jemném mrazení, někdy jsem měl pocit, že necítím ani to. Povídky jsou pečlivě vystavěny a až aristokraticky vybroušený text nám dává pocítit, že máme tu čest s Britem. Mlhavé, začmoudlé a deštěm vlhké tóny mnoha povídek jsou jasným symptomem.

Merlinův kodex se nese ve stejném duchu jako série Les mytág. Ožívají zde mýty, archetypy a příběhy i hodnoty zasunuté v našem kolektivním nevědomí. Není to série v klasickém pojetí, jde spíše o jakousi fresku z alternativní historie, o legendu, jak by mohla znít, kdyby…

Toto jsem napsal v roce 2010. Byl jsem nadšen a hodnotil plným počtem. O 11 let později se věci mají trochu jinak. Předně mne Merlinův kodex velkou část doby, kdy jsem jej louskal, nebavilo číst. Štvala mne postava Merlina s věčnou amnézií a chováním tu jako nejistého postpubertálního fňukala a tu zase moudrého starce. Já vím, vzhledem k jeho pojetí se má právo tak nějak chovat, ale já to do pytle nemusím snášet!
Kromě Merlina mne štvala ještě jedna postava, pardon loď – Argó. Podléhala totiž silné autorově zvůli, obzvláště v druhém a třetím díle. Tu byla smutná, tu jako spráskaný pes, tu hrdá, samostatná a odvážná. Bylo potřeba vyslat hrdiny na výpravu, protože v Albě se to již autorovi sypalo pod rukama? Argó zasáhla. Bylo potřeba nechat hrdiny trochu podusit? Argó se ztratila. Bylo potřeba někoho zachránit nebo převézt? Argó ze sebe oddělila samořiditelný člun. No fakt. Ostatní postavy jsou na tom naštěstí lépe a některé jsou vyloženě skvělé (Iáson, byť se s přibývajícími stránkami vytrácí a mění). Ale pachuti na patře mne ani on nezbavil.
Provokovalo mne, že asi ani sám Holdstock neví, kam příběh povede, kdy a jakou magii půjde použít a kdy zase ne, kdy se Merlin rozhodne použít něco ze své zásoby kouzel a kdy naopak bude roky svého života žárlivě střežit. Jak jsem psal už u jednotlivých knih, čtenář netuší, co se stane na další stránce. Někoho to možná vzrušuje a baví, mě ne.
Nejvíce se mi líbil první díl, Keltika. Mocná keltská výprava do Řecka a na jejím pozadí mikropříběhy pomsty, hledání syna, smysl života. Kontrast lesa a volné krajiny. Další díly kvalit Keltiky nedosahují ani zdaleka a srovnání s lesním cyklem je spíš v dílčích prvcích – tajemno, mýty vs. historie, Holdstockovy nápady na pomezí mýtů a kolektivního nevědomí lidstva (Zemřelí vs. Nenarození, Oidipovský trojúhelník s příchutí matčiny nenávisti a mocné magie, bratr vs. sestra a jejich jednota či boj o moc). Potěší a poučí spousty keltských reálií nebo pseudoreálií a napojení na další mýty (Merlin, Argonauti, Daidalos a některé další řecké jiné starověké legendy). Potud vše dobré. Vlastně ani nevím, proč mne to tak nebavilo, ale nebavilo. Tento rozháraný komentář je toho svědkem i důkazem. Železný grál a Poražení králové jsou moje nejneoblíbenější Holdstockovy knihy.

povídka v zásadě sleduje tentýž jev, život prožívaný jaksi mimochodem, jako v povídce slečna prue, ale z jiné perspektivy. autor si tu trochu povolil a ztratila se ta úžasná sevřenost předchozí povídky a opět nám to trochu nakynulo jako u předků, ale ten pocit, ten přesný pocit prožitku snažení, které vlastně nemá žádný cíl, byl skvělý.

úúúžasná atmosférická povídka, která se líně vleče, ale s postupujícím časem vás čím dál víc mrazí, až na konci, i když povídka nemá žádnou pointu, žádný „konec“, jsem se ocitl úplně přimražený a fascinovaný. slepé odhodlání života bojovat, i když vlastně není proč, taková silná touha žít, i když to byl život úplně prázdný… wow!

prapodivná story o umělých předcích, které vám vláda nakvinduje do domu, abyste se seznámili se svou historií. čtenář je celou dobu stejně zmatený jako hlavní postavy příběhu a teprve v závěru se jako rosa ráno na trávě začíná srážet kritická situace, která vypadá děsivě… ale to už je na vás, co si z toho vezmete.

tohle je moje první setkání s fredem chappellem a musím říct, že mě nijak neohromilo. řemeslo velmi dobré, nápad taky, ale říkal jsem si, je to nějaký řídký vývar. a skutečně, u dalších povídek je tenhle styl funkční, u téhle by to chtělo průraznější formulaci pointy.

Po pár rokoch od kúpy v antikvariáte som sa dal do čítania tejto celkom dobre hodnotenej knihy. A vo výsledku nie som sklamaný. Ale ani nadšený. Crichtonove knihy sú dosť odosobnené a zamerané hlavne na riešený problém – v tomto prípade vírus, ktorý je z vesmíru, zabíja rýchlo a nemilosrdne, preto ho ide skupinka vedcov v uzavretom labáku preskúmať. Samotný príbeh nie je veľmi dlhý, silnejšie ma zaujal až kdesi v troch štvrtinách a kniha bola ukončená až prirýchlo. Oproti Kouli je to citeľne slabšie, preto len 60%.

Světlo a Tma bojují o lidské životy v ulicích Mosky… To zní celkem jednoduše, že? Ale co když Světlo není tak dobré a Tma není tak špatná a co když Světlo a Tma vůbec nebojují, ale uzavřeli příměří? No Lukjaněnko mě touto premisou celkem slušně uzemnil. A i když má tento román povídkový charakter, pár zvratů je příliš křečovitých a ne až tak dobrý film mi pár zvratů vyžvanil, je tohleto...... jak to říct… masterpiece. A to je prostě fakt :-)

Při čtení této knížky můžete mozek nechat v druhých kalhotách. Vše je tu čtenáři pěkně rozmixováno, přežvýkáno a v mnohých případech i natráveno aby si byl jistý kdo je tu ten zlý, kdo ten hodný a hlavně musí být ujištěn o tom, že hrdinové jsou morálně čistí. Postavy se nevyvíjejí a celá kniha působí podle přesně dávkovaného harmonogramu teď tu dáme trochu násilí, ted trošičku zamyšlení (ale proboha žádná filozofie), teď uplně malinko erotiky, ted hodně akce, zase násilí a jedem odzačátku. No jo ALE:

1. Je to neuvěřitelně, kure*sky čitelné. Člověk k tomu sedne s tím že si přečtě pár stránek a najednou je o hodinu později, uvědomíte si že máte hlad a musíte jít na záchod, ale je to hrozně napínavý, tak ještě pár stránek a najednou je zase o hodinu později.
2. Ač se to nezdá tak tahle knížka obsahuje i malilinkatý přesah. A ten vidím v naprosté reálnosti chovaní lidstva v setkání s touto katastrofovou. Nikdo nemůže přesně odhadnout jak to bude vypadat až nás napadnou emzáci (:-D), ale nějaký takový průběh mi přijde celkem reálný.

Takže tři hvězdičky za naprosto strhující čitelnost a půl k tomu za malilinkatý přesah.

Okultní akce pro teen američany mixovaná s turistickým průvodcem Prahou. Příběh je složen ze dvou střídajících se dějových linií. Ta z přítomnosti je alá typický holywoodský druhořadý akční film, linie z minulosti byla zajímavější. Každopádně je to moc krátké a teen linie v přítomnosti je moc urychlená – samá akce, na alespoň malé zádrhele v cestě k úspěchu není dost papíru.

Po všech knihách z Krvavého pohraničí co jsem četl bych tuto neřadil nejvýše, nicméně se drží nadprůměrného standardu jak už je u pana Šlechty zvykem. Kniha je složena ze třech částí a mapuje některé důležité události nakousnuté v jiných románech či povídkách. Hlavní postavou je Sylva, dcera vévody z Barro (fanouškům pohraničí již známá postava, nicméně záleží v jakém pořadí knihy čtete). Jsme svědky jejích výprav do Orcigardu i svatby s Ronardem. Konec je v podstatě prolog k Zahradě sirén. Je úžasné sledovat jak se jednotlivé střípky z ostatních knih a povídek mění v pohledu na celou sérii do úžasného obrazu. Ale když pominu přesah do jiných knih, tak jsou zde příběhy obyčejně akční, dobrodružné a vtipné. Ze židle mě však nezvedly. I přesto dávám krásných 70%

Unikátní fantasy série o lese ve staré dobré Anglii, kde se materializují archetypy z kolektivního nevědomí citlivých lidí žijících okolo. Připravte se na exkurzi do vlastních hlav skrze antropologii, archeologii a psychologii. Ale nebojte, žádná intoušská záležitost to není. Je to prostě sakra dobrý příběh.

Hlavní dějová linka byla zajímavá…ale…něk­teré věci byly pouze nastíněny a nedovysvětleny a oproti tomu se objevují několikrát zbytečné a nudné pasáže a co se týká Sookie… nevím jistě jestli jsem někdy potkala otravnější hlavní hrdinku, s tak vymeteným mozkem… v tomhle díle už se opravdu nedala vystát, uvidíme co bude dál.