LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Pro mě to nejlepší, co jsem od Gaimana četl. Příběh mě okamžitě nasál do sebe nebo jsem já nasál příběh a pak jsem přečetl knihu téměř na jedno nadechnutí.

Dobrý a čtivý cyberpunk. Akorát to má jeden problém (stejně jako autorova předchozí povídka) – vidím v tom pořád ještě pořád velký vliv Miroslava Žambocha. Rád bych, aby autor přišel se svým vlastním stylem. Snad se časem dočkám, protože tenhle spisovatel na to má.

Díl třetí a opět je tu Ged. U.K. Le G. opět potvrzuje své mistrovství. Kniha je napsána stejným poetickým bohatým jazykem, myšlenky jsou opět hluboké a přitom snadno stravitelné. Příběh popisuje situaci, kdy se ze světa vytrácí čarodějná síla a Ged se s pomocníkem, mladým princem Arrenem, vydává na dlouhou cestu po Zeměmoří. Pátrá po síle, která přemohla dokonce i draky. Víc prozrazovat nebudu. Skvělá byla zejména pasáž u mořských lidí.

Ze to pripomina Votrelcov? No a co? Pre mna je extended verzia Votrelcov najlepsia v celej serii. Ze je to cesky autor? No a co? Kniha je kvalitnejsia ako mnohe military sci-fi zahranicnych autorov. Ak je niekto fanusikom tohto zanru, je tato kniha pre neho modlou. Atmosfera, opis vojenskej jednotky, vztahov, postupov, jej zargonu – to vsetko je zvladnute na jednotku. Tesim sa na Special Edition.

Je to série, kterou mnozí z nás jistě mají v Top10, ale chtěla bych upozornit, že díly jsou tu přehozené, správně jsou: 1.Čarodějův synovec, 2.Lev, čerodějnice a skříň, 3.Kůň a jeho chlapec, 4.Princ Kaspian, 5.Plavba Jitřního poutníka, 6.Stříbrná židle, 7.Poslední bitva. Tohle seřazení není správné jen z hlediska děje, který začíná v Čarodějově synovci, neboť je to díl, kdy je narnie teprve u zrodu a kde je Pan profesor jako malý kluk (oproti 2.dílu), navíc je tam vznik Skříně (ze Narnijského stromu)…, ale je to seřazeno podle nových(2006) balení po sérii. Tady to je seřazeno pouze podle roku vydání, ale autor některé díly dodal později, přestože dílem by byly vpředu.

jg ballard se světlým zjevem fantastické literatury. vydal se v ní novým směrem, kterému se i v psychedelických dobách 20. století mnozí vyhýbali, a to silné psycho(pato)lo­gizující prózy. když jsem četl jeho první dílko, ty příběhy se mi smotaly do oné hypnotické spirály a já byl polapen. když jsem viděl, že vyšel tento román, radostí jsem nadskočil :) ballard opět nezklamal; na pozadí zdánlivě vážné průzkumné expedice do opuštěné ameriky rozehrává své tradiční šachy se sny, fata morgánami, šílenci a umanutými vizionáři. dojde i na prázdné bazény. atmosféra, kterou spřádá je pocitově hutná, ale když jeden mávne rukou, řidina nejistot jí neklade žádný odpor. i když se zdá, že beznaděj ustupuje, je to je další závěs za kterým čeká další lákavé, ale opuštěné místo. nejslabší je vypravěč tam, kde nabourá vlastní schéma a sklouzne do „klasické“ fantastiky, opustí fantaskno a pokouší se ho ukotvit v logickém sledu událostí. pořád jde ale o úžasný mišmaš střetu života jedince s konzervovanými a dobře naolejovanými mýty, ďábelské jízdy otevřenou a volnou krajinou s nevyhnutelností vlastních nohou zalitých v betonu lidského společenství. nezvykle optimistický závěr je možná míněn vážně, možná je jenom výsměchem čtenářově naivitě… těžko říct. tenhle písmenkový trip stojí za to ať už tak, či onak.

První díl mi přišel dobrý, ale druhý díl opravdu vynikající. Několikrát jsem opravdu žasl nad tím jak podlé jsou některé postavy (ti co četli asi tuší) :) Co říct závěrem? Snad je že za dobré skutky budou po zásluze potrestány.

Tuhle knihu jsem si pořídil čistě jen ze zvědavosti, abych poznal jak psal Wilkie Collins, vypravěč Simmonsova Drooda. Nic moc. Poměrně nezáživný příběh z anglických vyšších kruhů se časem mění v lehkou detektivku a mysteriózními prvky, aby nakonec skončila docela pěkným rozuzlením. Většinu času jsem se nudil, ale za závěr si kniha zaslouží lehký nadprůměr.

Tento autor dělá z ostatních povídek SF povídky druhé kategorie. Axiomat by si zasloužil víc než 10 hvězdiček. Protože to ale systém nedovoluje, obejdu ho: ***********

Miluju povídky. Miluju uchylné povídky. ⇒ Miluji tuhle knihu.

Kvalita povídek je samozřejmě kolísavá. Jako celek to ale funguje výborně, mimo jiné díky velké pestrosti námětů a stylů a taky proto, že česky vyšla v jiné knize pouze jediná povídka, což je výborné skóre, u nás neobvyklé. Pro mne 11 opravdu zajímavých povídek z osmnácti (jedna práce je báseň). Tentokrát je to, milá Ellen Sue, zásah do černého.

Mamutí kniha Bradburyho povídek, rozdělených do oddílů dle tématu. Pokud chcete získat vhled do světa uvnitř hlavy tohoto povídkového mága, stěží existuje lepší titul. Navíc jej vydalo renomované nakladatelství v době, kdy se ještě knihy dělaly poctivě, proto si můžete být jisti vynikajícím překladem a redakční úpravou, což působí v porovnání s mnohými tituly jako balzám na nervy. Mnohé potěší i doslov Jarmily Emmerové Velký mág malých žánrů. Nejste-li „správně naladěnými“ čtenáři, tato literatura vás dost možná nechá chladnými, ale pokud jste rádi unášeni vlastní i cizí fantazií, dokážete silně prožívat emoce a nevadí vám poetický jazyk, tato kniha bude pro vás biblí.

Edit: Knihu jsem četl celou již 2×, mnohé povídky z ní vícekrát. Druhé čtení bylo značně natahované, začal jsem v létě 2010 a končil na Silvestra 2011. Od knihy jsem mockrát odbíhal a nedokázal jsem se k ní cele přikovat. Kvalitou to asi nebude, jak zjistíte z mých komentů a hodnocení u jednotlivých povídek. Možná je Bradbury natolik silný, že si jeho povídky dobře pamatuji a napodruhé mne tak neuchvátí nebo jsem dospěl do jiné čtenářské fáze, jsem starší a nesnesu tolik umění a baví mě víc přímočařejší knihy, nevím. Uvádím to jen jako další dílek úvah a postřehů o této vpravdě skvělé knize. Při příštím přetočení kaleidoskopu už bude můj pohled zase jiný a možná budu opět uchvácen.

Barker, jak ho mám rád. Barker, jak ho obdivuji. Barker úchvatný a uchvacující. Barker fantastický, fantastiku zpřirozeňující, přirozeně fantastický i fantasticky přirozený. Barker jako mohykán fantastiky. Škoda, že tak vysokou laťku si nedokázal udržet ve všech svých dílech.

Moje srdcová záležitost protkaná emocemi, osamělostí, nevyhnutelností lidského konání a osudovostí bytí.

Poslední indián v proměněném světě, ve světě, ve kterém se už neumírá, je konfrontován s technologií, která mu zajistí přežití. Jenže ta technologie není tak docela nelidská. Co tedy bude pro umírajícího rudocha důležitější. Vlastní přežití nebo přežití legend a idejí? Co odejde do věčných lovišť po konci osamělé plavby na planetě plovoucích měst?

To je ukázka z románu?! V tom případě je velmi neprofesionální to neuvést. Ale ať mají, co si navařili, okomentuju a ohodnotím to jako povídku.

Jsme vrženi do jakési bitvy, nevíme kdo a proti komu neřkuli proč bojuje. Objevují se jacísi bátyrové, mimořádně obdaření bojovníci. To vše ale musíme vyčíst mezi řádky, autoři nic neobjasňují. Rozložení sil na bojišti i jeho popis jsou chaotické. Jsme svědky odvážné záchranné akce jakési mladé žabky, která si díky jejímu úspěchu vydobude příslib přízně a snad i něčeho víc od jakéhosi drsného nadválečníka, jednoho z bátyrů. Nevíme, kdo je císař, nevíme, kdo je vévoda. Shrnu to: víme kulové.

K dovršení všech hrůz, větná stavba občas postrádá nějaké slovo, smysl vět zůstává zastřen. Je vinna redakce nebo autoři? Nejen, že tedy nevíme nic, ale ještě to víme špatně. To už není ani Cimrmanova filosofie externismu, tam bychom to nic alespoň věděli správně!

Co tedy pochválit? Děj moc ne, i na tak malém prostoru se objevilo až příliš klišé. Co tedy sakra pochválit?! Od totálního braku to tedy zachraňují jen orientální citáty a lokalizace, pár zajímavých detailů z popisu a ucházející dialogy.

Příjemná a čtivá fantasy, která mě ničím výrazně nepřekvapila, ale zaujala sympatickými postavami a udržela si mou pozornost až do konce. Se zdejším světem (který má poněkud zvláštní název Pandemie) se seznamujeme v malém královstvíčku, kde k sobě všichni mají tak nějak blíž – trošku mi to připomíná některé české pohádky. Do děje nebudu zabíhat, to se tu rozepsali jiní, a raději se půjdu poohlídnout po pokračování.

právě jsem dočet šestku a vidím, že ještě nemám odhodnocen tento pátý díl – tak s chutí do toho: kontinent Leder fajn, nahoře máme Edury, dole samotnou říši Leder s alfou a omegou jejího konání: penězi. A není nepodobná té Malazské, ač tam jde spíše o moc než o peníze.
Trull Sengar u mě protrhl obrysy své postavy, které jsem si v duchu načrtl ve předchozím díle. Více než přemýšlivý a vidící jasně vše, co je zamlžené. Bohužel pro něj, není moc rozhodný. Také se zněj vyklubal bojovník, který by snad dal na prdel i svému bratru Strachu.

V Lederu se toho děje víc než u Edurů a tak nám Erikson vykouzlil další do sbírky skvělých postav – Tehol, Brys, Šurk… Dokonce mezi po zemi chodící smrtelníky hodí bohy – což je od první knihy, po krátkém „trvání“ Tumavy, další krok ke zlidšťování bohů.

Trochu mě vadila skutečnost, že děj není ukotven někdě v čase. Samozřejmě, víme, že se to děje před předchozím dílem, ale nějaké pevné ukotvení v čase bych uvítal. Prakticky dosud nevím, jak moc před prvním dílem se tyto věci staly – Edurové jsou přeci dlouhověcí…

Pokud jsem si kdysi zamiloval Segulehy, tak Přísežníci se jim díky Kalenému meči dostali po jejich bok.

Finále jsem tak epicky, jako u jiných dílu, nepocítil – potěšila mě ale vytvořená skupinka s cílem najít Krvookého. Krásně přichystáno do dalších dílů. Dojem podobný jako u minulé knihy: sice žádný další „psí řetěz“, ale i bez něj výborné.

Keď po prehlásení „Uvidíme, co to udělá.“ buchne floridská univerzita a vytvorí sa portál do iného sveta, nie je to tak zlé. Horšie je, že zakrátko sa Zem dočká invázie mimozemšťanov a ďalšie portály sa začnú objavovať jedna radosť. Nie som nadšený ako predo mnou komentujúci. Zrejme je to čisto subjektívne, ale kniha ma nezaujala a nevtiahla tak, ako som podľa komentárov (a recenzií) čakal. Prvá polovica knihy bola veľmi dobrá, plná vtipu a dobrej (nie výbornej) akcie, druhá polovica ma už mierne sklamala, avšak záverečné testovanie malej čiernej krabičky pripomínajúcej monolit z 2001: Vesmírna odysea mi zdvihlo kútiky nahor. Stále to však nestačí, aby som hodnotil na 90% či nebodaj vyššie. Tiež mi mierne vadila občas prehnaná americkosť knihy. Najskôr je to tým, že s military scifi som začal českými autormi Bartošom a Fabianom. Fabianove knihy som si obľúbil a jeho „mariňácke“ pojatie žánru mi sadlo.

Neuveritelne ctiva kniha, ktoru precitate takmer na jeden zasah. Akcia, sympaticke postavy, hnusni emzaci, military sci-fi ako vysite a kto ma rad tento zaner, ten si pochuti. Neviem sa dockat druheho dielu.

Úskalím nákupu v internetovém antikvariátu je nemožnost do knížky nahlédnout a tak se vám může stát, že vypláznete 10,– Kč za titul, který není ani této směšné sumy hoden. Kdysi jsem sledovala „Akta X“ a epizoda „Soumrak padá“ patřila k mým oblíbeným, proto jsem k vybraným titulům vyšpulila desetikačku navíc, v očekávání dobrého příběhu s hustou atmosférou. První nahlédnutí do útlé knížečky mě vedlo k zamyšlení, proč ji rovnou nevyrobili v Braillově písmu, když už počítali se slepými čtenáři a text vysázeli jako čítanku. Těch 119 stran má ve skutečnosti rozsah povídky. Další poznatek byl ještě krušnější: „Soumrak padá“ je napsán na úrovni nepříliš povedené fan-fiction. Nulová atmosféra, napětí žádné, k tomu banální až blbé dialogy. Překladatel z toho stěží mohl něco kloudného vykřesat, přesto bych mu ráda položila otázku, zda v bohatém českém výrazivu skutečně pro klení nemohl najít něco vhodnějšího než „doprčic“? Pokud jste tedy příznivci agentů Muldera a Scullyové, této amatérské povídce se vyhněte a raději se znovu podívejte na některou lepší epizodu – užijete si sympatických postav, dobře gradovaného napětí i trochy humoru. V této knížečce byste po zmíněných ingrediencích pátrali marně a její krátký rozsah se nakonec ukázal jako výrazné plus – trápila jsem se s tím maximálně 45 minut. Zase mám co věnovat místní knihovně;-). 39%

Musím říct že jsem dostal něco jiného než jsem čekal. Čekal jsem klasickou socialistickou agitku o boji ušlechtilého proletariátu proti prohnilým boháčům, ale kniha takto koncipována není. Není tu černobílé vidění světa. Bohatí i chudí zde mají své plusy i mínusy, děj se soustředí kolem masivní stávky která se promění v brutálně potlačenou vzpouru proti strojům-stávkokazům. Kniha není úplně špatná, ale nenabízí nic čím by si zasloužila nadprůměrné hodnocení.

Vynikající a neotřelé podobenství o lidskosti. Vyzněním mi to připomnělo mou zamilovanou povídku Brána tváří od Aldridge, cestu k cíli použili oba autoři ale dost jinou. Barker o hodně temnější a krvavější.

Atmosféra je hutná, příchod něčeho podivného tušíme pořád víc a víc. Konec docela potešil. Jen pořád nějak nechápu, proč se tahle partička dala na plavbu jachtou. Motivace hrdinů je mi záhadou.

Námět je skutečně originální, jinak jde o klasický příběh o mafiánech, bílých koních a pomstě. Hlavní hrdina občas jedná dost nelogicky, ale nedivme se mu. Ocitl se konec konců v dost zvláštním postavení.

Dobře napsané varianta na staré téma: jakási nelidská rasa před věky zahnaná pod zem či do dálav se vrací a má chuť si zašpásovat. Tentokrát nejde o celou rasu, jeden exemplář docela stačí. Tento horror akcentuje významnou lidskou vlastnost vybičovat se k úžasným výkonům, když je člověk pod tlakem.

Slušně napsaný survival splatter. Tady bych nehledal nic víc. Jsem znechucen, ale v tom lepším smyslu.

Řekl bych, že hodnotitelé jsou k povídce krutí. Není zdaleka tak špatná. Její hlavní positiva vidím v dobrém prokreslení postav, v melancholickém až depresivním ladění a v jakémsi podobenství o stáří a o tom, jak k němu lidé můžou přistupovat různě. Když ji porovnám z Poeovým originálem, tak Barkerova je o dost čtivější a snad i lepší. (Kacíř! Ať hoří!!!)

Doprčic, jak tady člověk má psát komentáře, když mu tady všechny jeho postřehy a závěry už dřív vyplácne někdo jinej??? :) Snad pár dodatků: jde o bizarní kousek, obsahující mimo jiné kritiku vidláctví, lidské stupidity, manipulace a předsudků, což trochu připomíná Lansdaleovy povídky. Podobné je i místo – poušť někde na jihu či JZ USA.

Naprostý souhlas s Gaarqem. Jen ještě upozornění pro všechny feministky. Tuhle povídku nečtěte. Nebude se vám líbit konec, opravdu ne. I když je hluboce pravdivý.

Zase trochu humoru a absurdity. Ukotvenost v realitě špatná, ale nosná myšlenka a fantasknost jsou na úrovni, takže to nevadilo.

Má oblíbená. Když se řekne Knihy krve, většinou se mi vybaví jako první. Vzpomínám na to znechucení ze zkaženého masa při prvním čtení. Škoda že si autor vybral tak klišovitý a nezajímavý strach u hlavního vědce-padoucha. Něco originálního by povídku vyšvihlo jistě ještě o kousek výš.

Tomuhle dílu se nedá upřít kvalita a absurdní imaginace (viz mé hodnocení), ale nebavilo mě to. Což je u mne hlavní. Takže sorry, revolucionáři Cli­ve.

Tady se nedá než souhlasit s Gaarqem. Ten to přesně vystihl. Slabším Barkerovým povídkám skutečně chybí jakési větší ukotvení v realitě nebo naopak fantaskní rozlet, kde mocný proud imaginace čtenáře strhne a on už o žádné kotvy nestojí. Tady se ani jednoho nedočkáte, což sráží povídku do mírného nadprůměru, i když jinak je napsaná dobře.

Souhlasím s pasováním tohohle díla na nej kus první knihy. Města v horách jsou originální, ale nechytla mne, tohle naopak ano. A velmi. IMHO velice mocným nástrojem děsu je zde vtělení zla do obyčejného zvířete. Kdepak slintající stochapadlová mnohotunová monstra. Nejvíce děsivé umí být běžné věci okolo nás.

Další devízou je věrné syrové vykreslení prostředí a lidských povah a vztahů. Protože je to příběh z pasťáku, tak já, jako pedagog a dlouholetý obyvatel internátu, jsem měl při čtení nějaké ty důvody k děsu navíc. Byly vytěženy do mrtě.

Oddechová, situačně i slovně humorná povídka. Příjemné.

Film byl fajn, ale za srdce mě nevzal. Povídka je docela mrazivá, pokud jste z těch, kteří se bojí podzemí a metra. No a masových vrahů s chladnou zbraní, že. Konec a celé urbánně-mytické zarámování příběhu je výborné, jde o přesah, který v jiných horrorech nenajdete.

Jde jen o jakýsi umělý úvod do knihy, pěkný rámeček nebo obálka na nalákání čtenáře. A to se u mne daří: originální živá kniha mrtvých, rýpnutí do paranormálního výzkumu a silniční síť mrtvých, to jsou devízy, které jsem ocenil.

V této povídce z věznice Barker rozehrává hru mezi světem živých a světem těch, co už tak nějak nežijí. Nebo snad ano? A mají možnost pronikat do našeho světa? Nový mladý vězeň se chce do světa vyvolených, kteří žijí život po životě dostat. Něco ho to ale bude stát. A možná nejen jeho.

Krátké a v podstatě zbytečné PS. Neurazí ani nenadchne.

Na závěr konečně pořádná barkerovina. Magično a mysteriózno, vyčichlý detektiv ze staré školy (loajalita), zástupy podivných postav a démonů, prostě chutný koktejl, který vysrknete na jediný nádech a hned budete objednávat další rundu. Ale barman mezitím zavřel krám. Škoda.

Barker chtěl asi využít nějaké ty klasické horrorové prvky, v tomto případě vlkodlaky. Tak napsal tohleto. Já od něho ale chci hlavně originalitu a tady je snad originální jen to, že vlkodlaky napasoval do světa tajných služeb. Prostředí a dialogy jsou sice tradičně velmi dobré, ale od mistra očekávám víc.