LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Stále to samé… Po předchozích 4 dílech v sérii se už nemůžu ubránit dojmu, že děj mohl být u konce mnohem dříve. Navíc když téměř na začátku knihy se čtenář dozví, kam se má družina dostat.

Výborný „postkatastrofický“ román, po jehož přečtení si dávám Pecinovského do svého TOP 10.
Svět, kde jsou děti s IQ nad 100 likvidovány, nám začne rozkrývat poznání od člověka, který sice vyrůstal mezi inteligentními krysami ve tmě, po návratu mezi lidi byl slepý, hluchý a dementní, ale shodou okolností je mu vrácen zrak, sluch a zvýšeno IQ nad 140, což je pro něj velký šok. Že s tímto světem není něco v pořádku, to čtenář ví už od samého počátku, ale náš hlavní hrdina Tommy musí na vše přijít sám bez cizí pomoci a předchozích zkušeností. Ale to, na co přijde, to by nikdy nenapadlo ani čtenáře, že se může dít.
Knihu můžu vřele doporučit. Při čtení jsem se od ní nemohl odtrhnout, protože jsem chtěl vědět, cože je to vlastně za svět, kdo tu rozhoduje a kdo „za to může“.
Z maximálního hodnocení strhávám za odpornou obálku a s ní spojenou část děje – obecně se mi motiv (inteligentních) krys v knize příliš nelíbil a působil na mě trochu rušivě.

Počátečný rozjezd je trochu pozvolnější. Přesto už zde nám Pratchett servíruje myšlenky k zamyšlení. Postupem času se děj rozbíhá a čtenáři nezbývá než si hlavní postavu Maua oblíbit a fandit mu, když boří jeden mýtus Národa za druhým. Ale já jsem snad ještě víc fandil Dafné – kalhotářské/příz­račné dívce – která se zase zbavuje svých vlastních mýtů.
Pratchett zde opravdu vykreslil krásný příběh – ne nijak moc akční, s humorem nejvýše malou špetkou, přesto zábavný, k zamyšlení a hlavně zajímavý.
Díky tomu jsem ani na závěr žádnou pecku nečekal a nebyl jsem zklamán. Dýchlo na mě trochu smutku a nostalgie – já byl spokojen.
4* + 1/2 za Pratchetta. Maximální hodnocením nedávám, protože kniha mě nedokázala vtáhnout na 100 %. Kdyby to nebyl Pratchett, tak takový typ knihy ani nečtu, přesto jsem příjemně překvapen.

„Království klecí“ – výstižný název pro román o světě, ve kterém je svoboda jednotlivce nepodstatná. Za pár tisíc let lidstvo zdevastuje libovolné místo, kam se při své expanzi hne, a ocitne se až po uši ve sračkách. Ve víceméně izolovaných skupinách je nedostatek genů, lidé podléhají nemocem, degenerují a hynou. Krize rozmanitosti, tak byl tento problém nazván, a vyhnul se jediné planetě – Pandoře. Na Pandoře vše podléhá ochraně životního prostředí: část obyvatelstva žije ve skleněných dómech, městech řízených UI. Ti méně privilegovaní, převážně přistěhovalci, existují v primitivních, nuzných podmínkách ve vesnicích. Od přírody jsou odděleni elektrickými ploty, za které samozřejmě nesmějí – na to přísně dohlížejí „skleníkáři“, obyvatelé dómů. A není to jejich jediná činnost. Pandořané totiž dostali od chátrajícího mezigalaktického společenství ultimátum: když se dokázali vyhnout Krizi rozmanitosti oni, musí najít způsob, jak zachránit před zkázou i zbytek lidstva. Odmítnutí by znamenalo zcela nekoordinovaný, nezastavitelný příliv přistěhovalců, vesmírné stanice by přestaly Pandoru chránit zeshora a panenská nedotknutelnost planety by byla rozmetána, ekosystém nenávratně poškozen. Skleníkáři se tedy snaží vyvinout lék, posílit obranyschopnost lidského organismu… a k takovým experimentům potřebují samozřejmě materiál, živý materiál. Těžký život vesničanů se tak ještě více zkomplikuje, přestupky vůči normám znamenají nedobrovolný odchod do „skleníku“. Za takovéto situace přichází na Pandoru hledat štěstí Helice Trustová a její dvě dcerky, Chena a Teal, všechny tři obdařené výjimečně vhodným genetickým potenciálem. Potíže na sebe samozřejmě nenechají dlouho čekat. Sledujeme převážně starší Chenu, chytrou a tvrdohlavou, její nabývání zkušeností v novém prostředí, její zážitky a nelehký osud. Až postupem času dostávají trochu prostoru i další postavy: dospívající Teal, moudrá léčitelka nan Elle, výčitkami svědomí zmítaný správce Tam, jeho bezskrupulózní sestra Dionte nebo třeba umělá inteligence Aleph. Sarah Zettel čtenářům předkládá ambiciózní příběh, snadno čtivý navzdory nijak převratnému tempu, plný zajímavých obrazů i témat k zamyšlení, nikoliv však bezchybný. Na můj vkus šla autorka příliš po povrchu, nedomyslela vše do detailu, dopustila se přehmatů v logice a vlivem této nepropracovanosti její svět nepůsobí tolik věrohodně, jak by jej dokázala napsat třeba C.J. Cherryh. Všechno je to zkrátka fajn, ale jaksi nedotažené – zápletka, závěr, psychika a jednání postav, ba i tomu prostředí šlo vdechnout více originality a života. V této souvislosti se musím zmínit také o obálce Marka Hlavatého, řemeslně sice solidní, ovšem obsahově poněkud zavádějící – vyloženě by se hodil nějaký motiv divoké přírody se skleněným dómem v pozadí, ne tahle sterilní plošina. Pochválit opět musím redakční práci Tritonu, v obsáhlém románu zůstalo naprosté minimum chybek a překlepů. 71%

Abych se přiznal, Zrcadlovky mi ze začátku padaly z nosu. Bylo to díky Gibsnově povídce, kterou jsem přečetl s obrovskými obtížemi. Jakmile na mě pohlédli Hadí oči tak už to bylo lepší a s každou povídkou jsem byl spokojenější a spokojenější. Nicméně dám jen 4* Je to hlavně o tom, že ve spoustě povídek se nachází mnoho stejných motivů (drogy, hudba atd). od takhle legendární knihy jsem očekával něco víc. Nicméně stěžovat si nemohu, některé texty mě dokázaly ohromit (Volná zóna, Slunovrat, Petra…) a ukázat, jak autoři dokázaly tehdy předběhnout svou dobu a prorokovat budoucnost___ Pokud milujete sex, drogy a počítače, pak jsou Zrcadlovky to pravé pro vás. Zaručuji, že sluneční paprsky vás díky nim obtěžovat nebudou.

Dobré čtení, ale současně také nevyužitá šance. Zpočátku lahůdka která ne a ne pustit, od druhé poloviny se ale rozmělňuje v několik vedlejších motivů a pointa tak nějak vyšumí do ztracena. Příběh člověka který ve finanční tísni a snaze zabezpečit rodinu přijme nabídku zvláštní agentury, která ho nechá rok o samotě v bunkru v argentinských Andách. Samota pochopitelně působí ničivě na jeho duševní rovnováhu a on zažívá krátké jedosměrné duševní kontakty se svými blízkými v Praze… Kdyby zůstalo u tohoto, bylo by to na plný počet. Autor ale měl potřebu ozvláštnit děj několika vedlejšími příběhy, které na mě působily spíš rušivě, a za to body dolů.

První knížka od Strugackých, co jsem kdy četl. A pak Les, Je těžké být bohem a další a další… Občas mě chybí to nadšení z každé nově vyšlé knížky jako tehdy…

nemá rád knihy s nabubřelými názvy, které jakoby vypadly z pera fantazií nepolíbeného marketingového odborníka. a stejně tak mě rozčilují ty američanské pozitivní kecy, kterými se zpravidla uvozují povídky v takto pojmenovávaných sbornících SF. naštěstí měl český vydavatel alespoň tolik vkusu, že nepoužil celý původní název (mamutí kniha extrémní sci-fi) a zůstala nám jen ta extrémní sci-fi. ač se editor kasá tím, jak geniálně sborník sestavil, označení extrémní si zaslouží povídek jen pár. i přesto přese všechno moje lání, za těch několik skvělých povídek stálo překousnout těch pár ostatních. u sborníků bude vždycky problém jako u sáčku míchaných bonbónů, některé nám zkrátka chutnají víc než ty druhé. jen bych více ocenil, kdyby se to obešlo bez bombastických titulů, sebechvalných liščích zpěvů a klišéózních ilustrací na obálce. to je zkrátka mor dnešní SF tváří v tvář nutnosti prodat. tož tak.

i tato povídka si zaslouží označení extrémní, je extrémně pitomá. a za tím si stojím. jde o vcelku nejapný pubertální žertík takřka bez jakéhokoliv přesahu.

tohle je skutečně povídka, která si zaslouží označení extrémní. něco jako dostojevskij mírně pod vlivem an píše SF. jenže to je ten kámen úrazu. celé ono filozofické tlachání mi přišlo plané. a když jsem viděl pojmy jako „nevyvratitelný důkaz“ nebo „schvalování důkazu“ moje nadšení ochladlo docela. ty 2* jsou za odvahu a za základní nápad.

velmi zajímavý kousek, hlavně celkem nový pohled na cestování časem. ta romantická linka mi přišla příliš banální, ale nerušila celkový dojem ;) plus bod za formální stránku časového návratu.

Já mám svět W40k poměrně rád. Proto mi vadí, když někdo kazí jeho reálie (tohle mi ale vadí u každé série, na které dělá víc autorů) Občasné nepřesnosti ale nejsou bohužel jediným problémem knihy, příběh samotný též není nijak povedený a konec se dal čekat už hezky dlouho. Ale abych jenom nekritizoval, Thorpe není špatný vypravěč a i když nedosahuje kvalit např W. Kinga, tak se knížka pořád čte příjemně, i když nezanechá pořádný dojem. Do vlaku nebo k vodě ale splňuje všechny požadavky.

skvělá povídka o trans-lidstvu a jeho cílech, způsobech atp. doplněný geniálním nápadem originálního mimozemského života. výborný příběh.

Oproti prvnímu dílu trochu horší, ale pořád nadprůměrné. Škoda, že občas některé postavy jakoby zmizí z děje a pak se najednou zničehonic objeví, když se to autorce hodí. Mnohé postavy působí lehce zbytečně, takže když odejdou, nevíte jestli se ještě vrátí. Taky tomu chybí někdo jako Falxius z prvního dílu, zkrátka pořádně tragická postava. Dále to má typický rys druhých dílů trilogií, což znamená, že působí jako pouhý most mezi začátkem a koncem. Za zápor bych taky označil krátký rozsah, protože to znamená, že kniha obsahuje méně nádherných ilustrací Jany Šouflové než v prvním díle :) Ale abych jen nekritizoval, není to sice čtivo do MHD, musíte neustále dávat pozor, přesto se to čte velmi lehce. Darín má skvělou temnou atmosféru a vše dotváří autorčin bohatý a poetický jazyk.

Akčnější, epičtější a dojemnější než první polovina. Martin si mě svým stylem naprosto získal a Písni ledu a ohně jsem totálně propadnul. Nezbývá než shánět peníze na druhý díl…

Tato kniha se obalem tváří jako horror, anotací odkazuje spíše na sci-fi a ve výsledku vlastně není ani jedním z těchto žánrů. Navzdory přítomnosti „upírů“, přesněji Karanů – bytostí z jiného vesmíru, si čtenář neužije mnoho strachu; nechybí sice krev a napětí, ale ani na chvíli mě nenapadlo bát se o hlavního hrdinu, hryzat si nehty v obavách o jeho osud. David Valentine je zkrátka příliš dokonalý, všechno mu vychází, což je do očí bijící již od počátku. Pravda, postavy kolem něj tolik štěstí nemají – zvláště v první polovině románu. „Vlk“ se sice odehrává v budoucnosti, kdy Karané okupují Zemi a lidstvo jim slouží jako zásobárna potravy a otroků, sci-fi prvků však nalezneme jen málo a bez výjimky souvisí s mimozemšťany, lidé žádnými moderními technologiemi nedisponují. Naopak, Knightem vyobrazený postkatastrofický svět se nejvíce podobá divokému západu – samí farmáři a zálesáci, sem tam automobil či zmínka o chátrajícím velkoměstě. David se stává členem odboje, v úvodní polovině knihy sledujeme v jednotlivých volně navazujících epizodách jeho výcvik, získávání zkušeností a postup v hierarchii rebelů. Stává se Vlkem, jakýmsi elitním zvědem s vylepšenými schopnostmi. Dozvíme se také něco více o Karanech, kudy a proč sem přišli, kdo je jejich nepřítelem a tedy spojencem lidstva… celá ta konstrukce mi nápadně připomínala seriál Stargate:-). Druhá polovina knihy má provázanější děj, už tolik nejde o sled povídek. Svižně odsýpající příběh se snaží o myšlenkovou hloubku, nicméně stále se jedná o prostou oddychovku – dobrodružný román, ve kterém nechybí akce, romantika a zřetelně vymezené dobro a zlo. Čekala jsem něco jiného, hlavně více sci-fi reálií, přesto nejsem nijak zklamaná: příjemné čtení, zaměřené svou nekomplikovaností spíše na mladé čtenáře, ale bavila jsem se dobře a ráda si přečtu i pokračování. 73% EDIT: Překladu bych vytkla skloňování některých názvů, hlavně Illinois („jet do Illinoisu“ mi znělo dost nepřirozeně). A dále na mě povstalecká organizace nepůsobila tak přísně vojensky, aby si její mladí členové a kamarádi museli vykat, byť je jeden z nich důstojník. Jinak Triton odvedl standardně dobrou redakční práci.

Lidský chlapec je chován jako domácí mazlíček mimozemšťanů.

Příběh dívky sloužící za války v RAF, která nosí letcům smůlu.

tenhle pán moc hulí, má pak sice skvělé vize a nápady, horší je to už s tím, dát je do kupy. povídka obsahuje spoustu zajímavých a skvělých nápadů (kočky průzkumníci vedou), většina oněch (typo)grafických hříček je funkční, ale celek, celek je nesourodý a především hlavní myšlenka, která má tu masu šíleností sjednocovat, pro mě dosti nezajímavá. takže balancuji na hraně uznání za formální stránku a nezájmu o stránku obsahovou. oceňuji tedy formu, poněvadž ta ve SF moc nenosí.

tuhle povídku jsem v poslední době četl na můj vkus příliš častokrát ;) a přesto jsem si ji vůbec při posledním čtení nevybavoval… je třeba k tomu dodávat víc?

další středověký kousek, kterému to čouhá jak sláma z bot. pokud je tato povídka v něčem extrémní, tak je extrémně ukecaná a extrémně nudná. spousta „objevitelských“ klišé (planeta byla klasifikována jako „ok“ a ejhle, ony jsou tu ošklivé příšerky!) a z mého pohledu plochých psycho-sociálních postřehů. nada con nada este doble nada :(

je příliš poznat, že jde o autorovu prvotinu a že byla publikována ve středověku SF. povídce chybí nadčasovost. vzpoura proti stvořiteli je sice zajímavé téma, ale bylo zpracováno už tisíckrát a lépe. ač simak patří k mým oblíbeným autorům, tato jeho povídka nikoliv.

Tohle se mi hodně líbilo, až na to Lotino uklouznutí na cestě za pomstou. Že prodává své tělo a drogy – dejme tomu, ale nájemná vražda, jen aby získala trochu peněz?

Tohle byla trochu detektivní story, ale závěr bych nečekala. Nemyslím vraha, to jsem čekala, spíš to, jak to Lota „vyřešila“.

Tato kniha má na Kinga hodně neobvyklý děj, je to postkatastrofická sci-fi a po přečtení musím říct, že jako jeho další sci-fi knihy (za všechny alespoň Pavučina snů) mu tento žánr prostě nesedí a nejde. King umí skvěle vystavět atmosféru strachu, umí exceletně pracovat s postavama, ale to je ke sci-fi jaksi málo. Děj knihy začíná v době celosvětové katastrofy, kterou je nechtěné vypuštění smrtícího viru chřipky mezi obyvatelstvo. Nutno říci, že tento virus byl vyvinut armádou USA jako biologická zbraň a neexistuje k němu protilátka. Virus se přenáší jako chřipkový vzduchem a při kontaktu je 100% nakažlivost s 99,9% (minimálně) úmrtností. To má za následek zdevastování lidské populace během velmi krátké doby z šesti miliard na několik desítek tisíc. Přeživší jsou roztroušeni po celém světě (byť děj se odehrává pouze na území USA) a pomalu se začnou shromažďovat a tvořit novou společnost. Přimíchejte do toho ještě náboženství a věčné téma boje dobra se zlem a máte alespoň hrubou představu, o čem kniha je. Musím říct, že jsem se na tuto knihu upřímně těšil, ale už během čtení jsem byl lehce zklamaný a to zklamání přetrvává i po dočtení. Prvních asi 200–300 stran, na kterých se popisuje vypuštění a šíření viru až po téměř totální vyhynutí lidstva je kniha na 5* – děj je jak se patří hutný, má spád a napětí. Pak však King přeřadí z pětky na jedničku a plyn sešlapuje jen velmi pozvolna. Vzniká nová společnost, která centralizuje kolem dvou postav – zástupce Boha a zástupce ďábla. Ke střetu těchto dvou komunit, jak by se dalo očekávat, nakonec nedojde, byť jedna z nich zanikne (nebudu prozrazovat která ;) a celkově mi děj knihy vyústil jaksi do ztracena. Kniha sice je uzavřená, ale přesto se mi zdá, že King mohl z daného námětu vytěžit mnohem více. Zajímavosti:

• knihu jsem četl v době, kdy se ve všech médiích mluvilo o obavách z prasečí chřipky a King šíření nákazy v první části knihy napsal tak sugestivně, že jsem si při čtení cestou z/do práce všiml každého zakašlání, popotáhnutí či vysmrkání.
• Hlavní zlá postava má jméno Randal Flagg, stejné jméno měl i čaroděj v nepovedené fantasy/pohádce Dračí oči.

Třináctiletá Lota je fakt číslo. Neuvěřitelně statečná a drzá. Chudák Volmar – mít na krku takového teenagera by chtěl asi málokdo.

Nahlédnutí do Volmarovy duše je zajímavé, čtenář víc chápe jeho vztah k Lotě. Obdivuju autorku za schopnost psát tak svěle v 1.osobě z pohledu chlapa.

tak nevím. přiznám se, že tohle mě nijak nebralo. jako SF je to moc staré, jako satira (avizováno editorem jako skvělá satira) je to dost bezzubé. vlastně, z celé povídky stojí za to jedna věta, ale ta je skvostem. jedná se o nápis v muzeu :) vše ostatní jsou jen tanečky kolem téhle věty a to tanečky nezábavné.

jo, jo, JO! upřímně řičím nadšením. když jsem četl román morek před tak 8 lety, nezdál se mi špatný jako space operka, ale většina příběhu mě nijak zvlášť nezaujala. jestli autor od té doby pokročil, nebo povídková forma mu víc sedí, tady je příběh jako víno. úžasná kaskáda intrik a psychologického boje v komorní atmosféře čtyř aktérů. autor skvěle vykreslil emzáckou psychiku a totálně ne-lidskou kulturu, dokázal udržet napětí po celou dobu. suverénních 5*.

som z toho vola akýsi zmätený… skvělé hard sci-fi prostředí a základní námět se mi také líbí. i zobrazení konfliktů v posádce kvůli těžké, ba osudové situaci. ale celkem mě nudilo řešení a jeho popis. nejde o technickou a psychologickou nápaditost, ta byla výborná, ale o to, že i když se autoři snažili, moc napětí z toho nevytřískali. také mě zarazily dvě chybky v textu. u hard sci-fi dosti… netroufám si je hodit na hlavu přímo překladateli, ale hodnota pH může těžko stoupat, má-li být roztok kyselý (pH = 0 – 6 je kyselý, 8 – 14 zásaditý), jediné co může stoupat je koncentrace vodíkových iontů (což je ekvivalent klesání hodnoty pH). a kyslík, milé děti, není v krystalu SiO2 „čtyřvazebný“, ať už to slovo znamená v jakémkoliv vesmíru cokoliv :)

Abych obhájil své hodnocení – tahle povídka není typická 5 hvězdičková, ale je tak zatraceně krásně optimistická, že mě zahřála u srdce :-)

Gene me taky nikdy nejak neoslovil, Muciteluv stin jsem ani nedocetl, tohle sice jo, ale nejak mi holt nesedi chlapec jeden :)

silna nostalgicka revolucionarska povidka :) prekvapive me bavila

velmi zajimava povidka, zatim na me ze sbirky Locus zapusobila nejvic

Naprostý souhlas s Gaargem i když se připravte na to, že tato povídka kromě fabulace neobsahuje žádné fantastické prvky.

Zase jeden z hodně předpokládatelných konců, který mě ale hodně zaujal prostředím (na kolenou sražená Amerika).

Jestli jsem se z antologie Vidím to jinak naučil jednu věc je to ta, že Bruce neexperimentuje a jestli ano, tak jenom do šuplíku. Náš Neutronový Černobyl je ovšem jedna ze dvou vyjímek (další byla Dvacet evokací) a na rozdíl od výše uvedené povídky je tato velmi vydařená, protože jenom Sterling vám může představit budoucnost skrze recenzi na fiktivní knihu.

Už od začátku jsem si říkal, to už jsem někde četl, to už jsem někde četl a hele asi jsem to vážně někde už četl a to v Ikarii – 2007/10. I přesto jsem si to s radostí přečetl znova a zapracovala melancholie. Ano, příběh je přehnaně optimistický a není zde prakticky žádný konflikt, ale to mi nebraní se na papír blaženě usmívat.

Další fantasy výkřik od Sterlinga a já osobně si myslím, že je to jeho jedna z nejlepších povídek ze sbírky Vidím to jinak. A i když se jedná o fantasy, nemůžu si pomoct a furt tam někde pod povrchem citím sci-fi.

No Islámský počítač s umělou inteligencí,… co dodat? Jestli to takhle bude opravdu v budoucnu vypadat máme se na co těšit.