LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Tady se nedá než souhlasit s Gaarqem. Ten to přesně vystihl. Slabším Barkerovým povídkám skutečně chybí jakési větší ukotvení v realitě nebo naopak fantaskní rozlet, kde mocný proud imaginace čtenáře strhne a on už o žádné kotvy nestojí. Tady se ani jednoho nedočkáte, což sráží povídku do mírného nadprůměru, i když jinak je napsaná dobře.

Souhlasím s pasováním tohohle díla na nej kus první knihy. Města v horách jsou originální, ale nechytla mne, tohle naopak ano. A velmi. IMHO velice mocným nástrojem děsu je zde vtělení zla do obyčejného zvířete. Kdepak slintající stochapadlová mnohotunová monstra. Nejvíce děsivé umí být běžné věci okolo nás.

Další devízou je věrné syrové vykreslení prostředí a lidských povah a vztahů. Protože je to příběh z pasťáku, tak já, jako pedagog a dlouholetý obyvatel internátu, jsem měl při čtení nějaké ty důvody k děsu navíc. Byly vytěženy do mrtě.

Oddechová, situačně i slovně humorná povídka. Příjemné.

Film byl fajn, ale za srdce mě nevzal. Povídka je docela mrazivá, pokud jste z těch, kteří se bojí podzemí a metra. No a masových vrahů s chladnou zbraní, že. Konec a celé urbánně-mytické zarámování příběhu je výborné, jde o přesah, který v jiných horrorech nenajdete.

Jde jen o jakýsi umělý úvod do knihy, pěkný rámeček nebo obálka na nalákání čtenáře. A to se u mne daří: originální živá kniha mrtvých, rýpnutí do paranormálního výzkumu a silniční síť mrtvých, to jsou devízy, které jsem ocenil.

V této povídce z věznice Barker rozehrává hru mezi světem živých a světem těch, co už tak nějak nežijí. Nebo snad ano? A mají možnost pronikat do našeho světa? Nový mladý vězeň se chce do světa vyvolených, kteří žijí život po životě dostat. Něco ho to ale bude stát. A možná nejen jeho.

Krátké a v podstatě zbytečné PS. Neurazí ani nenadchne.

Na závěr konečně pořádná barkerovina. Magično a mysteriózno, vyčichlý detektiv ze staré školy (loajalita), zástupy podivných postav a démonů, prostě chutný koktejl, který vysrknete na jediný nádech a hned budete objednávat další rundu. Ale barman mezitím zavřel krám. Škoda.

Barker chtěl asi využít nějaké ty klasické horrorové prvky, v tomto případě vlkodlaky. Tak napsal tohleto. Já od něho ale chci hlavně originalitu a tady je snad originální jen to, že vlkodlaky napasoval do světa tajných služeb. Prostředí a dialogy jsou sice tradičně velmi dobré, ale od mistra očekávám víc.

Žena, v níž něco umřelo aneb fascinace smrtí jako brána pro příchod chapadla smrti na svět. Vadila mi předvídatelnost děje, jinak spokojenost.

Nijak děsivý ani nechutný kousek o bílé bezohlednosti a snědé (rudé) pomstě aneb variace na kletbu faraonů.

Na Barkera fakt slabota, spíš než horror je to jakési dobrodružné utopické cosi. Nuda.

Jedna dávná motelová vražda a duchové vracející se oslavit výročí jako pozadí pro kritiku prudérní americké společnosti, náboženského fanatismu a manipulace.

Podivný provázek s uzly jako nástroj pádu party mladých kriminálníků.

Miniaturní hříčka. Příjemná výplň a odreagování mezi drsnějšími kusy.

Pro Barkera typická povídka, která není ani tak strašidelná, jako spíš fantastická a mysteriózní. Bát by se mohli snad jen ti, co nemají rádi bazény, vlhkost, sliz a nějaké ty zlé hochy.

+++: Prvek graffiti a urban art, perfektně vystižená atmosféra sídliště a lidských (přesněji odlištěných) vztahů v něm. ---: Jakási rozplizlost konce, kde už hlavní záporák, mimochodem dost nejasná a chimérická postava, nemá žádnou roli. To zase ale vyvažuje symbolika oběti modlám nebo čarodějnictví. Takže vlastně asi plichta a zápory snad ani nejsou.

Nenechte se zmást místními hodnotícími prudéry, kteří se zalekli krve a sexu, tohle je vynikající podobenství a existenciální dílo.

Jedna z nejlepších povídek z Knih krve. Geniálně jednoduchá myšlenka o vzpouře orgánů (trochu mi to připomnělo Bradburyho Kostru), kterou Barker přetavil ze začátku ve skutečně mrazivý příběh a na konci vystřelil až na Měsíc jako apokalyptický velkofilm.

Pro TV sérii Masters of Horror tuto povídku upravil R.C.Matheson a režíroval Tobe Hooper. Je to docela jízda.

Postapokalyptická zombie jízda, která se IMHO silně inspirovala v Mad Maxovi a jeden prvek si vypůjčila z Mathesonova Tance mrtvých. Čte se to dobře, ale literárních kvalit jiných Lansdaleových povídek to nedosahuje.

Jeden z vrcholů sbírky. Naplno se zde projevuje autorův cit pro vykreslení absurdity postav i jejich jednání a rasistická kritika rasismu zde dosahuje nebetyčných výšin.

Patetická, trochu chaoticky napsaná fantasy (asi pokus o originální pojetí). Stavba některých vět byla nelogická, netuším, zda vinou redakce či autorky. Číst se to dalo, ale jen tak tak.

Zvláštní věc. Potulný rytíř dějově sice odpovídá povídce, ale robusním zpracováním a počtem postav by se dal označit spíš za základ románu. Rozsahem jde o novelu. Co tedy s tím? Práce je to rozhodně poctivá, jen mi trošku uniká její smysl, pokud stojí jen tak sama o sobě.

Slabé. Asi nejslabší ve sbírce. Příběh jdoucí od nikud nikam, opět absurdní, o to nic, ale žánrově nevyhraněný (SF to není, horror taky moc ne) a nemastný neslaný. Ale co, i mistr si občas vybere slabou chvilku.

Povídka (je to vůbec povídka?) spojující děj z ostatních povídek do jednoho celku, který také uzavírá.

Před spaním jsem měl chvilku čas a po ruce nebyla zrovna čtená kniha, tak jsem sáhl do komínku „na čtení“ a vybral nejkratší věc. Po minulé špatné zkušenosti s českou horrorovou povídkou v Pevnosti jsem se trochu bál, ale nakonec nebylo proč. Z piedestalu dokonalosti sráží tuto miniaturu slabší dialogy a klišé (rádio, povolná žena), naopak bych pochválil atmosféru. Takže průměr.

Vynikající postkatastrofická povídka pravděpodobně skládá hold Dni trifidů, nabízí ale ještě o mnoho víc: sondu do vnitřního pocitu viny a do obviňování, kterým člověka může zahrnout okolí. Při prvním čtení mi hodně utkvěla, teď, při druhém čtení, jsem zažil podobný pocit, jaký popisuje idle v komentu k Hrobce písní: Ahá, tahle je taky odsud!

Pěkná stylovka z alternativní historie, pozvolnější styl vyprávění a výborné dialogy dílu dodávají na autentičnosti. Pro dokonalý prožitek je dobré mít povědomí o době dobývání divokého západu a/nebo Google při ruce.

Námět mi příjde neslaný nemastný, chybí tomu u Lansdalea obvyklý přesah. Je to jen slušně napsaný horůrek.

Povídka na pomezí dokumentu a fikce. Zajímavě sestříháná koláž, ale nějaký konzistentní příběh od toho nečekejte.

Jeden z podružných vrcholů sbírky. Absurdita hodnot, chování lidí a jejich (náboženských) cílů v celé své nahotě.

Vrchol tohoto Magazínu. Úžasná kočičárna o africkém studentovi-amatérském spisovateli SF, jehož výtvory jsou sice kvality nevalné, ale autor umí jejich úspěchu pomoci jinak. Říz přitom povídce dodává nejen korespondenční forma, ale hlavně fakt, že v ní vystupují jako postavy „skuteční“ lidé a autoři, např. Harlan Ellison, nebo redaktoři amerického Magazínu, a potažmo pak celý americký fandom. Chechtal jsem se od začátku do konce, a to mi jako Čechovi určitě polovina narážek unikla. Jediné, co mi chybělo, byly konkrétní ukázky z Nkabeleho povídek (i když představu si z textu učinit lze) – a přemýšlím, jak by asi vypadalo něco podobného napsaného z českého prostředí. :-D

Jednoduchá legrácka, nijak vtipná ani originální, ale ani vyloženě špatná, a aspoň krátká – prolétne a zmizí dřív, než stihne člověka otrávit. :-)

Tak tohle jsem nedal. Snad pokus o historickou fantasy, snad něco jiného, kdoví. Každopádně jsem nedočetl, nudilo mě to, navzdory jménu autora se to táhlo jak lepidlo, přičemž postavy i obsah mi byly fuk. Vzhledem k délce, jakou to zabírá, nejhorší povídka čísla, nemohu si pomoci.

Další horor a opět žádný zázrak ani originalita námětu „světlo zahánějící temnotu,“ ale aspoň lépe zpracovaný než „Spřízněná duše.“ Literárně mi přišel lepší, do strachu jsem měl sice daleko, ale to se u mě povede jen máločemu – mírný nadprůměr.

Telepaticko-psychologický horor, který možná vypadal dobře v době původního vydání, ale dnes už je průměrný – nic, co by už nebylo přebráno a použito mockrát, většinou líp, třebaže až později. Zub času je prostě nemilosrdný…

Ne, ne, ne a ne. Frederick Pohl umí příběhy i zápletky, ale NEUMÍ postavy, které by mi sedly nebo mě aspoň zaujaly, platilo to pro Gateway a platí to i pro tuhle povídku. Frustrovaný scénárista, kterému jeho vysněný majstrštyk díky mizerným fyzikálním zákonům proklouzne mezi prsty, mi byl fuk, ale za Johna Cartera a pointu přihazuji hvězdu navíc, opravdu mě to rozesmálo.

Průměrná fantasy, co má ale začátek, konec i jakýsi smysl, takže stojí za lehce nadprůměrné hodnocení.

Nevím. Hlavní povídka čísla (patří k ní i titulní ilustrace Magazínu), ale přesto mě příliš neoslovila. Není to špatné, příběh výpravy pátrající na podivné planetě po svých záhadně zmizelých předchůdcích, je zajímavý už samotným námětem a rovněž prostředí je popsáno působivě, ale přesto mi to celé přišlo tak nějak mdlé. Neříkám nudné, přesto však rozvláčné a příliš „klouzající po povrchu,“ i včetně pointy. Nezažil jsem pocit „stržení,“ který by příběh tohoto typu měl vyvolat, spíše „jen“ pocit dobře odvedeného řemesla.