LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Další zvláštnost z Nebezpečných vizí, která ale má svou atmosféru. Hazard jako cesta do pekel? To už ale víme dávno. Že by mi teda něco uniklo a nebyla to celé jen atmosferická hříčka?

Bacha, jde tak trochu o spoiler. Nebrečte mi pak, že jsem vás nevaroval.

Tohle pro mne bylo trochu zklamání. Celé je to natažené nad únosnou mez, přitom jde o jednoduchou zápletku. Kdyby to bylo na 4 stránky, bylo by to mnohem přístupnější. Taky by to chtělo nějakou vědeckou debatu nad problémem. Nevím, zda chtěl Sturgeon nějak obhájit inbreeding (vidíte, jak se elegantně vyhýbám přímému spoilerování?:) nebo chtěl pouze šokovat, což se mu mohlo podařit snad kdysi. V každém případě pointu proflákl už v názvu, takže šokovat asi nechtěl. Bylo to tedy vážně míněno? Nebo chtěl jen parafrázovat a dovést až do absurdity hippie představu volné lásky? Kdo ví.

Príjemná poviedka o pražene, ktorá sa objavila v našej súčasnosti. Príbeh bol síce očakávateľný a záver som tušil už dopredu, aj tak ma potešil, pretože to dopadlo podľa predstáv. Veľmi sa mi páčil obraz Carlosa popíjajúceho kávu, bradatého s mastnými vlasmi, v ktorých má zapletené pierka. :)

Pevnost jsem od začátku ignoroval. Před nedávnem se ke mně dostala 3 čísla grátis, tak jsem přemohl nechuť a otevřel je. Časopis samotný dobrý, snad i skvělý. Ale ten výblitek v podobě hned první povídky, co se na mě vyřinul, to je opravdu na mašli. Jen to potvrzuje moje dávné rozhodnutí ignorovat celou domácí fantastickou tvorbu. Je jí příliš mnoho a má příliš rozkolísanou kvalitu. Bohužel tenhle kus je z toho (snad!!!) nejhoršího. Ani nevím, co pohanět dřív. Vychrlím to tak, jak mi to slina na klávesnici přinese: nevěrohodné, neprokreslené a nelogicky jednající postavy, nemožné dialogy, jazyk na mizerné úrovni (zkuste si třeba přečíst hned první souvětí; normálně si těchhle syntaktických prohřešků moc nevšímám, ale tahle nadúroda přívlastků trkla i mě), klišé kam se podíváš, naprosto neakční akce,…eh, to snad stačí ne? A k tomu všemu je to ještě neskutečně dlouhé, čili si utrpení při četbě vynásobte vhodným koeficientem. Co pochválit? Snad toho wendiga, to je pro mne neznámá mytologická figura, kterou jsem si musel vygooglit, čili to beru jako originální myšlenku. I když ho chudáka autor násilím přenesl o nějakou tu míli od jeho obvyklého působiště. No a snad ještě chválím tu obligátní snahu, která je zde patrná, ale to je sakra málo.

A závěrem douška. Kritikům se často vyčítá, že hodnotí, ale sami by nic takového vytvořit nedokázali. To je fakt. Napsat něco takového bych asi nedokázal. A taky se o to díky Bohu nepokouším a hlavně pak výpotky svého neumětelství nenechávám vydat.

Príjemne iná poviedka o Heisenbergovi, atómovej bombe a morálke, zabalené do originálneho hávu prednášky z budúcnosti, z ktorého som v príjemnej neistote. V konkurencii predošlých diel však citeľne slabšie.

Poviedky s hudobnou či maliarskou tematikou sú pre mňa neodolateľné. Dobre napísaný príbeh o umení ma vždy poteší a Proměna Martina Lakea si ma postupne získala. Veľmi chválim spojenie príbehu Martina Lakea s interpretáciou jeho obrazov, čím ma zas umenie malieb v umení písmen okúzlilo.

Prikladám ešte krásny odstavec z autorovho doslovu: Myslím, že to, co jsem chtěl na konci příběhu vyjádřit je fakt, že nikdy nemůžeme skutečně odhadnout, co se stalo v autorově životě, jaký dopad to mělo na jeho dílo, a že právě tato tajemnost je zcela v pořádku. My to nepotřebujeme vědět. A kdybychom to věděli, proč by to porozumění mělo nějak ovlivnit otázky dílem kladené?

O cechu katov, o ich zásadách, zmýšľaní a o tom, ako môžu vykonávať túto prácu. A na záver sa dozviete aj niečo o kariérnom postupe. Predošlú poviedku som čítal niekoľko dní, Cech katů stihol podobný osud. Napriek téme som sa nedokázal začítať, chýbal mi tu fantastický prvok a celkovo na mňa nezapôsobila, preto 50%.

Tak tahle povídka nesedne každému, jako bohužel nesedla mě. Má poetický styl a vlastně je celá taková poetická, což zrovna nemusím. Některým se to však bude líbit, to ano.

Moc zajímavá povídka, která se perfektně četla a přitom byla dost nápaditá, Zatím asi nejlepší práce sborníku.

Povídka mě zaujala, ale čekal jsem ve finále víc. Ztotožňuji se s názorem „Bůh – největší podvod v dějinách lidstva“ a proto mě povídka nijak nepřekvapila.

z počátku veselá a vtipná povídka, která se zvrhne v děsivý armageddon, teda spíš ragnarök, poněvadž svět má naději být obrozen po celosvětové katastrofě. až na pohromu jako takovou, kterou autor nechává udeřit jako pěst boží bez jakéhokoliv vysvětlení, samotný příběh sysadminů, kteří se vzchopí a nehledě na ubíjející realitu hledají a zkoušejí, je skvělý. právě zamlčené příčiny katastrofy mi logicky nesedí do výsledku a zanechávají mě poněkud nedosyceného. aplikace adminského jazyka do běžného života zní sice jako z nějaké mimoňské komedie, ale určitě pobaví svou absurdností.

jedna z prvních povídek mého oblíbence bacigalupiho, co jsem kdy četl. post-expanzní svět lidské civilizace závislé na mechanické energii a výhradně bio-zdrojích kalorií. příběh člověka, který za vysokou cenu prolamuje okovy vlastnictví. tohle je skutečný pank (stejně jako třeba u sterlinga), nehrdinský boj proti moci ekonomicko-politických vztahů. povídka rozvádí motiv nenasytná hrabivost versus GMO versus „normální“ lidi. možná to zní příliš levičácky, ale žádná pachuť salonní pózy v tom není. svoboda osobní odpovědnosti proti otroctví jistoty a bezpečí. a spousta zrní.

tohle povídka ve mně vyvolala rozpor. na jedné straně chápu, proč byla napsána, na druhé, to jak byla napsána, se mi nelíbí. osud jednotlivce je často nejen dán jeho schopnostmi, ale i společenským zřízením. otupující beznaděj začarovaného kruhu dluhů a splátek (byť ne jen na této primitivní úrovni, ale i na vyšší, na úrovni přímého otroctví) je silné téma a kdo není slepý, vidí, že otroctví zdaleka nezmizelo ze světa, ani toho tzv. vyspělého. ale podivná panková revolta (já jsem vůbec houby rebel) v kontrastu k nepřesvědčivému líčení společenské závislosti, inu, tohle není to nejlepší zpracování. opět, kulisy jsou velmi dobré, ale příběh slabší.

tuhle povídku si pamatuji ještě s ikarie. taková růžovo-oranžová biototalitka a příběh o tom, jak s ní bojují svobodní, vraní muži. vykreslení pozadí příběhu mi nahánělo husí kůži, realističnost byla více než hmatatelná. jenže celé mi to přišlo jako výcuc z nějakého románu, motivace postav byly zahaleny autorovým mlčením. jistě, boj za svobodu, ale proč zrovna oni a odkud se vzali, je jejich svět svobodný? autor tu marnotratně prošustroval možnost širšího záběru. také hlavní postava jednala trochu jako loutka, i když tady je to už uvěřitelnější. rowe má skvělé nápady, i výkop byl dobrý (haha, fotbalové metafory), ale střední hra i závěr byly upocené a brek nad cenou vstupenky zachránilo pár skvělých herních momentů (jenny opravářka, opice a hromaďáci, např.). tohle má na víc než jen na povídku.

polypap aka polymorfní papír – sen lidstva. a máme tu jeho konstruktéra baše a zajímavý svět, ve kterém je z polypapu všechno. a pak tu máme zápletku se šáhlou, geniální děvou a bohorovným semiautistickým géniem, kteří se spolu zhulí a vyspí (zív), honí (nuda) a bijí (nic moc). nebýt právě polypapu a autorovy fantazie k čemu všemu se dá použít a bašových introspekcí, komentujících celkem vtipně a k věci dění okolo, tak je to bída. samotný námět mi přišel dosti nezajímavý (ne nutně špatný) a jeho zpracování také. pointa má svou vnitřní logiku, ale nejsem schopen se s ní ztotožnit a užít si ji. sofistikovaná, leč trochu nuda.

stross uchvatitel. tahle povídka mě srazila nejen gejzírem nápadů různých propriet blízké budoucnosti, docela svižným tempem vyprávění, ale i hlavní myšlenkou agalmického přístupu k ekonomice v éře informace. pointa je docela drsná, po všech stránkách, a dala by se shrnout starým dobrý „čím kdo zachází…“ aneb každému, co jeho jest. bohové, kéž by ty jeho kyberpankerské romány jednou dostal na stůl nějaký překladatel a ne ti sichingerští pakoňové.

Connoly si poněkud podkopl židli samotným názvem povídky, který čtenáře ochudí o počáteční dohady, kdopak je ta okouzlující dáma s růžemi a kam se celý příběh ubírá. Sice jde o pouhou černohumornou hříčku, přesto bych mohla přemýšlet o vyšším hodnocení, kdyby se to jmenovalo prostě „Slečna Froomová“ a zůstal by tak zachován alespoň malý prvek tajemství a překvapení. 60%

Klasická duchařina o spisovateli, který se po rodinné tragédii přestěhuje se synem do starého domu. Přestože mě povídka ničím nepřekvapila, řemeslně je zpracována výborně, nechybí jí mírný přesah k zamyšlení a když jsem ji četla večer o samotě, dokázala krásně navodit temnou atmosféru se stínem melancholie. 79%

je to svižné a lehké, je to zábavné, ale nepříliš originální a oproti ostatním povídkám, necítím žádný přesah. kdyby tohle znamenalo „oddechovka“, tak bych to i bral ;)

takřka dokonalé zužitkování námětu VR a života v něm. konflikt bytí (nebo nebytí?), mezilidských vztahů a instinktů, které často za nových okolností klamou. v druhé polovině začíná zpracování skřípat, je tu pár neuvěřitelných scén a původní síla vyprávění se rozplývá do šířky a ztrácí dech. pointa je více méně jasná, to by ale nevadilo, jen jsem ji čekal lépe formulovanou.

Nie som tak nadšený, ako väčšina hodnotiacich. Uznávam, nápad lineárneho mesta je výborný – jeden nápad, ktorý sa prejavuje v každodennom živote a celosvetovo. Ale chýbal mi tu výraznejší dej. Autor sa unáša mestom a štýlom poviedky (chválim pekné hovoriace mená) a na príbeh sa tak veľa priestoru nedostáva. Vzhľadom k dlhšiemu rozsahu som sa po čase nudil a príbeh prečítal po kúskoch za niekoľko dní. Chýbali mi tu nejaké väčšie odhalenia, ako je to so svetom – napr. taká cesta k bloku 0. Vidím to na mierny nadpriemer. 3*

Opět ne zrovna nejoriginálnější povídka, na které je však poznat zkušená ruka Lucie Lukačovičové. V rukou nováčka by to byl asi průšvih, takhle je to moc pěkná nenáročná povídka.

Přesný opak přechozích dvou povídek. Nápad nepatří mezi nejoriginálnější, ale to zpracování je fakt perfektní, četlo se to úplně samo.

Není to úplně špatná povídka, ten nápad má velký potenciál, nicméně zpracování trochu pokulhává. Ten květnatý jazyk je na úkor čtivosti, která je pro mě přecijen důležitější.

Tak tahle povídka se mi hodně líbila a to i přes to, že v ní chybí nějaký výrazný záporák, který by hlavnímu hrdinovi pořádně zatopil. Ze začátku mi to trochu připomnělo Noční klub od mistra Kulhánka, ale tento pocit ihned zmizel. Velmi staré účty mají vše, co má mít dobrá povídka: rychlé tempo, dobrého hrdinu, skvěle popsané souboje a hlavně příběh, který nenudí. Budu si muset konečně opatřit Kyšova Poutníka z Mohameda, ať si taky od něj přečtu něco delšího

Variace na téma „Hoch musí vykonat hrdinský skutek pro svou milou, aby dokázal svou lásku.“ Celkem zajimavě pojatá, ale chybí tomu lehkost. Být to trochu delší, tak mě to asi začne trochu nudit…

tuhle povídku z TDK2 pamatuju dobře, poněvadž na mě zapůsobila docela hluboce. turingovské drama ve VR, smutné svou bezmocností a zoufalostí, která ale není jen uvnitř VR, ale především vně a bytosti(?) v ní uvězněné jsou šťastnější, než jejich reálné předobrazy. děsivá vize.

forma zabíjí obsah. 100%. třináct statických momentek (doslova). pokus o dynamiku v popisovaném se pro mě úplně míjí účinkem a výsledkem je totální nepochopení díla. fakt nemám nejmenší šajn, o co autorovi šlo. jako experimentální text to může být přínosné (proto ne brak), ale nevyvolává to ve mě vůbec žádné emoce.

povídka, jejímž námětem je virtuální haluz, napsaná je jako haluz, takže bych si neměl na nic stěžovat. jenže, na to, aby taková forma i obsah byly přínosné, by bylo třeba omezit délku a připravit průraznější pointu, například. takhle se to táhne, o co jde, není těžké uhádnout, a sama forma příliš požitku a originality nepřináší. bylo by to zajímavé, kdyby to bylo jinak napsané, takhle je to pytel nudy.

egan nezklamal (jen trošku). tohle je kousek jak poleno ;) a navíc se silným přesahem. kvůli takovýmhle povídkám SF čtu. docela upřímně popsané pocity ne úplně lhostejného „zápaďáka“ tváří v tvář realitě třetího světa. pomoc není nikdy jen tak, zadarmo, obdarovávaný platí více, než jen tím, co dává, to je skutečnost boje o omezené zdroje. autor se s ní vypořádal skvěle. ale povídka má pro mě jeden závažný nedostatek, absolutně chybí jakákoliv motivace hlavního zlouna, což je od autora trošku nefér. ochudil tím příběh o další rozměr a skutečnou hloubku. kdyby to tam bylo, padám na kolena a biju hlavou o zem. takhle jsem sice spokojený, ale mám ve své skládačce volná místa a přitom mi žádné volné dílky nezbývají…

docela zajímavý námět uvěřitelné verze úpadku naší civilizace. hlavní částí námětu je laciná, nesmyslná, ale zoufale atraktivní zábava ve virtuální realitě. dost depresivní představa. jenže autor se do toho nějak moc vžil a celý text je takový nemastný neslaný, jako realita, kterou popisuje. vážně na téhle povídce něco je, ale chybí jí šťáva, ten autentický prožitek šedivé pokleslosti mě moc nenadchnul.

Príbeh o ťažkostiach spojených s trojročnou misiou na Mars. Nie technické nehody, ani útok ufónov, ale psychika človeka – neschopnosť vyrovnať sa s popularitou a ponorková choroba. Dej ma spočiatku veľmi nezaujal, za čo môže najmä forma. Množstvo internetových diskusií, články a stávky na smrť členov posádky mi vadilo, neskôr som si na ne zvykol a príbeh dočítal. Táto poviedka mi nejako do Trochu divných kusov nesedí. Možno tým, že je tak… normálna.

velmi dobré literární zpracování hned několika témat: úniku z reality, fyzické i psychické kompenzace a neschopnosti osobnosti se měnit. jonesová využila sice v tomto případě notně profláklou virtuální realitu, ale dokázala to tak, že příběh je funkční a má silný přesah. člověk dost dobře může o osobě všechno vědět, ale nic mu to nepomůže s tím něco dělat. nakonec vždy znovu a znovu podlehne zdání uspokojení, místo aby se snažil o hledání cesty k tomu, co doopravdy chce. zrovna teď ujíždím na komiksu sinfest, kde je tohle téma velmi oblíbené a taktéž dobře zpracované.

tahle povídka je takřka ukázkovým originálním uchopením kyberpankových klišé. dělá z nich literaturu. představa chattanoožské zóny se mi líbí, nápad s antilibidáty také (i jeho použití), skvělá je mabel se svými postoji. inu, sterling umí.

Ako popísať toto dielo? Jedným slovom. Dokonalé. Vážne. Nádherná, krásna sentimentálna poviedka, ktorá ihneď poputuje do Top10 a zaradí sa vedľa nezabudnuteľných zážitkov ako je napr. Mé oči se za mnou zavřely. Príbeh o chlapcovi, ktorého zmyslové vnímanie je veľmi silné – dokáže vnímať zvuky ako farby, veci ako tvary… tam, kde obyčajný človek vníma jedným zmyslom, on vníma komplexne. Viac z deja neprezradím, pretože je perfektný. V príbehoch mám veľmi rád tému hudby či maliarskeho umenia (hudbu o chĺpok viac), tému priateľstva či lásky a najviac si pamätám poviedky, ktoré vo mne zanechajú silný (melancholický) dojem, ktorý je podporený aj tým, že nemám istotu, či to tak bolo, ako si myslím. Táto poviedka vo mne zanechala prvotriedny dojem… ako chuť silnej, príjemne horkej kávy so štipkou cukru. 100% bez zaváhania.

Trochu divné kusy… nuž, táto poviedka sem nepatrí, je totiž fest divná, no nie ukecaná, či nudná, ale práve naopak. V skratke by sa dal dej zhrnúť na evolúciu mágiou obdareného ľudského tkaniva. Jediný mínus je krátky rozsah, zaujíma ma, kam by táto evolúcia ďalej zašla. Nápad s familiárom by som rád videl v nejakom románe, možno to nájdem v Perdide, či iných Miévillových knihách, ktoré by som už vážne nemal odkladať.

tohle tu ještě chybělo. hospodský humor! a alogická povídka, ve které autor tlačí na pilu, jen aby mohl sdělit svou myšlenku v dosti plytké pointě. tady končím čtení této sbírky.

nenápaditá (cesta časem a čísla sportky! bohové, kde je nějaký nápad!) a primitivní anekdota. krom trapného sexuálního podtónu zhola nic. na pubertální vtipy jsem už asi moc starý.

opět pokus o vtipný text, tentokrát na téma „lidé jsou neuvěřitelní“. jenže žádné satori se nedostavuje, text je nedotažený (vnitřně rozporný) a vyvolává jen rozpaky. chybí tomu nadhled. pokud si vzpomenu na podobné povídky ivana kmínka, ten to dokázal podstatně lépe.

docela pitomá komunální satirka bez nápadu.