LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Z téhle povídky mi v hlavě zůstal jen úvodní motiv podivného dítěte nalezeného v záchodové míse, takže jsem si ji při druhém čtení mohla vychutnat znovu.

Přestože Card v úvodu knihy píše, že v pořádné strašidelné povídce se musíme vžít do postavy a bát se spolu s ní, tady to tak úplně neplatí. O hlavním hrdinovi tu zpočátku nic nevíme a to, co se postupně dozvíme, nás s ním moc nesblíží. Ale strašidelné to bylo i tak.

Z anotace: „Leitmotivem Lansdalových próz je obava, že současná podoba zla je jakousi bující subkulturou, předvojem bezcitných mutantů budoucnosti.“

Ano, tato povídka je o tomhle. U jiných jsem to nezaznamenal, takže s označením leitmotiv bych polemizoval, ale v této povídce to platí.

Po posledním přečtení musím na hodnocení přidat.*****Jde o povídku vymykající se stylu sbírky. Je dopisní a navíc z alternativní historie. A kromě originálního schizmatického historického bodu nabízí a připomíná jednu věc: lidé jsou pořád stejní. Náboženství, hospodářský vývoj a další věci na nás změnily jen velmi málo. Chcete důkaz? Přečtěte si tuto povídku.

Násilí v nás aneb nastavené zrcadlo společnosti a samotnému lidství. Všichni jsme zvrhlí, někteří si jenom popustí uzdu. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak asi jediné, co se s tím dá dělat.

Výborně vybraná rozjezdová povídka. Akce, násilí i trocha toho na zamyšlení. Vítejte ve světě Joa Lansdalea, ve světě hyperrasismu, pokřivených náboženských fanatiků a animální podstaty lidství!

Absurdita a černý, ale opravdu černý humor z tohohle symbolistického minitraktátu stříkají jak červená z krkavice. Chcete poznat živočišné kořeny machismu a rasismu? Pak jste na správné adrese. Pár pírek z kachny si přibalte s sebou.

Tuctovka, i když slušně napsaná. Láska, zrada, pomsta, smrt. Nic co bychom neznali z desítek jiných děl. Až komicky samoúčelný byl speciální sprej, který nejprve má určitý účinek, ale po vyčichnutí přesně opačný. Blbost na kvadrát.

Na téhle povídce je dobře vidět Lansdaleova výjimečnost. Píše o ošklivých a nechutných věcech, ale píše o nich s lehkostí a odstupem kabaretiéra nebo principála v kabinetu hrůz a o to víc dává té ohavnosti vyniknout a zapůsobit. Její účinek je pak spíše opačný až výchovný. Jako když dítě necháte letmo sáhnout na rozpálená kamna.

Žádná velká revoluce. Ingredience jsou snad nejklasičtější, jaké si dokážeme v horrorovém a noir žánru představit. Přesto se novela četla jedním dechem a nelze ji nedoporučit.

Horůrek na závěr, mnul jsem si ruce a z koutku mi ukápla slina. Navíc s tak krásnou ilustrací na obálce! Brzy jsem ale vystřízlivěl, protože styl mi moc neseděl. Jde spíš o mysteriózní povídku, prostředím zasazenou do těžařského městečka někde na JZ USA a dobou asi někdy do přelomu 19./20. století. Není to špatně napsané, ale nesedlo mi to. Jakoby to bylo spíš pro děti, což je klidně možné, protože autorka dětskou literaturu píše. Proto moc nechápu tu cenu Brama Stokera. Kategorie Short Fiction asi v roce 2004 nebyla zrovna nabitá. Porovnejte zde: http://www.horror.org/stokerwinnom.htm

Sonda do přirozeného stylu života obyvatel jedné planety. Velice příjemná povídka plynoucí nenuceným tempem podobně jako ansarské roční doby. Víc neprozradím, pouze podotknu, že Bayderové mi kohosi neodbytně připomínali.

Povídka ze světa soukromého detektiva Charlieho Parkera. Pokud jsou vám knihy o něm neznámé, pak v „Zrcadlení“ pravděpodobně plně nepochopíte veškeré souvislosti – číst samozřejmě můžete i bez znalostí detailů, ale nejspíš to nebude úplně ono. Já už jsem měla tu čest a potěšení si temné, mysteriózní thrillery s Charlie Parkerem oblíbit, byla jsem tedy v tomto příběhu jako doma. V kratší formě se mi dostalo obvyklých ingrediencí: děj je patřičně tajemný a napínavý, přes vážnost situace nechybí záblesky černého humoru a hlavní hrdina je jako vždy životem otlučený, přidrzlý sympaťák. Pro mě jasných 80%.

Paolovo oblíbené prostředí postkatastrofického světa opět ožívá. V umírající technické civilizaci se pořád ještě najdou lidé, kteří chtějí vědět, mít pod kontrolou, umět. I když ostatní se jen baví, často proto, že na nic vic už jejich mentální kapacita nestačí. Je to dobré, ale na takové pecky jako Popkomando nebo Flétnová dívka to nemá.

PS: Všiml jsem si rozporu. Proč je voda znečištěná a v ovzduší smog, když už vlastně nefunguje téměř žádný průmysl a doprava? Jde o reziduum nebo je to prostě chyba?

Klasická SF povídka vyvolávající ve čtenářích pocit úžasu tím, že dává nahlížet do exotických míst (Merkur), budoucích časů a netradičních vztahů. Není to ale bezchybné. Vadí mi rozmělněnost dramatického momentu a konec je jakýsi vyčichlý a neuspokojivý.

Téměř dokonale napsaný psychologický horor o ztrátě syna se zajímavým pozadím vzniku. Card povídky prostě umí, koneckonců to dokazuje celá sbírka Hrobka písní.

Moje nejoblíbenější Sapkowskeho povídka. Ač jsem sám emočně chladný, velmi mne oslovují silné emoce v literárních dílech a těch jsem se tady dočkal vrchovatě. Proto je tohle moje TOP.

Edit 2021 po sedmém čtení:
Autor už nepíše povídku, ale snová příběh pevně zasazený do světa jeho ságy, která je přece jen oproti povídkám dospělejší, temnější, drsnější. V dokonalých dialozích a obrazech sladkobolně uzavírá jednu etapu Geraltova života, aby mohl konečně, po tolika promarněných letech a zmrhaných příležitostech, otevřít kapitolu novou.
O Pahorku Čtrnácti a dotyku smrti, která kráčí vždy těsně za zaklínačem a síle osudu se ani nechci rozepisovat. Jde mi mráz po těle jen pomyslím na tu moc. Na ten strach. Zlomený muž dostává lekci i novou naději. Konečně se odváží přijmout výzvu, které musí Yurga a jemu podobní hrdinové všedního života čelit denně. Výzvu odpovědnosti. Yurga… to je tak silná postava, že mi vyhrknou slzy jen na něj pomyslím. To je rovný chlap s gulama.
Sapkowski si mistrně pohrál s delirantními retrospektivami. Yennefer, Visenna, Cintra, Marigold u Jarugy, to jsou postupně gradující nálože emocí, obav, tušení, osudovosti. A to vše vytryskne v dechberoucím finále. Protože osud sám nestačí. Je potřeba něco víc. Něco víc vložil i mistr do této povídky. Vždy u ní brečím jako želva a tuto moc neztratila ani po 30 letech. Jako jedna z mála povídek o Geraltovi mi nepřijde s věkem slabší. Možná naopak. Protože každý z nás v průběhu života musí přijmout odpovědnost. Každý bude muset čelit osudu či jak tomu chcete říkat. Čím jsme starší, tím na nás více dopadá, tím více nás ohýbá. Tím více si umíme představit, že neštěstí, které mine hrdiny v literatuře, možná nebude mít s námi a našimi blízkými slitování. Umění se nedělá proto, aby bylo pravdivé, ale aby dojímalo. Nejsilnější je takové, které má oba atributy. Stejně jako tato povídka, která od prvního přečtení patřila a stále patří na naprostý vrchol mého žebříčku.

Celou Bradburyho povídkovou tvorbu miluji a tuhle povídku snad ze všech nejvíc. Trochu horror, ale spíše mrazivá psychologická pitva lidských pocitů a kompromisů. Životních i vztahových. Nádherná próza z jiného světa.

Výborná katastrofická povídka, podle které byl natočen i díl TV série Masters of Horror II. Poslední věta má u mne punc geniality, pátá hvězda proto musela logicky následovat.

Název povídky (tentokrát český překlad zachovává větší diskrétnost oproti originálu) sice odkazuje k westernovému žánru, ale horroroví fandové se nemusí obávat, nepřijdou o svou mrazivou porci napětí. Do odlehlého městečka Easton zavítalo Zlo, krutě si pohrává s osudy místních obyvatel. Dokáže šerif Lopez ochránit nic netušící komunitu? John Connolly se rád pitvá v psychice postav, ve vykreslování maloměstské atmosféry, v číhající temnotě, nechybí ani určitý přesah k zamyšlení – delší rozsah povídek autorovi svědčí. Našly by se drobné vady na kráse, ale jediným větším zklamáním pro mě byl závěr, příliš klišoidní, takřka odfláknutý, čekala jsem monumentálnější, nápaditější finále. 75%

Dětská bolest a utrpení, násilí ze strany těch, co by je měli chránit, to jsou stále aktuální témata, které najdete mimo jiné i v této slušné povídce.

Často vydávaná povídka s fiktivním umělecko-historickým motivem. Rozhodně nejde o tuctový horror, což kvituji s uspokojením, protože to vyrovnává jakousi nevěrohodnost zápletky.

Jak Martina můžu, tak tohle není žádná pecka. Námětově tuctový, i když dobře napsaný horrorový thriller.

Pro nás sice není občanská válka v USA tak zajímavé téma, ale přesto si myslím, že na této povídce dokážu ocenit atmosféru a snahu o historickou věrohodnost, i když detaily mi jistě nic neříkají. Simmons vlastně napsal cosi jako historický horror, což je IMHO originální počin.

Tahle povídka má tolik rovin, že nevím, čím začít. Satirická kritika náboženské naivity Američanu a vůbec lidí, kterou dokážou využívat různé sekty a hnutí. Poklona Božské komedii Dante Alighieriho. Satirická kritika nemorálnosti lidí a mnohých povolání. Komediální rovina, na kterou zůstanete zírat s otevřenou pusou. Ze začátku jsem se při prvním čtení sice ztrácel a říkal si WTF ale pak, až všechno zaklaplo na své místo, byl můj pocit o to slastnější.

Vynikající povídka, Martinův modelový příklad melancholií nabité psychologické prózy, kterou tolik miluji.******Vždy jsem obdivoval zarputilost hlavního hrdiny a jeho snahu zachránit vztah, odsouzený k rozpadu. Měl sice silnou motivaci, protože druhou takovou partnerku by možná ani v celém vesmíru nenašel, ale přece.

Nechápu nízké hodnocní. Jde asi o nejlepší povídku z Nebezpečných vizí, nadchla mne už kdysi jako puberťáka, tehdy ještě v Hugo Story. Koukal jsem jako tele na nový vrata, jak originální a ujetá může SF být. Nejhorší je prokousat se první polovinou, pak už člověk trochu začne chápat rámec a souvislosti. IMHO jde o mistrovské dílo fantastické literatury.

Nemá to s SF nic společného, přesto nebo právě proto je to dokonalé. Stylisticky vybroušený klenot, který se vyjadřuje k hned dvěma závažným sociálně-patologickým problémům. Víc prozrazovat nebudu, byla by to snad až svatokrádež.

Mám takovou teorii, proč se asi většině lidí líbily Kmeny z Běly víc než Vražda v Létajícím Vatikánu. Protože na obálce čísla s Kmeny se skvěla velmi podmanivá ilustrace, zachycující povídku drápkem v paměti a umocňující dojem z ní, kteroužto vizuální berličku Vražda postrádá. Jinak je to podobná kvalita a vlastně i žánr – space detektivka.

Klasika v moderním kabátě okořeněná zajímavými výrazovými prostředky.

Lepší (čti srozumitelnější) Barron než obvykle a možná i díky tomu mi občas u četby bylo opravdu divno v oblasti krajiny břišní.

Nádherná povídka, která mne dojala až k slzám. Víc asi nechci a možná ani neumím napsat. To si musí každý zažít sám.

Ze začátku jsem cyklus o Samu Kosti (Kosťovi???) a Pochmurné Moruši neměl moc v lásce, ale Chris Willrich (velmi příznačné jméno!) se lepší každým dílem! Moc se mi to líbilo, nejsem ani schopen říct proč, možná kvůli jakési bizarnosti celého jednáni a maniakálnosti děje, který letí bezcílně jako chorovod masek.

Zklamání. Jde rozhodně o nejslabší dílo s čarodějem Kedrigernem, co jsem četl. Řešení questu je příliš očekávatelné a celkově je to nemastné neslané. Zavání mi to snahou Morressyho agenta přijít k penězům, protože je jasné, že když je to poslední věc s Kedrigernem, každý ji z piety koupí. Ačkoliv nevím, zda vyšla v USA až posmrtně, ale i tak to smrdí mamonem.

Typická sci-fi povídka od ženské autorky. Není to vyloženě špatné, ale těžiště práce je v pocitech a snaze o vyluštění záhady, která IMHO žádné řešení nemá. Nemůžu si pomoci, ale zase mi to připadá díky tomu všemu více jako fantasy než sci-fi, i když popsaný způsob vesmírné přepravy je zajímavý (ovšem hlavně tím, jaký pocit vyvolává v přepravovaných osobách).

Myticko-pohádková záležitost s exotickým balkánským koloritem.

Patřičně cáklé, jako vždy, obzvláště mne pobavil vilný jednorožec. Super!

Sympatická fantasy pohádkového rázu. Nenadchne, ale neurazí.

Mnohovýznamové dialogy, zajímavé pozadí vesmírných hrobek a jejich více či méně pošahaných „obyvatel“ a uspokojivé dokončení na několika řádcích, to je prostě směs, které se nedá odolat.

Milé a citlivé něco, silně inspirováno Petrem Panem a Alenkou. Potěšilo…

Dokud ještě Nina psala atmosférické a neuchopitelné fantasy jako např. Dej vám Bůh odpočinutí, vy dobří, laskaví duchové nebo Sem jsme se dostali při svém toulání, bral jsem ji. Ale Kosterní klíč je na dobrou fantasy příliš přímočarý a věci se tam dějí tak nějak samy od sebe a ani prokreslení hrdinů není tak dobré, jak jsme u autorky zvyklí. A na horror je to zase málo horrorové. Jediná síla povídky tedy podle mne spočívá v odtažitém popisu utrpení hlavní hrdinky, které citlivého čtenáře musí zasáhnout.