LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Lepší (čti srozumitelnější) Barron než obvykle a možná i díky tomu mi občas u četby bylo opravdu divno v oblasti krajiny břišní.

Nádherná povídka, která mne dojala až k slzám. Víc asi nechci a možná ani neumím napsat. To si musí každý zažít sám.

Ze začátku jsem cyklus o Samu Kosti (Kosťovi???) a Pochmurné Moruši neměl moc v lásce, ale Chris Willrich (velmi příznačné jméno!) se lepší každým dílem! Moc se mi to líbilo, nejsem ani schopen říct proč, možná kvůli jakési bizarnosti celého jednáni a maniakálnosti děje, který letí bezcílně jako chorovod masek.

Zklamání. Jde rozhodně o nejslabší dílo s čarodějem Kedrigernem, co jsem četl. Řešení questu je příliš očekávatelné a celkově je to nemastné neslané. Zavání mi to snahou Morressyho agenta přijít k penězům, protože je jasné, že když je to poslední věc s Kedrigernem, každý ji z piety koupí. Ačkoliv nevím, zda vyšla v USA až posmrtně, ale i tak to smrdí mamonem.

Typická sci-fi povídka od ženské autorky. Není to vyloženě špatné, ale těžiště práce je v pocitech a snaze o vyluštění záhady, která IMHO žádné řešení nemá. Nemůžu si pomoci, ale zase mi to připadá díky tomu všemu více jako fantasy než sci-fi, i když popsaný způsob vesmírné přepravy je zajímavý (ovšem hlavně tím, jaký pocit vyvolává v přepravovaných osobách).

Myticko-pohádková záležitost s exotickým balkánským koloritem.

Patřičně cáklé, jako vždy, obzvláště mne pobavil vilný jednorožec. Super!

Sympatická fantasy pohádkového rázu. Nenadchne, ale neurazí.

Mnohovýznamové dialogy, zajímavé pozadí vesmírných hrobek a jejich více či méně pošahaných „obyvatel“ a uspokojivé dokončení na několika řádcích, to je prostě směs, které se nedá odolat.

Milé a citlivé něco, silně inspirováno Petrem Panem a Alenkou. Potěšilo…

Dokud ještě Nina psala atmosférické a neuchopitelné fantasy jako např. Dej vám Bůh odpočinutí, vy dobří, laskaví duchové nebo Sem jsme se dostali při svém toulání, bral jsem ji. Ale Kosterní klíč je na dobrou fantasy příliš přímočarý a věci se tam dějí tak nějak samy od sebe a ani prokreslení hrdinů není tak dobré, jak jsme u autorky zvyklí. A na horror je to zase málo horrorové. Jediná síla povídky tedy podle mne spočívá v odtažitém popisu utrpení hlavní hrdinky, které citlivého čtenáře musí zasáhnout.

Jde o klasický horror, kde nás autor pomalu noří do tajemných sítí, aby na konci vše dost drasticky vyvrcholilo. Obdivuhodné je prokreslení postav, ty typy máte jakoby před očima. Nevím ani proč, ale Twilla mi připomněla některé Bradburyho povídky, možná kvůli americkému maloměstu nebo kvůli hlavní hrdince, stárnoucí učitelce.

Není to sice žádný splatter, ale horror to je. A příjemný :) Atmosféra je budována pozvolně a tušení jen pomalu sílí. Závěr je sice trochu předvídatelný, ale neobvyklý.

Stěžejní práce tohoto dílu magazínu. Gilmanová velmi věrohodně popsala svět cizí planety s oceány pod ledem, jak to známe třeba z některých měsíců plynných obrů naší Sluneční soustavy. Velmi dobře vystihla společnost, její přelidněnost a pevné sociální vazby, odosobnělost komunikace a života vůbec. Evidentně se inspirovala v Japonsku, i jména hrdinů jsou japonská. Tak se mi to líbí. Zcela cizí prostředí, ale popsáno velmi realisticky. Velmi dobře si také poradila s technikou (kupole, archy) i životem u sopečných vývěrů na dně. Podobné ekosystémy žijí i na Zemi. Vychází z toho, co zná od nás a vlastně jen extrapoluje. Zase body pro ni. Celá novela je pro mě bohužel trochu shozena nevěrohodnou a klišoidní postavou astronauta Jacka. Ale i tak jde o vynikající práci, o to pravé klasické SF, které klade otázky „Co kdyby?“ a nechává čtenáře s otevřenou pusou prožívat dobrodružství zkoumání nepoznaného.

Tulák je velmi pěkná fantasy. Hlavní hrdina Ivan (na přebalu se o něm mluví jako o Bohu, ale mohl by to klidně být i upír nebo anděl, jeho schopnosti na to sedí) řeší své soužití s lidmi a hledá sílu s nimi být jen tak, aby je neměnil, nepoutal a nechával jim svobodu. Vlastně je to alegorie toho, co řešíme dennodenně my. Jak moc lidmi manipulovat a jak moc nechat manipulovat s sebou.

Cowdrey zůstává na Zemi, ale u věcí které umí: detektivky. S trochou nadpřirozena k tomu. A jen tak mimochodem, pokud je detektivní sbor v New Orleansu jen z poloviny tak schopný jako v této povídce, žit bych tam tedy nechtěl. Není to špatné, ale World Fantasy Award? Už to asi fakt nemají komu jinému dát.

IMHO nejslabší povídka tohoto čísla magazínu. Nejvíce mi na ní vadí naprostá nekoncepčnost práce s neologismy pro daný svět. Autorka „vědecky“ povídat umí, ale některé pojmy jen tak plácne a nechá zcela bez vysvětlení. To sice zvyšuje atraktivitu a jakousi tajemnost díla, kdy si čtenář sám musí domýšlet, ale je nutno s tím zacházet opatrně a Rosenblumová to přepískla. Kdyby to byla součást povídkové sbírky „z jednoho světa“, kde předchozí povídky leccos vysvětlí, pak OK, ale tady to nefunguje. Proč se třeba cikáni jmenují cikáni? Není poskytnuto žádné vodítko a já jsem žádné opravdu uspokojivé nenalezl.

Povídka nevybočující ze série. Opět je zde přitažlivý styl, jazyk a zajímavé aspekty světa, ve kterém se hrdinové pohybují (stíny vypovídající o jejich nositeli, možnost je ukrást a co z toho vzejde atd.). Mně se to líbilo, ale věřím a chápu, že mnohým jiným moc ne.

Síla. Syrovost. Vize je přesná a mrazivá, postavy se chovají tak, jak by se dalo očekávat. Majstrštyk.

Sam Kost a Pochmurná Moruše tedy na stránkách magazínu končí, no škoda. Jejich poslední dobrodružství sice nebylo tak skvělé jako minule, ale pořád velmi slušné. Na Willrichově stylu se mi nejvíc líbí jazyk. Celé je to tak poetické a slova plynou jako říčka. Kulobřich nemá s Kedrigernem naštěstí společného nic kromě „hledáčku pravdivého vidění“. Proklamovaná podobnost je tedy asi spíš marketingový tah.

Já má tuto záhadologickou sérii rád kvůli vtipnosti (obzvláště první povídka byla úžasná, teď už se to hodně opakuje a rozmělňuje) a perfektní stylistice a jazyku. Tato povídka ničím nevybočuje a udržuje nastavený standard.

Perfektní využití a načasování momentu zklamání a zmatenosti, po kterém hned následuje moment překvapení a pochopení. A pobavení. Originálně napsaná miniatura.

Stařičká dobrodružná SF povídka, která je sice svižná, ale má tolik děr ve stavbě zápletky, že jsem si ji prostě neužil. Ale čtivá je, to zase ano.

Asi největší zklamání čísla. Je z toho typu, kterému lidé, kteří magazínu nedrží palce, říkají „prostě bláboly pro inťoše“. Je skutečně těžká a nepříliš čtivá. Není nezajímavá, ale většinu čtenářů asi nenadchne. A já se na ni tak těšil :(

Richard Bowes se zjevně vyzná v Bostonu a taky o tom umí poutavě psát. Tenhle typ vyprávění mám rád, kdy má člověk pocit, že je tam, prochází těmi ulicemi a vidí vnitřním zrakem postavy hrdinů, jejich tváře, gesta, výrazy. Námět povídky sice není IMHO nijak originální, ale napsaná je skvěle.

Toto je druh povídky, který mnoho skrývá. Jde o alternativní historii? Budoucnost? Současnost? Kdo ví? Stejně tak tápeme, jedná-li se v příběhu o terorismus, osvobozenecký boj nebo zločin. Vykreslení charakterů je také mlhavé, jen sem tam se obraz projasní. Mně se Zrádkyně příliš nelíbila, ale někteří z ní budou nadšeni.

Brontino vejce je, i přesto, že autor vystřílel téměř všechnu munici už v prvním sauřím opusu, povedená práce. Nejvíc bych vyzdvihl postavu Axela, který byl prostě k sežrání. V této bajce tak reprezentuje nezdolnou lidskou touhu po poznání, zvídavost a naivitu dobrého člověka. Nádhera, která ale na Míru všech věcí nemá. A upřímně doufám, že už autor sauříky opustí a vrhne se jinam. K tématu už není co říci a další povídky by to celé jen rozmělnily a (v mých očích) srazily dolů.

James L. Cambias se v F&SF 02/2008 blýskl povedenou povídkou Dluhy se mají platit, takže jsem od něj očekával hodně. A upřímně, byl jsem trochu zklamán. Oceán slepců na mne působil nedodělaným dojmem. Prostředí: OK. Vtip: OK. Postavy: OK. Ale ten konec byl prostě příliš předvídatelný a vtip tak nějak vyšuměl.

Toto je ten druh spekulativní fikce šmrnclé uchylnůstkou, kterou můžu. Já můžu všechno, co je šmrnclé uchylnůstkou :) Takže do budoucna si asi každý z nás bude muset vybrat: homosexuál nebo hydrosexuál? No přece nechceme být jako zvířata…

Ještě taková vážná douška po posledních událostech na Blízkém východě a v EU (červen 2010): tato povídka také znepokojivým nadsazeným způsobem nastiňuje možnou neveselou budoucnost. Odehrává se totiž v jakémsi postislámském světě, který IMHO do pár desetiletí může nastat. A do toho ještě EU se svou socialistickou snahou do všeho kecat, zavádět normy, kvóty a limity a omezovat všemožně lidskou svobodu. Vnímám práci tedy i jako jakési pochmurné proroctví. Snad se nevyplní.

Nádherná, dětsky čistá fantastická próza, která pohladí po duši a opět ve vás probudí ten malý plamínek, který s nástupem dospělosti skomírá.

Exolingvistická novela o lásce, nepochopení a porozumění. Na můj vkus příliš patetické, ale jinak nemám větších námitek. Snad jen: „Samotné její paže byly doslova bioinženýrským divem světa; mezi ramenem a zápěstím jsme napočítali na deset tisíc samostatných kloubů.“ Tak to bych chtěl vidět. Pokud by autor tvrdil že „míst ohybu“ nebo tak něco, byl bych to schopen akceptovat, ale tohle je prostě blbost. Také tělesná stavba Marionet – mimozemšťanů – mi příjde vzhledem k prostředí planety, kde žijí, jako evolučně nepravděpodobná. Ale to bych v rámci umělecké licence skousnul.

30. duben – musím se smát, na jaký den mi (zcela neúmyslně) vyšlo dočtení povídky o čarodějnicích a jejich upalování:-). Detektivové z Londýna vyšetřují brutální vraždu ve vesnici Underbury; kam je zavede pátrání prozrazovat nebudu, ale není nijak složité si to domyslet, prvek překvapení je holt nulový. Kladem je dobře prokreslená atmosféra anglického venkova konce 19. či začátku 20. století. Nechybí strašidelné scény, pokud jste ovšem horrorovými povídkami více otrkaní, tohle vás nedonutí bát se v noci jít na záchod:-). A teď už nasedám na své koště a letím pokračovat ve čtení ;-). 70%

Asi najdivnejšia poviedka celej knihy. Zvláštna, odpudzujúca, zvrátená… surrealistická a poetická (spočiatku som mal problémy brzdiť a nestrhnúť sa prúdom umne poskladaných slov). Neskôr som mal pocit, že poviedka stráca dych a akýsi náznak príbehu zo začiatku ostal len náznakom. Ale je to veľmi zaujímavé. Možno nebudem obdivovateľom Hala Duncana, Iana McLeoda či Kirsten Bishopovej, avšak mám pocit, že minimálne diela Miévilla by sa mi mali páčiť. A snáď to neostane iba pri jeho dielach s nálepkou New Weird.

Príjemná poviedka z horúčavy Austrálie, kam prišla skupinka (slovenské kaukliari sa mi absolútne nepáči) eskamotérov v troch autobusoch. V jednom prespávajú, druhý je miestom na principálove výpočty a tretí je zatemnený. Nie som si istý, či som presne pochopil o čo tu šlo (nie je to ktovieako zložité, ale práve zámerne nejasné), ale trochu som sklamaný. Čakal som viac. Aj tak ale hodnotím 3* – hlavne pre silnú atmosféru ospalej horúčavy a jemné napätie medzi chlapcom a dievčaťom.

Zmes politických názorov zabalená do kulís opustenej Zeme, na ktorej sú len poslední štyria ochrancovia. Vo vzdialenej budúcnosti sem prichádza Glayne, vyjednať slobodu, nezávislosť Novej Austrálie od sveta. Nakoľko politika nie je mojou záľubou, táto poviedka na mňa zapôsobila hlavne obrazom Zeme (ktorý na mňa pôsobil ako zo sna) a ochrancami.

Několik příběhů v příběhu a také povídka o tom, jak jsou příběhy důležité, jak nás mohou podržet a dát našim obyčejným životům neobyčejný smysl. Tak jsem to alespoň pochopil já. Ale kdo ví? Třeba vám více utkví rasový motiv, šamanisticko-léčitelské rituály nebo prostý příběh o lásce a jejím ukotvení do rodinného života.

Kuberpunk? Ani ne. Prostě jen dramatická SF z ponuré budoucnosti, o které se toho dozvíte poskrovnu, ale u čtení se rozhodně nebudete nudit.

Pocta Lovecraftovi, Dickensovi a dalším spisovatelům, jejichž jména připadla členům profesorského sboru na škole Montague. Atmosféra elitní internátní školy, téma sociální nerovnosti, mazácké rituály a cosi temného v pozadí, víc netřeba prozrazovat. Horůrek je poněkud devalvován předvídatelností a snesl by podrobnější zpracování, jinak docela spokojenost. 66,6%

Velice příjemná povídka nabízející poctivou SF, trochu akce a špiónsko-konspirační motiv. Čtení mi šlo jako po másle. Kosmatka mne do Chicaga a jeho okolí opravdu přenesl, potěšil mne porcí „vědy“, u které jsem měl pocit, že se trochu chytám, nabídl mi zjímavý vztah muž+žena a trochu té akce na opepření. Palec nahoru.

PS: Při čtení povídky mi došlo, že nejlepší věda v SF je pro mne ta, kde se trochu oborově chytám, rozumím termínovému aparátu a vyvolává to ve mně pocit, že „vím, o čem autor mluví“, ačkoliv do samotného problému nemám sebemenší vhled a autor klidně může prášit jak Burian. Sežeru mu to i s navijákem právě proto, že mi hodil ty správné vějičky.

IMHO neoriginální a celkem nudná povídka. Takovýchhle humanistických povídek jsou tucty, a lepších. Vyzdvihnul bych snad jen úspěšné vcítění se do psychiky a jazyka cca 12tiletého kluka.