LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

líbila se mi atmosféra příběhu a cítil jsem za ním takové to mýtické chvění vzduchu, jak se drobnostmi otáčí kolo světa. jenže v příběhu jsem se poněkud ztrácel a nebyly mi příliš jasné souvislosti.

zrcadlový příběh ztráty přítele, nahlížený z obou stran, dobra i zla. skvělý nápad, možná místy až příliš patetické.

zajímavý vhled do hobití (a, žel i lidské) mentality. drobný, ale výrazný příběh z doby ovládnutí kraje uprchnuvším sarumanem. uměřený rozsah i dobrá koncepce mírně ruší především nedůvěryhodné chování šarkanovo.

Tohle je přímo zjevení, s naprostým přehledem napsaná povídka ve stylu detektivek „drsné školy“ Raymonda Chandlera s neustále cynicky hláškujícím a whisky popíjejícím detektivem, který musí řešit případ, v němž hrají velkou roli potomci a reinkarnace hlavních protagonistů z Lovecraftovy povídky Stín nad Innsmouthem. Vše v deštivé Kalifornii těsně po útoku na Pearl Harbour. Zajímavý je nejen příběh, ale i to, čím je vyšperkovaný, tzn. narážkami na politiku, literaturu, další autorovu tvorbu (cyklus o tajných britských agentech z klubu Diogenes) a třeba humor. Toto je ukázková duchaplná pulp-fiction napsaná inteligentním a sečtělým člověkem. Škoda že u nás je Kim Newman známý jen díky románům ze světa Warhammer, které píše jako Jack Yeovil, protože ve své „svobodné“ tvorbě umí opravdu zaperlit.

Jsem ohromně překvapená zdejším vysokým hodnocením – nikdy bych neřekla, kolik mužů bude mít pochopení pro menstruační problémy něžnější části lidstva:-). Krátká povídka psaná s lehkým humorem, pro ženy dokonale srozumitelná a tím pádem imho vtipnější, k tomu kvalitní překlad Jany Rečkové. Nicméně to určitě nepatří mezi nejlepší povídky, co jsem kdy četla, takže „jen“ 80%.

Povídka s velkým potenciálem (vlkodlak v Lovecraftově Innsmouthu), s několika výraznými scénami, ale celá jaksi divná, snová v tom negativním smylu. Při čtení jsem se musel pořád ptát proč… proč tam je, proč tam jde, proč proč mu volá ten a ten, proč v křesle mluví spící muž, proč zmizely ty tarotové karty… prostě chaos:-(

Tomu říkám wodvaz. Teď se na Holomráz těším ještě víc!

Kessel vypráví příběh o svém otci, synovi polského přistěhovalce, plném snů a nadějí. Ve druhé linii sledujeme H.G. Wellse, zahořklého, zklamaného, unaveného. Atmosféra 30. let a nelehkého života za hospodářské krize je skutečně parádní. Velmi americká povídka, která rozhodně má co říct, ovšem fantastický prvek je 0. Zařadit to do nejlepších povídek sci-fi a fantasy jen proto, že jednou z vystupujících postav je spisovatel fantastiky? No nevím, pro mě lehké zklamání, hledala jsem v této sbírce poněkud jiná témata. 69%

povídka, která mě přivedla ke čtení SF. je to srdeční záležitost. četl jsem ji poprvé ještě někdy na základce. úžasný kontrast bílého sáhiba, věčně v lihu a notně hloupého, ale velmi vychytralého a takřka geniálních a evolucí vypiplaných venušanů, kteří ale stejně nemají šanci a bažením po kultuře už tuplem ne, mě dostal. polovinu sborníku jsem tehdy ještě moc nechápal, ale tuhle povídku, „nic pro hrdiny“ a první povídku si budu pamatovat navždy ;)

Lucy Taylorová zremixovala úvodní sekvence z Čaroděje ze země Oz a přidala několik motivů z Alenky v říši divů. Dvanáctiletá Erika žije v Coloradu a zneužívá ji strýček Dub, proti němuž se naučila používat zvláštní mentální obrannou techniku, kterou použije i nyní proti děsivému vichru z hor, jenže obrana se jí vymkne z rukou a ona se i s přičiněním jistého kouzelníka s kartami ocitne ve světě, kde nic není, jak má být. Při bedlivém čtení do sebe jednotlivé střípky zapadají, ale nějak mi není úplně jasné, co tím chtělo být řečeno. Maloměstskou paranoiu si dovedu představit i v umněji ušitém hávu.

Zaslouženě málo známá Lovecraftova povídka (či spíše traktát s těžko postižitelným dějem), kde si ventiluje nenávist vůči „snědým, zlověstným mužům“ a „sprosté nevzdělané holotě“ odněkud z Východu (mají rusky znějící jména), proti nimž staví „duchovní hodnoty staré Ameriky“. Kdybych nevěděl, že to napsal HPL, nikdy bych to nepoznal. Je to patetické a žlučovité. Na tohle se měl radši vyspat.

Povídka plná atmosféry, náznaků a symbolických protikladů (léto x podzim, venkov x město, místní obyvatelé x vetřelci), že se nedivím, že se o ní učít v kurzech literatury. Zároveň je velice čtivá a svým způsobem i jednoduchá. Excelentní příklad nekompromisní „tiché hrůzy“.

Nemám příliš v oblibě politická (revoluční) témata, nadšení ze svržení starých pořádků a budování lepších zítřků. Lidi se totiž nemění, víme?;-) Podobnou skepsi a hořkost lze vnímat v myšlenkách staré revolucionářky, glorifikované ikony minulosti, která s blížící se politickou bouří bilancuje svůj život a hledá odpověď na otázku, kým vlastně je, čeho dosáhla… Povídka vyniká propracovanou psychologií ženy na sklonku života, ale jinak mě ničím kdovíjak neoslovila. Fantastické prvky neobsahuje prakticky žádné, akorát se děj odehrává ve fiktivním státě, toť vše. Motiv revoluce může být pro obyvatele západních zemí atraktivní, já jsem však za posledních 20 let nakoukla ve filmech, dokumentech a článcích do podstatně zajímavějších, pohnutějších osudů skutečných lidí, tato melancholická povídka mě tedy nemůže posadit na zadek s povislou sanicí. Do Locusu byla nejspíš zařazena kvůli jména Ursuly Le Guin, neznámý autor by s „Předvečerem revoluce“ takového úspěchu jistě nedosáhl (imho). 59%

Celkom príťažlivý mix Sherlocka Holmesa a trochu iného Jacka Rozparovača. Rozsah niekoľkých strán však nedovolil vybudovať silnú atmosféru Anglicka čias legendárneho detektíva, Sherlock Holmes je zas trochu iný, než tradičná verzia (ale replika s cigaretou je dokonalá :)) a tiež mi tu nesadla mágia. Nuž, mám rád tradičného Holmesa, ktorého som pred pár rokmi čítal, preto mi táto poviedka nesadla úplne – ale potenciál tu je, to áno. Slušných 60%.

Po dlouhé době povídka jak ze starých zlatých časů SF. Duch Asimova vystupuje z každé řádky. Člověk, pastor, robot, vědomí a víra. Kde je hranice lidství a víry? Znepokojivé otázky, na které odpověď zde nenajdete.

Povídka mne opravdu pobavila a četla se mi velmi dobře. Prostě mne zaujala. Tajemná osoba „Ira di Dio“ sice byla jasná téměř okamžitě, ale přeci jen mne celkový vývoj trošku překvapil.

Přesto, že bylo od samého počátku jasné, jaký příběh Císař a maula variuje, hodnotím povídku vysoko – kvůli její čtivosti a příjemnosti a nádherné obraznosti autora. Tam, kde není originalita, může nastoupit vytříbené řemeslo a výsledek je leckdy mnohem lepší než u sebeoriginálnější povídky. Koneckonců, co je dnes ještě originální?

opět ted chiang v celé své kráse. mírně originální forma, geniální námět, skvělé zpracování. když jsem to četl, běhal mi mráz po zádech, protože si ted vybral dobrý příklad toho, jak nám, poněkud podivným zvířatům, naše inteligence, vědomí a společenské povědomí zatemňují schopnost žít. příklad kaliagnozie je ukázka takové klasické kvadratura kruhu, kamene mudrců, který nás svádí do podivného světa ideí a odvádí od reality tohoto světa. na těch několika stranách je téma vyždímáno jako citron do šálku čaje s medem, který má zahnat přicházející důsledky nachlazení. ted chiang nepíše SF, ale terapeutickou literatury; co slovo, to zásah.

a bohové, kéž by mé nejlepší povídky byly takto nedodělané ;)

Zajímavá, poutavá a zároveň poměrně děsivá povídka z anglického venkova o tajemství ženy, která objeví několik velice zvláštních videokazet po svém zesnulém manželovi. Atmosférou, stylem psaní a popisem odtažitých mezilidských vztahů je to čirá Anglie, ale námět se může směle rovnat japonskému Kruhu, není to sice úplně ono, ale podobnost je hodně zajímavá. Hodnotím vysoko, protože mám pro tyhle „creepy“ věci zasazené do běžné reality slabost. Autor umí psát, před 10–15 lety to byla vycházející hvězda hororového povídkářství, teď se poněkud odmlčel.

Text je šílenější než texty Wohnoutů, což je skutečně originální a .. extrémní. Ale otázka, jestli je to dobře – každopádně oceňují nápaditost a formu, když už ne obsah.

Zvláštna poviedka o najstaršom dieťati samotného autora tejto poviedky, ktoré sa po presťahovaní oddáva samote a hraje s vymyslenými kamarátmi. Príbeh je zmesou vymysleného a autobiografického, čím Card dovoľuje nahliadnuť do svojho súkromia. Slušné, mierne mrazivé a ako inak slušne okomentované, ako poviedka vznikla.

Strelená poviedka s geniálne jednoduchým a poriadne morbídnym a zvráteným nápadom – chlap, ktorý spáchal samovraždu napísal list… až po samovražde. Morbídne písanie vlastnou krvou, naturalistické popisy následkov samovraždy… skrátka, nič pre jemnejšie povahy. Škoda, že text nekončil výraznou pointou, takže preto len 3*. Ale ten nápad… :)

Hororová, drsně syrová povídka, kterou ozvláštňuje autorova znalost Thajska a hlavně mentality jeho obyvatel, jejich naprosto samozřejmé víry v kouzla, duchy nebo reinkarnaci. Na každého jednou dojde, hlavní hrdina nakonec dosáhne své pomsty, byť za vysokou cenu – a jeho nepřítel skončí mnohem hůř. Narodit se pětsetkrát jako šílený pes bych tedy vážně nechtěl… :-)

Na rovinu, toto mi nesadlo. Samotný nápad by tu bol – geniálny (resp. šialený) syn sa začne zaoberať vývojom programu, ktorý by dokázal vykladať tarokové karty – ale, čo je hlavné – pravdivo. Karty vravia čím človek je, čo bude atď., ale podľa môjho názoru to bolo skôr podľa Alvina (čím viac sa tým človek zaoberá, tým viac verí, že je to pravda, pretože vďaka neurčitosti (a všeobecnosti) symbolov si ich môžme vyložiť po svojom a všelijako). Príbeh je pretkaný odkazmi na veľké príbehy (antické a Shakespearove tragédie), bohužiaľ, nie som dostatočne sčítaný aby som si ich vedel všetky vyložiť, príbeh pochopiť a ešte aj užiť. Samotný záver plný brutality a krvi (v duchu antickej tragédie) ma taktiež nenadchol.

Krátka poviedka o tej najväčšej cenzúre, ktorá nedovolí ani autorovi nechať svoj rukopis (tobôž vydať dielo), maximálne si nechať prvé tri strany. Celá poviedka stojí na tomto nápade a peknej pointe, síce bez podrobne popísanej psychiky postáv a pocitu úžasu, ale aj tak sa mi páčila.

Hmmm… Nezpochybňuju kvalitu povídky, ale nějak zvlášť mě neoslovila. První polovina se zabývá jakýmsi „fotbalem“ budoucnosti, jehož popis pro mě byl zoufale abstraktní – vůbec jsem to nepochopila:-). Ve druhé polovině se filosofuje na téma nesmrtelnost a osamělost. Neuchvátil mě děj, neuchvátily mě postavy, neuchvátilo mě prostředí, jen ty myšlenky měly něco do sebe. 64%

Dle mého náhledu nečitelná slátanina. Bylo utrpení dočíst až do předvídatelného konce. Sice několik dobrých nápadů, ale totálně zabytých zpracováním.

Príjemný horkosladký príbeh s nejednoznačným koncom o dievčati, ktoré pri výbuchu stratilo ruky a nohy. Svojmu okoliu robí radosť svojou radosťou z prírody, slnka a spevu vtákov. Počas daždivého obdobia však stráca kontakt s realitou a uzatvára sa v sebe. Alebo ju volá Anansa, mimozemšťanka, ktorá jej sľúbila končatiny. Opäť veľký dôraz na psychológiu, ako je u Carda zvykom a príbeh o ľuďoch. Spokojnosť.

Vynikajúce. Nudiaci sa vodič, cestuje prázdnom rozľahlách ciest Ameriky, si môže skrátiť čas rôznymi hrami. Prvá bola zaujímavá, druhá v podobe nevinnej sledovačky, nie je tak nevinná, ak je to už cez štyristo míľ. Táto poviedka ma udržala celý čas v napätí, nedalo sa prestať čítať. Očakával som takýto koniec (vždy sa nájde niekto lepší), ale výslednú pointu som naozaj nečakal :) Perfektné, presne podľa mojej chuti. Vravím si, že tie najstrašnejšie (hororové) poviedky sú tie bez prvku fantastična – len s obyčajným človekom s driemajúcim vrahom vo vnútri.

Hry dekadentnej mládeže vyžívajúcej sa v adrenalínových zábavach naberajú nový rozmer – trápenie človeka z minulosti, ktorý má tak či tak zomrieť, je beztrestné, pokiaľ sa nedopustia zmeny v behu času. Virtuálna smrť je síce veľké vzrúšo, avšak aká je ozajstná smrť bez možnosti návratu? Tradične morbídny nápad, Card ma v závere poviedky mierne prekvapil, čo však nestačilo aby som hodnotil lepšie než 3*.

Aké by to bolo, užívať si život, jesť čo sa vám zachce a až bude vaše telo poriadne tučné, vymeniť ho za štíhle telo, také ako na začiatku? Starému telu by zanikli práva na vlastnú identitu, dostalo by len písmeno označujúce jeho tučnotu. V tejto poviedke je konečná pointa predvídateľná (od objavenia sa starca som ihneď vedel, kto to je). Ďaleko viac ma zaujímala odpoveď na otázku, akú úlohu dostal H? Bohužiaľ, Card ju nezodpovedal.

Synchrónne dýchanie znamená blízku smrť, čo si všimne hrdina tohoto príbehu. Po predošlých dvoch poviedkach nastáva menšie sklamanie. Nápad je sľubný, ale nemyslím, že bol využitý dostatočne. Atmosféra oproti Odchodu slabá, očakával som aj nejakú prekvapivú pointu. Nie je to zlá poviedka, len som mal veľké očakávania.

Duchařská povídka, která umí postrašit i po sto letech. Čas se na ní podepsal minimálně (je na ní trochu vidět, že byla psána k hlasitému předčítání, takže má zvláštní kadenci a je z ní patrná snaha o navazování kontaktu s posluchačem), ale téma, podání i závěr opravdu svědčí o tom, že ji psal mistr. Nedávám plné hodnocení, protože tuším, že od M. R. Jamese existují přece jen ještě údernější kousky.

Trochu nešťastně napsaná povídka z cyklu z města Cedar Hill (i když tady nehraje prakticky žádnou roli) o spisovateli dětských knih, který se vyrovnává se vztahem ke své matce. Evidentně to pro Braunbecka bylo velké téma, tak sedl a vypsal se (a věnovat své matce), jenže potíž je v tom, že jeho osobní vyrovnání z textu trčí a mám dojem, že veškeré fantastické motivy jsou mu podřízeny, až působí jako alegorie, což moc nemusím. Navíc je to vyrovnávání trpké, plné sociální dramatiky, úrazů, nemocí, umírání, ale zároveň spásy v podobě bajek o slonech (i v růžových sukýnkách), postižených dětí, andělů a nedovysvětlených duchů, takže z toho mám takový divný pocit. Nechci jeho úsilí zlehčovat, ale tohle podle mě moc nefunguje (jako horor už vůbec ne); je to jakási angažovaná fantastika.

Hm, po prečítaní druhej poviedky mi v mysli vyplávalo niekoľko slov – znepokojivé, morbídne, atmosférické, s dôrazom na silnú psychológiu, strach z obyčajného (ktorý tak majstrovsky dokáže vystihnúť aj King) a desivé. Takto sa dá popísať aj táto poviedka. Príbeh manžela, ktorý má podivné výpadky pamäte a nie je si istý vlastným životom – má deti? nemá deti? Doma objaví rakvu s nebožtíkom, ktorá ho zvláštne priťahuje. Vskutku znepokojivé a morbídne. A čitateľsky príťažlivé ;) Prisámvačku, Cardovu tvorbu (hlavne Endera) už vážne nemôžem nechávať bokom :)

mně se ovšem povídka velmi líbila. Ten konec, kdy si hlavní postavá uvědomí proč dělá to, co dělá byl sepsaný na výbornou

Po vynikajúcom úvode ma prvá poviedka príjemne zamrazila – s postavou hrdinu nemožno jednoznačne sympatizovať či jej priať len to najhoršie (vďaka postupne odhaľovanej minulosti). Howard má problém – v záchode našiel dvojmesačné dieťa, ktoré sa niekto pokúsil utopiť. Dobrý skutok záchrany sa ale obráti proti záchrancovi, ktorého doháňajú prízraky možnej budúcnosti či vlastné svedomie.

Zkusil jsem si po pár letech opět přečíst tuhle poněkud opomíjenou povídku a pořád na mě funguje. Spolu s povídkami Míčkovna, Odlišná nebe a Hlášení o jistých událostech v Londýně je podle mě tím nejlepším z Miévillovy stejnojmenné sbírky… nabízí ideální kombinaci postapokalyptické atmosféry, neotřelého nápadu, městského neklidu, odvážně nadpřirozeného prvku i silné pointy. Je vystavěna na obrazech (ohňostroj nad Londýnem, jezdec na pusté ulici, výjev z metra) a působí jaksi starosvětsky (psaní dopisů, staré kino, všechny ty správné emoce) i hypermoderně, „cool“ zároveň. Přirovnal bych ji k nenápadnému singlu, který ale zaujme na první poslech a bez újmy snese další a další přehrávání…

Trochu ma zarazilo, ze autor referuje na Polsko a Ukrajinu ako Aziu, ale mozno som to len zle pochopil(dufam).

Namet je pekny, alternativna historia je lakava. Ale prevedenie? Trochu povrchne. Baxter rychlo prelietava dejom, no neposkytuje nic zvlast zaujimave, skoro mi to prijde, ze autor sa proste nudil. Poviedka je u mna jemne nad priemerom, avsak od tak znameho a ospevovaneho autora som ocakaval viac.

Tuto knihu som zacal citat s velkym zaujmom, ale od prvej poviedky(ktora nasadila latku vysoko) to ide zatial trochu dole kopcom…

Copak se to line za zvuky zpod starobylého venkovského kostela? Čtenář může záhadu odhalit společně s mladým knězem Pettingerem v této krátké povídce. Lovecraftovské téma, ucházející atmosféra poválečné doby, zápletka a pointa spíše průměrné, k tomu Connollymu svědčící „ich forma“. Sečteno a podtrženo – příjemné počtení na temný večer, ale nikterak dechberoucí. 65%