LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

žlutá karta, žlutá hvězda, buržoazní původ, cigán… o tomhle byly napsány už stohy příběhů a přesto se to opakuje ad absurdum ad infinitum nauseamque. tenhle příběh se v mnohém neliší od jiných podobných. jak by mohl, pojednává o lidech a ti jsou všude stejní i přes jejich kulturní nánosy z nich táhne to zvíře-člověk. v mnohém se ale liší, protože na malé ploše ukazuje snad všechna možná východiska a to s velmi silným emočním nábojem. mám obavy, že to je budoucnost, která nás čeká, právě proto, že nevěříme, že by mohla nastat.

Nevím, co si mám o knížce myslet. Autor se často opakuje, dopředu upozorní na to, že se stane něco neočekávaného a navíc v klidu nechá zemřít některé z hlavnějších postav, jenže bohužel mi to ani nepřipadalo moc líto, protože jsem je jako čtenář nestihla moc poznat a smrt byla většinou krátká a zbytečná.
Celý příbeh vlastně píše vypravěč, možná nějaký kronikář, takže některým úsekům se vyhnul tak, že napsal, že o čem si ti dva povídali, se nikdo nedozvěděl. Na druhou stranu musím uznat, že má skvělé nápady. Za hlavním hrdinou se skrývá svět a jeho historie, o kterém by se dalo napsat spoustu knih. Přestože jse o fantasy,v knize se dá najít spoustu otázek, které donutí člověka k zamyšlení, jako například konec Země, nebo jak vlastně funguje čas.
Trochu mě mrzí konec knížky, kdy vlastně z posledním odstavce vyplívá, že ať ta knížka skončí jakkoli (to neprozradím), celý příběh vlastně píše člověk z budoucnosti, kde jsou ještě horší časy. Čímž se mi cela knížka trochu znehodnotila, něco jako když se Alenka probrala v klíně sestry a zjistila, že to byl jen sen. Prostě a jednoduše ať příběh dopadl jakkoli, pro mě svým způsobem skončila špatně, protože správná knížka nikdy nekončí , ale zde mi autor předem stanovil, že v budoucnu na tom lidé budou ještě hůř.

Původně jsem měla v úmyslu přečíst „Válku o dárky“ během Štědrého dne, ale vzhledem k blížícím se svátkům a naprostému nedostatku vánoční nálady, rozhodla jsem se četbu uspíšit. Svůj účel to splnilo, jakási jiskřička vánočního ducha byla zažehnuta. Návrat do Bitevní školy byl příjemný, nicméně dané zajímavé téma (ne/praktikování náboženských rituálů v multikulturní armádě) bych ráda měla rozpitvané v hlubším a širším podání. Stejně jako Doubravka mám trochu problém s mentální vyspělostí malých vojáků – že je někdo v pěti letech klavírní virtuoz, geniální matematik nebo třeba i stratég, OK. Ovšem aby takřka každé z „Cardových dětí“ bylo také lepší diplomovaného psychologa a schopnosti některých nahlédnout ostatním do hlavy byly skoro nadpřirozené, to už zavání přílišnou fabulací. Být znalcem lidí, neřkuli dokonalým, to chce určitě víc než správné geny, zvýšenou empatii a dobrou výchovu – bez dlouhých let pozorování a kontaktu s lidmi to prostě nemůže jít. Poslední povzdech patří rozsahu knížky: už jsem četla mnoho delších povídek. Věčná škoda, že nakladatelství Laser-books nebylo umožněno doplnit „Válku o dárky“ dalšími Cardovými kratšími texty, tohle byla vážně jednohubka. 81%

naivní představy lidstva o sobě samém se táhnou dějinami v podobě hromad pitomých filozofických spisů a dlouhé krvavé šmouhy. bacigalupi nás posadí rovnou do mraveniště a nechá nás vstřebat tu rozpornost představ a reality. bylo napsáno mnoho o nesmrtelnosti, o rodičovství, o kontrastu biologické podstaty a iluzí nové humanity. tenhle boj se nedá vyhrát, jde ho jen bojovat. otázkou vždycky je vědět proč. někdy je třeba stranit pudům, někdy vizím. problémem je, že nikdo neví kdy. a vědět ani nemůže. ps. je to zvláštní, ale tohle je snad jediná povídka, kde autor obětoval záměru sdělení příliš mnoho z vnitřní logiky příběhu, víc, než by se mi líbilo…

navštívil nás starej suchánek. moc potěšeně to nezní ani bez znalosti souvislostí velkého sucha, které postihlo zemi. v prvním plánu vidíme oblíbeného bacigalupiho hrdinu, průměrného, ale ne hloupého, člověka, který žije. musí žít? chce žít. a jde to těžko. třeba kvůli suchu. ale snaží se. jenže proti němu stojí arogantní moc, která je ve své odtažitosti hloupá a neprozíravá. pokud mnoho lidí nedokáže myslet na zítřek, tak taková moc to neumí ani na hodinu dopředu. jen vyráží klín klínem a na ty vyražené klíny se moc neohlíží, byť jsou z masa a kostí a mají vlastní životy. lovec tamaryšků byl dobrý sluha, ale posloužil a může odejít. jenže nezávislost na složité infrastruktuře nemusí být nevýhoda. ale také může. to ani moudrý dopředu neví.

Čím začať? Hladové hry sú románom rozsiahlym a mnohotematickým, nájdete tu nacizmus, druhú svetovú vojnu, násilie, šach, studenú vojnu, terorizmus, megalomanstvo, úvahy o pôvode násilia…

Kniha je rozpracovaním pôvodnej poviedky o trojici psychických upírov (tlieskam za prepracovanie klasickej upírskej témy… a bohuvďaka nie do formy romantickej fantasy) – (ne)ľudí schopných ovládať iných ľudí silou vôle. Kniha začína mrazivým prológom z koncentračného tábora, pokračuje dynamickými kapitolami s Melanie Fullerovou, kde sa dozvieme základné fungovanie Schopnosti a neskôr sa román rozrastá – pribúdajú dejové línie rozprávané z uhlov pohľadu mnohých postáv. Autor sa hrá nielen s časom (častá retrospekcia), ale aj s rozprávačom – Melanino ja-rozprávanie umožňuje nahliadnuť do zmýšľania týchto tvorov so Schopnosťou.

Z hlavných kladných postáv je najlepšie prepracovaný Saul Laski, ktorý prežil vojnové a šachové peklo a odvtedy je posadnutý túžbou zlikvidovať nacistického obersta, ktorý ho duševne „znásilnil“. Natalie a šerif Gentry vstupujú do deja s motiváciou, ktorá vznikla vďaka súčasným charlestonským udalostiam, ich minulosť nie je tak potrebná, ako u Laskiho a v zaujímavosti za ním silne zaostávajú. To však vynahrádza už zmienená trojica účastníkov Hry (každý sa vyvinie inak a má nezanedbateľnú úlohu aj po smrti) a Tony Harod, zvyšok záporákov ostáva v ich tieni. Zvlášť Tony Harod ma zaujal, pri čítaní knihy sa moje pocity menili od znechutenia k sympatii (pravda, s určitými obmedzeniami) a aj preto ma zamrzelo, keď v závere využil možnosť výmeny figúr naozaj bezcharakterne. Simmons tiež veľmi pekne využíva epizódne postavy (mihnutie hviezdičky Shayly v úvode a závere).

Pochvaľujem si tiež využitie šachu – figúrkami sú živí ľudia a vyhodenie sa rovná smrti. Detailné opisy dvoch šachových partií môžu niektorých nudiť, no s šachovnicou poruke získavá čítanie novú dimenziu. Pri prvej partii zo Saulovej minulosti som sa pri niektorom ťahu stratil, no druhú som si poctivo prešiel ťah po ťahu (akurát som túto časť čítal v škole bez šachovnice a tak som si všetko zakresľoval a prepisoval v poznámkovom bloku; spolužiačky sa na mňa bežne pozerajú s nepochopením, keď čítam… deväťstostranová tehla v ruke a sútredené premýšľanie nad ďalšími ťahmi mi definitívne priniesli označenie „cvok“ :)). A tiež rozdelenie románu – v zahájení sa rozmiestnia figúry, v strednej hre dôjde k veľkému preriedeniu (ech, to je eufemizmus) a koncovka pracuje len s niekoľkými postavami, avšak výsledok nie je istý a dočkal som sa niekoľkých prekvapení. Mimo iného, epilóg ma tiež prekvapil.

K mínusom knihy rátam najmä dve nelogickosti (vraj je ich viac, ale až tak pozorný čitateľ nie som) – obrovská náhoda pri objavení auta po likvidácii istého agenta (skôr by som pochopil, ak by im pomohol Willi) a fakt, že si ochranka ostrova nevšimla odložený balíček, aj keď na ostrove krátkodobo pristálo lietadlo (čakal by som obrovský poplach a prehľadanie každého centimetra štvorcového) – a občasnú zdĺhavosť knihy, avšak užijete si aj množstvo akcie. Čo je však zdĺhavé, nemusí byť nudné – autor prebieha od minulosti postáv k záporákom a využitým bábkam, niektoré udalosti nepopisuje kompletne z pohľadu jednej postavy, ale delí ho na viacero častí a tak sa výsledok podniknutých krokov dozvieme o kapitolu-dve neskôr.

Dosť bolo povedaného o novom preklade a spojení predtým rozdeleného rozsiahleho románu do jedného zväzku, ja len dodám, že nový preklad bol naozaj nutný. Pamätám si, ako som prečítal Perseom preložené Zahájení a v úvode Strednej hry som sa vzdal a „trilógiu“ nechal tak. Áno, za dva a pol roka sa môj čitateľský vkus mohol podstatne zmeniť (a určite aj zmenil), ale faktom je, že si živo pamätám občasný zmätok, ak som narazil na divnú vetu. Teraz som Hladové hry čítal s väčšou chuťou, rýchlejšie (ale jedným dychom to nebolo :)) a aj príbeh ma silnejšie zaujal. Občasný preklep ma nezrozhádzal, predsalen, je to tehla, ktorou by ste aj koňa umlátili, takže je to v poriadku.

V neposlednom rade musím pochváliť obálku a prevedenie knihy – hardback, papierový prebal a záložka sú pastvou pre moje oči, hrúbku knihy a meno Simmons snáď nemusím zdôrazňovať a potom je tu obálka a písmo na chrbte knihy. Hladové hry sú thrillerom a takto na mňa pôsobil prebal. Pri každom pohľade na poličku s neprečítanými knihami moje oči zablúdili k Hrám a po niekoľkých sekundách sa vo mne prehlbovali nepríjemné pocity a nervozita a tak to má v tomto prípade byť.

Aj keď táto kniha nepredčila môj milovaný Terror (na obranu autora musím poznamenať, že Terror bol napísaný o jedenásť rokov neskôr), potvrdila spisovateľské kvality Dana Simmonsa a moju predtuchu, že tento spisovateľ sa raz zaradí do mojej Top desiatky. Stalo sa a ja s očakávaním sledujem červený skvost menom Drood, s hladom čakám na Kantos Hyperionu a teším sa na najbližší výlet do kníhkupectva, kde siahnem po Black Hills (a raz si doplním knižnicu Ílliom a Olympom).

Na záver ukončím svoj obludný komentár na román o obludnej schopnosti ľudskej dominancie prosbou – kupujte Simmonsa, nech sa dočkáme nielen jeho nových knih (Flashback je už očakávaný), ale aj nových prekladov už vydaných príbehov, ktoré potrebujú starostlivú ruku schopného nakladateľstva, akým je Laser-books. Ďakujem.

Dávám plný počet. Je to rychlé svižné a čtivé. Přečetl jsem to doslova jedním dechem. A co se týče technologií, nedělá tenhle Bartoš pro nějakej zbrojní koncern? Jinak si to neumím vysvětlit. A s Asijskou Aliancí měl taky pravdu. Neměl jsem pocit, že by postavy byly nedotažené nebo že by jich pomřelo málo. A nepopsání osudu Rheinhardovy soldatesky? Vždyť jejich osud je jasný, jsou mrtví. A kde kolega shpina přišel na ty mariňáky sem nepochopil vůbec. Tohle slovo se v knize snad ani neobjevilo…

Přidávám komentář kolegy z práce – Je to hustý a byl by to drsnej film. Teda pokud by do toho někdo nasypal aspoň sto mega, ale Žambochovo nadšení úplně nesdílím. A celkově to asi není úplně můj styl. Já radši věci spíše psychologičtější. A jedna věc mě strašně vadila, to věčný připomínání toho, že jsme na Plutu. Nejsu debil a vim ne… 85%

Ano kdybych byl věkem dítě, abych spadal do cílové skupiny, užil bych s to mnohem víc. Tahle kniha je podle mne Ferdou mravencem jak to vidí sověti. A nutno dodat, že jejich pohled není vůbec špatný. Osobně si myslím, že je to lepší než ferda. A lepší je to proto, protože skrze postavu profesora Jenotova pozorujeme reálný svět v reálném světě.

Při čtení sem doslova viděl jak borec řve AAAAAARRRGHHH a řeže z té obrovské flinty co drží po těch šalenejch mašinách…

A teď vážně je to nadupaná jízda smrdící krví, střelným prachem a pachem explosiv. Pro všechny fanoušky military scifi můžu jen doporučit. Akorát ten nijaký konec mi opravdu vadil. Proč Fabián nerozepsal osudy přeživších vojáků a jedné „vojandy“ dál? Z povídek se něco vyčíst dá ale… Za sebe se nemůžu zdržet srovnání s Bartošovými Žoldnéři. Ti mi i přese všechno přijdou lepší. Ale každopádně si Fabián zaslouží stejně jako Bartoš plných sto ran…

A 93 a 1/2 hodiny je úplně šílený kousek. Nejšílenější ze všech šílených kousků co tam k tomu hůlavnímu nářezu jsou.

Zatímco při čtení Runeroundy sem se vrátil do dětských let, kdy sem četl Verneovky, u Archimaga sem měl pocitže ho autor psal dost na sílu. A zdaleka se mi nelíbil tak jako první díl… Obávám se že třetí díl by už, alespoň pro mne, byl nečitelný. Takhle je to zdařilá minisérie. KeB

Pavel Obluk na mě kdysi dávno udělal dobrý dojem útlou knížkou „Znamení duhy“, která mi připomněla například Aldissův „Nonstop“ nebo Harrisonův „Zajatý vesmír“. Když jsem tedy před několika měsíci zahlédla ve výprodeji knihovny poněkud olezlý titul „Leviatan/Vlny“ doslova za hubičku, neváhala jsem a vyšpulila rty (no dobrá, ve skutečnosti 20,– Kč). Nevábnost knihy podtrhovala apokalyptický rozměr obou příběhů:-).

„Leviatan“ v prologu dokumentuje stav planety několika pohledy do různých částí světa, zdánlivě nesouvisející znepokojivé události mají společného jmenovatele: oceán. Poté je čtenář uveden do výzkumného střediska, kde vědec Trevor a jeho dcera Jane slaví úspěchy při studiu komunikace s delfíny. Moderní stanice však brzy dostane nového obyvatele, kterého má v utajení, izolaci a pod záštitou armády zkoumat. Scénář je klasický: skupina expertů bádá, vojáci prudí a „překvapivě“ počet zúčastněných klesá. Leviatanův vzhled je neotřelý a jakkoliv chybí ostré zuby a monstrózní chapadla, autor si tohoto tvora vymyslel důkladně – důstojně zastane roli všech těch zmutovaných žraloků a obřích krakatic, co v podobných románech hrají prim. Nevím, jaké má Pavel Obluk vzdělání či zaměstnání a netuším, nakolik lze jím popsané procesy a hypotézy brát vážně (googlit mi bylo líno:-)). Občas sděluje polopaticky všeobecně známé věci a takové rozhovory pak v komunitě vědců působí nepatřičně; nicméně je to čtenář, kdo má vstřebat informace, tak lze nad hloupými otázkami postav přimhouřit čidla zraku. Jednotlivým hrdinům nebylo dopřáno mnoho prostoru, vztahy jsou podány povrchně, přidat charakterům trochu hloubky by určitě nebylo na škodu. Na druhou stranu četbu nic nezdržuje, nedojde na žádné zbytečné tonutí ve vatě. Závěr mohl působit mnohem naléhavějším dojmem a epilog už byl vyloženě navíc. 75%

Následuje o něco kratší novelka „Vlny“, která nás přenese do vzdálenější budoucnosti. Budeme sledovat život v primitivních podmínkách ostrovní komunity, potápět se s hlavním hrdinou do útrob potopeného Města, hledat artefakty a odhalovat tajemství minulosti i současnosti. Osobně jsem si tuhle četbu užívala o něco víc než „Leviatana“, akorát v poslední třetině začnou vystrkovat svatozáře božstva ze stroje – akce a dobrodružství poněkud nakopávají uvěřitelnost do pozadí. Dvakrát jsem škobrtla na nepatřičných termínech (do příběhu prostého Hledače, co nezná termíny třeba pro dveře, loď a vesla, nepatří „difuzní svit měsíce“). Konec bych označila za česky uspokojivý, byť pointa postrádala překvapivost. 85%

Pavel Obluk mě nezklamal, knížka nepostrádá čtivost ani přesah, v konkurenci obdobných zahraničních titulů by imho obstála se ctí. Varovat je nutno akorát ty jedince, co při zaslechnutí termínu „globální oteplování“ mají stejné asociace a pocity jako při slovech „poblitý hajzl“, ti se s „Leviatanem/Vlnami“ ideologicky nesmíří;-). 80%

Souhlas s Majklem. Pro mne nejlepší povídka ze sborníku – opravdová detektivka s nadpřirozeným prvkem v podobě drogy umožňující měnit podobu. I zasazení do českého prostředí zde působí dobře. Vůbec bych se nebránil nějakému pokračování (jeden účet zůstal nevyřízen).

tahle povídka by jistě nadchla matta ridleye. skoro klasický kmenový konflikt na bázi soupeření o zdroje na pozadí obrody lidské civilizace, vedené ve jménu moudrosti a ne jen chytrosti/vzdě­lanosti. síla na první pohled nesmyslné tradice proti síle skoro zenové moudrosti pomalého rozvoje. kde má kompromis místo mezi oběma těmito postoji?

úžasná povídka, ve které se setkáme s lidmi budoucna, kteří dosáhli v jistém smyslu dokonalosti, ale po lidské stránce jsou stále těmi starými lidmi. o tom, jak se se svou dokonalostí vyrovnávají vypovídá komorní příběh, příběh o paradoxní současné přítomnosti hloubky i plytkosti v lidské povaze. nosatcová technologie je krásnou ukázkou toho, jak může být sci-fi námět samonosný a ne jen bizarní kulisou.

Buď to máš rád nebo nemáš. Třetí cesta nevede :-) Já patřím ke skupině první.

Výborná kniha, čtivá, originální, prostě klasický Lukjaněnko. Má to jen jednu (ale bohužel zásadní) chybu – má to pokračování, které vše, co si z prvního dílu čtenář odnese, obrátí vzhůru nohama a z perfektní knihy, která vůbec žádné pokračování nepotřebovala, udělá průměrnou dvoudílnou sérii.

Kniha byla dárkem k nákupu zdarma, takže bylo jasné, že to nebude nic hvězdného. V podstatě nic jsem od toho tedy neočekával a nic jsem taky nedostal. Není to napínavé ani vtipné, první dvě třetiny jsou opravdu hrozné, poslední třetina je trochu lepší, ale i tak je to slabé…škoda papíru!!!

moje první setkání s paolem bacigalupim, iirc. úžasná povídka nepostrádající vše, co miluju na povídkách. gejzír nápadů (lenní společenský systém, ve kterém i velcí páni jsou jen něčími poddanými; samotné flétnové dívky), skvělé zpracování (intimní vnitřní dialogy nabité emocemi, strohý a sevřený děj, pomalý vývoj a dramatické vyvrcholení) a přesah (oblíbené bacigalupiho téma moci bezmocných a bezmoci mocných). literární orgie téměř podobná zážitku z vystoupení flétnových dívek i bez lechtivky.

tahle povídka sice nedosahuje mistrových absolutních výšin, ale napsat takovouhle prvotinu já, dám se vycpat do múzea. bacigalupiho rukopis je ovšem jasný už tady. svět (ne)daleké budoucnosti stojící na hraně, možná už za ní. svět, kde biotechnologie jsou či začínají být východiskem z (post)moderní doby železa a křemíku. bizarní koktail nápadů, které spíše než jen čtenáře ohromí, slouží k navození kontextu, ve zkratce doplňují motivace postav. bída, chudoba, ubohost těch bez technologií v kontrastu k moci těch s technologiemi. zdánlivě bezmocný a nicotný hlavní hrdina je tak důležitým prvkem, že z jistého pohledu na něm stojí osud vesmíru. takže tu nechybí ani závažný morální a filozofický problém; jeho tajemství se skrývá už v názvu. a protože nechci nic vyzrazovat, doufám jen, že i jiným čtenářům přijde pointa tak znepokojivá, děsivá a překvapivá, ale zároveň fascinující, jako mně.

Tak na tuhle knížku s velice sympatickou obálkou jsem se nehorázně těšil a ve výsledku jsem opravdu velice spokojený, protože ze všech knih, které doposud Dušan Fabian napsal, je tahle nejlepší. Ze začátku se to sice tváří jako obyčejná braková a průměrná vyvražďovačka ve stylu Jiřího Kulhánka, JENŽE… jenže pak se to změní a rozjede se nefalšovaná epická fantasy plná akce, dobrodružství, popkulturních odkazů, s několika dějovými liniemi, které se Fabianovi podařilo bez problémů ukočírovat. Jeho dvě předchozí knihy tedy můžeme brát jako takové cvičení (byť hodně povedená) před tímto během na dlouhou trať. Kromě dobrého, čtivého a nenudícího příběhu s množstvím dějových zvratů nabízí Dušan Fabián propracovaný svět, sympatického hrdinu a hromadu vtipu. Společně s Kotletovým Hustým nářezem se jedná o nejlepší akční čtivo roku.

První tři povídky jsou strašný, ty zbylý maj naopak celkem vzestupnou tendenci. Komentáře Asimova vtipný, ale celkově ztráta času, jelikož ty dobrý povídky jsou vydaný i jinde.

Vynikající záležitost o tom, jak se cestovatel v čase stane (díky zásobám z budoucnosti a technologickým znalostem) Merlinem – a taky se dozvíme, jak to vlastně bylo s tím mečem v kameni.:)

Vydařená sbírka povídek nejen ze Zeměplochy (ty jsou zde jen asi tři čtyři). Najdou se i slabší kusy, ale těch nadprůměrných je víc, přičemž některé (Bylo nebylo… a bude?, Trollí most, Poslední odměna) jsou prostě vynikající. Navíc mají příběhy široký záběr – Zeměplocha, vánoční příběh (Vložte medvídka), městská fantasy, Lucifer, téma spisovatel a jeho postava, artušovský mýtus, dokonce i tak trochu cyberpunk.

Víceméně konverzační povídka, ve které nás autor nechá nahlédnout do vzdálené budoucnosti: na malém prostoru perfektně vykreslí kulturu, prostředí i atmosféru, na rozhovorech několika postav pak skvěle demonstruje střet tradic s vnějšími moderními vlivy. Kromě varovně vztyčeného prostředníku… ehm, (na co myslím?) ukazováku směrem k naší současné destruktivní civilizaci je nutno zmínit ještě naprosto luxusní zakončení. 88%

Prijemne postmoderni. Je tam citit inspirace Pratchettem, coz bohuzel uplne nefunguje (takove to „jak se dela pokrok“ a podobne pomrkavani na [post]moderniho ctenare), ale jinak to velmi dobre ubiha a treba pojeti magie je vytecne. Trochu kolazovite – ramcovy pribeh se obcas zauzli do vcelku samostatnych epizod. (Pop)kulturni odkazy potesi (Car Saltan!) – ale trochu me zarazi, ze uz ve druhe Lukjanenkove knize je narazka na Sede hory, ve kterych, jak znamo, zlato neni. To je to takovy obdivovatel?

Podle mě trochu slabší než Věšet každý může. Hlavní novela mi přijde taková dost nekompaktní, bez nějakého výrazného děje. Ten sice nebyl ani v Rákosových polích, ale tam aspoň hrdinové cestovali, tady jen trčí na zadku ve Vojslavicích. Ale ten humor to naštěstí zachraňuje. Nejlepší na celé knize je tak několik kratších povídek na konci. Hlavně ta o Kubově návštěvě pekla je opravdu skvělá. Celkově mi ty čtyři hvězdy přijdou akorát.

Většinu toho, co bych mohla o Noci nožů napsat, už se dočtete v předchozích komentářích. Pro mě bylo zásadní hlavně to, že jsem knihu rozečetla a vcelku okamžitě, bez váhání, jsem byla v Malazu. Je to prostě ten svět, který známe už v podání Eriksona, a já do něj ráda vplula i z jiné strany. Díky menšímu množství dějových linií (vlastně jen dvě, plus semtam nějaká drobnost pro dokreslení) se člověk nemá problém orientovat v postavách, i když se pohybujeme z místa na místo.

Některé čtenáře nezaujala postava Kisky, já jsem neměla problém se do ní vcítit (naivní zvědavé děcko, celá já :)) – ale bylo poznat, že jí chybí pořádná motivace do dění zasáhnout. Pouhá zvědavost a touha se předvést je sice uvěřitelná, ale ne stoprocentně přesvědčivá.

Určitě si dám s chutí i další díl.

Vesměs souhlasím s předchozími komentáři. Co mi ale vadí je otevřený konec. Zatímco knihy ze série Krvavé pohraničí se dají číst naprosto samostatně a na ostatní se jenom odkazjí a navazují volně, tady už je jasně nahozen komerční háček na další díly. Děj je prostě useknut tak 30–40 stran před koncem. Škoda, začínal jsem mít tohoto autora opravdu rád.

V osmém díle Malazské Knihy padlých se vracíme na místa, která známe z dřívějška. Děj se z větší části odehrává na kontinentu Genabackis, ale už v prologu nahlédneme i do světa uvnitř Dragnipuru.

Pokud jste předchozí díly zrovna nikomu nepůjčili, raději si je nechte při ruce, možná se vám čas od času bude hodit mírné osvěžení paměti. Potkáme tu opět spoustu starých známých, ale nejen my, místy se spolu po delší době setkávají i samy postavy.

K těm známým pochopitelně přibyly i nové osoby a souběžně se děje tolik věcí, že je snad ani nejde od boku vyjmenovat a na nějakou nezapomenout. Čili jako obvykle – ale tady nám autor začal trošičku pomáhat, nebo jsem si aspoň nevšimla, že by se to ve větší míře objevilo už v předchozích dílech: čas od času je zařazena shrnující pasáž, která se soustředí na jeden okamžik a vždy několika větami naznačí, kde zrovna v tom okamžiku kdo je a co právě dělá.

Tak se to rozvíjí téměř tři čtvrtiny knihy, tušíme, že se pomalu schyluje k něčemu ošklivému, pomaličku… A pak je to najednou tady. (O to víc mě potěšilo, že se v závěru našlo místo i pro milé okamžiky.)

Humornou složku tentokrát zajistil Kruppe, jehož květnatá řeč mě začala ohromně bavit, a Iskaral Pust, který by s doprovodem svých zvířecích fanoušků mohl klidně začít točit grotesky.

No co vám mám povídat? Opět kvalitní díl.

Málo akce, hodně politiky, ještě více vztahů a kupodivu to nekončí bitvou, ale velmi nepěkným napínákem pro čtenáře. Pořád je to nechutně čtivé, ovšem nic nového v rámci série se tu neobjevilo.

Další bokovka, tentokrát z pohledu Kaye, což všemu jen prospělo. Jeho specifický náhled na postavy a dění kolem jsou osvěžující a dle očekávání trochu do černa. Děj série se nám opět nikam neposunul, takže nečekejte žádné zásadní zvraty, spíš jen otravnou pracovní dovolenou. Mimochodem dle anotace jsem čekal, že v tom Kay zůstane sám, ale Tina tam stejně šmejdí více než polovinu knihy.

Typicky neffovská µpovídka o kontaktu s poslední nenavštívenou inteligentní rasou v Galaxii :-)

na tuhle sérii jsem se celkem těšil. povídky, které jsem od něj dosud znal, měly všechny velmi zajímavé náměty, v tomto autora obdivuji, ale všechny měly průměrné až podprůměrné literární zpracování. po přečtení téhle série si pořád myslím, že baxter není moc dobrý spisovatel, ale je skvělý fabulátor. stav a tkaní času je skvělý nápad i vše okolo, ale převedení těchto nápadů do příběhu je řemeslně snesitelné, ale ničím mě nenadchlo. někde v pozadí je cítit, že baxter má i literární nápady, zvlášť v prvním díle, ale chybí mu ten vypravěčský talent, jaký má třeba miéville nebo bacigalupi. mám rád alt.hist a proto hodnotím dílo celkem vysoko, i když hodnotit na desítkové škále, bylo by to 70%. a nepříjemným překvapením je jistým způsobem otevřený konec, který sice uzavírá děj série, ale nechává autorovi volný průchod k dalším dílům spolu s několika, asi třemi, kontrafaktuály, které „nevysvětlil“.

poslední díl tetralogie má opět grády dílu prvního. je to svižné, dějí se zajímavé věci, místy je to i literatura a ne jen autorovo převyprávění kontrafaktuálních zlomů. co se těch týče, autorovi se velmi dobře podařilo splést (skoro) všechny nitky, takže se čtenář necítí oblafnut nutností číst poněkud nudné předchozí dva díly. jenže, i při autorově pečlivosti a invenci, právě kontrafaktuální část mírně trpí, dle mého názoru, nenápaditostí. příliš často nechává paralelní události prostě běžet známým směrem, aniž by to bylo nutné a často i logické. krotkost kontrafaktuálních změn je autorovým jasným záměrem, nechtěl se pouštět do spekulací, jenže není možné nechat otevřená dvířka klece a myslet si, že tygr zůstane vevnitř.

Má to jen dvě stovky stran, ale stejně jsem to nedokázal dočíst. Ty povídky nemají ani náznak nějakého příběhu a ne že bych se vůbec nezasmál (třeba fontské spiknutí a jména jako bratr Garamond, Tahoma, nebo Arial mě fakt pobavila :)), jinak mi to však přišlo jako dost laciná kopie Zeměplochy. V Pevnosti už musí mít velkou krizi s nedostatkem knih do edice, protože kdysi jsem někde narazil na otázku, zda se nechystá druhý díl Mořičvílu – odpoveď byla, že sice existuje, ale nechystá se, jelikož podle šéfredaktora není dostatečně kvalitní. A není…

Moje dětství je poznamenáno toulkami s bratrancem po ostravských sopkách i kolem zdejších lagun (jak lyrická označení pro ekologickou katastrofu), tak mi prostředí povídky bylo povědomé – nostalgicky i nepříjemně zároveň. Rychlé vtažení do děje, představivost opět neměla problém s vykreslením reálií, myšlenky na téma lidskost šly až na morek… a stejně mohu dát jen 4*. Protože FUJ! Miluju přírodu, ovšem nedělá mi problémy číst o její devastaci. Miluji však také zvířata a číst o jejich utrpení… hmm, řeknu to tak: kdyby se v povídce lidi stahovali z kůže zaživa, nemělo by to na mě zdaleka takový emocionální dopad;-). Skvělé, leč drtivé pro mou křehkou duši:-). 84%

Velmi lidská kniha, ač je vlastně o lidech jen málo. Je vidět jak už ve zlaté éře sci-fi padesátých let šel každý z velkých autorů na věc po svém. Tam, kde se Clarke vyžíval v technice, Asimov v logice, tam Simak jen uvažuje nad vývojem života a inteligence po společenské a evoluční stránce. Má to něco do sebe, ale dnes se to už místy hůř čte.

Fantasy knížka, určená především dívkám. Vymyká se předchozím autorčiným knížkám hlavně tím, že ústředním motivem je prolínání světa živých a mrtvých. Hlavní hrdinka je rodilá newyourčanka, která se stěhuje na pobřeží Kalifornie, takže vám asi dojde, že je to spíše jedna z těch co se orientuje v módě (narozdíl od kaliforňanek), jenže ona je vyjímečná tím, že je mediátor. Knížky jsou velmi dobře čtivé a dokáží člověka strhnout a pokud vám nevadí knížky typů dívč romány, doporučuji.

Budu stručná: graficky zajímavé, textově slátanina všeho možného co kdy okolo „Draculy“ alespoň proběhlo.

O marnosti snahy vymýtit z člověka jeho geneticky danou snahu o sebeprosazování se silou a intelektem.