LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Určitě nejlepší povídka o Branovi a podle mě jedna z nejlepších Howardových povídek vůbec (byť z nějakého důvodu poněkud opomíjená). Bran Mak Morn se chce pomstít Římanům za vraždu svého soukmenovce a uvede kvůli tomu do pohybu síly ze zemských hlubin, které by bylo lépe nechat spát. Děj je v podstatě velmi jednoduchý, ale sugestivní popisy a všudypřítomná atmosféra prastarého zla dělají ze čtení této povídky nezapomenutelný zážitek. Je to více horor než akční příběh, což ale beru jako plus.

Skvělá science fantasy, odehrávající se ve světě, v němž USA a jejich spojenci vedou za pomoci magie, která koeexistuje s vědou, válku s rozpínajícím se Saracénským kalifátem. Anderson zručně míchá lahodný koktejl svižné akce, humoru a jemné satiry a hromady více či méně originálních nápadů v příběhu, v němž je dvojice sympatických hrdinů vyslaná na tajnou misi s cílem zneškodnit nejnovější děsivou zbraň Saracénů – Ifríta. Dobře zvládnutý závěr je pak jen třešinkou na dortu povídky, kteou jsem si osobně zařadil do TOP 10. Jenom škoda, že to zatím nevypadá, že by se některý český časopis nebo nakladatelství chystaly vydat další příběhy z tohoto Andersonova zajímavého světa.

Po prvním přečtení jsem těžce zklamán. Holdstock navazuje na předchozí knihy, vidíme události očima Huxleyho staršího syna. Ovšem Legie, Kylkuk a další dosti ředí nosnou linii Ryhopu a nesedí mi do už zažité představy Lesa mytág. Přitom v Merlinově kodexu Holdstock ukázal, že umí i dosti výrazně odbočit a zapracovat do svého universa nové postavy a děj. Uvidíme za pár let po dalším přečtení.

Dobrá pratchettovka, která přichází s tématy dříve nepříliš častými jako jsou sport (pravidla, davy, čest) nebo láska. Jsou tu i témata jinak běžnější, třeba rasová snášenlivost. Rozhodně čtení na výši, jen už není tak natřískané humorem jako bývalo zvykem. A hlavně je to o mých oblíbených mázích (včetně Mrakoplaše!).

Zábavné, akční a poutavé… v první třetině. Pak to jde všechno spolehlivě do kytek, děj se zvrhne v jakýsi hybrid mezi honičkou a hrou na schovávanou a hlavní hrdina nedělá nic jiného, než že bloumá po horách a špehuje tu zergy, tu zase protossy. V poslední třetině pak k tomu všemu přibude ještě nudné filozofování, což bych od románu podle PC hry vážně nečekal. Navíc páteř knihy, na které celý příběh stojí, Sára Kerriganová alias Královna čepelí, je trestuhodně neprokreslená a nezajímavá. Bída, bída… Sice jsem knihu přečetl za jediný den, ale spíš proto, že je víkend a já nemám moc co na práci, než kvůli kvalitě knihy. V tomto případě spíše nekvalitě. Doufám, že Rosenbergův Warcraft bude lepší…

Nesdílím pullovo zklamání; pro mě byla povídka ukázkou sympatického kyberpunku, v představitelném a uvěřitelném prostředí – doslova jsem to při čtení viděla před očima. Obtížněji se louskaly akorát ty ťing-ťong termíny, hlavní hrdina má až moc štěstí, některé okolnosti by zasloužily více rozvést a kdo má rád všechno vyjasněné hezky po lopatě, ten bude hodně nadávat zvláště na konci. Já jsem se chvilku bavila představami, jak to mohlo pokračovat, ale nakonec jsem se spokojila s tou nejjednodušší a nejrychlejší variantou;-). 73%

Dobré, ale na to sme si u Lukjaneka už zvykli, jeho knižky sú buď dobré, alebo vynikajúce. Ešte som sa v jeho tvorbe nestretol z niečim čo by smrdelo obyčajným brakom. Ako tu už bolo spomínané číta sa to jedna báseň, ale originalita príbehu pokrivkáva, dosť mi to pripomína Vládca vetru (The Last Airbender). U Lukjanenka sa mi však páči, že dokáže zobrať aj nejaký opotrebovaný príbeh a vytvoriť z neho veľmi zaujímavé dielo ktoré si s radosťou prečítam, ale to robia všetci autori, ich pohľad na obohraný boj dobra zo zlom (elfoch, trpaslíkoch, putovaní, bojovaní a hľadaní kto je vlastne Ljukov otec :-) ). Knihu som si prečítal a som spokojný, takže autori si svoju úlohu splnili…

Kniha nemá prakticky žádný ústřední děj, pouze na pozadí válečného konfliktu vypráví životní osudy velkého množství lidí, kteří se kolikrát buď setkají až na konci knihy, nebo se naopak rozejdou už na začátku a mnoho z nich spolu nemá prakticky nic společného. A postav je opravdu hodně, až příliš, navíc toho námořního dobrodružství je v knize dost málo, plus mínus desetina obsahu (anotace je v podstatě úplně mimo, ve skutečnosti je to hledání neznámé země jen vedlejším motivem). Pomezí světa má jednoduše tolik nedostatků, že pokud bych měl hodnotit objektivně, je to tak na dvě, maximálně dvě a půl hvězdy. Jenže… Ta kniha je tak čtivá a poutavá… :) Začátek jsem sice protrpěl, musel jsem se prostě seznámit s postavami a světem, ale jakmile se to asi po sto stranách rozběhlo, nemohl jsem se od toho odtrhnout, najednou jsem se podíval na budík a byly tři hodiny ráno :) Hlubší příběh sice chybí, ale naprosto mě odrovnala ta osobní životní tragédie většiny postav, že jsem prostě musel číst dál, abych se dozvěděl, co se s nimi dál stane. Celý román je přímo nasáklý emocemi, zmarem a nesplněnými sny, což v konečném důsledku, díky věrohodnému zpracování, přebíjí všechny nedostatky a po dočtení mě nechává v dychtivém očekávání dalšího dílu.

Kdo se chce dozvědět vše podstatné o ději románu + nějaký ten spoiler, ať si přečte anotaci. „Relikviář“ volně navazuje na předchozí „Relikvii“, v příběhu se potkáme se stejnými hrdiny a objeví se také několik nových postav. Tentokrát čtenář prakticky od začátku ví, kdo nebo co stojí za bestiálními vraždami v New Yorku, proto není tolik prostoru věnováno nejistému tápání a kniha je akčnější na úkor tajemna. Atmosféru však rozhodně nepostrádá, přinejmenším pro mě měly časté výpravy do podzemí New Yorku značné kouzlo, představivost pracovala na plné obrátky a nebyla by ani nouze o napětí, kdyby páni spisovatelé až příliš okatě nedávali najevo, kdo je postradatelný, tudíž oddělatelný, a o koho se není třeba bát. Osobně bych uvítala mnohem nelítostnější řežbu – z hlavních hrdinů bych nechala naživu jen agenta Pendergasta a zbytek odsoudila k dekapitaci;-). Zamýšlené překvapení v závěru autorům tak docela nevyšlo a očekávaný happyend (tohle skutečně není spoiler – leda pro velkého naivku) stál „Relikviář“ nějaké to procento, ale četbu jsem si užila, takže zůstává solidní nadprůměr: 77%.

Občas se mi stává, že mám po dočtení knihy špatný pocit, protože se mi opravdu nelíbila. Ale snad ještě nikdy se mi nestalo, že bych měl špatný pocit po dočtení knihy, která se mi zdála opravdu skvělá. Až když jsem dočetl Cestu. Nečekejte žádný postkatastrofický román, nýbrž koncentrovanou beznaděj. Není to líčení světa budoucnosti, nýbrž světa bez budoucnosti. Má život v takovém světě smysl? A je to vůbec ještě život? Zkrátka a dobře, ještěže nemám rád velká slova, protože Cesta by si je určitě zasloužila. Docela dlouho mi trvalo, než jsem se po jejím přečtení vzpamatoval a než jsem na ni konečně přestal myslet. Cesta je jednou z nejlepších knih, jaké jsem četl, ale opravdu nevím, jestli bych se k ní chtěl ještě někdy vrátit.

Co k tomu říci? Naprostá klasika, která si těch 90% prostě zaslouží! Je to v podstatě hned několik povídek, spojených osobou vypravěče. Ten díky materiálům, které zdědil po svém záhadně zesnulém strýci, i následnému vlastnímu výzkumu postupně odhaluje existenci zlovolného kultu, jež se táhne celými dějinami lidstva. Čekejte typického Lovecrafta – čili žádné dialogy, jen popisy, zato však zatraceně působivé. Tato povídka (stejně jako celá Lovecraftova tvorba) těžko sedne každému, ale kdo má rád styl H.P.L., ten zklamán určitě nebude.

O třídu lepší povídka než to co se v Ikarii běžně objevuje (resp. objevovalo, škoda jí, čest její památce). Správně pochmurný hrdina sympaticky odcizený zbytku lidstva. Téma jeho zvláštních schopností by si zasloužilo samostatnou knihu.

Tak do téhle povídky jsem byl tak 10 roků zpátky úplně zblázněný a kdybych ji měl hodnotit tenkrát, bez mrknutí oka bych jí dal 100%. Když jsem si ji nedávno přečetl znovu, stále mi připadala dobrá, ale už ne zcela bezvýhradně. Plné hodnocení si zasluhuje začátek, kde autor pěkně pomalounku, s citem pro detail představuje chátrající přístavní město, se kterým se před lety stalo NĚCO ZLÉHO. Podrobné líčení čehosi nepatřičného, zlověstného, nelidského – v tom byl Lovecraft nesmírně silný, skoro nepřekonatelný, a kvůli tomu před ním smekám. Bohužel, druhá polovina povídky, kdy je hrdina nucen uprchnout z prohnilého města, mi už tak skvělá nepřipadala. Zbytečně podrobné popisy zde z velké části zabily veškeré napětí, veškerou akčnost. A také závěr (byť směřující k pointě) se mi zdál utahaný. Z nostalgie ale stejně dávám 90% (i když objektivně by to bylo tak na těch 80%).

Krátká pocitovka. Lovecraft umí mistrovsky popsat děsivá, neznámá místa, kam lidská noha dosud nevkročila (a kam by snad raději ani nikdy vkročit neměla). Jenomže to je asi tak všechno – povídka je v podstatě bez děje. Holt u Lovecrafta (podobně jako třeba u R.E. Howarda) asi vážně platí, že čím je povídka delší, tím je také lepší.

Na Lovecrafta trochu neobvyklé, ale přesto výborné. Nevyskytují se zde žádní obludní bohové z hlubin času a kosmu, žádné prastaré kulty, dokonce ani Necronomicon není zmíněn. Je tu jen jeden lajdácký hrobník, který zůstane ve špatný den uvězněn na špatném místě – v hrobce spolu se svými zesnulými „svěřenci“. Atmosféra by se dala krájet; děs postupně graduje a spěje k působivému vyvrcholení. Jedna z mých nejoblíbenějších povídek od H.P.L. vůbec.

Na první nahlédnutí vypadala kniha docela sympaticky, ale jako celek mě bohužel nepřesvědčila. Příběh jako takový není špatný a i prostředí mořských měst mě zaujalo, ale provedení poněkud pokulhává. Postavy mluví a jednají nepřesvědčivě a často jsou popisovány zbytečné podrobnosti, které si může čtenář snadno domyslet, a občasná zamyšlení taky nepřináší žádné zajímavé postřehy. Většinu času jsem se do čtení musela spíš nutit a teprv, když hlavním protagonistům začalo jít o život, jsem se trošku soustředila. Škoda.

Po vzoru ostatních komentujících se uchýlím ke srovnání s předchozí knihou „Invocatio Elementalium“: prvním rozdílem je odklon od „ich formy“, děj tentokrát není popisován z pohledu Davida Ábela. V „Pestis Draconum“ čtenář sleduje více linií – od tápání a trápení dívky Eriky, přes pátrání Davida a Braňa po magickém artefaktu, až po upozaděné peripetie s drakem, kde potkáme Tamaru a několik málo dalších známých i nových postav (z nichž by část zasloužila více prostoru). Román je proti prvnímu dílu sevřenější, kompaktnější, čte se rychleji, plynuleji, bez zpomalujících zívacích pasáží. Jak už naznačují ostatní příspěvky, jedná se o víceméně akční příběh, ovšem žádné kulhánkovské běsnění se nekoná. Nemám moc ráda, když mi veškeré souvislosti v průběhu čtení nezacvaknou na svá místa a spisovatel musí prostřednictvím rozhovorů hrdinů vysvětlovat – což se zde bohužel děje a mírně to sráží výsledný dojem. Román bych shrnula jako sympatickou oddychovku, která se mi asi brzy vykouří z hlavy, možná se k ní už nebudu vracet, ale po dalším díle bych určitě bez váhání sáhla. 71%

Presne ako pisal Cooker. Toto je naozaj skvela ukazka knihy stylu „mec a magie“. Nic viac ale ani nic menej. Cervenak ma velke skusenosti prave s tymto stylom a je to poznat. Ano, je tu plno hnusu, krvi. Ale ako inak ukazat tvar nepriatela, ked je taky? Skvela akcia, sympaticke postavy, trochu erotiky, priamociary pribeh. Kto precita a ma aspon trosku rad kinhy podobneho druhu, ten urcite neolutuje…

V povídce se nic neděje a cělý to směřuje od nikud nikam

Knizka je fakt IMHO chytlava – precetl jsem ji za vecer/noc. Je to chytre udelano ze popisuje dej z pohledu akteru – vdyz na par stran a hura do dalsi casti sveta. Jedine co me trochu chybi je presnejsi popis proc to cela vzniklo – ale takto je u skoro vsech zombiaren:). Kazdopadne jsem se opravdu pekne bavil.

Málo slavný autor slavného románu se ve své poslední práci obrací zpět na zem. Kniha plyne díky Wyndhamovu lehkému a čtivému stylu vyprávění bez sebemenšího zadrhnutí i když je pravdou, že úvod je trošku košatější, než je nezbytně nutné. Bylo by chybou lávky očekávat horror ve smyslu „divoké zmutované stvůry znovu zabíjí“. Právě naopak. Jediným fantaskním prvkem je zde kolektivní inteligence, kterou autor přiřkl kolonii úplně obyčejných pavouků. I přes malý rozsah delší novely, nebo hodně krátkého románu se autorovi daří propašovat do svého díla hromadu myšlenek dnes snad ještě aktuálnějších než v době svého vzniku a to ve skvěle čtivém podání. Jen letmým povzdechem lze komentovat skutečnost, že jinak výborné knihy z Wyndhamova pera těžce strádají ve trifidím stínu.

Docela zklamání. Ono je to sice dost čtivé, ale to je tak všechno. Celý příběh je jedna velká honička s několika důležitými momenty a spoustou zbytečné vaty, která to dost ředí. Pointu člověk chápe prakticky od začátku, hlavní hrdina je dost nevýrazný a motivaci prakticky všech vedlejších postav jsem měl problém pochopit. U některých se mi to ani nepovedlo (možná jsem jen nedával pozor, uznávám). Navíc to opěvované spojení originality (Lukjaněnko) a klasické fantasy (Perumov) zdaleka nedopadlo tak dobře, jak píšou třeba v listopadové Pevnosti nebo v medailoncích obou autorů na konci knihy. Žádný divný mišmaš to není, ale osvěžující mix taky ne. Spíše něco mezi… Ale čtivé a v podstatě zábavné to je, o tom žádná.

Příjemný fantasy román, který klade důraz v první řadě na přesvědčivě působící prostředí, propracované náboženství ve spojení s magií a postavu hlavního hrdiny. Lupe dy Cazaril není typický žánrový charakter, rytíř bez bázně a hany, ale životem zlomený člověk, co se v průběhu knihy zvedá. Jeho vzestup je ovšem duševního rázu, pokud tedy hledáte fantasy, kde zní třesk mečů a krev teče proudem, „Prokletí Chalionu“ se vyhněte po hodně obloukovité trajektorii. Akce je minimum, veškerá dynamika děje spočívá spíše ve vztazích, dvorské diplomacii a intrikách. Zrovna tak duše prahnoucí po romantice a žhavých milostných scénách by měly sáhnout jinam, autorka mě v tomto ohledu mile překvapila. Možná se teď nabízí otázka, co se na těch více než 600 stranách vlastně stane, když se v tom skoro nebojuje ani netrtká? Těžko popisovat a vyhnout se spoilerům, ale jak už napovídá sám název, řeší se kletba – kletba královského rodu. Za sebe mohu vyjádřit spokojenost, četla jsem sice pomalu, leč naprosto hladce. Spisovatelka dokázala živě vykreslit svět aristokratů, připomínající reálie středověkého Španělska, aniž by byla zbytečně popisná; první náznaky netrpělivosti jsem u sebe začala pozorovat až někde u strany 500. Poměrně vysoký dojem sráží několik výhrad: Cazaril je ve své podstatě až příliš dokonalý a kladný, ta jediná scéna charakterové rozpolcenosti mě navnadila… a nic, vyšuměla, nevyužitý potenciál zamrzel. Dále by neškodilo zabrousit trochu hlouběji do psychologie dalších důležitých postav, třeba rytíř Palliar mi přišel hrozně plochý. Nevyčítala bych tentokrát bohy ve stroji, protože na božstvech a jejich záměrech je zápletka do značné míry postavená. Sice to z hrdinů dělá jen bezmocné figurky, ale kupodivu mi to nevadilo. Výhradu mám k závěru, který mi připomněl „Pána prstenů – Návrat krále“: film vygraduje, vše podstatné je vyřešeno, divák však ještě hodinu sleduje patetické plácání. Posledních 40 stran románu mě prostě nudilo, ukončila bych to jinak a dřív, žádné zdlouhavé epilogy vhodné tak leda pro telenovely. Tohle uklouznutí stálo autorku půlhvězdičku. Malinko zkritizovat lze také nepozornost při redakčních pracech; uteklo víc překlepů, než je u Talpressu zvykem, nicméně nejde o nic tristního – některá nakladatelství jsou na tom výrazně hůř i u svých nejlépe ošetřených titulů. Co dodat? První dva díly jsem stejně jako Doubravka ulovila v Levných knihách a je to škoda, jde o kvalitní titul a já jsem zvědavá na pokračování. 74%

Mám rád Reedovy povídky z Magazínu F&SF, takže na tuhle jsem se docela těšil. Jde o klasický horor – rodina jede na dovolenou na ostrov uprostřed jezera na hranicích USA a Kanady a správce je „takovej divnej“. Navíc žádní další hosti nepřijeli, elektřina nejede, počasí na draka, ryby neberou a okolo poloostrova, kde správce bydlí, jsou podezřelé cedule o tom, že trespassers budou nejenom prosecuted, ale taky nějaké další věci. Příběh se uspokojivě rozjíždí a je v podstatě i uspokojivě ukončen. Musím ale vytknout zbytečnou schématičnost vysvětlování čtenáři „jak se věci mají“ a přílišnou ukecanost paní Mastné. Kdyby autor udržel klávesnici na uzdě, bylo by to možná i za plný počet.

Vynikající první dvě třetiny. Kontrast barevných a rozmarných obrazů jak z pohlednic se syrovou bezútěšností reality, znepokojení, narážky, temné očekávání, co z výpovědi ženy vypadne. Konec – tragédie. Naprosto nenaplněná očekávání, zbořené představy o tom, kam by povídka mohla smysluplně pokračovat, prosté utnutí, jakoby se autorce nechtělo psát dál, no tak tam prostě vrazím jakože konec. Hnus. A navíc klišé. Netuším, může-li za to Ellen Datlow, že vybírá často povídky se zneužíváním dětí, ale, ač je to jistě velmi traumatizující a strašná zkušenost, mě už to v hororových povídkách nebere. A doslov,, to je taková snůška plků a srdečních výlevů, že mi z toho bylo blivno. Jak chce autorka sdělit něco niterného, nesdělitelného? Proč se o to vůbec pokuší? Já chci kvalitní povídku, já chci show! Tohle ať si nechá pro psychoanalytika nebo přítelkyni.

Po první povídce jsem měl na chvilku obavu, že jsem podlehl hypu. Byla to jedna z nejzbytečnějších obav, jakou jsem kdy měl a Baciqalupi dokonale překonal mé očekávání ve většině povídek. Z mého pohledu se ve sbírce vyskytuje jen jediná slabá, ostatní jsou výborné a Popkomando je ještě o stupínek výš.

Baciqalupi je mistrem „úspornosti.“ Potřebuje jen pár stránek, aby dokázal říct víc, než většina autorů celým románem. Stačí mu několik vět, aby oživil svět, který vás do sebe okamžitě vtáhne. Dokáže navodit silnou atmosféru, ať píše v temnějším nebo v lehčím (to zřídka) duchu. Nevodí čtenáře za ručičku.

Jo, a lze podávat jen v malých dávkách. Když jsem sbírku minulou sobotu bral do ruky, napadlo mě, že v neděli nebudu mít co číst. Omyl. Od jednotlivých povídek jsem se nemohl odtrhnout nejenom při čtení, ale i dost dlouhou dobu po. Vrhnout se hned nadalší nešlo (ani se nechtělo). Navíc, kolik podobných sbírek u nás vychází? Plýtvat by se nemělo ;-)

Pěkně začínající povídka o „na dálku zabíjející“ holčičce. Mohla by i vyznít docela strašidelně, kdyby to nezabil konec ála táboráková povídačka.

Nejsem si jista, jestli bych byla schopna rozumně okomentovat každý díl zvlášť, když jde vlastně o jeden příběh, tak tedy tu je jedno společné shrnutí a hodnocení.

Dalo by se říct, že v základech tu leží vcelku banální motiv – ona je princezna, on sirotek nízkého původu, ale čtenář už od počátku tuší, že jsou si souzeni. (Nebo ne? Tak si to přečtěte.) Do toho nějaký ten boj o království… Naštěstí je celý příběh postaven do pěkně zpracovaného světa (který si v průběhu série docela prohlédneme) obydleného různorodými národy a osobami. Navíc je všechno dění ovládáno zajímavě pojatou magií, založenou na znalosti kouzelných slov. Fungování toho všeho se dozvídáme postupně, stejně jako jednotlivé postavy.

První díl jsem četla už kdysi a docela mě navnadil, teď jsem s chutí pokročila i do dalších a rozhodně jsem se nezklamala. Drobné zaváhání jsem cítila až v posledním díle, kdy se někde v polovině vyřeší větší část problémů, nicméně stále ještě něco nesedí a čtenář neví co, takže napětí je na chvíli vystřídáno bezvýchodným čekáním na něco. Pak se to dozvíme (no dobře, tenhle detail mě zrovna neuchvátil) a můžeme se těšit na finále. Celkově jsem se rozhodně bavila a sérii můžu doporučit k přečtení.

Myslím, že hodně z vás zajímá, jestli má cenu si tuto knihu za tu cenu kupovat. Já si ji půjčila. :) A musím konstatovat – konečně pořádná Kingovka! Po různých pokusech z poslední doby jsem usoudila, že King už vyšuměl a to nejlepší má dávno za sebou. Tímto se mistrovi omlouvám. Není to vrchol, tím pro mne zůstává To a Řbitov zvířátek, nicméně je to jen kousek pod tím. Nic polosnového, žádná brutalita na efekt – i když ta nechybí, v rámci děje je to OK, a z dost scének vás zamrazí. A nemusíte se bát, není to kopie Svědectví ani ničeho jiného. Teď trochu negativ. Chvílemi se mi to zdá ucourané a postavy raději mluví než jednají, přijdou mi dost pasivní. Také jisté zjednodušené fanatické myšlení, které sice věřím, že u někoho funguje, ale pokud je použito plošně v takové míře a po tak krátké době, nemyslím, že je to reálné. A pak samozřejmě závěr, bolavá pata většiny Kingovek. Mohl být zpackaný více, ale že bych z toho byla na větvi, to nejsem, vadí mi ta sci-fi část. Nicméně i tak je to velmi dobrá kniha a jestli váháte, zda se pustit do takového špalku, jen do toho, litovat nebudete.

Hodnotiť inak ako plným hodnotením tento skvost, by bolo trestné. Záverečná čerešnička na torte v jeho poviedkovej zbierke, ktorá chutí veľmi dobre. Pútavý príbeh je na približne 50-tich stranách prerozprávaný v rýchlosti a tak nenudí, no chcelo by to trochu viac opísať rasu písečníkov. Super poviedka. Povinné čítanie :-)

Poviedka o nebeštanke a jej zlatom chlapcovi v svete, ktorý im nič nedaruje. Drsne opísaný sci-fi svet, s drsnými a nie moc veľmi inteligentnými bytosťami. Postavy mohli byť lepšie opísané ale aj tak sa to skvele číta.

Tak jsem si v podstatě potvrdil to, co jsem tak nějak očekával.Série Píseň ledu a ohně je opravdu skvělé čtení,prostě 1.liga ve fantasy.Ale…Jednak mám docela obavu začít číst Hostinu pro vrány (už z daleka ne tak nadšené ohlasy a navíc ten nešťastný překlad ), abych si nepokazil dosavadní výborný dojem a pak taky jsem už pomalu smířený s tím, že se asi nedovím, jakže to vlastně všechno dopadne.

„Dve veže“ – chrochtám od spokojnosti. Výborná gradácia deja, perfektný vývoj postáv. Hor sa pred brány Minas Tirith.

Fascinujúci svet tá Stredozem. Myslím, že každého fanúšika fantasy musí nadchnúť tá rozmanitosť postáv a krajín. Pochutnal som si.

Přes svou klasičnost i nebetyčnou honoraci některých povídek mi sbírka jako celek moc neučarovala. Kuttner píše zcela určitě stylem velice ojedinělým a v určitém smyslu i nadčasovým. Pominu-li výtečné kusy ze začátku jako „Zlo, které známe“, „Maškaráda“ a ujdoucí „Krysařův syn“, „Byl to démon“ a „Chrudošiví jsou borolové“, pořád ještě zbývá nudná dobrá polovina sbírky. Autor není špatný…ale.

Klasik horroru v mnoha očích převyšující samotného Poea. Nejde ani tak o dnes už mírně archaičtější strukturu povídek, ale o vypravečské mistrovství a schopnost budování temné atmosféry, která se stala výzvou nejen mnohým autorům, ale i plejádě malířů. Nepromítám často technickou kvalitu knihy do celkového hodnocení. Zde nelze jinak. Ilustrace i lettering korespondující s obsahem knihy rozhodně nedělají mistrovi ostudu. Je milé, že právě v případě Lovecrafta nejsou snahy o grafické zkrášelní textu ojedinělé.

Kull je krystalickým předobrazem Conana po všech stránkách. Na povídkách je dobře vidět, že autor své vypravěčské ostruhy teprve brousil. Přesto má Howard už v zárodku mytologii Conanovského světa dobře promyšlenou, příšery správně příšerné, magii magickou a ženy svůdné. Stačí už jen dát vyprávění ten správný říz, filosofického impotentního krále vyměnit za živelného seveřana a může se vyrazit na…průzkum dávno zapomenutých chrámů…mimo jiné.

EDIT : Odstup dekády, ale dojem stejný. Několik výborných pár průměrných a několik velmi špatných textů. Pro fanoušky Howarda asi zajímavé a pro autora v určité fázi tvorby důležité, ale obecně ne úplně zásadní dílo.

Jako začátek ságy to působí pěkně, nicméně to neskryje fakt, že Feist je již ve svém stylu natolik zaběhnutý, že nám nedokáže poskytnou absolutně nic nového. Takže tu máme stejné postavy jako v kterékoliv jiné jeho knize (jen jim dal nové jméno) nebo příběh hrozící katastrofy a statečné oddané muže, snažící se válku zastavit. A jako bonus obrovské množství cestování po souši i moři, což patří do kategorie „nuda“. Abych však jen nekřivdil. Kniha rychle utíká a postavy jsou vcelku sympatické. Uvidím, zda další díly půjdou kvalitativně nahoru, ale moc se mi tomu nehcce věřit. Takže zatím nic než jen průměrný průměr.

Sbírka čtyř povídek ze světa Honorverse. Povídky mají svůj půvab a perfektně zapadají do zaběhnutého světa. Obzvlášť Eric Flint předvedl kus práce a dokonale se do tohoto prostředí vžil. Nicméně otec zakladatel to není a místy jsem se nudil. Nejvíc se mi zamlouvala povídka Soumrak, která nám popisuje jednu významnou událost z knihy Popel vítězství očima druhé strany. i když jsem věděl, jak to vše dopadlo, stále mě to nutilo číst netrpělivě dál. Celkově se kniha nevyrovná klasickým řadovým dílům, které příběh obohacují podstatně více, ale jako vsuvka to bylo milé překvpaení.

Nad touto povídkou se s noirem neshodnu. Pro mne jde o jeden z vrcholů antologie. Jistá angažovanost, autobiografické rysy podobné terapeutickému psaní a nucená kladnost, podobná hollywoodské snaze o happyend za každou cenu, z povídky cítit je, ale to vše zahlazuje zřídlo úžasné imaginace a sugestivnost zpracování. Ne nadarmo v textu autor vzpomenul Raye Bradburyho jako ukázkového příkladu neutuchajícího zřídla dětského pohledu na svět. Pokud máte rádi neotřelé pohádky a příběhy ze života s dobrým koncem, neváhejte. Je jen málo povídek, které žijí vlastním životem a vtáhnou vás do něj. Tato je jednou z nich.