LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Zpočátku idylické vyprávění (1925) popisující krásy anglického venkova se zvolna mění v hrůzyplné líčení dobrodružství s tajuplným dalekohledem, v němž je vidět jiný svět než ten náš, a jak je u M. R. Jamese pravidlem, byť byl navenek klidným akademikem a duchovním, ve svým strašidelných povídkách pořádně šlape na plyn a nechává své postavy uvařit třeba velice speciální elixír z kostí umrlců. Povídce možná chybí trochu napětí a o událostech se spíš mluví, než že by se přímo odehrávaly, ale to nic neubírá na jejím kouzlu. Skutečná první liga klasického hororu.

Na youtube lze po zadání „A View from a Hill“ shlédnout televizní adaptaci téhle povídky (spolu se spoustou dalších Jamesových lahůdek).

Kterak vysloužilec k lodi La Dame přišel a co ho při plavbě na ní potkalo. Trochu toho mrazení z oceánu, který je nevyzpytatelný jako žena, ale jinak celkem nuda. Tanith Lee si vytváří svět bez ohledu na nějaké zákonitosti. Na moři se může stát cokoliv si ve své představivosti vymyslí. Plácá jeden symbolistický atribut (krev, moře, hvězdy, obloha, smrt, vlna, pevnina, sexuální pohlcení…) na druhý bez ladu a skladu a myslí si, že to bude fungovat. Toto ženské psaní může být osvěžující, ale v La Dame mne minulo.

Jedena z nej hororových povídek, co jsem četl. Atmosféra zamžená a zafoukaná podzimním listím, dědeček, vnuk, dům a neexistující šelma. Nic pro milovníky slasherů a jasných konců. Pro mne slast. EDIT 22: Budu muset přestat s tím čtením věcí, co se mi kdysi líbily. Takovou měla povídka v mé paměti vejšku před 12 lety a tak slabé to je nyní, když ji čtu jako pomalu stárnoucí fotřík. Možná blbá doba na čtení (v noci po shlédnutí Hereditary od Eggerse). Nevím, ale prostě mi tam zcela chybělo to tajemno, zasněnost a neurčitost, kterou jsem cítil poprvé. Teď jsem necítil skoro nic. A konec mi přišel wtf a ne skvělý. A to jsem se tolik těšil. Doprčicpráce! … Mlask!

Táto poviedka je veľmi zvláštna. Ak ju chce človek prečítať, musí mať dostatočný kľud a musí ju sfúknuť na posedenie. V inom prípade (v mojom) nebude mať až taký zážitok a bude mu poviedka o kamennom meste pripadať divná.

Hmm, těžké hodnocení, cloumají mnou značně rozporuplné emoce… Jeff Noon stvořil zvláštní svět, takový halucinogenní matrix. Čtenáře do něj vtahuje dynamickým jazykem, ve kterém básnické obraty střídají vulgární mluvu, akční pasáže plynule přecházejí v psychedelické obrazy. Vypravěčem je Smolda a ústřední zápletkou jeho zoufalé pátrání po sestře, kterou ztratil kdesi v jiné realitě. Společně se skupinkou podobně zkrachovalých existencí klopýtá deprimujícím všedním světem v honbě za vurtovými pírky, co přinášejí nevšední zážitky – od pohodových, přes porno až po dimenze, odkud není návratu. Kořistníci, jak si tito mladí lidé (a jiní tvorové) říkají, prchají před stínofízly, před svou minulostí, bezútěšnou současností, beznadějnou budoucností, hledají sami sebe. Knížka je to nevšední, nabitá myšlenkami a pocity. Jak jistě správně tušíte, teď přijde „ale“: ten svět se mi nelíbil, což by ještě nebyl problém – horší je, že jsem se nedokázala identifikovat s žádnou postavou, celá ta komunita mi připadala cizí a nepříjemná, místy vyloženě zvrhlá. Nejlépe jsem chápala jednání vrchní záporačky, policistky Murdochové, a snad nejbližší ze všech charakterů mi byla zcela nelidská Věc z vesmíru:-). Mít kamaráda feťáka, považovala bych právě tuhle knížku za vhodný dar, pravděpodobně by vše chápal bez úsilí, jaké jsem musela vynaložit já. Koupě a četby „Vurtu“ rozhodně nelituji, šlo o nevšední, tedy obohacující jízdu, ovšem nemyslím, že se k ní hned tak vrátím. A pokračovat druhým dílem bude vyžadovat skutečně velmi specifickou náladu. Mám toho výrazu „nevšední“ v textu přemíru – prostě to knihu charakterizuje;-). 74%

Atmosfera skvela, dalsi crep do skladacky o svete po Apokalypse. Vysvetlenie celej udalosti mi pripadalo trosku vycucnute z prstu (nic nenasvedcovalo tomu, preco Gowery prisiel prave na toto vysvetlenie a nakoniec sme sa ani nedozvedeli, ci je spravne, takze mozno to brat tak, ze asi je, ale odkial na to Gowery prisiel, mi zostava zahadou, aj ked som mozno ja nieco prehliadol…) V kazdom pripade remeselne dobra praca.

Konecne!!! Konecne poviedka v tejto knihe, ktora ma bavila od zaciatku do konca a vtiahla ma do deja. Pribeh patrania po vyvolanom vlkodlakovi a tych, ktori ho vyvolali ma po cely cas velmi dobru atmosferu. Nakoniec aj pointa nie je zla a celkom pasuje do tohto sveta. Takze poctive 4*.

Autor píše čtivým stylem, okořeněným nějakým tím humorem, příběh vypráví v první osobě z pohledu hlavního hrdiny Starka, který kupodivu není neporazitelný bouchač, ale docela charismatický sympaťák. Svět asi nezařadíte mezi Top 10 nejreálnějších vizí budoucnosti, ale Smith se zřejmě o nic věrohodného ani nesnažil. Pokud chtěl jen vytvořit čtenářsky atraktivní, zajímavé a zábavné prostředí, tak se mu to dokonale povedlo. Do tohoto bodu kniha nemá chybu, jenže… Jsou tu dva problémy. Tím prvním jsou snové sekvence ze Žíše snů (takhle se to fakt jmenuje), které zabírají dobře čtvrtinu knihy. Nemám obecně snové surrealistické pasáže v knihách moc rád, navíc se mi nechtělo opouštět ten opravdu poutavý Smithův svět. Takže tady jsem se spíš nudil než bavil. Druhý problém je ten, že román je všude inzerován jako akční scifi podobná třeba Kulhánkovi, přitom akce je v něm poměrně málo. Ono sice není nouze o vypjaté momenty, ale akce ve smyslu přestřelek a boje muže proti muži tady prostě moc nenajdete. A nejen to, Smith mnohdy sklouzne k filosofování, jakoby se snad snažil vložit do knihy nějaký přesah. Ke konci už jsem se musel přesvědčovat, že nečtu nějaké přemýšlivé dílo z pera jednoho z klasiků žánru jako třeba Asimova nebo Clarka. Osobně bych byl radši, kdyby zůstalo u akčního scifíčka, protože právě to jsem od knihy čekal. Nicméně i přes tyto dva závažné (a čistě subjektivní) nedostatky je to pořád dobré počtení, v žánru akční scifi už jsem však četl lepší.

Simmons patří mezi autory, kteří dokáží psát velmi čtivě a přitom poskytnout čtenáři dostatek podnětů k zamyšlení (mnohdy dost neveselému). Alespoň podle mě nejsou Hladové hry určeny pouze těm, kteří se chtějí „jen“ dobře bavit. Příběh uhání svižně od začátku do konce a poměrně dlouhé pasáže, které děj nikam neposouvají, ho zároveň nijak nebrzdí. Mně naopak tyto vsuvky hlouběji ponořovaly do příběhu a umocňovaly jeho prožití. Stejně tak sloužily k dokreslení hlavních postav, které, jak je u Simmonse zvykem, jsou velice plastické. Jedinou věcí, která mi znemožňuje dát plných 5, je občasné zadrhnutí logiky. Kdybych bral Hladové hry pouze jako čistě odpočinkovou četbu a napsat je někdo jiný (co si budeme povídat, Simmons má nastavenou laťku hodně vysoko), vzal to čert. Takto 4 ½.

To bylo to nejlepší, co jsem četla od Breziny. Nechápu, jak k tomu přišel, ale tenhle příběh mě naprosto okouzlil, přála bych si prožít podobný… 100%

Sama taky nedokážu určit co se mi na té knize tak líbí. Příjde mi to stále o tom samém- boj-uzdravování, boj-uzdravování… A to přeci jenom člověka unudí, ale stejně se mi ta knížka líbí a nejspíš neodolám a koupím si další díl. Má totiž takový zvláštní nádech, který člověka drží a baví ho.

Nemůžu říct, že se mi líbil, ale musím uznat, že oproti předchozím dvoum dílům se tam už alespoň něco začalo dít a přestalo to být tak nudné. 91%

Tak to byla snad nejperverznější a nejbláznivější dětská parodie, kterou jsem četla. Jediný problém u téhle knihy jsem měla s tím, že se v podstatě furt opakovala a naši hrdinové měli problém s jednou věcí na celej díl. Nicméně se vydařila. 67%

Párek novomanželů přijíždí na svatební cestu do zapadlého anglického městečka, kde něco není v pořádku. Na ulicích ani noha, v jejich hotelu také nejsou téměř žádní hosté, jen všechny zvony ve městě stále a bez přestání zvoní… Blíží se noc, strach hotelového personálu roste a všechny zvony stále zvoní. Co se ale stane, až zvonit přestanou?

Takto začíná příběh Aickmannovy výborné horrorové povídky, která se vyznačuje zajímavým prostředím, tajemnou zápletkou, kdy čtenář až témeř do konce netuší, co přesně se stane, a atmosférou napětí a strachu tak hustou, že by se dala krájet. Jen poněkud najasné chování jedné z postav mi brání dát absolutní hodnocení, ovšem na procenta hodnotím tak na 94%.

„Nevím, kdy to lidé podělali úplně, ale myslím, že pohár přetekl, když ukřižovali Krista. Myslím podruhé.“

Tak takto zní úvod na obálce lákající nadšené čtenáře české fantasy ke koupi této knihy. její děj se odehrává na území České republiky, jenom s menšími změnami – v tomto světě je magie na denním pořádku a a kdo ji nedisponuje, má jen malou šanci na přežití. Všechno začalo před nějakým tím stoletím, kdy se Ježíš rozhodl vrátit na Zem a nastolit mír, ale lidé ho ani tentokrát nepřijali a jeho znovuukřižování označujeme za Krach, dobu, kdy se sféry začaly propojovat a démoni si prosazovali nárok na tento svět. Od toho nejhoršího lidi uchránil Raymond Curtis, nemocnější člověk, který se v bitvě o Stevastopol sám postavil bytostem zla všech dimenzí – démonům. Částečně i uspěl, ale dnešní svět již není bezpečným útočištěm pro nikoho. Hlavním hrdinou příběhu ve světě, kde vládne strach a zkáza, je poutník, který si nevzpomíná na nic z doby před čtyřmi lety. Díky svým jizvám vypadá jako sešitý z mnoha kusů těl a vzbuzuje jimi strach. Kdysi u někdo amputoval démonické Oko a Klepeto. Dále vlastní pistole se jmény Margaret, Greyson a Zabiják, pak také Nůž, o němž se dovídá, že je to zakletý bůh války.S touhle výzbrojí a s mluvícím koněm Micuma značky Mitsubishi protlouká životem a pátrá po své minulosti. Postupně zjišťuje, že býval Raymondem Curtisem, jenže si na to nevzpomíná. Správně by ani neměl být naživu. Jenže co je ještě v tomhlůe světě správné? Vypadá jinak, cítí se jinak – jako s rozpolcenou osobností – na démonickou a lidskou, která není o nic méně krutější. Změnil se. Zachrání znovu náš svět? Nebo se podda své temné straně?

Hodnotila bych 76%, protože je to neuvěřitelný a velmi originální příběh (ty mám nejraději), ale podle mého gustase hlavní hrdina až moc podobá těm, které má porazit – možná je to nějaký Žambochův komplex, já nevím, jenom jsem se s tím už u něj setkala v Seržantovi. Já osobně dávám přednost spíše hrdinům, kteří jsou opakem temné strany. Nicméně musím uznat, že nechybělo napětí, akce a ani kapka humoru a celkově je jeho dílo velmi vyvedené.

Ale pokud se dohrabete až na konec, tak se vám celkově příběh mnohem víc zalíbí – tak jako mně – a musíte uznat – tak jako já – že je nakonec příběh mnohem lepším, než se na začátku zdál. a proto tedy hodnotím 96%.

Pointa povídky je naneštěstí jasná od začátku (proto „jen“ čtyři hvězdičky), avšak příběh o gurmánech z jedné restaurace, kteří si neuvědomují, že jsou vykrmováni, aby se nakonec sami stali „specialitou šéfkuchaře“ je napsaný skvěle. Autor buduje atmosféru prostřednictvím pouhých náznaků a varování, nemá zapotřebí popisovat čtenářům nějakou brutální scény, a přesto lze jasně cítit, že to nedopadne dobře.

Závěr Enderovy série je zklamání. Vesmírem cestují „děti Enderova ducha“ a jejich cesta a podivné odkazy v japonské části příběhu na druhou světovou válku působí směšně – koho by po 3000 letech zajímal nějaký výbuch v dávno zapomenutém konfliktu? Postavy už prostě postrádají nějakou šťávu a sám mluvčí za mrtvé je unavený, už za nikoho nevede řeč, jen se pořád otravuje s pitomou manželkou. Tenhle díl je fakt k uzoufání nudný. Zabalte to u trojky, ať vzpomínáte na sérii ještě trochu rádi.

I když autor má pořád dost chytrých úvah a témat na napsání dobrého pokračování a na Lusitanii a rozehranému ději z Mluvčího za mrtvé se čtenář vrací rád, trojku pohnojil. Děj na Lusitanii je v pořádku, ale čínská linie je napsaná tak nějak nudně a nezábavně a člověk má skoro pocit, jako by si nechtěně koupil jednu solidní knihu a k tomu násilný čínsko-filozofický bonus. Závěr a stvoření „nových postav“ působí navíc trochu idiotsky. Škoda.

Dvojka je z celé série pro mě nejlepší. Napínavý, psychologicky nadupaný děj v atraktivních kulisách, svěží nápad v podobě opatrné komunikace s mimozemským druhem, zajímavé postavy v čele s Enderem a to vše svedené do smysluplného finále a odhalení. Tady autor opravdu zaválel.

Většinou se o druhých dílech trilogií říká, že jsou vycpávkou mezi úvodem a závěrem, ale tohle není ten případ. Ač kniha vypráví i o dalších osudech hrdinů z prvního dílu, autor se soustředil zejména na postavu Jardira a dobře udělal. Arlen byl jasný klaďas, ale Jardir je… komplikovaný, pohybující se na hraně mezi dobrým a zlým a jeho velikášské cíle (podporované, či provokované jeho ženou) dávají příběhu dynamiku. Hrozba démonů jakoby ustoupila do pozadí a autor nám předestřel téma střetu kultur.

Nejdřív mi trošku vadil ten časový návrat zpět, ale podívat se na některé stejné události z jiného úhlu pohledu, nebylo nudné, ale naopak překvapivé. Když znáte minulost či myšlenky postavy na druhé straně ringu, posuzujete jeho činy jinak. Prostě doporučuju ;)

Admirál Nelson to nedal a frantíci dobyli Anglii. Do toho přidejte postavy z Jane Austenové a máte opravdu zajímavou směsici, která by vydala na novelu, román nebo i ságu. A to je právě úskalí této povídky. Autor na to jde příliš šmahem a postavy, až na jednu, jsou jen nastíněny. Také vyvrcholení je příliš rychlé, jakoby naskicované. Jako základ pro román super, jako samostatná povídka neuspokojivé. K tomu se přidává i podivný zlom v povídce. První třetina je super, ponurá, realistická. A od druhé třetiny až do konce jakoby si autor nasadil růžové brýle. Základní myšlenka a některé nápady (deflogistifikovaný vzduch) super, provedení na pováženou. Překlad tomu myslím také moc nepomohl.

Což o to, myšlenka má velký hororový potenciál. Ani zpracování není vyloženě zlé, je to takový proud textu, něco mezi zpovědí a výpovědí zločince. Slabinou je nedostečné vytěžení tématu a přílišná předvídatelnost směru, kam se bude povídka ubírat. Otec tří dcer a jeho úvahy o krevním poutu, které když přetnete, je z něj jen víc a víc krve všude kolem.

Když beru hodnocení knihy jako průměr hodnocení jednotlivých povídek, vychází mi 78%. Když ale vezmu v potaz, že se jedná o Martinovy rané povídky, což je na některých mimochodem dost vidět, je jasné, že byť i těch 78% říká o Martinových kvalitách hodně. Kdybych měl hodnotit tyto povídky slovně a „vynikající“ by bylo nejvyšší hodnocení, musel bych jim toto hodnocení dát. Ne snad proto, že by vynikaly kvalitou, k tomu jim přeci jen něco chybí (snad až na Písečníky), ale hlavně tématem a zpracováním. V tom jsou veškeré Martinový krátké práce, které jsem zatím četl opravdu vynikající.

Do této povídky jsem měl problé se začíst a i když jsem to zkoušel znovu a znovu, pořád jsem se ztrácel. Nakonec jsem se ale chytl, ale konec stál za to.

Velmi dobrá pratchettovka, byť ne nejlepší. Stejně jako ve většině pozdních zeměploch i zde humor ustupuje zamyšlení a autor používá děj k analogiím různých sociologických jevů, zde je to konkrétně vztah vládní moci k veřejnosti a téma revolucí. Ale ani zde není o vtip nouze a čtenář si přijde na své.

Moje první setkání s tímto autorem mne nechalo poněkud na rozpacích. Asher bezpochyby psát umí (a to akční scény i klidnější pasáže), disponuje živou fantazií a podařilo se mu vytvořit skutečně zajímavé, i když současně mimořádně odporné protivníky. Nechybí dokonce ani občasná kapka humoru. Co je to ale všechno platné, když mi hrdinové jeho knihy přijdou nezajímaví a jejich osud je mi tak ukradený (možná je to proto, že na tak tenkou knihu je zde až příliš velký počet postav a dějových linií, přičemž autor rovnou skáče do akce, aniž by čtenáři umožnil některé hrdiny lépe poznat – zejména to platí v případě Jebela Kronga a Tomalona). Když k tomu přičtu, že si Asher na některých místech až příliš okatě vypomáhá „bohem ze stroje“ a konec knihy je poněkud „nemastný, neslaný“, nejsem ochoten dát lepší hodnocení než 72%.

Smithe znám a mám ho rád, takže pro mě byla koupě téhle knihy povinnost. Je to akční, je to vtipné, je to příjemně cynické a k tomu si připočtěte hlavního hrdinu, sympaťáka s citem pro průšvihy, Starka. Autor tenhle typ figur umí, navíc i tady se mu podařilo vybudovat komplexní a zajímavý svět a ještě mě několikrát překvapit v odhalování toho, že „něco je jinak“. V tomto případě „všechno je jinak“. Kdo má rád svižné čtení a la Žamboch, Kulhánek, Morgan či Kopřiva, neměl by tuhle knížku minout. Autor by si zasloužil, aby ho čeští čtenáři KONEČNĚ (znovu)objevili.

Když se na člověka sesypou hromady tajných organizací a takzvaných nadpřirozených bytostí, každá se svými vlastními zájmy (většinou na ovládnutí světa), asi nebude mít hnedka ve všem jasno. Ovšem my jako čtenáři máme tu výhodu, že se na to můžeme vykašlat a prostě sledovat, co z toho bude. Pozorně, protože hlavní zábava je v detailech – nevinně vyhlížejících formulacích, popkulturních odkazech, propašovaných internetových memech (kdo sleduje Okoun, má zde určitou výhodu) a určitě jsem jako nezasvěcená prošvihla i plno jeskyňářských narážek.

Pokud čtu knihu, kde je humor očekávaný, obvykle na mě působí slaběji, ale tady jsem se i tak uchechtávala častěji, než bylo mému okolí milé. Takže, abych tak řekla, u mě dobrý.

Tato poviedka je dlhsia rozsahom ako predchadzajuce. Konecne sa dozvieme aj nieco z minulosti a historie tohto sveta. O Apokalypse, co jej predchadzalo a co nasledovalo. To je jednoznace plus. Co sa tyka deja poviedky, este stale je to nemastne neslane, nedokazala ma uplne zaujat. Rozhodne to nie je zla poviedka, ale dufam, ze dalsie budu este lepsie.

Veľmi zaujímavá poviedka o ľuďoch stvorených zo živej energie. Celý príbeh sa točí v jednej vesmírnej lodi. G.R.R. Martin zase raz ukázal, že vie písať sci-fi.

Veľmi dobre napísaná poviedka s atmosférou, ktorá by sa dala krájať. Zo začiatku si pripadáte ako medzi bláznami, no keď sa príbeh trochu pohne akčnejším smerom, autor to využije na jednotku. Trochu mi vadil koniec, ktorý sa mohol skončiť aj inak… :-)

Poviedka o upíroch a čarodejniciach, o krutinkách a jednom meste, o nadprirozenu a kúzlach. Mne osobne sa moc nepáčila. Koniec bol zmätený a aj celá poviedka tak pôsobila.

Moje hodně oblíbená povídka. Humorná poctivá SF o tom, že robotí síla vítězí a xenofobie nemá šanci :)

Jak psal avatar2, jde spíš o pre-kyberpunk. Virtuální realita sice existuje, ale jen jako osobní zábava a prostředek k ukojení tužeb. O nějaký symbióze s počítači se v případě Sítí, kanálů a stok taky nedá mluvit. Implantáty se tu neobjeví a místo kyberprostoru, ke kterýmu by se návštěvníci připojovali, se vše řeší postaru s klávesnicí a monitorem. Společnost se polarizovala na bohaté, chudé a mrtvé, ale v Monopollisu si (kromě těch mrtvých) můžou jednotlivý skupiny role velmi rychle prohodit. Hektický dění v monstrózním kolosu Monopollis spíš než volnej trh připomíná ruskou ruletu a kapitalizmus je tu dotaženej do děsivý ryzosti. Žádná regulace státu neexistuje a kdokoliv se může přes noc stát boháčem nebo mrtvolou. Ve městě probíhá tolik nelegálních transakcí, že pojmy jako korupce ztrácejí smysl, a přežít jen s legálními příjmy může být problém. Vítejte ve městě, kde život člověka má tak malou cenu…

Heteša s Veverkou vystřídali dost prostředí a vše od počáteční brutalitky přes mrazivý, zatuchlý a rozpadající se podzemí, beznaděj a bezmoc v pracovním táboru po megapoli působí naprosto realisticky. Zhltnul sem to na jeden zátah a závěrečná pointa mě uzemnila efektivnějc než baseballová pálka. Tohle by někdo měl znovu vydat a v podstatně větším nákladu než 66 výtisků.

EDIT 23: O trochu zvedám hodnocení. Kdo má k vlakům vztah, bude mít z povídky víc. Já na železniční fetiš netrpím. Ani na auta mimochodem. Jsou to jen veci, které maji dopravovat lidí.

Často u povídek z této antologie přemýšlím, jak je otagovat a nevím si rady. Tady to nakonec vyhrál horor, ale berte to s rezervou. Autor totiž drnká na strunu strachu, která většinu lidí nechá spíš chladným – strach z vlaků, železnice,… Kdyby šlo o strach podaný třeba tak, jako v Lumleyho Viaduktu, neřeknu ani popel, ale tady je to propojeno s mysterióznem. Gró povídky je hra dvou kluků, kteří různými taškařicemi straší strojvedoucí projíždějících vlaků. Až jednou v noci se to jaksi vymkne, což má následky v budoucnu. Přidávají se další postavy do hry, vše pak končí až o nekolik dekád později jakýms takýms rozuzlením, ovšem křečovitým a nevěrohodným. Motiv vlaku je zde spíš nevyužit, zato si autor vypomáhá jakousi podivnou postavou, která ale postrádá smysl. Lepšího efektu na čtenáře šlo dosáhnout i bez ní. Celý příběh je podle mě nešťastně stylizován do jakýchsi terapeutických výpovědí jednoho z aktérů. Píšu schválně výpovědí, protože není jedna a sám pisatel v textu váhá, která je vlastně ta nejlepší. Nepřispívá to atmosféře ani přehlednosti. Zatím asi nejslabší povídka v antologii, na čemž nic nemění ani fakt, že byla asi poškozena překladatelkou. Místy se mi to tak alespoň zdálo.

Chytlavý,čtivý a moc dobře vymyšlený.Chlapi upozorňuji-je tam hodně erotiky ;-).Ostatně jako vždy u Kenyonové.

Čím dál tím lepší.Už aby vyšel další díl.

tak jsem se na tuhle sérii konečně vrhl. se zájmem. a nejsem zklamán. baxter nás přivádí rovnou k věci – nectovelinovu proroctví, které je jako každé proroctví plné náznaků, které svádějí k (osobité) interpretaci. celá série je často inzerována jako alternativní historie, ale v prvním díle autor především ukazuje, jaký je vztah mezi potenciální budoucností a minulostí/pří­tomností, ukazuje možnosti, které volní jednání má ve vztahu k tvorbě dějin. co může změnit historii (tedy co je to kontrafaktuál, řečeno fergusonovskou terminologií)? kdo má tu moc/sílu/vůli měnit historii a jaké může mít důvody/motivy?

děj se odehrává v časových skocích přes čtyři století sjednocených proroctvím a jeho dědictvím/jeho dědici, v době římské říše. baxter využívá podrobné historické rešerše, aby vykreslil reálie do těch nejmenších detailů. ale tady je také jediné slabé místo. detailů je někdy až mnoho, historický román se často mění v historický dokument a výklad, který je velmi zajímavý, ale není pro příběh podstatný. možná chtěl autor podpořit své vyprávění maximální možnou futráží dat, jenže mu tím ubírá tempo (které je už tak pomalé, ale to samo o sobě mi vůbec nevadí) a sevřenost. na druhé straně autorovi nevytýkám něco, co by jiný mohl – jeho postavy myslí velmi současně. ne že by nedokázali tehdejším jazykem říkat, co říkají, ne že by nemohli na základě tehdejších znalostí říkat, co říkají, ale formulace a řešené problémy jsou moderní ve smyslu rozebírání vztahu jednotlivce, svobodné vůle, víry, vědění a dějin. autor dobře dokládá, že podobné debaty se tehdy odehrávaly (Pelagius vs. Aurelius Augustinus), ale jejich úroveň dle dochované literatury nepřesahovala myšlenkové konstrukce své doby (filozofování v duchu pozdního helénizmu), kdežto baxterovi hrdinové formulují podstatně odvážnější a „objektivnější“ te­ze.

v zásadě lze tuto knihu číst jako historický román bez čehokoliv dalšího, ale baxter ukázal čtenáři i tajná vrátka, která ho dovedou za první plán, mezi nitky historie a jejich tkalce. kdybych půlhvězdičkoval bude to 4.5*, takhle ale „jen“ 4.

Jedná se o dva příběhy v nichř vystupují synové Aruthy. V Západním království se moc neohřejeme a v obou případech se podíváme za hranice. Borric a Erland se jedou vyblbnout do Keshe a jen tak náhodou vyřeší vraždu. Za to jejich bratr Nicholas si odjede dokonce na jiný kontinent a dráždí hady bosou nohou. Číst se to dá, ale nic si od toho neslibujte. Knihy naštěstí nejsou nijak obsáhlé, avšak i tak je v nich dost vaty. Jestliže jste fanoušky Feista, tak si to přečtete i kdybych tomu dal brak, pokud však patříte do skupiny, která nechce ztrácet čas u obyčejných fantasy klišé, dejte od toho ruce pryč.

O kousíček lepší než předchozí díl, ale stále žádná sláva. Výprava prince Nicholase a jeho družiny se přesouvá na kontinet Novindus a jakž takž ukončuje zápletku dvou knih a připravuje půdu pro Hadí ságu. Na nudnosti postav a zdlouhavém ději se nic nemění. Jen bych upozornil, že se místy autor docela utrhne ze řetězu a dočkáme se i „surovějších“ částí, které mi však do jeho stylu psaní moc nesedí.