LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Trochu ma zarazilo, ze autor referuje na Polsko a Ukrajinu ako Aziu, ale mozno som to len zle pochopil(dufam).

Namet je pekny, alternativna historia je lakava. Ale prevedenie? Trochu povrchne. Baxter rychlo prelietava dejom, no neposkytuje nic zvlast zaujimave, skoro mi to prijde, ze autor sa proste nudil. Poviedka je u mna jemne nad priemerom, avsak od tak znameho a ospevovaneho autora som ocakaval viac.

Tuto knihu som zacal citat s velkym zaujmom, ale od prvej poviedky(ktora nasadila latku vysoko) to ide zatial trochu dole kopcom…

Copak se to line za zvuky zpod starobylého venkovského kostela? Čtenář může záhadu odhalit společně s mladým knězem Pettingerem v této krátké povídce. Lovecraftovské téma, ucházející atmosféra poválečné doby, zápletka a pointa spíše průměrné, k tomu Connollymu svědčící „ich forma“. Sečteno a podtrženo – příjemné počtení na temný večer, ale nikterak dechberoucí. 65%

Ze začátku to může vypadat jako příběh pro děti, ale přestože je v 1.díle hlavní postavou 7–12letá dívka, tohle bych dětem ke čtení nedala. Příběh je čím dál temnější a malá Jaenelle rozhodně nemá lehký život, i když se z ní jednou stane mocná čarodějka, anebo možná právě proto. Už teď si se svými schopnostmi neví rady a potřebuje někoho, kdo by ji vedl. Vlastní rodiče si s ní neví rady, tak se její výchovy ujímá Pán Pekla, ale i jemu přerůstá přes hlavu. Množství postav a různých území může zpočátku působit zmatek. Autorka stvořila zajímavé charaktery, jejichž příběhy se postupně protínají. Rozhodně zajímavé čtení.

Napínavý romantický příběh mladé čarodějky Jaenelle, která byla vyvolena dávným proroctvím, aby se stala nejmocnější čarodějkou a Královnou říše Temnoty. Trilogie zachycuje její život od 7 do 25 let. Autorce se povedl vytvořit nádherný fantasy svět, který nemá vůbec nic společného s tím naším. Spíš naopak staví na hlavu zažité představy o tom, co je dobro a zlo. Jedním z hlavních hrdinů je totiž Saetan, pán Pekla, který se ujímá výchovy malé Jaenelle, zatímco její skuteční rodiče ji posílají do ústavu pro duševně choré, protože je příliš excentrická. Hrdinové vám za těch víc jak 1600 stran (každý díl má cca 530–580 stránek) přirostou k srdci a nerada jsem se loučila. Proto čtu i ta volná pokračování :D

Během čtení jsem si myslel, že dám knize 4*, po dočtení ale dávám plný počet. Proč? Nemám toho ze sci-fi načteno moc, ale považuji tuto knihu za naprosto výjimečnou (a to, co jsem o ní na webu vyčetl mi dává jen za pravdu). Nečetl jsem ani nic dalšího od Silverberga, ale podlé této knihy na mě autor působí jak nadmíru inteligentní, snad i geniální člověk s obrovskými znalostmi nejen z oblasti literatury, ale i hudby, psychologie, fyziky a politiky. Podobně na mne působí i hlavní hrdina tohoto románu, telepat David Selig. Je to velmi sečtělý a inteligentní muž, který se se svou zvláštní schopností snaží od mala vyrovnat a sžít. Telepatie je pro něj jako 6. smysl, který mu pomáhá zkoumat lidi kolem sebe a vytvářet si tak na ně názor. Přestože se tento „dar“ může někomu jevit jako obrovské plus, pro Davida je to spíše mínus, které mu nedovoluje navázat žádný pořádný vztah, ani partnerský, ani přátelský. Jak o svou schopnost pomalu přichází, je to pro něj, jako by přicházel o zrak; zdá se najednou křehký a zranitelný, ale na druhou stranu jej to činí více lidským, než byl kdy dříve.

To, co pro mě činí knihu výjimečnou je opravdu nezvyklý způsob vyprávění, kdy autor vypráví chvíli ze současnosti, chvíli z minulosti, chvíli popisuje Davida z pohledu třetí osoby, chvíli z jeho vlastního pohledu a aby toho nebylo málo, mění i styl vyprávění. V některých situacích autor popisuje sled myšlenek hlavního hrdiny, což neuvěřitelně vtahuje čtenáře do děje. Tento poněkud netypický styl vyprávění je bohužel i (jedinou) slabinou. Každé začítání se do děje bylo trochu bolestivé a každé nucené odložení knihy o to bolestivější. Proto doporučuji vyčlenit si den dva klidu a přečíst knihu na jeden zátah. Další věcí, která se mi na knize líbila je krásný konec, který snad ani nemohl být lepší, a také atmosféra konce 60. let, kdy se děj knihy odehrává – hippies, drogy, sexuální revoluce.

Lehce rušivé mi pak přislo autorovo soustředění se na sex. Občas jsem měl pocit, že tam spí každý s každým a když někdo od někoho odejde, tak nejlepsím lékem na zlomené srdce je vyspat se s někým jiným. Ale kdo ví, možná to tak v těch 60. letech v Americe opravdu bylo.

Koukám, že si tady „Dolores Claibornová“ vede jako šmudla, ale vlastně mě to příliš nepřekvapuje; kdo čekal klasický Kingův horror, pravděpodobně byl zklamán. Tohle je totiž čtení spíše pro dámy (i když i mezi pány znám přinejmenším jednu spokojenou výjimku): Dolores je obyčejná ženská, uklízečka, a se svou zaměstnavatelkou to nemá vůbec jednoduché. Co je však horší, psychicky i fyzicky ji týrá manžel, dcera se jí odcizuje, nechybí špinavá rodinná tajemství a tak je zaděláno na tragédii. Už to bude 14 let, co jsem knížku četla, přesto se k ní v nejbližší době nehodlám vracet. Proč taky, když mi utkvěla v paměti s nezvyklým množstvím podrobností… King jako vždy skvěle propracoval psychologii postav, až překvapivě detailně nahlédl do duše ženy, do jejích pocitů a myšlenek. Po malinko rozpačitém začátku (trvalo mi uvyknout stylu vyprávění) jsem se do „Dolores Claibornové“ fascinovaně zažrala a řadím ji mezi své oblíbené kingovky. Nicméně zdejší zařazení fantasy/sci-fi/horor je zavádějící, ze všeho nejvíc se jedná o psychologické drama říznuté thrillerem, nadpřirozený prvek si pamatuji pouze jediný – jakýsi paranormální záblesk, prolnutí reality s dějem v jiné Kingově knize, tuším šlo o tématicky podobnou „Rose Madder“… nebo „Geraldovu hru“? Chápu zdejší nízká hodnocení, ale stojím si za svým, mně se tahle knížka moc líbila: 95% EDIT: Stejnojmenný film je ve srovnání s literární předlohou mnohem slabší – jak už to tak bývá celkem obvyklé.

Příběh je skutečně pěkně čtivě napsaný, ale popravdě od sci-fi čekám trochu něco víc, než jen dobře podaný příběh z vesmíru – space opera asi není úplně žánr pro mne, ani když je napsaná dobře.

Mám problémy prečítať antológiu, často ju nechám rozčítanú a už sa k nej nevrátim. Tu som sa prekonal a prečítal dve naraz. Asi to bolo nedostatkom scifi z poslednej doby. Singularity sú ako postkyberpunková antológia oproti Zrcadlovkám umiernenejšie, kvalitatívne vyrovnanejšie… jednoducho, toto je dospelý kyberpunk :). Zatiaľčo Zrcadlovky sú pesimistickejšie – svet je v dobe úpadku, Singularity ukazujú svet v relatívne vyrovnanej dobe, kde je ale vždy nejaké „ale“, ktoré môžu túto krehkú rovnováhu narušiť. V Zrkadlovkách prevažujú témy hudby, drog a špinavej budúcnosti, v Singularitách najmä virtuálna realita (jej využitie a úskalia), umelá inteligencia a čím ďalej, tým silnejšie prepojenie človeka a PC. Singularity sú zamerané na jeden nápad, ktorý skúma z rôznych uhlov. Niektoré anotácie v Singularitách dosť prezrádzajú dej, resp. až pointu, preto by som ich odporúčal čítať až po prečítaní danej poviedky (najmä u Maruseka a Lethema). Listy medzi Kesselom a Sterlingom zaujmú, pretože ukazujú autorský pohľad na kyberpunk a scifi všeobecne. Akurát ma mrzelo, že tu neprispel Kelly, ktorý ma nadchol svojim Slunovratom v Zrcadlovkách. K najlepším kúskom tejto antológie patria príspevky od Sterlinga, Doctorowa, Egana a Bacigalupiho. Na túto štvoricu si už brúsim zuby. Mierne ma sklamal Stross (tu to však pokladám za vinu toho, že Humrové sú len jednou časťou z Acceleranda) s Bearovou a silne ma sklamala Cadiganová s Roweom, ktorých štýl bol pre mňa príliš chaotický, aj napriek zaujímavým témam. 85%

Atmosférická duchařská povídka s přímočarým dějem, ale poměrně banálním vysvětlením nadpřirozených jevů, což mě zamrzelo. V určitých větách je možné najít náznaky něčeho „většího“, důkaz, že přízračnost cesty odráží přízračnost Pendleburyho žití a že tahle „tichá hrůza“ nemusí pramenit jen z toho, co se nakonec dozvíme o čekárně. Ale ne, tady se na přesah a ještě větší účinek pro čtenáře nehraje a celá byť dobře napsaná povídka bohužel vyznívá skoro jako povídačka k táboráku, s vyčpělou pointou.

Vynikajúca poviedka, ktorá sa mi dokonale trafila do vkusu a viac než výborne zakončila Singularity. Na Zemi došlo k mnohým teroristickým útokom – či už tradičnou bombovou metódou či biologickými zbraňami alebo vírovou formou cez internet. Príbeh sa zameral na skupinku systemákov – systémových administrátorov, správcov sietí – ktorí prežívajú uzavretí v budove spolu so svojimi milovanými počítačmi udržiavajúc nažive internet. Poviedka je plná ajťáckeho slangu, dusivej apokalyptickej atmosféry, z ktorej na povrch prebleskuje ľudská súdržnosť a nezdolnosť. TOP 10 :)

Aman je tvorcom profilov, ktorý vyňuchá ľudí ukrývajúcich sa pred všadeprítomným sledovaním štátom. Život je kontrolovaný takmer na každom kroku. Sú tu síce zjavné výhody – košík vám v obchode povie, že máte doma málo džúsu, no tento plus sa obráti na mínus, až vás vďaka potravinovému profilu nájdu. Človek plný svojich návykov buduje svoj zápis života nevedomky, aj prostredníctvom nákupov potravín. Príjemná kyberpunková detektívna poviedka, ktorú som veľmi rýchlo a ničím nerušene prečítal, aj vďaka pútavému štýlu autorky.

Veľmi pekný agropunkový pohľad do budúcnosti zeme, ktorú hospodársky zničili rôzne víry a plesne napádajúce obilie. Na svete kde-tu panuje hlad, v súčasnosti situáciu s obilím kontroluje firma poskytujúca geneticky pozmenené obilie, ktoré nie je schopné sa rozmnožiť. Ľudia už zabúdajú ako chutilo ozajstné jedlo. Kalorickou bombou je v tomto príbehu opísaný svet, v ktorom sa využívajú zmutované slony šľapajúce aby premenili kalórie zo žrádla na jouly a tak nabili pružiny energiou. Prostredie ma silne zaujalo, uvítal by som aj román.

Klasicky dobře napsané a odpočinkové čtivo. Pokud už jste však na Drizzta zvyklí, tak vám nic nového nepřinese. Ne, že by to bylo pro tuto sérii stěžejní, ale Salvatore dokázal vždy sem tam příjemně překvapit. Nejvíc se mi líbilo, že jeho postavy byly inteligentní a nad problémy se i zamysleli. Zde se mi zdá Drizzt o něco hloupější. Abych to upřesnil: Základní příběh je ten, že po předchozím útoku drowů na Mitrilovou síň se Drizzt vydá do Menzoberranzanu aby zabránil dalším útokům na jeho přátele. A to i pod podmínkou, že by měl sám zemřít. Jenže když ve své domovině zjistí, že drowové opravdu chystají útok na povrch, je nesmírně překvapený a chvilku mu to ani nedochází. Doufám, že je to jen uklouznutí a z Drizzta se nestane druhý Joey (narážím na seriál Přátele a ano, vím že to nemá s fantasy nic společného :) ) Konec se mi však líbil hodně. Spolupráce s Artemisem byla dokonalá a je hezké, že se autor nenechal svést nástrahami seriálů a knihu opět uzavřel.

Kratučká poviedka o tom, že aj ľudia z najspodnejších sociálnych vrstiev majú svoje sny a túžia po sebe niečo zanechať… Nechcú totiž prežiť svoj život bez povšimnutia. Celkom dobré, poviedka zaujme prostredím a náhle skončí.

Mám slabost pro speleologii, imponuje mi horolezecké prostředí, ale John Connolly si s daným tématem neporadil nejlépe. Nad neoriginálním námětem bych přimhouřila oči, zrovna tak se dá odpustit, pokud rozsah povídky nedovolí hlubší psychologii postav (ikdyž se fakt chovají debilně) a čtenáři je tedy jejich osud lhostejný. Atmosféra příběhu není nejhorší, ovšem vadila mi zbytečná popisnost tam, kde by stačilo pouze naznačit – přišlo mi to jako z pera nezkušeného autora. Prostě slabý průměr, nicméně: jako děcko jsem vlezla do kdejaké štoly, ďoury či kanálu a v lomu jsem ve dvanácti letech na prádelní šňůře nacvičovala výstup na K2… než mi provaz ukradli starší kluci (apropo – tehdy poprvé a naposled jsem někomu vynadala těmi slovy na „k“ a „p“:-)). Sentiment mě tedy nutí hodnotit 55,5%;-).

Slušná duchařina, která ovšem nedosahuje kvality jiných Kingových prací. Rozjezd i střední část jsou super, ale kazí to závěr, paradoxně právě tím že přichází s mysteriózním prvkem, ovšem formou která mi zkrátka příliš nesedí. Ufoni? To beru. Nadpřirozená schopnost? Ok. Budoucnost? Supr. Ale duchy tak nějak neberu.

Až teraz som vďačný za anotácie u jednotlivých poviedok, inak by som asi ani nevedel, že je to pokus o odpor voči nadvláde digitálnej tyranie. Z prvých strán som mal nepríjemný pocit, ktorý sa postupne prehlboval. Technológiu na vysokej úrovni som si predstavoval inak, viac technicky (je tu napr. plačúce auto), takto na mňa Dobrovolný stát pôsobil ako fantasy, v ktorej mi nikto nič poriadne nevysvetlí. Väčšinu príbehu som nechápal o čo ide, čo sú medvede, komodorovia a zákonodarci atď. Pre mňa to bol jeden veľký chaos. Čítalo sa to celkom pekne a hrubý rámec príbehu som vytušil, ale naozaj ma to nenadchlo.

Magický příběh o tajuplné minulosti a nejasné budoucnosti. Snad nejoriginálnější debut nové britské fantasy. Hm co dodat ke komentáři na obálce knihy, podle mě jediné kam se poděla magie? Příběh je o končící době středověku a nastupujícího věku 19. století kdy povozy taženy koňmi nahrazují automobily, louče elektřina prostě staré nahrazuje nové. Děj sleduje osudy starého mága, který díky stroji předpovídá různé variace budoucnosti, popíjí litry kafe, nebo piva, podle toho jestli je v práci nebo v hospodě, dále malého venkovského chlapce, který prožívá první lásky a vysloužilého vojáka, který opravuje starý dům, ve kterém žije záhadným duch. Obrázek na obálce je sice krásny, ale dráčka v knize nenajdete a už vůbec nehledejte magii, kouzla, souboje, mystické příšery, jediná mystická postava je tajemný Lee, protože jak se ještě dočteme vzadu na obálce tak mají v knize být i vlkodlaci, ale je to jen skupinka dětí, která zabíjí náhodné oběti a za syrova je pojídá. Za žánr fantasy musím dát 1*, pokud se nová britská fantasy, jak hlásá přebal opravdu stočí k modernímu věku, kdy pušky nahradí luky, magii elektřina a dráčci a další příšerky zmizí úplně o nedostatku akce, kdy krev teče proudem nemluvě, tak to bych už fantasy nenazýval 4 * ale dávám, protože je to opravdu originální a podle mě dobře napsané, 310 stran sem skousl za dva dny, sice má kniha několik slepých míst, kdy čekáte nějaké vysvětlení, třeba proč klukovi náhle umřel pes, ale to už sou jen nepříjemné detaily, kterými nás trápí i jiní spisovatelé. Celkově je to velice příjemná oddychová kniha.

Jediný vynález – polymorfný papier – zmenil vek informácií, masmédií… blízkej budúcnosti. Polypap je všade, nahrádza zrkadlá, ukazovatele, dokonca je inteligentný aj toaletný papier. Viete si predstaviť, čo by to znamenalo, ak by táto technológia mala nejakú slabinu? Paul Di Filippo ma touto poviedkou veľmi potešil, veď takouto menšou revolúciou sú eink čítačky a mňa prirodzene napadlo, že s vývojom technológie by sa dali používať na všeličo (ako dnešné highendové mobily, len tie batérie vydržia menej než málo). V príjemne paranoidnej atmosfére mi vadila jedna podstatná vec – zjavenie Masqueleros. To na mňa pôsobí ako (a vlastne je) deus ex machina. Inak tejto ozaj príjemnej poviedke nie je čo vytknúť, aj keď by ma potešil aj iný, temný koniec.

Príbeh o obchodníkovi s duševným vlastníctvom – Manfredovi Macxovi. Ten na hranici legálnosti márnotratne rozdáva nápady, na ktorých ľudia zbohatnú, ale sám neprahne po peniazoch, veď vďační budúci boháči mu vždy zanechajú nejaké to privilégium, aby mohol žiť svoj život aj naďalej s minimálnou potrebou platiť. Takto sa naňho nevzťahuje veľa povinností, vrátane daní, čo sa nepáči celosvetovej ekonomike, istej náboženskej skupine (ktorá mu necháva pred bytom mŕtve mačiatka) a hlavne jeho bývalej partnerke. Do tejto poviedky som prenikal dosť ťažko. Štýl autora mi zo začiatku absolútne nesadol – niečo podobné ako u Gibsona – mnoho informácií v krátkom časovom úseku. Autor sa zameral na budúcnosť sveta – nie špinavého a plného skazy a úpadku, ale – ako miesta, v ktorom je plno príležitostí na zbohatnutie. Poviedka je plná zaujímavých nápadov, prezentovaných niekedy (minimálne pre mňa) zložitými cudzími výrazmi, takže som sa musel párkrát vrátiť späť a čítať pozorne a pomaly. Ale na konci som bol potešený – Humrové sú vcelku premyslenou a prepracovanou poviedkou, len je trochu ťažké do nej preniknúť.

Musím přiznat, že ačkoliv mám Šlechtovo Pohraničí opravdu velice rád, Oggerdský svět si mne nezískal. Myslím, že se to možná týká jen mne, protože jsem o dost náročnější na sci-fi a chci od něj něco jiného, než od fantasy. V tom druhém čekám pěkný příběh, svět, co do sebe zapadá se zajímavými vlastnostmi a promyšlené postavy. U sci-fi navíc potřebuju, aby se svět dal nasadit na zákony toho našeho. A to si myslím, že se tady nedaří – technologické popisy jsou často nepodložené, chybělo mi lepší zdůvodnění, proč by civilizace byla až tak závislá na zdrojích energie a nemohla třeba žít na té solární nebo na biomase, a vůbec. Ale nenechte se mým komentářem zvyklat, pokud nepožadujete před sci-fi předponu „hard“, není to tak špatné.

První díl dvanáctidílné knižní série Spiknutí 365. Callum Ormond je obyčejný patnáctiletý chlapec, jehož otec zemřel na neznámý virus. Jak se ukazuje, před svou smrtí Callumův táta, investigativní novinář, zjistil něco zásadního o jejich rodině. Jenže po rozlousknutí záhady rodiny Ormondů touží hned několik osob, které se domnívají, že by jim Callum mohl být v jejich pátrání nápomocen. Jenže Callum nic netuší. Drobné indicie, které mu otec zanechal, jej zatím přivedli jedině do sporu s matkou a strýcem Rafem. Callum však nemá příliš na výběr. Ukazuje se totiž, že v téhle hře mu i celé jeho rodině jde o život. Akční knižní seriál pro mladší čtenáře nabízí svižný a rychle se odvíjející příběh, tím však výčet jeho předností končí. Dialogy v knize, které tvoří její výraznou část, působí často nepřirozeně. Postavy se chovají zkratkovitě jako v nepovedeném hollywoodském filmu a jen těžko byste mezi nimi hledali nějakou, o jejíchž motivech byste museli alespoň na chvilku přemýšlet. Ačkoliv australská autorka Gabrielle Lordová patří ve své domovině k oceňovaným spisovatelkám, první díl Spiknutí 365 zcela selhává, aniž by mě coby čtenáře přesvědčil, že stojí za to v četbě pokračovat.

Výborem osmi svých pohádkově laděných povídek se českému čtenáři opět připomíná oceňovaná britská spisovatelka Susanna Clarková. Sedm z osmi již bylo vydáno dříve, kromě jediné však v českém překladu vycházejí všechny povídky poprvé. Čtenář v nich dostává možnost poznat bájnou elfí zemi Férii, která nikdy není tak daleko, jak by se na první pohled mohlo zdát. A zvláště elfové nejsou v podání Clarkové přívětivým národem, ale často sebestřednými a panovačnými entitami, jimž musejí obyčejní lidé vzdorovat. Jedním z nejpovedenějších příběhů celé sbírky, který se vztahu lidí s elfy věnuje, je povídka Pan Simonelli aneb Elfí vdovec, v němž anglikánský kněz musí před spáry bezcitného elfa uchránit hned pětici krásných dívek. Ani zbývající povídky nedělají souboru ostudu, ačkoliv jejich kvalita kolísá od výborných po průměrné. Britská autorka svými kratšími prózami dokazuje. že ne nadarmo se do její osoby vkládají velké naděje. Propojení fantasy s austenovským literárním podáním je totiž podobně přitažlivé jako její nezdolné hlavní hrdinky.

Na Normannská království udeřila zima. A nikoli pouze ve smyslu ročního období. Král Abeleyn se vrací do Hebrionu, aby své království získal zpět z rukou Zakladatelů a zrádných šlechtických rodů. Dění V Charibonu sledujeme prostředníctvím počínání mnichů Albreka a Avily, pátrajících po starých, zapomenutých tajemstvích církve – tajemstvích, která nebyla zapomenuta náhodou. Na východě, v království Torunna, dostává Corfe Cear-Inaf nevděčný úkol na jihu země, daleko od Merduků a Ormannovy hráze. Ke značné nelibosti krále ho přitom podporuje královna-vdova Odelie, králova matka. No a daleko na západě, na druhé straně západního oceánu začíná strastiplné objevování nového světadílu. Tolik asi k ději. Kniha se skutečně čte o něco lépe než první díl (ale hodnocení prvního již měnit nebudu). Děj se zamotává a do hry vstupují nové mocnosti. Část věnující se budování kolonie a prozkoumávání nového světadílu za západním oceánem není zdaleka tak nudná jak jsem se bál. Atmosférou velmi připomíná dobývání ráje 1492, což byl jistojistě autorův záměr. Kniha je opět velmi popisná, místy až analytická, kdo má rád historii nebude litovat. Na ty, tak trochu, „odosobněné“ hlavní postavy jsem si zřejmě již zvykl, neboť zde mě to nepřišlo tak rušivé jako v případě prvního dílu – pokládám to za daň právě tomu historicky popisnému stylu, který je použit pro vyprávění. Popis bojů je přesný a v rámci historickýh reálií opět zcela uvěřitelný. Magie, ač do dějě zasahuje, nijak neruší. Hlavní práci odvádějí vojáci, případně námořníci. Další klady – viz můj komentář u prvního dílu. Tento je navíc zkrátka čtivější.

Třetí nejlepší povídka v antalogii. Prostě Žamboch, jeden z otců zakladatelů, který formoval JFK už od kolébky a málem ho odvede až do jeho hrobu :-)

Po Komandu je to druhá nejlepší povídka v antalogii. Hlávka je tu v plné síle, příběh má spád a čenář je prakticky nucen to přečíst jedním dechem.

Jako obvykle si Františka hraje spíše s jazykem než s příběhem a i když je to zpočátku takové zmatené, nemastné a neslané, tak na konci všechno dostane smysl a šťávu.

Nejlepší povídka v antalogii. Jde vidět, že Bartoš (prosím řekněte mi někdo jeho pravé jméno!!!) se v tomto vyzná. Dokáže odhadnout jakým směrem se bude tehnika vyvíjet a dokáže to přesvědčivě podat. Já myslím že Fabian se může začít bát o svoje prvenství české military sci-fi. Jenom ať autor píše dál.

Tak pro začátek úryvek:

Bylo to dokonalé spojení, absolutní vášeň. Nikdy dřív bych podobné slovo v souvislosti s milováním nepoužila, ale bylo to splynutí.......

Co dodat? Tyto a další podobné excesy jako –

„On mě miluje,“ zašeptala jsem se slzami na krajíčku. „Tebe?!“ V tom slově bylo obsaženo vše – hnus a odpor, nevíra a nechuť. Nikdo, a tím méně X-Hawk, nemohl milovat někoho jako já…

degradují celého JFK do podoby ženského románu a celé mi to zní jako by to napsal člověk, který ještě nezažil sex. No já vím, že ve fantastice je těžké dodržovat pravidlo piš jenom o tom co znáš, ale zrovna tohle zase takové sci-fi není :-)

No,..... je to lepší než poslední Ríšova knížka v této sérii a ani tak dlouhé to není. Autor se tu celkem drží, takže hlavní hrdinové pořád nechlastají a příběh má celkem smysl. No suma sumárum druhá nejslabší povídka v antalogii.

No je to Neff, já jsem se celkem hodně zasmál. Musíte být ale připraveni, že Neff to rozhodně nebere vážně. Na to jsem už po Jeruzalémském masakru připraven byl..... a no jaksi jsem si na to zvykl a bral bych i další povídky ve stejném stylu… prostě – ať žije Neff.

No není to špatné, vůbec ne..... ale něco tomu chybí. Hlávka rozhodně umí psát lépe a tahle povídka prostě postrádá koule. To například taková Kočičárna je mnohem lepší.

Úžasný úvod do celé antalogie aneb jak u kafe pokecat s X-Hawkem :-)

Velmi příjemné překvapení, snad až na povídku od Karolíny Francové. A hlavně je to oficiální – mám slabost pro military sci-fi, povídku Komando jsem přečetl jedním dechem a autorovi můžu snad jenom zatleskat.

Čtu-li chronologicky, tak tohle je asi první povídka sbírky, kterou bych skutečně označil za hard sci-fi. Spousta detailních technických popisů, přesně to si užívám. Pozadí s neshodami posádky k tomu tvoří nádhernopu kulisu. Hodně se mi líbí námořní alegorie i myšlenka toho, jak je těžké loď udržet v chodu. Naštěstí nerozumím chemii tolik, aby mi vadily chyby v tomhle.

Povídka je docela upovídaná a nemohu říct, že zase tak zajímavě, ale líbí se mi, že je střízlivá a rovněž mne zaujala moc pěkně vylíčená představa virtuální reality. Asi jsem naopak rád, že konec neskončil pointou, která byla naznačena – pokud by se k ní nic nenabalilo, byla by příliš jednoduchá, konec do ztracena vyzněl IMHO lépe.

S tím, co tu napsal, fakt nesouhlasim! Kniha je velmi čtivá, s osobitým smyslem pro humor, originální, napínavá a promyšlená. Riordan, stejně jako Rowlingová, zasadil utajený svět bohů a jejich dětí-hrdinů-polobohů do skutečného světa. Těch příšer tam je akorát, alespoň dělá děj napínavým, zajímavým a nikde nevázne. Prostě to přečtete na jeden zátach a pak znova a znova. Mám jedinou výtku, že v Česku zatím seženete jen první díl, ikdyž v USA už je vydaných všech 7. :-( Ale aspoň se zlepšíte v angličtině, až budete se slovníkem v ruce hltat další díly…:-D

Kniha je skvěle napsaná. Obvzlášť, pokud se podíváte na věk autora. Příběh vás do sebe vtáhne a vaše fantazie jede na plný obrátky. Odkaz Dračích Jezdců patří mezi mé nejoblíbenejší knihy, jenom mě velmi zklamal film. Dost se liší a jejich dialogy jsou děsné. Možná by se líbil někomu, kdo nečetl knihu, ale to je stejný jako čučet na Pottera a nepřečíst si ani jeden díl… Mno, ale s tou velkou propagandou nemáte pravdu. Paoliny nejdříve objížděl města a knihu vydal v rodinném vydavatelství. Až potom ho objevili a začala velká propaganda, ale zasloužená a oprávněná, protože kde se o jeho knize dozvěděli, tam taky na ni pěli samou chválu. Ona je totiž fakt svělá a určitě se zalíbí každému.

Nemám rád Městské války. Kvůli Zlatému kříži jsem nastoupil do špatného vlaku, kvůli Runovému meči jsem ve vlaku nechal svojí oblíbenou čepici. O čem to svědčí? Svědčí to o tom, že i Runový meč je zatraceně čtivý a že jeho postavy jsou dobře propracované. Zatímco Zlatý kříž byl městskou fantasy s prvky thrilleru, Runový meč je pak epickou fantasy jako víno. Nechybí tu čarodějové, válečníci, láska ani zrada (v tomhle případě kuevsky velká zrada, která mě opravdu, ale opravdu šokovala a zcela změnila můj pohled na některé postavy a vyvolala u mě spoustu otázek). S čistým srdcem Runový meč známkuji 5 a jsem zvědav, jak to Pavel uzavře. Šachovnice je připravena, figurky jsou v pohybu a já se těším na třetí díl.

19. května 1845 vypluly lodě s hrůzostrašnými jmény „Erebus“ a „Terror“ hledat tzv. severozápadní cestu. Původně válečné lodě Jejího Veličenstva byly speciálně upraveny pro plavbu v arktických podmínkách. Naposledy byly Erebus a Terror, černé se žlutým pruhem dookola, spatřeny velrybáři u Baffinova zálivu 26. června 1845. Osudy 133 členů Franklinovy expedice byly částečně objasněny až při pozdějších záchranných výpravách. První známky byly objeveny v srpnu 1850 – stopy saní v zemi, ohniště, pyramida z 600 plechovek a tři hroby. Další poznatky přivezla v roce 1859 loď Fox, patřící Lady Franklinové, na Ostrově krále Williama byla nalezena zpráva a různé artefakty. Doplňující informace poskytla až v letech 1981–1986 expedice antropologa Owena Beattieho – pitvy objevených členů nešťastných posádek Erebu a Terroru, stejně jako expertíza konzervovaných zásob, přinesly neveselý obrázek o tragickém konci Franklinovy výpravy. Toto jsou stručná fakta, valnou část z nich se v knize nedočtete. Dan Simmons čerpal z obrovského množství zdrojů (poděkování v závěru uvádí na třech stranách všemožné knihy a články) a na základě dostupných faktů dokázal vykreslit precizní, monumentální fresku lidského utrpení. Jako by tam slavný spisovatel byl s nimi… a čtenáře vzal sebou: mrznout, hladovět, umírat na kurděje, botulismus a strašlivá zranění. Vybájený netvor je na „Terroru“ tím nejméně děsivým prvkem. Simmons při svém vyprávění střídá postavy, formu (nakoukneme např. do deníku doktora Goodsira), čas minulý s přítomným a také dobu – je třeba se v úvodu kapitol dívat na datum. Popisuje technické detaily ohledně lodí, nelehké podmínky existence v těchto zamrzlých rakvích, nahlédneme i k eskymákům, jejich životnímu stylu a mytologii. „Terror“ má své chyby, ale žádná z nich nezvrátí skutečnost, že toto je naprosto výjimečná kniha. Čtenář, ochotný podvolit se pomalejšímu tempu, bude prožívat příběhy s kapitánem Crozierem, poručíkem Irvingem, doktorem Goodsirem, panem Blankym a dalšími muži, s nimiž si osud tak krutě pohrál. Smekám pokorně čepici a žmoulám ji s hlubokou poklonou před Simmonsovým mistrovským kouskem. Tuto knihu z paměti jen tak něco nevymaže, Franklinova expedice mi zaťala drápky hluboko do duše. 100%, jdu z TOP10 vykopnout jednoho ze „Zaklínačů“;-).