Poslední přidané komentáře
Nepříliš zajímavá kniha, byť celkem zručně napsaná i přeložená. Závadou je přemíra filosofování nad smyslem života a spousta náboženské tematiky. I fantastický prvek je zde přinejmenším sporný – cokoliv se v knize stane lze vysvětlit prostou náhodou či náboženským vytržením. Knihu lze doporučit jen zájemcům o filosofování nad jednotlivými vírami (islám, křesťanství, hinduismus).
Rusové prostě píšou trochu jinak a jde to poznat. Při čtení Metra se mi vybavili bratři Strugačtí a to v souvisloti s jemným nic nevysvětlujícím mysticismem, který ochromil snad všechny kdo četli Piknik u cesty. Atmosféra jde do hvězdných výšin a udržuje vás v napětí až do konce, kdy......... si řeknete WTF? To si ze mě dělá srandu? Tak tohle mu teda nežeru..... No co se dá dělat k dokonalosti chybí pouze ten jediný krůček.
Edice Pevnost kniha č. 55 – Spousta času na smrt. Neskutečný sešup v podobě kvadralogie, která mě od prvního dílu neskutečně baví. Pravda, začátek byla bomba, pak se to trošičku urovnalo, ale ke konci to zase mělo šťávu, jako dlouho ne. Popsaný svět je svým způsobem strašně zvláštní a nedokážu si ho při čtení vůbec představit. Snad ani nechci, jsem rád, že si vysním jakousi krutou realitu světa Cybrainu, a to mi stačí. Tento první díl se ale určitě povedl a lépe mě uvést do tohoto světa nemohl. Určitě se těším na další díly. Petr Heteša to umí. Co mu v edici Pevnost vyjde, vždycky stojí za přečtení. Na druhou stranu si říkám, že nebýt posedlý veškerými seriály, na které se v knize naráží, asi by se mi příběh tolik nelíbil. Všechno tu, jako obvykle, souvisí se vším. 8/10
Autor už zjevně pochopil, že čtenář je v podstatě velmi konzervatvní a chce pořád to stejné jinak a pokud možno i lépe. A tak tu máme zase celkem průhledný příběh, který by se mohl (nebýt závěrečné pointy) klidně zařadit do fantasy a hromadu dialogů. Na druhou stranu proč ne? Dialogy jsou obvykle skvělé, božsky vypadající ženy jsou zde zmíněny pouze dvakrát a (oproti předchozím Hetešům) zde příběh letí rychlosti střely. Takže jestli už znáte Hetešu je tohle prakticky to samé a přitom trochu jiné:
- U dialogů jsem se už tolik nezasmál (možná ale za to můžou státnice, bůh ví :-) )
- Příběh je svižnější a čtivější.
- Má to takovou tu malinkou těžce uchopitelnou věc nazývanou jako atmosféra.
Je to zatím to nejlepší co jsem od Heteši četl.
Edice Pevnost kniha č. 53 – Boj o Domhan II. Hodnocení skutečně nelže. Druhý díl z tohoto fantasy světa už skutečně není taková darda, na kterou bych se těšil. Mě už od počátku napadlo, že to bude pohodové pokračování. Ale že to autorka nazve až tak moc epicky, to jsem skutečně nečekal. To pak způsobuje, že si nedokážu nové postavy v naprosto novém příběhu oblíbit natolik jako ty první. Prostě to nedokážu. Pak mě ten jasný průběh nedokáže ničím zajímavým těšit a bavit. 4/10
Miroslav Zamboch patri medzi mojich oblubenych spisovatelov a seria o Koniasovi mi priniesla velmi uspokojujuce chvile pri jej citani. S dalsim charakterom z tohto sveta – Baklym – som sa stretol iba v poviedke Fanusik. Spociatku mi tento charakter velmi nesedel, predsa len som cakal nieco na styl Koniasa, ale Bakly je „len“ (aj ked ma vlastne zasady) masina na zabijanie. Co masina, priam kombajn :) Dalsimi a dalsimi poviedkami, ako som Baklyho spoznaval, mi prestal byt nesympaticky a v dalsich poviedkach som si uz prial, aby prezil :) Takze ak mate radi akcne fantasy, v ktorych hlavny hrdina je takmer nesmrtelny zabijak, ktory holymi rukami dokaze rozbit celu skupinu bojovnikov (a vy tomu vsetkemu bez problemov uverite), je to kniha urcena pre vas. A este jedno plus, ktore musim spomenut – Zamboch skvele vystihol atmosferu situacii, v ktorych ma prepadala normalne klaustrofobia a takisto cestou Gutawskou pustou som takmer naozaj mal neustale vyprahle usta… Skvele oddychove citanie.
Nápad nijak originální, už to tu bylo. Hrůza se nedostavila a děj je předvídatelný. Ale v množství osob na tak krátkou práci jsem se absolutně ztratil. (Kdo je Thomas a kdo Tomáš? A jak se jmenují zpěvačky? A maminka, sestra, kamarádka . . .)
Na zaklade odporucani na Legii som sa rozhodol skusit Hetesu a kedze je toto moje stretnutie s nim prve – nielenze nie som sklamany, ale naopak – jeho roman Nevermore Baltimore sa mi velmi pacil. Tohto macka som zlupol rychlejsie ako niektore spolovice hrube knihy. Suhlasim s ostatnymi komentarmi – dialogy su skvele, atmosfera nocneho a zniceneho Baltimore husta a kocky su sexy :) Ale ako som sa blizil ku koncu knihy, strany povazlivo ubudali a Jerry este o skutocnosti nevedel nic a * SPOILER * niekto mu to musel cele vykecat, aby sa to nejako vysvetlilo * SPOILER *, tak ma to trosku zamrzelo. Ale nijako to neznizilo kvalitu knihy. Aha a este jedna vec – mozno som ocakaval aj nejake to ‚zavrsenie‘ tokania medzi Jerrym a Hedgesovou :) Ale aj tak slusnych a velmi prijemne zabavnych 80%
Po prvním díle takové jemné zklamání, ne co se týká děje, ale stylu jakým je to napsané. „Puberťácké výlevy“ dokreslující postavy v prvním díle se tady zdají vynucené, pasáže kde si připomínáme první díl jsou umělé… Ale děj se povedl, opět zde cítíme vliv HP, hezky navazuje na první díl a klade otázky, které budou doufám zodpovězeny dále :)
Parádní knížka, nebo spíše pořádná kniha. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem ji dočetl, protože jsem nenacházel dostatek času. Lovce však nemůžu hodnotit jinak, než 5* . Jako ve všech Eriksonových knížkách je tady opět přítomna smršť bitek, charismatické postavy, drsný příběh a všechno ostatní, co máme na jeho stylu tak rádi. Už se těším, až si někde seženu Vichr Smrti :)
Fantasy poviedka, ktorá je na môj vkus príliž krátka. Všetko sa tam odohrá tak nejak rýchlo a koniec je „pekne“ otvorený… asi som moc zvyknutý na hrubšie knihy… :-)
Jsem moc rád, že byla tato kniha napsána. Přináší spoustu informací o pozadí hlavního děje, který se odehrává v předcházejících dílech série Zeměmoří a nádherně dokresluje atmosféru tohoto světa. Vyzdvihl bych zejména povídku Na Vysokých blatech. Některé příběhy jsou akční, některé zase téměř antihrdinské – paní autorka prostě píše trochu jinak, než je běžné. A to je dobře :)
Ke knize jsem se tady vyjadřovala už v diskusích, ale teď hezky na pravém místě: příběh je zajímavý a čtivý, ale má i své breberky, které ho trochu shazují dolů.
Nemůžu se vyhnout srovnání se seriálem – předpokládám, že takových, kdo si teď knihu přečtou bez znalosti seriálu, bude spíš menšina. Najdou se tu společné rysy (základní dějový motiv s fyzikálním experimentem, během kterého se celý svět podíval do budoucnosti), ale i rozdíly. Do knihy se vešlo mnohem menší množství postav a je to asi dobře – nepůsobí tak roztříštěně, jako seriálové přeskakování od jedné linie k druhé. Nejen jednotlivé osoby, ale i jejich životní zápletky se docela odlišují, jen semtam narazíte na podobný rys.
Co mě zamrzelo:
- Je tam docela podrobně popsaný vývoj postav v prvních dnech po Flashforwardu. Docela mě zklamalo, že potom autor udělal střih a další dvě dekády shrnul do pár odstavců. V tom mi přístup seriálu vyhovoval víc – postupně, v průběhu celé doby se dozvídáme jednotlivé kroky k tomu, proč daná linie dopadla tak, jak dopadla. Jasně, v seriálu to měli jednodušší díky kratšímu časovému rozsahu, ale stejně mi to tam prostě chybělo. Ten vývoj mě na tom totiž zajímal a bavil.
- Od čtenáře se očekává, že vstřebá popisy fyzikálních jevů a filozofické úvahy. PROBOHA PROĆ si autor myslí, že ostatní pasáže čte někdo jiný, komu je potřeba výslovně říct každou hloupost? Pokud je Lloydovi pětačtyřicet a Theovi sedmadvacet, proč nás poté ještě informuje, že věkový rozdíl mezi nimi je osmnáct let? A když je rozhovor dvou osob přerušený cca stránkovým zamyšlením jednoho z nich, není snad nutné potom pro čtenáře zopakovat poslední větu, zvlášť když z reakce na ni je kontext vcelku jasný.
Jsou to drobnosti, ale jak toho bylo víc pohromadě, tak mi to začalo být protivné.
A to jsem se ještě nezmínila o závěrečné části, která celé vyznění posunuje ještě o kus jinam. A tady už si musí každý sám rozhodnout, nakolik mu to vyhovuje – já zase tak nadšená nebyla, ale znechucená taky ne. Koneckonců, kdo ví, jak to v budoucnosti bude vypadat doopravdy?
Jeden z vrcholů sbírky na konec. Celou sbírkou se vine jako tenká červená niť pochybnost, zda lidé jsou po dobytí vesmíru a po konfrontaci s neuvěřitelnými technologiemi a spoustou mimozemských ras pořád ještě lidmi. Aldridge je optimista (nebo pesimista?), podle vyznění jeho povídek se lidé nezměnili, pořád mají tytéž motivace i emoce, ty jen někdy nabývají v ohromném vesmíru ohromných rozměrů a mohou dotyčného pohltit, spolu třeba s půlkou galaxie (viz Nomun a jeho ušlechtilý boj, který ovšem nese spíše zase jen smrt a utrpení pro více lidí). V Pěstiteli lásky se dočteme o další takové posedlosti, která svého nositele stravuje. Umělec – pěstitel lásky – Memfis hledá dokonalou a věčnou lásku, aby ji zaznamenal na emocionální cívku. Může ji ale nalézt ve světě, kde lidé běžně žijí staletí i tisíciletí? Myslím, že je to honba za chimérou, ale totéž platí i pro věčný protipól lásky – nenávist. Myslím, že čas vše smyje. Ale posuďte sami.
V této povídce dosahuje Aldridgeova kritika otrokářství ať už klasického nebo přeneseného, pomocí peněz, jednoho ze svých vrcholů. Krátká práce na téma bolest, sobectví, krutost a pomsta. Pomsta? Posuďte sami.
Drood není příběhem o Droodovi. Drood je příběhem o Wilkiem Collinsovi, Charlesu Dickensovi, jejich dílech, jejich vzájemném vztahu, jejich postojích a době, ve které žili.
Vypravěčem je Wilkie Collins úspěšný spisovatel „senzačních románů,“ kterého prakticky neustále sužuje revmatická dna, se kterou se vypořádává pomocí neuvěřitelného množství opia. Jeho prostřednictvím poznáváme jeho samého i Dickense. Samotný Wilikie je skvěle vykreslená postava, která mi ale nepřirostla k srdci a celou dobu jsem si od ní držel určitý odstup. Těžko si oblíbit postavu která je sebestředná, žárlivá, sobecká, lakomá a slabošská. To ale není z mé stránky výtka, bavilo mě postupně poznávat Wilkieho a jeho pohnutky.
Ani Dickense jsem si neoblíbil. Celou dobu jsem na něj nahlížíme očima Wilkieho, tedy člověka, který se snaží vymanit z jeho stínu, obdivuje ho a pohrdá jím, miluje a nenávidí, je jím posedlý. Můžeme pak Wilkiemu věřit? No, mně z toho vyšel Dickens jako člověk s obrovskou vnitřní sílou, schopností nepodlehnout fyzickým ani duševním útrapám, ale zároveň neberoucí ohledy na lidi kolem sebe.
Samotný příběh je dosti rozvláčný (opět to nemyslím jako výtku, já jsem si tuto rozvláčnost užíval) a je jaksi na druhé koleji. Působí na mě dojmem, že ho Simmons pouze využil, jako prostředek, aby mohl psát právě o Collinsovi a Dickensovi, aby se mohl vyjádřit k jejich dílu, aby mohl psát o spoustě věcí, které ho zajímají. A udělal to skvěle, tak skvěle, že jsem na jeho hru bezvýhradně a rád přistoupil.
Je tu jen jedna věc, kvůli které nedávám 100%. Pozor budu hodně spoileroidní, je to spíš pro ty, co už četli…. Nemůžu si pomoct, ale postava inspektora Fieldse byla příliš vševědoucí. Navíc proč by Fields uzavíral a dodržoval dohodu s Wilkiem, když mu to prakticky nic nepřinášelo? Vysvětlovat to jeho posedlostí Droodem, se mi zdá přitažený za vlasy. Leda by Simmons udělal logický lapsus záměrně, aby vzdal hold „senzačním románům“
Svižně podané dobrodružství dvou bratrů, které prožíváme z pohledu mladšího Kala, ubíhá závratnou rychlostí, a to přesto, že se v první třetině knihy téměř nic neděje. Ale Kalovo vyprávění o životě i jeho vzpomínky jsou tak vtipně podány, že se nelze nudit. Od setkání s trolem, který své oběti požírá zaživa (o tom by mohl Niko vyprávět, nebo možná raději ne), a s tajemným prodavačem aut Robinem, jenž je na světě od pradávna, se řítíme z akce do akce. Třešnička na dortu přichází v podobě „Alenky za zrcadlem“ – proradného Temníka. Jeho úhel pohledu je úžasnou kombinací drsného černého humoru a náhledu do mysli pobaveně vraždícího šílence. Drsný humor, akční pasáže, krvavé násilí – opravdu máte pocit, že tohle psal chlap.
Podle mne přeceněná knížka. Rozpadá se na naprosto nesourodé části, navíc Clarke prokázal absolutní naivitu a neznalost v oblasti sociologie a psychologie člověka. Některé jeho myšlenky v knize jsou úplně postavené na hlavu, lidé by takto skutečně nereagovali. Navíc si sám vnitřně odporuje, když smete všechna náboženství a nastolí věk racionality, aby hned vzápětí naprosto nelogicky, neústrojně a bez jakéhokoliv předchozího náznaku vynesl ven spirituální praktiky.
Blíží se konec. Ze šestého dílu Malazské knihy padlých tato skutečnost zavane stejně krutě jako dýmem prosycený vítr nad rozvalinami Y´Ghatan. Schyluje se k hrozné válce, do které budou zřejmě zataženy všechny mocnosti světa, ať chtějí nebo ne. Proto začíná obsazování strategických pozic, volba stran i preventivní odstraňování méně významných nepřátel. To je v podstatě hlavní náplní „Lovců kostí,“ ve kterých se dokončuje dějová linie Malazské armády a Smršti, a současně se k obrazu připojují události na Lederském kontinentu z „Půlnočních vln.“ Z toho plyne, že postav je opět mnoho, dění opět spletité, střety nečekané a smrt všudypřítomná hlavně ve strašlivé epidemii moru inicializované Chromým bohem.
Kniha má v podstatě dva vrcholy: Pekelnou past v Y´Ghatan, které se Leoman S Cepy rozhodl proměnit v poslední strašlivý pomník Povstání, a závěrečné kruté vystřízlivění na ostrově Malaz. Mezi nimi probíhá prakticky jen už zmíněné rozestavování figur pro chystané partie, počínaje Icariumem, který má být zneužit jako zbraň k nastolení rovnováhy, až po Pána Balíčku. Vynechán není nikdo a třebaže se díky Eriksonovu mistrovství věci nikdy nezvrhnou v obyčejnou vatu, určitá rozkolísanost zmiňovaná idle je opravdu znát. Humor pak obstarává svérázný doprovod Apsalar, postava seržantky Hellian, Banascharovy trudné monology, ale třeba i Karsa Orlong – jeho stručná hláška po boji s démonem ve vylidněné pevnosti je prostě nezapomenutelná. :-)
Osobně „Lovce kostí“ pokládám za mírně horší než pátý díl, právě kvůli roztříštěnosti zápletky stojící jen na dvou hlavních pilířích v první třetině a závěru. Kdyby šlo pro MKP speciálně rozšířit hodnocení na 20 hvězdiček, asi bych dal o jednu méně, ale na standardním zůstane sto procent. Už se nemohu dočkat, jak dopadne duel Karsa-Icarium-Rhulad… a jestli po něm zůstane v Lederu stát aspoň ta úžasná osvěžovna ducha jménem Templ. :-)
Toužili jste někdy mít nějakou paranormální schopnost? Třeba nahlížet do vzpomínek lidí, číst si v myslích kolemjdoucích jako v otevřených knihách, poznat jejich minulost i budoucnost. Že by to bylo skvělé? Tak si nejprve přečtěte tuhle povídku. Její první dvě třetiny a hrdinův nezadržitelný pád do propasti je strhující a děsivý. Bohužel ke konci už síla slábne, zdá se mi, že autor sám nevěděl, jak povídku uzavřít a řešení „do ztracena,“ které nakonec zvolil, rozhodně není nejlepší. Přesto ale další z vrcholů sbírky.
Další tajná společnost, globální spiknutí, záhadné kufříky a podivní hodní pánové, kterým je každá zvůle samozřejmě naprosto cizí. Paranoia je tentokrát poměrně neředěná, plán sice poněkud přitažený za vlasy, ale rozhodně originální, takže pozor na koření! :-)
Jeden ze středně zdařilých aspirantů na nejkratší SF povídku v dějinách – tenhle komentář je délkou zhruba srovnatelný s povídkou samotnou. Není to můj šálek čaje, ale jako odlehčující mezihra funguje tahle legrácka dobře.
Temný tón pokračuje, jeden vyhozený zaměstnanec obří potravinové továrny na Zemi zmítané sociálními nepokoji a pochybné metody náboru kolonistů na novou planetu. Není to špatné hlavně díky tomu, že autor předkládá pohled obou stran a konflikt není vůbec tak černobílý, jak se zpočátku jeví.
Opouštíme humorný tón předchozí povídky a zaplouváme do temnějších vod. Lehce naznačené téma tajných společností, se kterým se v antologii setkáme ještě několikrát, spolu s názornou demonstrací faktu, že bychom si měli dát pozor na to, co si přejeme. Opět nic originálního, ale přesto díly zpracování nelze povídce upřít jistou působivou znepokojivost.
Vynikající povídka o jedné nenápadně začínající vzpouře domácích robotů a jednom chovateli exotického ptactva. Ten právě získal nový přírůstek, díky kterému mu začne jeho koníček rychle přerůstat přes hlavu, a to naprosto doslova. Nezřízeně jsem se bavil od začátku do konce a pointa mě doslova srazila do kolen. Perfektní! :-)
Tohle už je o trochu horší. Rovněž s humorným nádechem psaná povídka o následku jedné nezdařené svatební cesty, jenže míchající až moc motivů dohromady nepříliš logickým způsobem. Výsledkem je guláš a dost nucená pointa.
Na úvod povídka o mladém koordinátorovi havarijní služby kosmických letů, který se v nové práci neuvede zrovna podle svých představ a vzápětí je nucen řešit první krizovou i politicky dost ožehavou situaci. Není to extra dechberoucí nebo akční, ale hlavně úvod je zdařilý (pojem Bledule opravdu originální :-) ) a optimistické vyznění nepůsobí nijak křečovitě. Slušná práce.
Chvíli trvalo, než mi došlo, že tohle má FAKT být úvodní povídka… no ale budiž, dvě nebo tři hlášky z toho jsou i vtipné. :-)
Na standardy Ikarie z poslední doby bych řekl dost zdařilé číslo – jak v českých, tak v zahraničních aspoň jedna povídka velmi dobrá (Sanford, Nečas) a jedna nad hranicí slušného průměru (Dunyach, Rečková).
Povídky Jany Rečkové jsou poslední dobou čím dál podivnější. Dokonalé popisy prostředí, situace, psychologie i charaktery postav načrtnuté na pár řádcích, přesto dokonale, s takřka Kingovskou brilantností. Bohužel stejně tak na několika řádcích odbytý příběh, kde je mnohem víc tušeného než řečeného, hra s pocity a náznaky, přitom motivace často skryté v pozadí, kdy dokonce i motiv natolik silný jako pomsta Sexty působí tak nějak… zamlženě. K tomu navíc příliš postav, které navzdory vší snaze ke konci začínají splývat a plést se. Je to škoda, ale nemohu si pomoci, a to jsem povídku četl pro jistotu dvakrát.
Mám rád dobré agenťárny. A tahle je hodně dobrá, s gustem psaná, se zajímavým hrdinou a inteligentní zápletkou, to propojení na Stevensona je opravdu stylové. Tahle povídka má jedinou vadu, je moc krátká. Na malém prostoru prostě nešlo rozvést příběh víc, ať už pokud jde o změnu rozhodnutí k sebevraždě odhodlaného hlavního hrdiny, jeho „soužití“ s mrtvou přítelkyní, nebo vedlejší postavy – hlavně škoda Zuzanky. :-) Přesto vedla Sanforda jednoznačně nejlepší povídka čísla.
Zkraje zajímavé, vtipně psané, pozoruhodný svět. Ke konci se to bohužel zvrhává, a to jednak v nesrozumitelnosti děje a jednak to napojení na „Alenku“ sem pasuje asi jako Hurvínek na Coruscant. Tak dopadají pokusy o originalitu za každou cenu… vzhledem k laťce nasazené začátkem škoda.
Pěkný styl, melancholický, popisný. Přitom to ale má i nějaký děj, poměrně promyšlenou zápletku, jen s motivacemi a činy hlavního hrdiny můžeme polemizovat. Možná nic převratného, ale přesto zajímavé.
Našel jsem v antikvariátu šedou starou knížku s názvem, který jsem kdysi slyšel. Po 10 letech četby různé sci-fi jsem byl ohromen. Studený svět. Učení se žití. Velice aktuální ve své podstatě.
Slušně úchylná fantazie s hlubším podtextem. Výborná kombinace světa budoucnosti a velkého Ruska, ve kterém nezavládl postmoderní chaos ale je v něm to co tam asi musí být – vláda tvrdé ruky, která dokáže udržet na uzdě širokou ruskou duši. Kniha je pak příběhem jednoho dne tak jak ho prožije vysoce postavený důstojník elitní zásahové jednotky ve službě této diktatury. Jak již zmiňoval Gaarq – velkým plusem knihy je sloh. Je to sloh velmi ruský, který se k zemitému příběhu vlastně nehodí – ale právě proto působí slovanská květnatá krasomluva geniálně bizarně. Klobouk dolů před autorem i překladatelem.
Intriky, politika, moc a peníze, nečekaně i na penězích závislý Pán Vládce – neotřelé, nápadité, okořeněné o zajímavý systém magie. Kniha by si zasloužila lepší překlad, lépe se sžít s jazykem. Jazykově mi přišla velmi chudá a některé věci by bylo lepší přetvořit více dle jazyka našeho než se striktně držet originálu. Vždyť v Pánu prstenů nikdo neprotestuje proti přečeštělým místopisným názvům! Jak lépe by znělo MLHOROZENÍ místo Mistbornů, odvozeno od urozených, když jde o schopnost přenášenou dědičně mezi šlechtou… Nebo Prameny Povznesení namísto povýšení. Chválím postavy – Vin je pro mne velice věrohoné děvče, její proměna z klubíčka nervů na dámu uvěřitelná, sžitelná. Kelsier mi naopak tolik neseděl. Ale vcelku postavy jsou velmi zdařilé, opravdovější, živější než v autorově předchozím díle.
Kniha přečtena téměř jedním dechem. Pan Weber má to nadání psát aniž by se člověk nudil. Když jsem si v cca polovině uvědomil, že se celou dobu vlastně jen spekuluje a čeká se na protivníkův tah, jen jsem kroutil hlavou a četl dál. Honor po svém zranění a dlouhé rekonvalescenci dostane novou loď a misi. Nicméně netuší že se opět připlete do cesty lidové republice Havenu. To chválím. Doufám, že válka bude v dalším díle rozvedena a ne diplomaticky utlumena. Čím dál tím více se mi líbí pohled na tento spor i z druhé strany. I v Havenu jsou lidé, kteří s politickým vývojem nesouhlasí. Nicméně Mantichora je Mantichora :) Konec byl rychlý a krvavý a jako již klasicky, ne všichni z něj vyšli ve zdraví.
Bez jakéhokoliv úvodu skočíme do rozjeté kapitoly a děj ubíhá ke svému cíli. Začátek mi moc nesedl, trochu zbytečně roztahané, nicméně finále bylo fajn. Celkově to působí tak, že není potřeba číst další díl. Vše je pěkně ukončeno a autoři se rozhodli zlikvidovat a vyřadit z děje nějaké další postavy. Tomu fandím. Kniha je o stupínek lepší než její předchůdce pouze z jediného důvodu. Má konec :)
Po zničení svého nepřítele se Mara musí soustředit na upevnění své pozice a jak to Hra rady vyžaduje, na střet s dalším nepřítelem. Do popředí se dostává i otrok Kevin z Midkemie, který řeší střet svojí a cizí kultury. Kniha se musí brát jako polovina celku. Proto je těžké se vyjadřovat jen k této části. Někdy mi to přišlo již jako hodně červená knihovna, nicméně na čtivosti to neubralo. Nový nepřítel není kopie starého a Mara se dotává do těžší a těžší situace. Celkově solidních 70%
Musím souhlasit s předchozím komentářem. Kniha má výraznou atmosféru a dost mi to připomíná starou ruskou školu Strugackých. Můžu jen doporučit.
