LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

O dosť lepšie, stále je však čo doháňať. Postavy sa chovali miestami nepresvedčivo, Gowery sa za každú cenu snaží hláškovať. Spočiatku som sa zľakol, že dej bude podobný Dómu, no nestalo sa tak. Martinina minulosť je celkom zaujímavá, avšak záverečné objasnenie (len škoda, že sa informácie nerozložili rovnomerne počas celej poviedky), čo všetko sa v minulosti stalo, mi ukázalo, že Šlechta vie aj viac než len obyčajný akčný príbeh – krásna ukážka, ako sa z obyčajných vecí stávajú legendy, stačí len trochu času. Celkom by som uvítal situácie, kedy trojlístok hrdinov nájde nejakú zabudnutú kraksňu z 21.storočia a snažia sa ju identifikovať :) Uvidíme, čo prinesie zvyšok knihy.

Povídková sbírka Deana Koontze rozhodně jeho fanoušky nezklame. Obsahuje povídky Chase a Zázračné ruce, vydané zvlášť pod názvem Osamělí lovci. Tyto dvě povídky zároveň patří k tomu nejlepšímu, co lze ve sbírce najít, tím ovšem není snížena kvalita ostatních povídek. Povídky jsou různých žánrů na pomezí hororu, thrilleru, někdy také scifi. Poněkud nevšedně a až přespříliš filozoficky působí jen předposlední povídka sbírky Soumrak úsvitu. Každopádně kdo má rád Koontzovu tvorbu, ten by si tuto sbírku neměl nechat ujít.

O něco horší než první díl, ale pořád je to kvalitní četba. V prvním díle jsem žasnul, když hlavní hrdina objevoval taje své funkce a celého světa v tomto díle je to spíše o akci. Nicméně pan Lukjaněnko určitě nezklamal a rád se k této knížce vrátím.

sám základní motiv, pojednávající o velmi pravděpodobném scénáři vesmíru s mnoha inteligentními druhy se záběrem na zemi, lidi a jejich děsivé peripetie, je dost dobrý, realistický a hlavně trošku mrazivý ve své bezvýchodnosti. nicméně zpracování tohoto námětu je kopanec. baxter před psaním asi sežral rádio a notná část knihy je pseudovědecké blábolivé vysvětlování úplně nepodstatných aspektů příběhu, na kterých autor předvádí (v příběhu nefunkčně), že má načteno. často se mi stává, že běsním nad nedostatečných vzděláním autorů SF, ale tohle je opačný extrém. NSO k těmhle neuměřenostem svádí a je to špatně. vyrovnanost je matka dobrého příběhu.

novovesmírněoperní parafráze na starý příběh o ledové královně. je tam romantika, je tam akce… takhle to zní děsivě banálně, ale v kombinaci s dobře vymyšleným světem ledového měsíce a decentní atmosférou to jde. mám ovšem neodbytný dojem, jakoby autor vzal ten nejkvalitnější oolong, podrtil ho v hmoždíři a pak dal do čajového pigi pytlíku. v tomhle příběhu je spousta nevytěženého a promarněného potenciálu, komornější a méně dramatična by tomu jen prospělo.

Katastrofa Baker je jeden z návštěvníků baru Výspa a podobných dobrodružství prožil hned několik, viz. např. Resnickova kniha The Outpost (2001).

Koontz je typický příklad spisovatele-řemeslníka: seká romány jako Baťa cvičky, oslovujíc mainstreamového čtenáře napínavými thrillery, nepříliš děsivými horrory a mysteriózními romány. Občas se snaží svůj prostý styl obohatit poetickými příměry, ale dle mého názoru jsou to pokusy křečovité. Poměrně slušně pracuje s psychologií postav, především s hlavním hrdinou či hrdinkou, někdy se mu poštěstí dostat se čtenáři pod kůži i dobře vykresleným padouchem. Ovšem ani v tomto směru nedosahuje mistrovství; musí si pomáhat popisy tam, kde se např. Stephen King uchýlí k nějaké drobné epizodce, co o vybraném charakteru řekne víc, než přímé „byl takový a makový“.

„Přežít“ není výjimkou v Koontzově tvorbě, někdy povedené, jindy slabší: máme zde hrdinu, bývalého reportéra Joe Carpentera, traumatizovaného úmrtím rodiny při letecké katastrofě. Po roce pasivního umírání zevnitř dojde k událostem, které jej nastartují ke zběsilé činnosti, začne urputně pátrat po příčinách pádu letadla a zároveň v něm ožívá naděje, že neštěstí možná někdo přežil. Svádí mě to k zhodnocení románu v podobných příměrech: start je relativně dynamický, zpočátku je obloha mlžná, nicméně průběh letu je poklidný, místy skoro až nudný, s několika turbulencemi, počasí se postupně zhoršuje, před přistáním je třeba několikrát zakroužit nad letištěm, podvozek se uspokojivě vysouvá… a pak to pilot napálí čumákem rovnou do ranveje – výbuch, plameny, letadlo na sračky. Jasněji řečeno: nadějný začátek, ve střední hře Koontz mohl být stručnější (občas se pocity a informace omílají dokola jak ho*na pod splavem), sem tam zavrávoral s logikou, nacpal příběh zbytečnými postavami a co je nejhorší, pointa začala smrdět kadidlem. Když už moje pozornost ochabovala a hvězdičkometr klesal k průměru, předhodil mi autor přijatelné, atraktivní vysvětlení příčin havárie, bohužel to nedotáhl až do konce se ctí. Namísto strhujícího finále děj rozmělnil, otevřeným/nedo­řešeným závěrem si podrazil nohy a náboženským plácáním si zlomil vaz. Překladatelka ho lehkými kopanci odkutálela do hrobečku a tam, ne po hrstech, ale lopatou házela hlínu mizerná redakce. Překlepy, hrubky i nesmysly byly pověstným posledním hřebíčkem do rakve nijak výjimečného thrilleru.

Uvedu pár příkladů, ten první jde možná na vrub spisovatele (nemám k dispozici originál k porovnání): Joe Carpenter má 37 let, příběh se odehrává v 90. letech, ale když se mluví o dětství hrdiny, jsou zmíněna 30. léta(?!). Dále bych na území USA nečekala, že někdo by nevsadil „ani dvě koruny“. Mezi úsměvné překlepy patří dotaz (při šacování zajatého člena ostrahy): „Nemá pistoli ani na nose?“ A jako poslední demonstraci diletantství zvolím ostudné „svaly jí atrofovali“. Prohřešků proti češtině je samozřejmě mnohem víc. Co s tím? Většinu čtecí doby se dojem držel v lehkém nadprůměru a krátce vylétl i k 70%, pokusím se tedy zapomenout na finální držkopád a odmyslet chyby, za které Koontz nemůže. V originále by to mohlo být na 59% max.

Úsmevná poviedka, ktorá opisuje príhodu vesmírneho „hrdinu“, ktorý nevie odolať krásnej dáme prosiacej o pomoc. Oceňujem najmä záverečné drobné rypnutie do slávneho Millerovho románu.

Ľudstvo osídlilo celú galaxiu vďaka kozmickým lodiam so záhadným pohonom. Cisár so svojou dcérou putuje na pustú planétu, ktorá ukrýva tajomstvo pôvodu tohto pohonu. Dobre napísaná poviedka, ktorá ma sklamala svojou pointou.

Předchozí komentáře mimo jiné vyzdvihují jazyk, kterým je kniha napsaná, ale pro mě jazykové vyjadřování bylo největším zklamáním. Největší problém představovalo neustálé opakování stejný slov. Ve třech řádcích se objevilo čtyřikrát stejné sloveso apod. Četla jsem v originále a je možné, že v překladu do češtiny se toto vytratilo. Je to knížka pro děti, proto je napsána jednodušší angličtinou, ale přesto si myslím, že i dětští čtenáři by zvládli nějaké to synonymum navíc.

Rozhodně lepší a vyspělejší než první díl, ubralo se na přeplácanosti, což možná způsobila poloviční redukce všech draků v prvním díle :D. Ale ať je to jak chce, svět vypadá trochu realističtěji. Jinak je to pořád dost přímočaré, občas nelogické, jednoduché a předvídatelné. Když se autor dostane s příběhem do úzkých, vyčaruje kupu prapodivných monster, kouzel nebo artefaktů a příběh degeneruje na formu hry Větší bere. Každý drak má vždy větší moc, než si ostatní mysleli, čímž si pan Knaak evidetně připravuje horší, zlejší a mnohem nebezpečnější nepřátelé pro další díly, ačkoli v každém předchozím už jsme se s těmi nejhoršími a nejstrašnějšími nepřáteli potkali. Takže sumasumárum 60%.

Musim povedat, ze ma tato kniha akosi sklamala. Ano, je nadcasova. Vo svojej dobe to musela byt uplna pecka, avsak teraz na mna posobi zvlastne. Dej som mal prezradeny dopredu cez mnohe referencie v inych filmoch/knihach atd. a to nehovorim o tom, ze napady z tejto knihy boli odvtedy okopirovane, alebo rozvinute sbad stotisickrat. Citil som sa ako badatel, co vojde do pyramidy vyznamneho autora a najde ju presne taku ako vo vsetkych knihach a fotkach a filmoch a este k tomu uplne vykradnutu.

Povídka na mě působila tak nějak staře – nevím, jestli je to oprávněné, ale příběhy osamělých badatelů, kteří něco vyzkoumají a pak o tom zanechají zprávu pro ty, kdo přijdou po nich, se mi v představách prostě řadí do doby před sto a více lety. Hezky vymyšlený svět, ale jinak se tentokrát žádný úžas nekonal.

Líbí se mi způsob jakým Wilson píše. Některé povídky by mohly vyznít trochu lacině, protože pointa je příliš předvídatelná, ale Wilson se vyhýbá zbytečné vatě, příběh neprotahuje, takže čtenář nemá potřebu přeskakovat řádky. O to víc potom zapůsobí povídky, které jsou velmi originální a je vysloveně potěšení, nechat se vést ke konci. Nejsem skalní příznivec hororu a nemám potřebu hledat dobře píšící autory v tomto žánru, ale Wilsona si na seznam vedle Kinga a Barkera přidám.

Předchozí komentáře jsou dostatečně obsáhlé, aby si podle nich každý udělal představu, já můžu jenom doplnit, že s nimi souhlasím. Dostali jsme zajímavé prostředí (až moc – já osobně bych tam nelezla), sympatickou hrdinku s výstižnými a vtipnými postřehy o okolním světě a dostatečně zamotanou situaci, ze které se postupně rozpletou jednotlivé složky příběhu.

Našlo by se pár drobností, ke kterým bych něco namítala. Některé rozhovory mě netáhly tolik, nebo byly o fous delší, než by mi přišlo ideální – naopak v jiných rozhovorech nepadly otázky, které jsem očekávala. Hrdinka se nám změnila ohromně rychle – ano, já vím, byl k tomu důvod, ale stejně se mi tomu nechce úplně věřit. A to, že se všechno odehrává pod taktovkou umělých inteligencí, také přesvědčivosti nepřidává – kdyby si ty potvory vymyslely něco jiného, tak by to prostě bylo jinak.

Ale žádná z těch připomínek není zásadní a dohromady jenom mírně rozvlní celkový dojem – že se mi kniha četla dobře, chvílemi mě mrazilo, občas jsem se uchechtla a dalšímu pokračování se určitě bránit nebudu.

Paolo Bacigalupi nevidí budoucnost světa zrovna růžově. Nahlíží do různých dob a různých míst, a většina z povídek je vlastně příběh někoho, kdo musí bojovat o to málo, co má. A i když jsou nám někteří z nich docela vzdálení, popíše nám jejich situaci tak, že se do nich můžeme vžít. Sbírku připisuju na pomyslný seznam toho, co určitě snese i další přečtení.

tohle je povídka jak víno. já toho reynoldse žeru. uchvátila mě stejně jako merlinova zbraň. novovesmírněoperní cingrlátka jsou tu funkční a ne jen předvádění autorské fantazie, navíc jsou zajímavá, povídka je moudrá a má silný humanistický podtext, zkrátka všechno, co mám rád. asi si seženu nějaké jeho knihy.

Jde spíš o dobrodružný příběh než sci-fi. Kdyby nešlo o meteorit, ale třeba o aztécký poklad, vůbec nic by se nezměnilo. Škoda, že knížka nezačala tam, kde skončila, byla by víc sci-fi. Hodně mi vadilo používání „bysme“ i mimo přímou řeč, občas i překládání vazby „there is“. Na zabití několika hodin času na cestě je knížka dobrá, vracet se k ní už nebudu.

Některé příběhy čtenáře umí nadchnout svou originalitou, svěžestí, imaginací. Tento patří mezi ně. Pokud se vám to při čtení Medařů stalo nebo jste je ještě vůbec nečetli, tak zbytek mého komentu vynechte. Zbytečně by vás mé rýpání rozladilo a zkazilo vám zážitek z povídky.

Autorka vsadila na silný jednoduchý příběh a emoce, ale neuhlídala si vnitřní logiku příběhu. Pár samoúčelných náhod, ne úplně hladce vkomponovaných do příběhu, bych ji odpustil. Při čtení jsem však pocítil 2× silný WTF moment. Poprvé tehdy, když jsem si uvědomil, že to celé putování matčin je vlastně zhola zbytečné. Při tak pomalé planetární rotaci by klidně mohli setrvávat víceméně na místě (podobně jako města) a třeba se soustředit na jeden druh medu, dovést jeho výrobu k dokonalosti a ostatní medy do směsí kupovat od jinde položených producentů. Druhý, ještě silnější okamžik nastal tehdy, když mi svitlo, že autorka asi vědomě ohýbá etologii včely medonosné. Při zrození nové královny se včelstvo obvykle rozdělí, královny spolu nebojují. Čili je to analogické jako v případě matčiny Magwin Ghar a Renata Oblin. Jejich jednání po příchodu Renaty je ale podáno jako novum, se kterým se společnost medařů ještě nestřetla. Když už se stalo toto a Magwin se smířila s odchodem části svých medařů, proč tedy dále bojovat a proč působit zbytečné strádání medařů v obou protomatčinách? Copak se takto roztříštěná matčina může po smrti jedné vyzyvatelky dát zase dohromady? Lidé nejsou hmyz. Taky smrt poražené vůdkyně je zbytečná. Jde o plýtvání zdroji, ale hlavně zkušenostmi koncentrovanými v její osobě. V mírumilovné a docela demokratické společnosti, jak ji podala autorka, mi to zní jako nesmysl. Reálnější možnost IMHO je, že by Magwin, po hlasování všech medařů, odešla do jiné matčiny nebo přijala roli jakési poradkyně v matčině stávající. Něco jiného by bylo, kdyby autorka vykreslila obyvatele svého světa jako silně teritoriální až agresivní. Pak by měl souboj smysl a návrh Magwin by byl vlastně průlomem, protože by znamenal posun k humánním metodám boje vůdkyň matčin. To by ale svět medařů musel být mnohem víc hmyzí včetně značkování „dělnic“ královnami nebo jiná forma jejich závislosti na ni, unášení dělnic z cizých matčin atp. Autorka prostě dost věcí nedomyslela, což hodně sráží hodnocení této slibné povídky. Škoda. Chytit to do ruky zkušenější a tvdrší autor a ne emotivně založená žena, mohla to být pecka jak z ryngle.

Nechápu, jak mohl tuto sérii napsat jeden člověk. A nemyslím tím počet stran, i když ten je také úctyhodný. Přestože se dějová linie motá okolo jednoho chlapíka, jde o neuvěřitelně komplexně popsanou invazi mimozemské civilizace a následné bolestivé umírání lidstva. A stejně jako se mění svět, mění se i hlavní postava a kupodivu i postoj spisovatele. Gerrold se vypsal ze všech pochyb a názorů, které měl v průběhu let, kdy sérii tvořil. Obnažuje člověka až na kost a pak ho klidně nechá sežrat, nebo ještě líp, nechá ho ať se podívá jak červ žere jemu milé lidi. Válka s Chtorr, není až tak popis válečného řádění, jako spíš následků jaké tato invaze pro lidstvo má. A také o hledání způsobů, jak z toho ven a o tom co všechno může člověk ztratit, pokud chce přežít. Jestli jste viděli film Apokalypsa, tak tam jste mohli zahlédnout střípek šílenství, které se šklebí z Války s Chtorr. Tato série je mistrovské dílo. Surrealistické a špinavé. A může vás sežrat. Chtorrrr!

Vzhledem k tomu, že není o další Bissonově tvorbě žádná zmínka, vypadá to že jde o jeho jediný literární počin v žánru sci-fi. A je to škoda, protože dostat do kraťounké povídky prvky sci-fi a ještě je příjemně namixovat s humorem a nadhledem, to je dnes jev velmi vzácný. Většina povídek je nadprůměrná a ty co nejsou, mají aspoň dobrý nápad.

Velkým fandou knih Borise Viana se už asi nestanu. Uznávám že je místy čtivé a vtipné, ale přesto se nemohu zbavit podobného dojmu jaku u K. Vonneguta – je to příliš absurdní na to, abych to snadno zkousl. Jisté kvality knize připsat musím, autor psát umí, ale mám problém s formou, delší takto psaný útvar bych asi nedal.

Téměř civilní, bradburyovské SF. Místo mimozemšťana tam stejně dobře mohl vystupovat třeba indián. Napsané je to opravdu dobře, na několika stránkách vás autorka zavede přesně tam kam chce. Jenže na konci se ptám, kam to vlastně bylo? Jak se blížil poslední odstavec této krátké povídky, cítil jsem, že teď, teď už to prostě musí přijít, to závěrečné prozření, pointa, která rozezní struny v mé mysli. Nakonec přišla, ale rozeznění se nekonalo. Přečetl jsem si ji dvakrát a na podruhé se mi mihl myslí stín pochopení, ale opravdu jen stín. Na Nebulou oceněnou práci mi to přijde dost málo. Ale třeba jsem tupý já. Pokud to někdo pochopíte, zkuste mi to v diskuzi (označte spoiler!) nebo v soukromé poště vysvětlit.

milé překvapení. svěží, invenční (super originální emzáci), přiměřeně operově romantické. co se příběhu týče, to není žádná bomba, co bych z ní seděl na zadku, ale tahle povídka má všechny ingredience vyladěné jako správný koktejl. nic netrčí, nic nechybí. to je u NSO celkem raritní stav, proto plný počet.

Tak tohle je naprosto brutální nářez. Když jsem se prokousal první částí, byl jsem z toho trochu na vážkách, pak jsem se vrhl na Pád Hyperionu, a slintal blahem. Pravda, některé části jsem si musel přečíst víckrát, ba dokonce i zapřemýšlet, ale stálo to za to. Nápady a fantazie pana Simmonse jsou prostě neuvěřitelné, a jeho vize technologie budoucnosti skvělá. Zvlášť, když jsem po dočtení zjistil, že originál je dvacet let starý, dnes už máme svou primitivní datasféru téměř každý :)

Překladatelka už si tentokrát dala víc práce, ale žádný zázrak to není. Koneckonců už přeložení názvu je zcestné, Sousedská hlídka je mnohem lepší, i když podivné. Moc nechápů, proč to tak Egan pojmenoval. Této temné a zlovolné povídce by slušelo něco krvavějšího.

Autor nás nijak nešetřil a vrhnul nás do „děje“ nebo spíš do úvah a tužeb hlavní postavy. Pěkně zlé postavy. Nejasné, nedefinované, zvláštní, ale beze sporu zlé. Ani na konci nejsme o mnoho moudřejší. (Teď budu trochu spoilerovat, tak pozor.) Je to démon? Je to nějaká bytost z paralelního světa? Kdo ví. Konec je trochu předvídatelný a bohužel musím říct, že se Egan asi hodně moc inspiroval v Elm Street. (Konec spoileru.) Ale i tak je to silná a zajímavá povídka minimálně díky Davidovi a hlavní postavě.

Kdyby to někoho zajímalo tak ano junk DNA skutečně existuje a ano tvoří drtibou většinou naší DNA :-) Fabulace autora je tedy velmi zajímavá, takže pozor na emzáky, jsou ještě blíže než jsme si mysleli.

Máme tu průměrnou povídku se skoro zajímavým příběhem, který neurazí. Ale hrátky s časem jsou již tak proprané, že by autorka musela povídce věnovat víc invence, aby nějak vynikla.

Tak autor to určitě nemyslel vážně, ale nějak to z toho textu nejde cítit. A vůbec Mars, kyborgové a komunisty? Tahle kombinace je až podezřele moc známá.

Nezajímavá rádoby military sci-fi s několika recyklovanými nápady.

Auu: „pane biologu mluvím s rostlinami, omluvte se jim, nebo se stane něco hrozného!!“ a já se ptám – vážně?

Zrádné světlo je povídka jako víno. Má silný děj, atmosféru a pointu ze které má čtenář husí kůži.

A máme tu jednu z lepších povídek prvního čísla XB-1. Téměř nepochopitelné budoucnosti jsem měl vždycky rád. Všechno ale kazí tak trochu sladký happy end, ale člověk nemůže mít všechno.

Příjemná oddechovka, která neurazí. Ale také není ničím zajímavá, atmosféru starého Londýna jsme tu už měli mnohokrát v lepším zpracování a mimozemštany koneckonců taky.

Schálně kdo nepoznal pointu po první čtvrtině? :-) Jinak tu máme hodněkrát zpracované téma, které napřináší nic nového.

Opäť rozporuplné dojmy. Legendární zbraň je označená v knihe ako medzihra a tým aj je. Na začiatku som sa potešil, situácia ma navnadila na niečo iné, čo som vo výsledku dostal – Gowery sa nudil a tak vymyslel príbeh, do ktorého zapojil svojich spoločníkov, aby im rýchlejšie ubehol čas, keďže sa nemôžu kvôli rozvodnenej Wisle dostať na druhý breh už pár dní. Ale Šlechta ma už rozrehotal – predlžovačkou a prehlásením, že Gowery má doktoráty z dezinformácie a propagandy :)

Docela příjemné počtení. V edici Pevnost ideální.

Nič svetoborné – jednoduchá poviedka o tom, ako sa trojka Oggerd, Hal Hargo a Gowery rozhodla získať vakcínu z Dómu – budovy, ktorá má niekoľko levelov, v ktorých sa nachádzajú potvorky z PC hry Doom. K väčšiemu prekresleniu postáv zatiaľ nedošlo – zvlášť Gowery s psychologickým vzdelaním je nepresvedčivý, príbeh s akčnou stránkou jednoduchý – na úrovni (alebo možno aj pod) príbehov inšpirovaných PC hrami. Celkovo dosť slabý úvod do zbierky. Ak by som nevedel, že Šlechta je v súčasnosti celkom obľúbený autor s vysoko hodnotenými knihami, že texty na začiatku sú úplne prvé a neprepracované, asi by som knihu nechal tak a na autora zanevrel. Čakám viac, takže dúfam, že po Legndárnej zbrani ma prepracované poviedky trochu potešia. Každopádne, postapokalyptické príbehy mám veľmi rád, takže sa v dohľadnom čase pustím do trilógie Oggerd – Všechno na Mars.

Prakticky niet čo hodnotiť – pár strán o tom, ako najali Goweryho do partie, ktorá bude zbierať artefakty zo sveta pred apokalypsou. Čo mi vadí, nie je tu žiadna výnimočná udalosť, ktorá by z nich spravila parťákov, nie je tu žiaden príbeh a priblíženie postáv čitateľovi je takmer nulové. Pripadá mi to ako domáca zo spisovateľského krúžku.

Čapek byl náš nejvšestranější spisovatel, který nebyl limitován žánrem. I když si pohrával s námětem, který dnes řadíme do sci-fi, používal ho pouze jako prostředek k tomu, dostat své postavy do mezních situací, nebo jako možnost prezentovat své názory. Někde jsem četl, že psal Válku s mloky jako varování před nacismem. Četl jsem ji dvakrát a podruhé velmi pozorně, ale že by šlo u mloků o parafrázi na nacismus, to si opravdu nemyslím. Čapek se spíš zaobíral celkovou politickou situací ve světě, občas šťouchnul do buržoazie, nebo do „učenců“ a občas se opřel do lidstva jako takového. V době kdy román vznikal, neměl nikdo představu o tom, kam to německé rojení dospěje a jak fatální následky bude 2. světová válka mít. Válka je pojem, který se v době míru stává abstraktní připomínkou barbarství našich předků. Válka mloků možná měla sloužit jako důraznější připomenutí křehkosti míru, ale i když by to bylo vlastenecké a prozíravé, parafrází na počínající válku lidí není. Trochu čtenářsky nevděčnou formou(lehce připomínající Wyndhamův román Vetřelci z hlubin), nám Čapek ukazuje, jaká drobnost může spustit události celosvětového významu. Stačilo by, aby vrátný Povondra nepustil kapitána Van Tocha k Bondymu a … . Čapek rozvinul myšlenku „co kdyby“ do extrému, kterou bohužel po pár měsících od vydání knihy předčila realita.