LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Skvělé ilustrace, bohužel tři velmi krátké povídky nemohou moc zanechat trvalý dojem.

Martin Jiroušek na své přednášce o Josefu Šimánkovi uvedl, že krajina knihy byla popsána podle okolí jeho rodného Jindřichova Hradce.

Řemeslně skvěle zvládnuto (RAH prostě uměl), vyznění už tolik neberu. Takže 60%. Nevím, kdy se mi naposledy stalo, že jsem nefandil té straně, která je v knize líčena jako ta více v právu. Až tady. Při prvním čtení před nějakými 30 lety jsem z toho možná ještě neměl rozum nebo co, ale teď už mi opravdu vadí marxistické nadšení, anarchistická vláda lůzy (kdo ví, jestli to jde dohromady) a navíc v novém překladu (Argo 2018) se společnost na Luně hemží soudruhy a soudružkami a ruskými slovy jako Da, nět, charašó..... A vůbec to vypadá, jako by si Heinlein vzal rastr z VŘSR. Pochopitelně noviny na Měsíci se jmenují Lunaja Pravda. Autor chtěl za každou cenu ukázat prohnilost zřízení na Zemi (především Severoamerického direktoriátu) a naopak jak to skvěle funguje, když rozhoduje ideálně jen jeden člověk, protože hlasování je vopruz a odpůrci skončí ve vakuu (myšleno vážně a jako revoluční přednost). Zkrátka – přál jsem si (aniž teď cokoliv prozrazuji), aby román skončil pro soudružskou společnost na Měsíci nejlépe úplným vyhlazením.

Prvních šest povídek je fantastických, Doktor Labori mi silně připomíná „The Last Generation“ od Fleckera, čímž u mě má mnoho plusových bodů a „Kometa“ je dobrým popisem náhle zkázy celého lidstva.

Bohužel pak Babánek na nějaké fantastično zanevře a jen se nimrá v běžných pocitových problémech normálních lidí v sérii krátkých vinět. Nejsou ani špatně napsané, ale jejich krátký prostor, banalita a opakující se hrstka tezí o životě a jak se snad ani nevyplatí jej žít, člověka prostě unaví. Tento zdánlivě cynický pohled na věc není ani nijak rozveden, prostě je to takové stejné plácání na povrchu, které se nám opakuje znova a znova. Kolikrát člověk čeká, že když už se tady tři stránky o něčem mluví, tak že by to k něčemu vedlo, ale pak se nic nestane.

Krásný příklad toho, jak Babánek v 90 % postupuje: „povídka“ „Sám“ se zaměřuje na umělce, který se odjel živit uměním a jehož zve matka na Vánoce domů. Znechucen se pak toulá Prahou na Štědrý Večer a nakonec se rozhodne…že nikam nejede. Konec.

Pozdější povídka „Jako by nikdy nežil“ ukazuje bloudění mrtvého jako ducha rok po jeho smrti, kdy na něj všichni zapomněli, ale je napsána taky jako mnohé předešlé, kde se jen dumá nad smyslem života a pak je konec. „Případ Štěpána Grilla“ se pak věnuje muži, který trpí utkvělou představou, že je již po smrti, ale opět, než by toto téma mohl Babánek nějak rozvést, tak je hned po pár stránkách konec.

už od prvního českého vydání moje oblíbená část. je to vážnější než předchozí díly, ale stále více než vtipné, ztřeštěné a tak. docela se mi líbilo, že se podařilo celý příběh skvěle a organicky uzavřít. pozor, vogon kouká zpoza každého rohu.

Neskutečně bizarní kousek, neuvěřitelně naivní a navíc prošpikovaný socialistickou propagandou. Zajímavé jsou asi jen popisy technických zařízení.

grossman nezklamal a třetí díl je minimálně stejně dobrý jako předchozí. opět ho dokázal oživit novými šílenostmi a co je asi nejlepší, postavy se opravdu vyvíjejí, nejsou to jen ty stejné figury, které se dílů chovají pořád stejně nehledě na to, co se stane. dost dobrý :)

Musím konstatovat, že na Hetešovi poměry jde opět o poněkud slabší knihu. Problém je v tom, že to v podstatě nemá skoro žádný děj. Na začátku jsou nějak rozdány karty, rozehrána zápletka, ale pak se v podstatě nic neděje. Žádné vyšetřování, žádná zajímavá cesta hlavního hrdiny. Celá kniha je v podstatě sledem scén, kdy několik postav postupně řeší různé problémy a průsery, ale v podstatě nic zajímavého se neděje, zápletka se vůbec neposouvá dopředu a vše je náhle vyřešeno na posledních cca třiceti stranách. Hlavní hrdina je tentokrát zcela nevýrazný, v rámci příběhu pasivní, a v knize se vyskytuje výrazně méně než některé vedlejší postavy. Kniha obsahuje pár zajímavých nápadů, včetně celého centrálního námětu, které jsou ale zoufale nevytěženy. Tohle je ostatně společné spoustě slabších Hetešových knih. Jako by autor měl zajímavý nápad, ale už se mu moc nechtělo kolem toho vymýšlet nějaké zajímavé postavy nebo poutavý děj, tak jen sednul za počítač a vysypal ze sebe proud myšlenek. Tahle kniha bohužel není vyjímkou a je už několikátá v řadě poněkud nudnějších hetešovek. Přitom z minulosti dobře víme, že Heteša dokáže ze svých nápadů vykřesat opravdu skvělé knihy. Ale kde jsou ty časy Sex, Drogy a Cyb'n'Roll nebo Morphin Red…

Severianovo putování pokračuje třetí částí, na autorův svérázný styl jsme si tedy již měli čas zvyknout. Příběh servíruje další informace o podstatě světa, do kterého je zasazen, přičemž se stále silněji dere do popředí science na úkor fantasy. Wolfe zase čtenáři nic nedaruje, neobvyklá slova i přímo novotvary se nachází skoro na každé stránce, děj je opět popisován záměrně poněkud nepřehledně. Podivné artefakty i postavy, které nejsou tím, čím se na první pohled zdají, vytváří možná na první pohled překvapivé napětí. Přes všechna úskalí román funguje na sto procent (alespoň tedy pro mě), překvapivá odhalení i postupné seznamování se s podstatou Urthu mě opět ke knize naprosto přikovalo. Skvělé, snad Fobos vydrží a i závěrečný díl úvodní řady nabídne s nevelkým časovým odstupem. V další dvě navazující série se doufat neodvažuji, přeci jen si opravdu nejsem jistý prodejnosti Knihy nového Slunce, každopádně velký dík!

Jj horsi nez jednicka, problem prostredniho dilu a chybi tomu nejaky ucelenejsi pribeh jako v jednicce a je to spis jen zbesila akce a honeni nepritele. Ale svet porad zajimavej a je to proste zabavny. Podobne pocity jako Snop. Tesim se ale na zaver. Trosku problem si vse pamatovat a to od minuleho dilu neuplynulo ani tolik casu :)

čteno před potopou (tj. 30 lety), ale slyšeno jako audiokniha nedávno. jsem na to stejně jako na trojce, ze čtení si pamatuju mírné zklamání, ale dramatizace to výrazně zlepšila (kotek rulez). dokonce i arthurova romance je podaná vtipně a zajímavě. cynické hlášky pokračují a v knize je spousta skvělých postřehů … ahem … omlouváme se za vzniklé potíže :D

Silný příběh, jen autor svého hrdinu (a vlastně všechny hrdiny) trochu příliš posunuje jako figurky na šachovnici, těch náhod a bohů ze stroje je tam až moc (což vlastně autor přiznává a dělá z toho součást zápletky).

Ze začátku mě příjemně překvapila hororová atmosféra. Bohužel jsem asi nedával moc pozor při popisu celé pevnosti a druhá třetina se pro mě stala nepřehlednou snůškou akce, kdy jsem nevěděl, kde je kdo. K tomu nepomáhal ani moc vydařený překlad. Místy jsem se zarazil jaké novotvary tu zde překladatel vymýšlí (větší detail v diskuzi). Pak ale autor kopnul do vrtule a závěr byl super, obzvlášť dvojice Mkoll a Eszrah byla boží.

Strhující vyvrcholení skvělého románu. Zajímavé je, jak geniálně Tolkien dokáže používat patos, což je věc velice těžká a obtížně zvládnutelná. Osobně jsem na patetické scény v literatuře hodně citlivý a dokáží mi otrávit celý zážitek, pokud ovšem nejsou napsány dokonale. Což je právě to, co se JRRT povedlo na sto procent, až se tomu kolikrát nechce věřit. V některých chvílích se pohybuje opravdu na hraně, nikdy však neuklouzne, nedopustí se jediné chybičky. Jím stvořený příběh mě proto spolehlivě uchvacuje a dojímá již 30 let.

Na přebalu se píše, že Hautala je finský King. No…je. Je však mít na paměti, že to nemusí být vždy lichotka. Co ke knize napsat, abych nezkazil případný zážitek dalším čtenářům? Šeptající dívka má ve všech směrech velice podobný střih jako Bába Motyka. Se všemi klady i zápory, byť v lecčems je trochu komornější. Je zde městská legenda, je zde vybudována poměrně hezká atmosféra, kterou autor následně zničí, je zde zvrat, je zde opět nic moc konec (vidíte, já říkal, že přirovnání ke Kingovi nemusí být vždy lichotka). Zklamání nicméně nebylo takové, jako v případě Báby Motyky (asi už jsem to trochu čekal, navíc jakési vysvětlení tu na konci je). Závěr kazí spíše (vele)díra v logice, kterou nemohu popsat blíže, protože bych tím vyzradil úplně vše, ale pokud knihu budete číst, jistě vás napadne také. Autorův styl je navíc lehce čitelný, takže i kdyby vás kniha úplně nechytla, v pohodě ji dočtete za dvě odpoledne. Co se vydání týče – víceméně v pořádku, byť si myslím, že posledních 30–40 stran by zasloužilo ještě jednou prohlédnout od redakce, protože tam bylo několik překlepů. Suma sumárum…za mě o něco lepší než Bába Motyka, avšak kvalit Architekta temna kniha nedostahuje ani omylem.

Povídky jsou příliš zkratkovité, zároveň se to málo místa, co autor v každé má, věnuje strašně květnatému slohu, který tu trochu děje spolehlivě utápí.

Titulní povídka a povídka o královně Erin mají potenciál, ale ten je nakonec nevyužitý.

Mno, nemohu si pomoci, ale tahle pentalogie mohla být klidně o knihu nebo klidně i dvě kratší. V prvních dvou dílech se to strašně pomalu rozjíždělo, a teď mám zase pocit, že autor zbytečně natahuje. Není to špatné, Šlechta umí čtivě psát, prostředí poloopuštěné vesmírné stanice, izolované od post-apokalyptické země je zajímavé, ale člověk se prostě občas nemůže zbavit dojmu nastavované kaše. Navíc jak už jsem dříve řekl, Gowery a Oggerd fungují skvěle jako dvojka, když jsou spolu. V této knize se Oggerd prakticky vůbec a citelně chybí. Gowery sám o sobě jako postava není moc zajímavý ani zábavný. Nicméně na závěrečný díl jsem samozřejmě zvědavý.

Musím zcela souhlasit se snopem. Závěrečný díl volné trilogie nabral poněkud jiný směr než jeho předchůdci a mohu jednoznačně říct, že to není dobře. Pryč je „feel good“ atmosféra těch menších epizodických příběhu o dobrodružstvích Cuchenana a Minangara. Píseň války je rozsáhlý příběh o válce, extrémně brutální, temný a depresivní. Postavy umírají jedna za druhou, všude samá beznaděj a na závěr hořkosladký konec. Možná by to za jiných okolností mohlo fungovat, ale muselo by to být napsáno výrazně lépe. Děj to v podstatě skoro žádný nemá, postavy se potácí od bitvy k bitvě a všichni se chovají jako úplní idioti, celé je to strašně nudné. Do budoucna bych se rád k Cuchenanovi a Minangarovi vrátil, ale prosím jinak než takhle.

V podstatě jako přes kopírák jako předchozí kniha, jen už bez pomalejšího začátku, kdy se hrdinové poznávají, a také o něco temnější. Upřímně řečeno je to zvláštně napsané, připomíná mi to styl různých fan fiction, akorát k neexistující předloze, hlavně ty dialogy a vztahy mezi postavami, a epizodická struktura. Ale hrdinové jsou sympatičtí a čte se to dobře. I přes poněkud temný nádech a místy dost velkou brutalitu je to vlastně taková „feel good“ oddechovka o dobrodružství dvou kamarádů.

Leviatan je velmi kvalitně napsaný, trochu český „Kmen Andromeda“. Bohužel má typicky oblukovskou = žádnou pointu, končí useknutý v místě, kde by se měl příběh ještě dál rozvíjet. Vlny jsou velmi solidní postapo/antiutopie s až neobvykle bezvýchodnou pointou.

Pokud jste fanoušek tance, architektury a zároveň náctiletá fanynka fantasy přidejte prosím dvě hvězdičky. V opačném případě … utíkejte ;-)

Mám Kubu Nedomého a Dědka Čucháka, starožitníky a dobrodruhy všeho druhu, nejraději ze všech postav Ondřeje Neffa. Možná proto, že nejde o tak úplně dokonalou dvojici hrdinů, ovšem značnou část mého zájmu patří především autorově důmyslně sehrané historii budoucnosti kolonizace Měsíce. Co román, to jiný svět, zároveň to však do sebe všechno hezky zapadá a postupně synchronizuje, až by jeden věřil, že právě takhle se píší dějiny. Přitom si spisovatel vůbec na nic nehraje, jen vesele pracuje s kulisami, které má po ruce a přizpůsobuje je událostem, jež buď aktuálně hýbou světem, nebo alespoň v lidech dlouhodobě rezonují.
Hvězda mého života patří do toho ranku příběhů, které pro nikdy neutuchající dobrodružnou linku nemají prostor něco sáhodlouze komentovat, což s povděkem kvituji. A i když bych měl vůči zápletce pár výhrad – především kvůli tomu, že působí jako sloučenina dvou samostatných celků – užil jsem si tohle prvotní seznamovací setkání hlavních protagonistů Arkádie se vším všudy.

Zombie rubačky jsou skvělé, zvlášť když někdo zkusí trochu inovace. Zpočátku jsou příhody jednotky ruských zabijáků dost zábavné, ale pak se čím dál víc projevují negativa. Taková zápletka a takovi protagonisté si doslova říkají o mnohem šílenější akci a víc černého humoru. Taky je zklamání když jsme na začátku přítomni začátku konce světa ale místo globálního záběru se děj přesune do jakési lokální bojůvky.

Byl to skvělý pocit držet v rukou zase číslo Magazínu, navíc s povedenou obálkou přímo k ústřední novele. Dík Martinovi a všem v Tritonu, že umožnili vyjít tolika skvělým povídkám. V tomto čísle si kšandu rozhodně neuřízli. Všechny práce jsou nadstandardní. Nejslabší je asi Morressy (ale jako vždy velmi milý), skvělý je Rosenbaum a ostatní jsou někde mezi. Kvalitní číslo se sice lehce imho slabší publicistikou (ono vyrovnat se Asimovovým esejům a Novotného hlubokým sondám není jen tak), ale zase s větším záběrem (komiks). Nad fenoménem Lukjaněnko se mi na tváři rozhostil velmi křivý škleb.

Dvě věže asi plně doceňuji až nyní, po několikátém čtení a mnoha letech. Vždycky jsem je vnímal jako trošičku méněcenné, sevřené mezi dva monumenty prvního a třetího dílu, nyní ale nevidím slabin. Zejména druhá část, tedy Frodova linka, je naprosto skvělá a je až kruté, že nás od ní autor v Návratu krále zas nejprve odtrhne.

Urban fantasy s hororovými náměty, zručně napsaná, ale ničím objevná. V něčem jako by odkazovala na starší, meziválečnou tvorbu, humorné náměty jsou pak zpracované trochu Švandrlíkovsky. Nejlepší povídka, Vlašská díra, zrovna bohužel vůbec nepatří do fantastiky.

Slabší než předchozí díly, kdy zejména logika pokulhává na obě nohy. Postavy chytly syndrom stupidních vedlejších postav z céčkových amerických hororů a opakovaně se neohroženě vydávají samotné a neozbrojené mimo „bezpečí skupiny“, přestože už zažily sežrání svých kolegů a tedy vědí, co na ně může číhat. Souboj s béčkem se také moc nevyvedl, protože na něj používají zbraně bez efektu, místo toho aby si nabalily granáty použité v předchozím díle, o takových věcech jako RPG ani nemluvě. I ta rulička dynamitu by dávala větší smysl.

když jsem zjistil, že grossman napsal trilogii, měl jsem obavy, aby nenaskočil na populární vlak a nezplodil nějaký odvar jen pro prachy. naštěstí nikoliv. fičí to jako jednička, hrdnové jsou stejní mameluci a svět stejně šílený. mezi prvním a druhým dílem mi uběhlo deset let a viděl jsem seriál, a jsem rád, že se scénáristé rozhodli jít jen podobnou pěšinkou a tak stále zůstalo mnoho zajímavého. hurá na trojku.

Poněkud zmatená směs východní mystiky a náboženského blouznění, naivního levičáctví a ještě naivnějšího vzývání bukolického venkova, to celé proložené pasážemi jak ze špatného porna… A vše strašně rozvleklé a užvaněné, zahlcené patosem a přemoudřelým filosofováním.

Hodnocení musím srazit na 70 % z několika důvodů:

Titulní povídka je hrozně roztahaná a mohla by se smrsknout na třetinu a bylo by to mnohem lepší čtení.

„V zasněném údolí“ zas úplně zapomíná na dějovou linku s mrtvou hraběnkou a pak se na ní už ani jednou neodkáže.

„Skutečná událost sběhnuvší se v Postmortalii“ je pak neuvěřitělně nepříjemnýh excesem posedlostí fekálnem a opravdu mi z ní bylo místy nevolno.

„Cesta do města D.“ je pak dost anémickým příkladem nadpřirozeného příběhu, kde nic moc nikoho nepřekvapí.

Zatímco povídky „Helena Marná, "Sta a Sta Žen“ a „Historie“ mohu vřele doporučit.

Kniha mi pořád evokovala Drooda od Simmonse, ale bohužel jeho kvalit za mě nedosáhla. Nevím, jestli to bylo překladem (ty přímé řeči ze 17. století byly fakt hrozné), nebo samotným autorem, ale prostě mi to nesedlo.

Těžko něco dodat k této skvělé knize. Četl jsem po čtvrté nebo po páte, ovšem od posledního setkání uběhlo odhadem tak 20 let, v koutku duše jsem se možná trochu bál, jak setkání s idolem mého mládí dopadne. Naprosto zbytečně, Tolkien je i po té strašně dlouhé době od doby, kdy kniha vznikla, naprosto skvělý a ojedinělý. Více než v minulosti mě udeřila do očí postupná změna tónu, zatímco úvodní kapitoly jsou psané v duchu Hobita a evidentně určené mladším čtenářům, příběh postupně pořádně potemní a s ním i vypravěčův jazyk.

První kniha trilogie o Karsovi, ve které se Karsa prakticky nevyskytuje (až na pár zmínek mezi ostatními postavami), zato tu máme jeho děti, pocházející z dávného běsnění během nájezdu na teblorské osady a Stříbrné jezero. Druhou linii obstarávají mariňáci, a je to opravdu nářez – ty prostě nejde nemilovat a jejich rozhovory dosáhly nových výšin absurdity.

Vcelku to odsýpá, dozvídáme se opět klasické náznaky o změnách ve světě i chodbách (nový císař, hádejte, kdo, nové chodby a změny ve starých, což má na svědomí Icarium), povstali noví bohové a kletby v jejich jménu jsou také zábava, ale teď budu muset čekat kdovíjak dlouho na další díl…

Nějak se nemůžu přimět k všeobecnému nadšení. Je tu několik opravdu hodně nadprůměrných věcí (hlavně Katedrála a Město), povídky mají výbornou atmosféru, hýří nápady, ale… Velmi často se v závěru rozpliznou, silná pointa buď chybí, nebo je jakási nesrozumitelná. U některých mě až ta zmarněná šance štvala (Arkádie, Jinýma očima).

Oproti prvnímu dílu odklon od detektivky k akci a Simonu R. Greenovi. Kniha nemá sevřený dějový oblouk, trochu driftuje od nikam do nikam. Je zajímavé prozkoumávat fikční svět i jeho historii, ale právě tím pocitem prostě se střídajících výjevů to připomíná Greena a jeho nekonečnou plejádu postaviček, které jsou všechny zajímavé, ale ději přinášejí jen velmi málo, pokud vůbec něco.

Takže je to stále zajímavé, ale absencí promyšleného děje jde o kvalitativní se­šup.

Hrozně jsem chtěl, aby se mi to líbilo, ale bohužel, nedopadlo to. Celé to působí silným dojmem, že to napsáno (a přeloženo) rutinně, z povinnosti, bez radosti a nápadu. Je jasné, že všechny ingredience byly už předem dané filmem, kniha nicméně nepřidává vůbec nic, jen dělá postavy ještě o něco šablonovitějšími, než byly ve filmu.

Také vlastně nejde o román – jsou to spíše tři povídky, aneb jak se Edgin a Holga seznámili s Forgem, a pak se Simonem, a pak se Sofinou (to je totiž ona „Cesta do Neverwinteru“: jak jsme postupně dospěli k událostem zobrazeným ve filmu).

Poslední povídka aspoň odsýpala, ale chuť už bohužel úplně nespravila.

Tohle mě bohužel moc nebavilo. Nejzajímavější z celé knihy jsou dvě flashbackové kapitoly a epilog. Jinak je to překombinované a ukecané. Upíři z White Court (jak je to v češtině, Bílý dvůr?) jsou pro mě ti nejméně zajímaví nepřátelé. Rádi jednají ve skrytu a manipulují. Autor za to schovává různé dějové kotrmelce. Navíc linka s Lasciel je tu podivně ukončená (čemuž nevěřím) a postrádá to za mě trochu smysl. Doufám, že si autor příště vybere lepší kartu :)

Je to překvapivě dobře čtivé a zábavné. Hnusná korporátní diktatura bohužel není příliš věrohodná, takže kniha poněkud ztrácí, jelikož právě na antiutopické vizi korporátní diktatury je založena. Když se vyprávění přelomí v military SF, je to vlastně změna k lepšímu. Závěrečný zvrat je ne zcela promyšlený, zejména v tom smyslu, že by stačilo relevantní informace prostě říct a bylo by. Vlastně je to i při své relativní jednoduchosti zbytečně překombinované. Ale nutno zopakovat, že se to čte dobře.

Knížka, do které si zub času příliš nekousl; nebojím se ji srovnat třeba s tvorbou Terry Pratcheta. Nevadí ani ta trocha patosu ve finále (stejně hned shozeného douškou), ani lehká úlitba režimu v podobě jakože antiklerikálního doslovu. Kdo chce, ten se dovtípí, že to není (jen) o církvi. A vůbec se nedivím, že ji bolševický cenzor hbitě odeslal do trezoru.

Jsou tu lepší i horší kusy, k těm top určitě patří Kosatíkova „titulní“ povídka, nezklamal František Novotný, Velinský, příjemně překvapila Hauserová, Páv a Škába naopak předveddli, proč se nikdy nedostali do „1. ligy“, hlavně Škába je strašně prvoplánově originální, až se to nedá číst. Komentáře k povídkám někdy svědčí víc o jejich autorech, než o autorech povídek.