LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

psychopatologie vztahu matka-dcera s neurčitou SF kulisou. je to napsané celkem vtipně, ale to je žel vše, není to ani originální, ani moc SF, ani to nemá přesah.

tedy, ééé, to byla strašná pitomost ;) a u toho bych zůstal.

klasická klasická neffovina :) takhle jsem měl neffa celkem rád, je to docela vtipné, i když ke konci značně přešponované, absurdní situace jako ze života dotažená do extrému. jenom mi přijde, že tu situaci autor vzal až moc doslova a působí to neorganicky.

takový žertík napsaný rukou zkušeného rutinéra, ale jinak nic moc.

jak se nám pěkně ty eko-osmdesátky vrací jako bumerang. docela drsná anticipace nedaleké budoucnosti s totálně zdevastovaným ovzduším, zákazem spalovacích motorů a šílenými způsoby ochrany budoucích generací před zničeným životním prostředím. jako by autor předjímal neochotu se v některých oblastech omezovat (i když zastánci motorových vozidel v této vizi dostali evidentně zaracha), abychom zabránili zhoršení situace, ale vymýšlíme různé kličky jak de facto zachovat status quo doufajíce, že se to nějak napraví samo. a k tomu notná dávka feminizmu. nemáme tedy dnes nějaký vouk rivájvl z 80. let? :D

taková podivná feministická povídka. je v ní sice pár dobrých postřehů, ale celkově připomíná pozdní nesvadbova díla – překombajnovaná, zmatená, plná zvláštních, ne zcela relevantních detailů s bonusem ujetých mezilidských vztahů.

Drtivá povídka. Posádka kosmické lodi cestuje vesmírem v kryospánku, ale někde se patrně stala chyba. Kosmatka napsal temný mrazivý kosmický horror a to bez použití jediného vetřelce.

Nanoboti v těle mohou být prospěšní, ale počítejte s vedlejšími následky. Notabene pokud vytvoří civilizaci a chtějí svůj svět ochránit. Logika v povídce občas hapruje, ale čte se to příjemně. Dal bych o hvězdu víc, kdyby povídka měla dobrý závěr. Ray asi nevěděl, jak to uspokojivě uzavřít, tak tam plácl poslední větu, která to měla zachránit, leč nepovedlo se.

Edward Beal zahradničí, protože si myslí, že mu to pomůže přežít apokalypsu, kterou očekává. Jednou vykope něco zvláštního… Líza umí lépe. Kdyby z tématu vytěžila více horor, asi by byla povídka lepší. Zde ovšem převládalo SF, ale hlavně plochá kritika …čeho vlastně? Prepperů? Rádoby prepperů? Středostavovských starých geek mládenců 90. let? Asi dal autorce některý z z nich košem, tak se z toho vypsala.

Protínají se tu dvě dobrodružné linie s predátory v hlavních rolích: jeden loví mořské tvory a ten druhý … ale to nebudu spoilerovat. Údajně nejstarší samostatné dílo bratra Arkadije, ovlivněné dobou vzniku  – kdy byl (v r.1946) tlumočníkem při procesech s japonskými válečnými zločinci. Výsledný dojem je značně ponurý.

Psychologické drama dvou posledních přeživších kosmonautů Venušského výsadku. Zneklidňující čtenáře nejistotou, co je realita a co šílenství. Jakási rozcvička autorů před Planetou nachových mračen (1959). Tohle by mohlo být dovětkem, ovšem vzniklým cca 13 let před jejím vydáním. Údajně první společná práce autorské dvojice. Již tady se s lehkostí a vtipem mluví o smrtelně vážných věcech. Již tady nechybí typicky šťavnaté dialogy velmi lidskych postav, alespoň já měl tedy pocit, jako bych je znal z hospody.

Drsné drama páchnoucí mořem a velrybím tukem. Provokuje k úvahám o relativitě skutečnosti, tak jak ji vnímáme, o svobodě rozhodování a o řádu světa, „kde všichni loví a jsou loveni“. Dobré počtení, od nějž se dá sotva odtrhnout… Na klíčový literární předobraz mám ambivalentní vzpomínky. Dramatické scény na jednu stranu a dlouhatááánské úmorné pasáže na straně druhé.

Povídka napínavá, tajuplná, trochu strašidelná i takovym nenápadným způsobem hravá. V komorním příběhu probuzeného kosmonauta postupně rozkrývá neradostnou vizi budoucího světa s jeho specifickými problémy. Dobře napsané, jen ta neurochirurgická operace mi přišla spíš jako středověká pitva.

Rostlinky nám mohou přinášet nejen radost, že milá Adélo a vážení Trifidi?! :-) A když jdete na banálni ORL zákrok, nečekáte, že se probudíte ve světě, připomínajícím Den Trifidů. Ale i když povídka chvíli balancovala někde mezi postapo a invazní SF, nakonec je to spíš taková neakční, poklidná, až vegetativní meditace. Přehrabování se v troskách lidske civilizace – doslova i obrazně. Jak už napovídá název, odkazující k známému románu (a filmu), jde o zamyšlení nad kořeny, smyslem života, o hledání cesty k sobě.

Zápletka je velice jednoduchá a vychází z jisté známé teorie, konkretizací bych ovšem spoileroval. Autor přikládá pod kotel další vrstvy, resp. vztahové roviny, které jsou „módně“ homoerotické a dodávaji tomu psychologický rozměr. Mohl to byt víc horor i víc SF, takhle je to holt trochu víc LGBT :) Řekl bych, že se sem promítá fakt, že autorka pracovala jako paleontoložka, novinářka i exoticka tanečnice.

Stejně jako káva nikdy nechutná jako voní (slovy autora), povídka není taková, jak vypadá na první pohled. Kdybych předem neznal jméno autora, tipoval bych spíš autorku, jeho styl je ženský, jak jen může být. Pozadí téhle měsíční enklávy je trochu podobné jako v Pohlově Gateway (hodně tu jde o peníze a dodavatelské firmy :) ). Život tady to je boj s nízkou gravitací, s radiací, vakuem, prachem, nadrženýma chlapama, osteoporózou … ale také s pokušeními těla. Neméně podstatnou rovinu totiž představuje jiskření mezi dvěma přítelkyněmi, které snad nemohou být rozdílnější: extrovertka a introvertka, Brazilka a Syřanka, důlní inženýrka a ekoložka, zápasnice brazilského jiu-jitsu a surfařka. Přes nastíněné kulisy to není žádná Studna osamění, ale ani žádný Neználek na měsíci. Literatura mezitím přece jen ušla dlouhou cestu a tak nám autor na klasických rekvizitách servíruje docela moderní sf.

Historie dobývání jedné planety ilustrující výhody a nevýhody relativistických paradoxů, ale podobně relativizuje i citlivé téma cti a kolaborace. Začátek mě navnadil na SF/fantasy ve stylu Kruanových příběhu, pak je to víc konverzační záležitost, ale dočkal jsem se i slušné kosmické akce ve stylu Star Wars.

Začíná to jako nadějná spaceopera, a mohl by to být i kosmický horor, ale nakonec se z toho vyklube jen taková legrácka. Škoda. Archaicky působí faxování listin mezi kosmickými loděmi.

Velmi zvláštní povídka o vztazích a rozvodu. Fantastická je v ní jediná drobnost, která má původ v klasických SF filmech a knihách – výměna identity člověka za někoho jiného. Okolo toho je ale vystavěn subtilní příběh plný náznaků, těžko rozklíčovatelných dialogů, obav ze lži a falše a velmi ženského pohledu na vztahy (touha být emancipovaná a samostatná vs. touha milovat a být milována a opečovávána). Tohle rozhodně není pro každého a hodnocení tomu odpovídá.

Nejlepsi a nejdelsi povidka ze sborniku. Zajimavy napady, super podani, uz spis kratsi roman nez povidka.

Daní za dlouhé cesty vesmírem může být i to, že do cíle dorazí partička stařečků. Co udělá s jejich psychikou a morálkou dlouhá izolace od Země, deziluze, a možná i senilita, odkrývá Vojtěch Mička způsobem, který mě nadchnul. Zavádějící název, byť vtipný a výstižný, může leckterého čtenáře odradit, ale byla by to škoda, jde o regulérní a velmi slušnou scifárnu s takříkajíc etickým přesahem.

Ač je dějištěm tohoto roztomilého vtípku Rudá planeta, jedná se o trefnou satiru našeho vlastního (ryze pozemského) markýrování. Nechybí nic z Mlsovy ironie a cynismu.

Příběh dvou přátel – umělců, reflektující proměnu světa pod nadvládou UI. Zamyšlení nad důsledky technologií (svět bez bolesti a bídy, ale i beze smyslu a bez opravdové svobody), velmi zdařile a funkčně naroubované na osudy skutečných lidí. Apel stále víc a víc aktuální.

Odlehčená teenagerovská romance na téma prvních citových zmatků a vzplanutí. Atraktivní a důmyslně využité prostředí měsíční kolonie, kde podstatnou roli hraje nízká gravitace. A taky žárlivost. Když si ty SF rekvizity člověk odmyslí, mohlo by to ale podobně fungovat např na Havaji, při instruktáži surfování a s projektem (řekněme) katamaránu. Jen by tam pak autor nemohl tak rozkošně využívat „krtčí“ terminologii. :) V podstatě taková Young adult.

Když něco končí, je na tom krásné to, že něco nového začíná – jakoby ilustrací právě téhle hlášky básníka-medika Štěpána Šafránka je čtenář vtažen do vymazleného a koncentrovaného příběhu, který se nejprve tváří jako sociální dystopie s náznaky alternativních dějin, pokračuje psychoanalytickými aluzemi freudovského „vypuzování a zadržování“ a končí jako excelentní horor při kterém doslova lezou oči z důlků. Brrr, až na mě příště přijde řada s tříděným odpadem, uplatím radši děti. :)

Zdánlivě banální a nudná cesta partičky reportérů vlakem. Jeden z nich má ale zajímavý vedlejšák: píše příběhy alternativní historie. Ach, tyhle hrátky s paralelními světy… Mají nekonečně variant a fungují, když člověk ví, jak to bylo doopravdy (tady věčný konflikt Amerického Severu a Jihu). Jinak by se v nich fantastický prvek vlastně skoro ztratil. :) Je to ovšem krásně napsané, všechna čest, jako vždy obdivuji Dozoisův obrazný jazyk, např.: „zvedl se štiplavý vítr a rozehnal odpadky a pomačkané noviny jako vyplašené ptáky“.

Nějak jsem čekal, že „psychopatický potenciál“ protagonisty bude víc využit. No možná mi jen něco uniklo. Takhle váhám, zda je tento prvek pikantním kořením anebo spíš kontaminací jinak slušné hard SF práce v kulisách generační lodě a bizarních vesmírných těles.

Nevšedný príbeh o komplikáciách pri hardwarovej liečbe autizmu. Musím priznať, že ma to zaujalo. Konflikt jednotlivých osobností na mňa pôsobil hodnoverne a hudobná linka sem skvele zapadala.

Tuhle také řadím k téměř geniálním. Na malé ploše představuje dobře fungující a bizarní sociální systém, do nějž výborně fyziologicky zapadají bytosti nám tak podobné a přece tolik odlišné. Premisa děsivá, povídka perfektně odvyprávěná i vypointovaná. Taktilní emoce, jež vyvolává, ve mně vzbudily chuť znovu kouknout na Spiklence slasti.

Premisa přibližuje povídku filosofické anekdotě; předkládaná studie arogance, zakomplexovanosti a gradující posedlosti zase psychologické kazuistice; to celé zabaleno do autorčiny až pohádkové imaginace a kořeněno groteskností … prostě ta pravá voda na můj vkus. :) Navíc jsem se dozvěděl, co je metafobie. :)

Ty jo, geniální a vtipná odpověď na otázku, jak dát smysl životu, který už smysl ztratil. A víc k tomu neprozradím. Originální mikro-postapo.

Takové miniaturky, založené na jednoduchém nápadu mám rád. Budí ve mně neklid, úžas a chuť zkoumat záhady univerza. Vypravěč je primitiv, ale povídka tím získává autenticitu a svěžest.

Mikročasovka s malým vtipným nápadem, nic víc. Ale vyzunknete ji na ex.

Půvabná historka o dědečkovi, který se odmítá podřídit jistému imperativu. Jeho rázovitá postava působí i přes svůj specifický stav velmi životně. Připomnělo mi to mnohem pozdější „Jak zacházet s nemrtvými“ (J A.Lindkvist), ovšem v karikaturní podobě.

O naději a radioaktivitě. Byť kulisy jsou postapo a společnost tu představuje jen hrstka přeživších, jedná se o kousavou, nekorektní, společenskou kritiku, jež si bere na mušku jak militantní feminismus, tak naivní pacifismus.

Invazní taškařice, kde hlavní roli hraje voda a alkohol. Jo a podnikavost. Mohla by to být slušná hororová groteska ve stylu critters, kdyby byla zručněji napsaná.

Vraždy na staré zřícenině, kterou hlídá podezřelý vrátný. Nepříliš překvapivá ani originální strašidelná historka. Jméno autorky ve mně navodilo velké očekávání a tak jsem byl vlastně trochu zklamaný.

Urozená tupost v konfrontaci s pokrokem. A tupost vlastně vítězí … ale sama nad sebou (aniž by tušila). :) Příjemná archiválie, anekdotka, vtipná zejména úhlem pohledu ptačího mozečku

Na Habille znamenají slova jako LÁSKA a NAVŽDY něco jiného než jsme zvyklí. Takže i Věčná láska, sen mnoha romantiků, dostává na této planetě nebezpečnou podobu. Milostný trojúhelník se ve SF kulisách rozjíždí nadějně, ale postupně tak nějak víc a víc předvídatelně.

V roce 2023 povídka už ničím nepřekvapí. Když jsem tuto povídkovou sbírku četl jako kluk, tak jsem byl více nadšen. Patetické postapo krátkého rozsahu.