LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Nejasná zpráva o konci světa. Mlhavá, poetická, depresivní a v určitých chvílích drsná a přímá. Přesto ani na konci nevím, co a komu se děje, mohu se jen domýšlet. Potud dobré, byť s poznámkou, že toto rozhodně není text, který by sedl každému. Je tu ovšem jedno ale… Nebula. Hm, nabízí se otázka za co. Za tu větu latinsky a citace z Ovidia a pár dalších antických děl? I když to myslím má s dějem jen velmi malou souvislost a jde tedy hlavně o intelektuální honění trika? Jo, asi za to, protože jinak nevím. Ale já jsem dřevo, tak to možná jen nechápu.

Osviežujúco vtipná satira s dobovým štýlom rozprávania. Husto posiate bonmotmi, trefnými postrehmi a dokonalým koncom. A o čom to je? O bezmocnosti človeka v mašinérii spoločnosti v 60. rokoch, kde vám nepomôžu ani zázraky.

Robot určený pre obsluhu seniorov prechádza zaťažkávacou skúškou. Čo je však pravým významom testu? Krátka poviedka o inteligentných robotoch, ktorá je vcelku fádna ale snaží sa to dohnať originálnou myšlienkou. Dá sa povedať, že to asi nikoho na zadok neposadí, ale ako myšlienkový experiment je to obstojné a určite nikoho Výcvik strojov neurazí.

Čteno v rámci nového souborného vydání od Mytery Press. Funguje výborně, jde vlastně o zvláštní mix klasické fantasy a postmoderny – respektive po té spoustě let už nejsem schopen rozklíčovat, jaký byl původní autorský záměr – zda prostě obohacoval soudobou podobu žánru kvalitnějším pojetím nebo už si přímo se žánrem hrál. Každopádně i dnes bez problémů funguje, libilo se.

Hlavný hrdina po prečítaní knihy Kráľ v žltom hľadá pokoj v parižskom kostole. Ale z organu je počuť znepokojujúce melódie. Počuje ich len on? Poviedke dominuje bohatý opis prostredia, rozprávačové rozrušenie a záhadný varhaník. Stupňujúce napätie rozložené na pár stranách svedčí o Chambersovom veľkom talente. Na úvodnú poviedku to ale stále nemá.

I po čtyřech desítkách let překvapivě svěží dílko.

Shltnuto jedním dechem a skvěle jsem se u toho bavil. Je podivuhodné, jak dokáží Strugačtí zároveň vyprávět příběh (několik), zároveň si dělat srandu ze své vědecké současnosti (aniž by to byla hloupá komunální satira) a občas se trefit i přes ty lány desítek let šípem do naší. Vyloženě se mne zmocnil smutek, když při cestování hrdiny literárním časem popisují rozdělení popsané budoucnosti železnou oponou, kde na straně vypravěče se neustále vlní lány obilí, všichni jsou vzletní, papetičtí a hovořící ve verších, zatímco na straně literatury západu a „strachu z budoucnosti“ pobíhá nahá dívka (jak od Saudka) střílející ze dvou kvérů a s „neslušným“ tetováním na zádech. Náhle mi vytanulo, že železné opony již sice není více, ale stačil Facebook či obecně internetový prostor, aby došlo k podobnému rozdělení společnosti.

Myslím, že budu-li mít jako čtenář sílu, sáhnu v příštím roce po dalších Strugackých; mám jich ostatně plnou poličku, jen jsem si nebyl jist, zda je – zastaralé – neposlat dál, leč vypadá to, že nikoli.

Až překvapivě kvalitní povídky nepříliš známého autora. Do sci-fi ovšem patří jen Souhvězdí Brouka a Efébovy ruce. Ostatní jsou historické, jen Tajemství řeky je zabalené do fantastického motivu vzpomínek na minulý život.

Originální a chytlavé! Plné ztřeštěného a laskavého humoru. Prostě moje krevní skupina :-) Odečtěte prosím hvězdičku pokud nepatříte mezi milovníky koček. Pozn: Straky na vrbě totálně zazdily audioknihu výběrem rétorky ze stáje poloamatérské Čti mi! Tato dvě nakladatelství spojená na poli audioknih pro mě po několika hořkých zklamáních přestávají existovat – mám jenom jedny nervy ;-)

Oproti predchadzajúcej poviedke ide o jednoduchší text, ale námet je i tak dostatočne zaujímavý. Jedná a substanciu so vskutku nezvyčajnými vlastnosťami. Celé je to zaobalené do originálneho ľúbostného motívu z prostredia francúzskej umeleckej smotánky a veľmi dobre sa to celé dopĺňa.

V podstatě děsná ptákovina, ale alespoň svižně a čtivě napsaná. A pozitivní je i to, že si na nic nehraje a je tím, čím je – klasickým Rodokapsem.

Patřím mezi ty čtenáře, kteří vždycky budou preferovat romány nad povídkami. Víc stránek, víc muziky. O to větším překvapením pro mě bylo zjištění, nakolik je Jakub Mařík vlastně lepší povídkář, než romanopisec. Tedy, ne že bych teď chtěl podkopávat jeho tvůrčí ambice, jen tím chci naznačit, jak kvalitně umí s malým prostorem pracovat. Na doslova pár desítkách stránek rozehrává plnohodnotné akční dobrodružství, které nepostrádá napínavé zvraty, ani nezbytnou nadsázku. Přitom se coby autor neopakuje v zápletce, v postavách či v prostředí. Spojovacími prvky je pouze časová tíseň a neustále se vršící problémy, aneb „Může-li se něco pokazit, pokazí se to“.
Sbírka V nefritové kleci funguje trochu jako seznamovací manuál posádky UTSS Salamis. Představuje jednotlivé hrdiny na pozicích důstojníků, výsadkářů, záškodníků, techniků či letců a jejich soukromá dobrodružství v různých koutech vesmíru, povětšinou nehostinných. Sedm krátkých příběhů, které hravě strčí do kapsy celou pětidílnou sérii.

Povídky, novely a úryvek románu ocenené Nebulou za rok 2001, doplněné předmluvami Nancy Kress. Opět jsem si ověřil, že se můj pohled na kvalitu s pohledem členů SFWA často rozchází. Podrobnosti u jednotlivých povídek.

Ukázku z románu lze hodnotit jen těžko, nota bene když netušíme, zda jde o jeho začátek, výsek ze středu či jinou část. Autorka používá dnes již zažité schéma o úpadku kolonistů na planetě. Věda a znalosti minulosti jsou téměř zapomenuty, zůstávají fragmenty jazyka a zbytky staveb a strojů. Feudální společnost se snaží bez vymožeností civilizace přežít a vzkvétat i přes nepřízeň planetárního klimatu. Hlavní hrdinka je nucena pro záchranu provincie podstoupit sňatek z rozumu a v nejlepším ukázka skončí. Bylo v ní asi až moc romantiky a naivity, abych měl chuť si přečíst celý román, ale hry se slovy a náznaky technologií, které jsou i pro běžné lidí naší doby vlastně magií (kvantová pravděpodobnost) působí slibně.

Hodně temná a atmosférická záležitost. Autor se bohužel hodně věnoval prostředí, postavám a pomalejšímu rozjezdu děje, takže na samotný příběh moc stránek nezbylo. Takže to skončí v polovině příběhu, aniž byste se někam dostali z hlediska zápletky. Působí to jako první půlka běžně dokončené knihy.

Oproti první sérii je to opravdu pád do smutné reality i pro postavy. Jeden se snaží dostat z hororově laděné vesmírné stanice, zatímco druhý bohuje s běžnou realitou zákulisních korporačních bojů. Třetí má pro změnu debku a nedobrovolnou účast v akci v utajení. Námět a provedení jako vždy originální, ale bohužel mi dost chyběl šílený černý humor známý z první série. Zde tak trochu vyvanul, tak snad příště.

Slabší díl, autorka sice umí psát, ale vybrala si nudnější téma a pomalejší tempo. Souboje se skoro nekonají, je tu spíš náznak detektivky, ale velmi slabý. Celé to šlo shrnout do první poloviny našlapanější knihy, ale nestalo se tak.

Ako sa píše v anotácii, dostávame poviedky TP z jeho literárnych začiatkov. Boli nájdené preskúmaním archívnych čísel anglických novín zo začiatku 70. až 80. rokov. Poviedky tomuto účelu aj zodpovedajú – majú pobaviť streštenou fantáziou, absurdnými témami a celkovou ľahkosťou nekladúcou bežnému čitateľovi žiadny odpor. Viaceré z nich boli neskôr revidované do rôznych zbierok. Kvalita je vzácne vyrovnaná, žiadna poviedka si však nezaslúži top označenie – nedosahuje úroveň neskoršej tvorby TP. Čítané v slovenskom preklade, ktorý v podstate nebol zlý, ale sem tam som mal pocit, že by sa poniektoré vety dali napísať údernejšie či vtipnejšie. Takisto by som uprednostnil neprekladanie mien či zemepisných názvov.

V rozsahu novely podaný, napínavý, komplikovaný a řádně nepřehledný příběh o cestování v čase. Nehraje se o nic menšího než přežití lidstva, příběh má své tempo a já…jsem těch několik desítek stran louskal snad týden. Vlastně nedokážu přesně označit důvod, možná chyběly zajímavější postavy nebo poutavější způsob podání, Permafrost mi zkrátka tak úplně nesedl, aniž bych přesně dokázal říct proč. Začínám mít pocit, že sérií o Odhaleném vesmíru autor tak nějak překročil svůj stín a nic tak zajímavého a zároveň čtivého už není v jeho silách nabídnout.

„Vy… vy jste nás sem zavolali, abychom tady honili… ehm… bludičky?“
Česká odpověď na slovenskou Trhlinu Jozefa Kariky. Petra Klabouchová ovšem nepatří k těm tvůrcům, jež by stylistiku brali na lehkou váhu, pročež i obyčejný popis krajiny na konci světa by jednoho dokázal dovést k depresi. A byť úvodní kapitoly vytvářejí v mysli čtenáře chaos, jakmile se přes ně prokouše, dál už mu autorka servíruje plnohodnotný horor o skupině vědců vystavené paranormálním šílenostem v mlžném prostředí šumavských hor. Kombinace strohých vědeckých zpráv a hrůzyplného očekávání pak v sobě nezapře inspiraci nejasným osudem Ďatlovovy výpravy. Spisovatelka se však nepouští do nějak sofistikovaných konspirací ani nesklouzává k banálně explicitnímu násilí. Všechno funguje takřka perfektně, až do okamžiku, kdy děj doběhne do cílové rovinky. Nejde přitom ani tak o vysvětlování nevysvětlitelného, jako spíš o dlouhé dohrávky, které jednoduchou zápletku až zbytečně moc rozvětvily, aniž by to podle mě bylo potřebné.

Už označení „městská sci-fi“ je poněkud absurdní. Do urban fantasy patří povídky Vlada Ríši, Jarka Mosteckého, zvláštní kombinací urban fantasy a postapo je povídka Jany Rečkové, jednoznačně nejlepší kus ve sborníku. Ostatní je všehochuť hard sci-fi, postapo, fantasy… A ano, v každém příběhu někde zazní slovo „město“. To by ale nebyl problém. Ten spočívá v tom, že většina povídek působí, jako by autoři (mnozí nepochybně kvalitní) prohrabali dna šuplíků a vytáhli cosi, co už tam po delší dobu silážovali a neměli kde udat. Nad průměr kromě skvělé Rečkové aspoň trochu vylézá jen Lukačovičová a Mostecký.

Tad Williams je z rodu těch, kteří dělají čest památce sira J. R. R. Tolkiena a jeho odkazu klasické epické fantasy. Nekopíruje přitom zaběhnuté motivy, ale na vlastním písečku rozehrává nadčasová dramata, okořeněná fascinující mytologií, což ještě podtrhuje majestátní stylistikou. Nejde však o spisovatele zahleděného do vlastních slov; na prvním místě pro něj vždycky byli a budou čtenáři a jejich láska k příběhům.
Bratři větru jsou samostatným románem, doplňujícím svět Východního Ardu. Chronologicky se odehrávají tisíc let před událostmi trilogie Jasný osten, Žal a Trn, a v mnohém vysvětlují počátek tragické proměny Inelukiho v nemrtvého Krále bouří. Zastihujeme vznešené Sithy v jejich plné slávě, kdy smrtelníci jsou jen otravným hmyzem na okrajích hvozdů. Ale v pozadí už klepou na brány nesmrtelných problémy, způsobené pýchou, předznamenávající pád. Pro fanoušky de facto povinnost, byť v porovnání s ostatní autorovou tvorbou jde spíš o delší novelu a to jak rozsahem, tak obsahem.

Skvělá sbírka klasického autora, na kterého jsem narazil až díky zmínce uživatele kvestor zde na legii. Zpětně se tedy ukázalo, že jednu povídku jsem znal již z dávnější XB-1, takto komplexně jde ale o moje první seznámení s Aickmanem. Nestačil jsem valit oči, jak vynikající autor to je – tajemné, fantaskní, nádherně neurčité a přitom perfektně vycizelované kousky, parádní zážitek! Pokud netrváte na doslovnosti a akci a naopak vás osloví chytrá hra se čtenářem i s podivným světem, ve kterém je nám dáno žít, neváhejte ani chvilku. Důkaz, že často „zaprášený“ autor strčí řadu mladších a snad i slavnějších kolegů do kapsy.

Střílečka, plná zběsilých akčních scén a pubertálních sexuálních fantazií. Petr Brožovský úplně nemá cit pro hravou nadsázku, kterou tak dobře umí používat Štěpán Kopřiva či František Kotleta, ale vyrovnává to neustálou snahou udržovat děj v pohybu. A aby nebyl příliš lineární, kompenzuje to rozházenou časovou osou, takže začínáme před koncem, abychom se přesunuli na začátek, pak doprostřed, zpátky na konec a pak k finálnímu střetu. Díky tomu vyprávění nepůsobí tak všedně, přestože v základě nejde o nijak inovativní zápletku. Borec se dostane do speciálních složek, likvidujících nelikvidovatelné, což zákonitě vede k tomu, že jednoho dne si někdo došlápne na něj. Naneštěstí finta závěrečné konfrontace spočívá v prachsprosté chybě úsudku, čehož vinou všechny speciální složky vypadají jako banda nadržených bijců, co nejdřív zabíjejí a pak se ptají. Bylo by samozřejmě chybou očekávat od podobné knihy něco víc, přesto se nemohu zbavit dojmu, že titul nenabízí víc, než přečíst a zapomenout.

Zbožňuji Straczynského coby komiksového scenáristu, takže jeho románový počin mě nemohl nechat chladným. A opět se zde projevuje jeho fantastický cit pro dialogy, díky kterým vám postavy lehce přirostou k srdci, byť jde častokrát o obehrané fígle, na které byste jinde neskočili. Skleník je přitom fascinující kombinací Orwellova 1984 a Keseyho Vyhoďme ho z kola ven (známějšího díky filmové adaptaci Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem). Autorova vize zmanipulované svobody není v důsledku nijak děsivá, protože se příliš neliší od současného běžného života, ale dává čtenářům nahlédnout mezi lidi na druhé straně barikády, jež nechodí demonstrovat s vizí boje proti absurdním politickým konspiracím, ale za obyčejnou touhu něco změnit. Protože i demokracie je ve svém důsledku pouze rozhodování mezi menším a větším zlem.
Skleník je zatraceně chytrá kniha o zatraceně nehezkých věcech, které by klidně mohly přijít. Ne za pár let nebo desetiletí, ale dost možná dnes večer, zítra či pozítří.

když se sorokin vrhne mimo rus, většinou se mu nedaří. základní námět je sice docela šílený a ujetý, ale řečeno s klasikem, není dost ujetý a šílený, aby byl skvělý. a navíc závěr je děsný – bohové ze stroje a předvídatelná nuda. ještě že je to spíš delší povídka. úplně nejlepší byla ta vnořená povídka tolstoj, protože tohle sorokin umí, ale ty různé světácké reminiscence, ech, báťuško, za mnoho nestály. takže jedna astra za nic moc, druhá za tolstého a třetí za příjemnou absurditu.

Bradburyovský satirický text o, věřte nebo ne, slonech na Neptunu. Je to spíš politicko-společenský traktát než povídka. Resnickův humor mi zde neseděl. Podle mne nenastavuje lidem férové zrcadlo. Ale neříkám, že neumí psát. Asi stejně pitomě jako již zmíněný Bradbury v Marťanské kronice, kterou považuji za jeho nejslabší dílo.

Skříňka na eutanázii:
Stála na něm sřínka bílou smaltovou barvou natřena a jemně květinami pomalována. Ze skřínky vyčnívala ohebná trubička se širokým obůstkem, opatřena dvěma koží potaženými ocelovými úponkami. Ze strany skřínky obrácené k lenošce vyčnívala porculánová klika.
Tedy, má drahá, posaďte se tak, jak sedíte teď. Hlavu na zad, prosím. Až budete hotova, nasadíte si toto na ústa a péra zapněte v týle… Tak… jde to docela lehce. Pak otočíte tuto kliku tímhle směrem, pokud se nechá otáčeti. Tak, to je vše.”

Návrat k příběhu po mnoha letech – původní vydání jsem někde zašasntročil, pořídil jsem tedy nové od Arga. Vzpomínky byly už jen mlhavé, i na základě současných ohlasů jsem se těšil dost, výsledek je ale opět od dokonalosti trochu vzdálený. Na vině je jistá vypravěčská nepřehlednost, chvílemi jsem se v zápletce poněkud ztrácel a nedařilo se mi úplně udržet přehled o tom, kdo s kým a proti komu zrovna bojuje. Nepřehlednost ke cyberpunku přirozeně patří, konečně Neuromancer je můj hodně oblíbený titul, tady se mi ale spíš zdálo, že jsem svědkem situace, kdy si zručný řemeslník ukousl moc velké sousto. Přesto ale nejde vůbec o špatnou knihu, jen se prostě úplná čtenářská nirvána nekoná.

Zdar, hodnotil jsem 3*. Možná je to málo. Kdo ví. V zásadě se mi to líbilo. Popis města a jeho fungování, akce, děj i motivace jedinců slušná. Ale prostě se nemohu zbavit dojmu, že ani autor nebude plně v příběhu. Hodně nihilistické úvahy (nic proti),ale vedoucí do nikam.Možná toho chci moc. Nevím. Bude zajímavé jak se bude hrdina chovat a jak bude řešit další své problémy v následujícím díle.Potřeba či chtění to číst ještě jednou je zatím nulová. Uff nadřel jsem se. Nick512

Zpočátku velmi dobrá až dobrodružná povídka z velmi vzdálené budoucnosti. Mada je bezpohlavní (ale to se má brzy změnit) velitelka lodi, která umí skákat časoprostorem. Mada má POSLÁNÍ, takže pozor na ni. Pak už se do toho zapojila romantická linka a já se celkem ztrácel a konec jsem nepobral vůbec. Ale líbilo se mi to. James dokázal na mnoha detailech že je vzdělaný a dokáže to ve svých textech vhodně uplatnit. A nejméně půl bodu přidávám za, jak píše gaarq, výborný stylisticky nápad jak vyjádřit návrat v čase a hlavně za ZI, závislou inteligenci. V češtině to má ještě to kouzlo, že Z je od A na opačném konci abecedy. Geniální. Shrnuto a podtrženo – nepochopil jsem, ale líbilo se mi to. V podstatě dost podobný pocit jako z předchozí povídky Kelly Link :-D

Fantaskní novela, která může leckoho ubít svou nekonformností (a délkou), ale pokud máte mysl otevřenou a nezaleknete se zpočátku dost absurdního děje-neděje, budete odměněni svižnými dialogy, mnoha píchanci absurdna a ke konci vlastně docela normálním rozuzlením, které dává povídce zvláštní až smutný nádech a vyznění z nejklasičtějších – o hledání sebe sama, smyslu života, přátelství a lásky. Je to výborně napsáno, bavilo mě to číst (ale pozor, mne bavila i 3. epizoda 3. řady Twin Peaks!) a já před autorkou smekam.

Obsahově kniha, která asi není úplně na 90%, přesto však řemeslně ohromuje na všech úrovních. Už volba tématu antropomorfních zvířat, která je vcelku běžná v komiksech, nebo deskovkách, je v beletrii značně originální. A funguje to kupodivu krásně i bez vizuální složky. Autor se hodně odkazuje i na Kurosawu, nebo Sturgese, což při znalosti jejich děl dává knize zajímavě filmový efekt. Ten ještě podtrhává autorská vyřídilka, která je velmi velmi strohá a účelná. Autor ani chvíli nepindá. Občas si vystačí s jednovětnou kapitolou. A přesto je řečeno vše, co být mělo a kniha má s každým odstavcem dopad románového kladiva, jen prostě stačí pár dobře mířených vět a nemusíte přečíst stohy papíru. Tohle bych ordinoval jako povinné čtení Štefanu Královi a Dáňovi Símonsů. Jinak jde o čistokrevnou akčňárnu s docela velkým, zejména řemeslný přesahem. A celkově hodně svébytný titul. Paráda.

na čísi doporučení jsem si pořídil původní vydání. gene wolfe – geniální spisovatel, tak alespoň o něm hovořili jistí relativně důvěryhodní intelektuálové v mém okolí. na první dobrou jsem nebyl schopen knihu dočíst. přikládal jsem to překladu. pak přišly jeho povídky a také nic extra – triviální, manýristické. a tak jsem si myslel, nový překlad, audiokniha, to dáš. a nedal. je to pořád stejně nudné a nezajímavé. pořád marně hledám tu rafinovanost, o které všichni mluví. jediné, co nacházím, je tuctový a nezajímavý příběh. sory, takže … jindy?

Při pohledu z odstupu extra zajímavá série. Upřímně jsem si nemyslel, že ještě někdy dočtu něco co má více jak dvě knihy a ještě ke všemu zavání fantasy na sto honů. Navíc útvar takřka bezdějový. Gene Wolfe, je ale autorem tak chytře rafinovaným, že se mu zkrátka nedá odolat. Je fascinující, jak píše o něčem trochu jiném, než vlastně píše a říká spoustu věcí, které vůbec neříká. A přitom vás nepřejede jak parní válec. Neubije fakty a historickým místopisem ani tunami postav. Všechno je čtivé, hladké, bez ostrých hran a táhne se to jako med. Jeho jen mimoděk podaný, přesto nad míru originální a zcela funkční svět je fascinující. Vyprávění povětšinou férové a linie dost často uzavřené. Bohužel občas ve své anarchii zachází dost do extrému a pravidla překračuje až moc ledabyle. Místy až daleko za hranici karikatury. A je jen na čtenáři, jestli je ochotný na tu hru přistoupit nebo ne. Místy jsem měl opravdu problémy akceptovat děj neděj a ty drobný podvůdky, které autor na čtenáři i postavách páchá, aby si usnadnil cestu. Ale občas se mu prostě zadaří a pak je to jak rána palicí do hlavy. Celkově asi velmi dobrý dojem. S určitými částmi celku mám ale problémy. Ač bych rád, čtenářská hrdost a sešněrovaná kazajka normality mi nedovolí mu to úplně sežrat i s navijákem.

Bohužel. To co mělo být epické finále blízké tomu, co autor předvedl v předchozí knize, se stalo plácnutím do vody. Wolfe už z počátku evidentně neví kudy kam a je mu to navíc úplně jedno, takže první třetinu knihy umístí hrdinu do Lazaretu, kde si na loži vypráví příběhy s ostatními lazary. Kniha tak funguje jako skvělá povídková sbírka. Románově však strádá a všechny zvraty tu působí jako vycucané z prstu. Severián přijde ke svému úřadu jak slepý k houslím a všechno tak definitivně pohřbí cimrmanovský Vítr z hor stylem „nejsem tvůj strýc, jsem tvoje babička“. Což by bylo i vtipné, kdyby to tak přesně nesedělo. Ech jo! Vítr nás zavání ze svojské jakoby fantasy do čistokrévného sci-fi a ačkoli bych si od Wolfa kvůli jeho vytříbenému řemeslu určitě rád něco přečetl, tak upřímně doufám, že návazných sérií už se nedočkáme. Škoda, protože tenhle autor za to stojí. Ale tady už mu vážně ujely cvičky.

Tohle je typ knihy, ke které je v podstatě zbytečné psát jakýkoliv komentář :) Je to prostě pokračování jedničky se vším všudy, v naprosto stejném stylu. Magie, démoni, akce, erotika. Nicméně tahle série má hodně povedené a sympatické postavy, ke kterým se člověk rád vrátí, příběh logicky navazuje na jedničku a staví na ní, takže to nepůsobí jako nastavená kaše. Klidně bych si z tohoto světa dal víc.

Přiznám se, že ke Kotletovi mám dost podivný vztah. Jeho knihy jsou všechny v podstatě velmi podobné, přesto se mi některé velmi líbí, zatímco nad jinými jen kroutím hlavou, co to má jako být. Přitom ten styl je opravdu vždy skoro stejný. Černá smečka patří do té první kategorie. Je to v zásadě klasická Kotletovka – náš svět, magie, napřirozeno, spousta akce, erotiky. Nicméně autor si tentokrát dal záležet a postavil příběh kolem velmi sympatických a dobře prokreslených postav a ta neustálá kombinace akce a erotika taky nepůsobí tak provplánově jako v některých předchozích knihách. Příběh odsýpá a jako oddechovka na dvě odpoledne je to v podstatě dokonalé.

Když mluvím o předchozí povídce Lék jako oceněné z politických důvodů, tak u Země jaká bývala jde o důvody společenské. Pamatujete na Eragona a mladého Paoliniho? Jak se kniha prodávala spíš kvůli osobě mladičkého autora a marketingu okolo něho vystavěném, než pro kvalitu příběhu jako takového? Tak tady je to stejně, jen na opačném konci osy. Je rozhodně malý zázrak, že více než 90letý Williamson ještě zvládl psát a že se to dokonce dá číst, ale dávat mu za tuto neinvenční, zdlouhavou a nudně odvyprávěnou historku okresního formátu ceny? A dokonce dvě? Klidně, ale bez mých nadšených ovací.

Je to krátké a něco v tom je. A to něco je nepřekonatelná nejen lidská touha po reprodukci vlastních genů s co nejlepším výhledem pro potomstvo. Jo a taky sociologická a eko agitka, ale ty jsou tam docela uměřené a pravdivé. Moc jsem nepochopil jednání indiána. Ten z toho měl přesně co? Takže lehce nadprůměrná práce, která Nebulu slízla asi spíš z politických důvodů. Jo a SF to je tak z 1 %, jinak spíš nežánrovka.

Když pracujete v týdeníku, jenž se zabývá paranormálními jevy v Londýně a jeho okolí, neznamená to ještě, že jim sami musíte věřit. Pro redakci Podivné doby se však ty nejdivočejší sny staly skutečností, když odhalila odvrácenou stranu reality, plnou monster, bájných stvoření a… překvapivě upírů. Teď se navíc zdá, že se kvůli tomu redaktorů snaží někdo (nebo něco) zbavit. A protože nejlepší obrana je bodnutí lžící do ledvin, vytáhnou proti paranormálnímu šmejdu tu nejšpinavější zbraň ze všech – bulvární novinařinu!
Irský stand-up komik a televizní scenárista C. K. McDonnell (vlastní jménem Caimh McDonnell) pokračuje ve fantaskní komedii, v níž se skupina nesourodých hrdinů snaží vyrovnat se skutečností, že svět je ovládán magickými entitami. Sekáč je urban fantasy dovedně střižená černou komedií, přičemž je právě tak dobrá, jaké jsou vaše zkušenosti z redaktorského prostředí. A jestli žádné nemáte, můžete si o tomhle nejbláznivějším zaměstnání ze všech udělat zcela konkrétní představu.