LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Aspirant na WFA. Hard SF a exotika rozpadavší se – politicky i doslova – Indie. Tam, kde se metafyzika potkává s realitou je možné vše, i úžasné vizuální a sluchové jevy, časové i místní nesrovnalosti. Hodně dobré a dost špinavé čtení.

Ne že bych nikdy nečetl něco vzdáleně podobného, napadl mne třeba Muž z ocele a žena z buničiny, ale oproti Newmanově podání působí přece jen Nivenovo pojetí jako trapné a nedomrlé. Übermensch! je totiž neskutečná bez pardonu podaná vize, v niž se mísí marvelovský svět komiksů s dějinami 20. století, obzvláště s jeho bolestnými chvílemi. Autorovi přitom stačí jednoduchá premisa – co kdyby jedno těleso v této pseudohistorii dopadlo o několik tisíc km jinde? – aby ji rozvinul do silného příběhu s mnoha bočními kotevními lany z obou světů a koncem, který nese poselství z nejsilnějších. Zamrzí tedy překlad, který v těch dobách a neznalosti US kultury nejspíše nemohl být lepší než byl. A já volám po novém, klidně od poučeného Marvel fana. Tahle povídka za to stojí.

Eddie Orel by měl radost, že Lakotové překazili bílým zase nějakou tu lakotu. Konec jsem nějak nepochopil. To jako magie? Co to jako ta bomba měla být a jak dokázala mít takový účinek? Za mne tady až moc haproval překlad, a to už od začátku. Atmosféra nechyběla, ale od Reeda jsem čekal víc sci a méně fiction.

Jablokov opět o smrti, ale tentokrát trochu jinak. Přesné a na malém prostoru vyjádřené postřehy o demenci, výborné intimní dialogy. Úplně bych si Životní vůli uměl představit jako film od Alexe Garlanda. Malý prostor, ale hutný, košatý a naléhavý text, který se dost možná týká nás všech. Nebo bude.

Vlastně tak trochu Darwinovo rádio od Grega Beara. Jak zareaguje většinová populace na vznik rasy geneticky „privilegovaných“? Kressová popisuje celou věc realisticky krok za krokem a přidává nejednu humanistickou, ale i bolestně a přízemně lidskou scénu za druhou. Dobré čtení, povětšinou neveselé.

Hlasuji za Libového Karbanáta! Naopak já povídku vnímal jako humornou. Už jen ta česká kongeniálnost názvu – modlitby do větru, to je přece dokonalé! Williams si střílí ze všech náboženství, ale nejvíc z budhismu. Budha jako paměťový krystal „obrostlý“ planetou, nekončící oslavy všech možných svátků, spousta budhistických disputací, kde se střídá vážný tón s totálními úlety, mudry a sútry jako kulometná palba… Do toho sem tam nějaký prvek jiných náboženství v postlidské společnosti někde ve vesmíru a cizí rasa, která na osvícení kašle a jde jí jen o moc, čest, vliv a vavříny válečného vítězství. Prostě vize jako hrom. Místy jsem nad suverénností musel otevřít pusu dokořán, obzvlášť když se podařilo slůvkem, větou či situační komikou setřít pel té budhistické nabubřelosti.
Jenže ouha. WJW se začal trochu opájet vlastní dokonalostí a znalostmi a text zbytečně natáhl a vlastně se mi ani nelíbilo, kam jej po nové inkarnaci směřoval, byť si vše obhájil a vysvětlil. Najednou jsme se přesunuli z elegantního slovního politikaření frakcí (dokonalá postava se symptomatickým jménem slečna Nešuke) do sféry biomanipulací a to už se mi tak nelíbilo. Jako celek je ale povídka rozhodně výjimečná.

Egan tentokrát nebloudí v eonech času ani v superstrunách, ale ve statistice a v zákulisní politice farmafirem. A dělá to, jak jinak, z pohledu člověka, konkrétně dvojčete. Povídka nemůže mít po všech epidemiologických „zážitcích“ 21. století na čtenáře takový dopad jako v době vzniku, ale je napínavá, čte se dobře, má smysl a mluví i o osobní volbě člověka např. co se týká pomsty. A klade hodně otázek, pokud tedy stojíte o to si na ně odpovídat.

Sociální povídka o vzdoru z alternativně-historického, ale ve většině aspektů „toho našeho“ 19. století. Jak píše Dilvermoon, až konec ji pevněji zasazuje do fantastiky a dává smysl. Ale i tak mne na zadek úplně neposadil. Povídka na bytostně americké téma. Pár takových jsem již četl. Amíci se tou jejich jedinou válkou i po letech pořád dost zabývají. Ve středoevropském časoprostoru má asi stejný dopad jako by měla nějaká podobná domácí o Mnichovu nebo okupaci 1968 v tom americkém. Celkem slabý.

Přirozené včlenění zajímavých historických vsuvek do textu mne vždy spolehlivě přitáhne. Fowlerová umí psát a umí se s lehkostí podělit o vědomosti, které si nastudovala. Mor, krysy, blechy, Yosemitte a vietnamské peklo. A temnota. Jen tak, jakoby nic.

Necestujte do minulosti, abyste jí napravili, je to [márný].

Citlivě napsaná vztahová časovka, u MacLeoda kupodivu téměř bez sociálních ostnů (až na to Porsche, samozřejmě). Jeho bystré oko umí vyhmátnout a do děje přirozeně včlenit vztahové ekvivalenty nášlapných min i vrhání napalmu. Čtení to nebylo úplně příjemné ani lehké, ale jaksi zvláštně mne povídka pohltila a obohatila.

Tato povídka je v antologii nejspíš jen za autorovy zásluhy. Protože sama o sobě neobstojí. Je krátká a je v ní jen jediná vize, navíc jen dost zastřeně podaná. Jen taková nahozená a ve svém odhalení až banální. Kdo nečetl trilogii Bridge, hlavně první díl Virtuální světlo a třetí Všechny párty zejtřka, ten se nemůže chytat. Ten, kdo je četl, zase bude jen kroutit hlavou, jak se mohl ze Skinnera stát Štípač. Chevette v povídce je, ale bezejmenná, jen stín. Děj nečekejte. Překlad myslím dost mimo. Jen potvrzuje kdysi dávno vytvořenou auru kolem autora jako obtížně čitelného, což ale třeba nový překlad Bridge vyvrací. Umístění zrovna této povídky v této antologii IMHO míjí terč a dělá Gibsonovi jako autorovi medvědí službu.

Dozois musí mít na Silverberga slabost. Podruhé ne až tak úžasná povídka a podruhé je v antologii zrovna ta jeho, kdežto na jiné a možná lepší se nedostalo. Tentokrát je Robert opět dost civilní až lehce bulvární. Jamajka, panička po rozvodu si vyjede na fuck trip a potká chlápka, cosází zcela přesně na želví závody. No a pak nastane menší romantika a dojde ke krizi a katarzi a je konec. Ten jsem čekal jiný a vlastně z povídky nic až tak zásadního nevyplývá. Jen se prostě pěkně čte, takže ji nakonec hodnotím jako povedenou.

Prequel k prvním dvěma knihám. Nedoporučuji touto knihou začínat, neopakuje popis ani vesmírné zázemí hlavního hrdiny. Osmset stran politického hašteření, ze kterého mi v hlavě moc nezbylo. Na druhou stranu jsem se nenudil. :) Nejhorší je, že děj celé knihy lze shrnout do dvou povídek, které už vyšly v XB-1. K ději prvních dvou knih se připojíme v posledních třiceti stranách a knížka končí přesně ve chvíli, kdy to člověka začne zase zajímat.

Skvěle promyšlený a hlavně podaný příběh. Knížka vás nelítostně pohltí a najednou jste tam uprostřed nervy drásajícího souboje dobra se zlem, děj ubíhá splašeným tempem a vy nevíte jestli vás za příštím nárožím neskolí božství dychtivý pomatenec. Autorka evidentně umí česky a nebojí se češtinu použít. Zběsilé tempo v průběhu času pomalu zvolňuje, aby opět explodovalo v grandiosním finále. Po první časti jsem opravdu pomýšlel na absolutní hodnocení, takhle je to jen ;-) za 9 hvězdiček.

Hodně přežilé, navíc nejedna povídka je postižena nepříliš skrývaným antisemitismem. Nejlepší a asi jediná dodnes zajímavá je Chřipka kosmická.

Není to špatný. Jen občas trochu zamrzí některé myšlenkové pochody a věty. Ještě méně je uvěřitelný nápad v podstatě demokratických voleb ve fantasy světě, který má fungovat v drsné v podstatě středověké městě Havenu. Tady by posloužilovíc popsat fungování města nebo aspoň jeho mapa. Když ale opomenete tyto nedostatky, je to celkem příjemné oddechov~čtivo.

Dosti podivná záležitost. Přijde mi, že tentokrát se McDowell snaží psát vyloženě dobově, adekvátně 20–30. letům minulého století, během kterých se tyto tři knihy Blackwateru odehrávají. Postavy tak spolu mluví zvláštně šroubovaně, a to i ty, mezi kterými je blízký vztah (snoubenci např.), celý styl vyprávění je takový svérázný. Ano, i jiné autorovy knihy byly podané trochu nestandardně, v tomto případě ale podivnost vyloženě vyniká. Těžko říct, jak to vnímat, zpočátku mě to vyloženě iritovalo, postupně jsem se ale začetl a skoro uvažuji o koupi pokračování, které má vyjít co nevidět. Jde vlastně o klasickou rodinnou ságu úspěšné dřevařské rodiny, protkanou občasnými hororovými motivy. Ty jsou podané dost zručně, většinu stran ale zabírá líčení rodinných propletenců a animozit, přičemž co do dominance a zajímavosti jednoznačně převažují ženy (zpravidla pěkné mrchy) nad muži, líčenými jako slaboši a podivíni. Vlastně fakt nevím, jak tuhle knížku ohodnotit, asi ve mně bude muset chvíli zrát, než zjistím, nakolik se mi vlastně líbila.

Jedna z prvních porevolučních best of, která přinesla opravdu to nejlepší, co se na západě urodilo, a my tak mohli po mnoha desetiletích držet prst na tepu moderní fantastiky. Navíc s krásnou obálkou, vázaná a doplněná o předmluvy plné tehdy exoticky znějících názvů děl kurzívou. Kdo by se nezasnil, že drží ty knihy v rukou, možná i v českých překladech? Ach, ta nostalgie po době, kdy bylo vše možné. A sluší se dodat, že bylo možné i to negativní. Mnohé překlady byly na hraně snesitelna, některé i za ním. Doplnění o dvě české povídky je také silně podivné, ale vlastně ho vítám, protože čtenáři jasně ukázalo propast v kvalitě. Redakce pak všemu nasadila korunu. Chyb jak máku a překlad předmluv ještě o třídu horší než povídek. Ale to všechno bledne před úžasem, který samotný obsah přinesl a i po mnoha letech přináší. Většina povídek je vynikajících. Některé velmi dobré. Průměrná žádná (ze zahraničních). I ty, které hodnotím níže, jsou pečlivě vybrané. Celek nemohu přes mnohé mouchy hodnotit jinak než jako top. Byla to taková doba. Zvláštní i v tom, že kvalita předběhla tehdejší vkus i dobu. Mnohé kousky doceníme až nyní, jako zkušení čtenáři, nebo díky tomu, že dozrál čas, aby prvky v nich obsažené měly tu správnou údernost.

Haldeman opět občas (proti)válečný, v detailech silný až drsný, pokud mohu posoudit, tak fakticky přesný se spoustou zajímavých informací o EH pro neznalce jako jsem já. Už jen názvy kapitol v této rozsáhlé novele podle jeho děl a střídání stylu textu podle toho, co se zrovna děje či píše, v jaké fázi tvorby EH jsme. Kousky pastiše suverénně podané, to je moc pěkné. Zamrzí tedy hlavně to, že, pardon za spoiler, text nikam nevede. Čas jako paradox, čas jako zavinutí, stráž času jako nepochopitelná krutá entita, které jde o konec světa? Nebo je něco jinak? A proč? Ale když jsem na tyto otázky rezignoval a text si prostě užíval, tak mne moc bavil. Kdyby byl o pár stránek kratší a někam směřoval nebo se o jakýsi mně konvenující konec aspoň pokusil, asi bych dal i plné hodnocení. Znovučtení nutné.

Nikola Tesla na Světové výstavě v Chicagu předvedl leccos. V této povídce ještě o něco víc. Náznaky alternativní historie a sondy do hlavy génia. Trochu historie, trochu sci-fi, trochu horor. Kdyby byl překlad suverénnější, mohlo to být ještě silnější.

Klimatická změna v tomto světě již překonala bod, kdy je to mnoha lidem fuk. Zde už jde bezprostředně o životy. Na tomto plátně kreslí Silverberg malý velký příběh posádky lodi se specifickým úkolem. Jak se zachovají jednotlivci vystavení situaci, kterou byli dříve navyklí řešit určitým způsobem, ale nyní jsou karty rozdány poněkud jinak? Převáží „lidskost“ nebo? Až na pár črtů neutěšené budoucnosti by klidně mohlo jít o realistický příběh. Docela dobrodružný, ale bez nějaké katarze či vyústění. Autor nehodnotí, jen píše a občas utrousí nějaký tech detail, aby to vůbec bylo sci-fi. Na zadek mě to neposadilo, ale řemeslně je to poctivé a mnozí toto „staré dobré“ psaní milují, takže proč ne.

Myslím, že něco takového jsem ještě nečetl. Od někoho, kdo napsal výbornou, ale poměrně hi-tech Řeku bohů bych takový text nečekal. Wow. Opulentní, mnohdy abstraktní hostina slov a obrazů, přitom text poměrně čtivý. Pokud překlad skřípal, nebylo to při této formě poznat. Zde by naopak mohly topornosti překlady být k dobru (např. jména – Kelly u Okna, Můj Muž Sam, …). Děj úplně nečekejte. Někomu to může vadit, mně ne. Mně stačilo sedmileté sucho, přístroje na navigaci něčeho neuchopitelného a Ono samo.

Tak nám knihu právě zakazovali v Rusku (:-) https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/rusko-skola-vtip-klasicka-literatura-zakaz.A260328_071932_zahranicni_kurl

Dvouapůlstránková povídka, která „jen“ popisuje VR influencerství dotažené do absurdity, a to ve zjevně smutném světě docela podobném tomu našemu. Je mi líto všech, kteří svůj pravý obraz vyměnili za falešné pozlátko image. I těch, kteří je pasou.

Historie se prolíná se současností. Connie umí dialogy i absurditu. S fantastikou to má společného jen velmi málo, ale bavilo mě to, poučilo a po dostudování historického pozadí mi hned dávají větší smysl slova Randalla Flagga k Popeláčovi. Přitom je to celé tak banální, až by to mohlo leckoho odradit. Kdyby tak byl lepší překlad…

Carl spolu s Princeznou Rakvičkou se pomalu prosekávají třetím patrem Světové Hrobky. V cestě tentokrát stojí zmutovaný cirkus, konspiračními teoriemi posedlí elfové, i tajemný nekromant. A samozřejmě intriky emzáckých režisérů a herních designérů, kteří mají jedinou motivaci: Trhnout na tom masakru co nejvíc prachů.

Pokud nic jiného, je zajímavé sledovat, jak Dinniman zvolna rozšiřuje svůj vesmír směrem k více klasické SF. Poprvé poznáváme hráče za oponou, jejich možné motivace i fungování vesmíru v realitě. Přitom všechna pozitiva prvního dílu zůstala. Jsem moc zvědavý, jak tohle bude pokračovat, a zda autor udrží nad svým světem kontrolu, aniž by se mu to celé rozpadlo v rukou. Přece jen, bude-li dodržen princip „jedno patro-jeden díl“, čeká nás ještě 14 knih.

Gratuluji MysteryPressu, protože ve vzduchu tuším bestseller. A gratuluji též Shigor Birdmanovi, protože jeho překlad je perfektní, a přitom musel dát pekelnou fušku.

„Nezlomíte mě, zmrdi zasraní!“

Je to kočičárna – přeneseně i doslova. Nic víc v tom aspoň zatím nemá cenu hledat. Asi nejkratší mimozemská invaze v literárních dějinách (trvá 30 vteřin a v knize půl stránky), hrdina s psychologií ústředních protagonistů Kulhánka, a jako parťák polidštěná kočka.

Nicméně je to kočičárna pekelně zábavná a vtipná. Dinniman má nápady i styl, jede to přesně tím správným tempem, co nedovolí vydechnout. Za nic se tu neagituje, kromě zřejmého faktu, že emzácký Syndikát jsou svině, systém fungování Hrobky je vysvětlován pozvolna, nekonají se žádné úmorné infodumpy ani nimrání v herním managementu. A ta kočka, ta je prostě skvěle vystižená.

Těším se, co přijde dál.

Zbili jsme ho do krve. Egan je machr. Logicky bezchybné, myšlenkově hutné a přesto čitelné a dokonale gradované podobenství o lidství. Podobnou otázkou je aktuální „kam až ve svém soukromí pustím google a podobný dataminig svět sítí a AI“. Vůbec nikam? Ale to je nepohodlné a navíc to dělají všichni, tak se není čeho bát, ne? Uvažoval jsem, co bych s Ndoliho aparátem udělal já a nelichotivě si odpověděl, že asi totéž, co s dobrovolným digitálním vazalstvím nyní. Prostě bych se přepnul jako všichni ostatní. Smutné, ale je to tak.

Silná povídka, kde autorka moc nevysvětluje, spíš maluje obrazy a modeluje situace ze života v ghettu nakažených a nechává postavy mluvit a jednat – a tím nastiňuje otázky, které si čtenář chtě nechtě musí položit. Je útlum vždy negativní? Jaké množství je dostatečné a žádoucí? Nedojde k úplnému vymření? A stojí takový život za to? Co z nás dělá sobecké svině, které dokáží obětovat nejbližší? Hodně dobré i přes nedobrý překlad. K poslechu doporučuji Massive Attack-Inertia Creeps.

Velmi milé. Humorné to není, ale je to laskavé a odlehčené. O nic vlastně nejde, ale i tak je to zábava a vcelku ucelený příběh. Trochu to připomene Pratchetta. Kdybych měl něco vytknout, tak jsou to zbytečné intertextové narážky (Dargon – Dagon, Jenkis – Jenkins, apod., něco možná i včítám, např. Mrazíka). Ale jinak se to trefilo do nálady úplně dokonale.

Uhrančivý, pomalu plynoucí příběh, který vás donutí přemýšlet nad věcmi, které jste až do teď považovali za úplně všední a obyčejné.

Trilogie Města od Kristýny Sněgoňové staví na zajímavém nápadu, ale jako celek působí nevyrovnaně. Jednotlivé díly trpí nedostatkem návaznosti, logickými zkratkami a kolísající kvalitou. Postavy i děj se často vyvíjejí nesourodě, což narušuje plynulost a věrohodnost příběhu. Přestože první díl ještě drží pozornost, pokračování postupně ztrácejí tempo i soudržnost. Pro čtenáře hledající promyšlenou a konzistentní sci‑fi trilogii může být série zklamáním.

Příliš dlouhý úvod, ale konec už byl jak se patří od podlahy. Za ten přidávám hvězdičku. Jenže je to přesně tak, jak píše jasonix. Vyčpělý styl, nepřehledné postavy, staromilská zápletka s podle mne nepromyšleným vědeckým pozadím (organismus na to všechno potřebuje veliké množství hmoty a energie) to prostě srazí dolů na pouhé 3 hvězdy mezi nejhorší povídky této vynikající sbírky. Globálně-politické postřehy jsou ale zajímavé, to zase ano. Staromilci a konzervy si mohou s klidem hvězdičku přidat.

Kyša se už (doufejme) přejedl kotlet a najednou napsal něco, co obstojí v kontextu skutečné literatury.Vedle skvělého a uvěřitelného příběhu si zaslouží ocenění především to, že se na česko-německé „stýkání a potýkání“ dívá bez sentimentu a nejede ani na módní sebemrskačské vlně, ani na narativu o dědičném německém hříchu.

Vysoká škola psaní dialogů, zejména těch „tarantinovských“, kde humor často vyplývá z faktu, že se ve vypjaté chvíli začnou probírat hovadiny, načež se bleskově přejde k brutálnímu násilí. Upírské přednášky o knedlících rulez. Vlkodlačice rulez. Epický magický souboj a jeho naprosto nečekané zakončení rulez na druhou.

Jenže když dáme stranou tohle, zbude co? Skoro nic. Příběh je naprosto primitivní quest z bodu A do bodu B. Zvraty tvoří jenom koloběh podrazů všech, předvídatelný komukoliv, kdo od autora už něco četl. Svět mohl být zajímavý (aneb, co by se stalo, kdyby Ježíš Kristus byla holka…), ale vlastně z něj nic nevidíme. Smrt jedné z hlavních postav je na efekt a zbytečná, stejně všichni začínají v hajzlu a končí v hajzlu, přeneseně i doslova. Čekal jsem „něco navíc“, a to tam prostě není. Takže silných 80%.

P.S.: Jestli tohle opravdu James Cameron zfilmuje a nevykuchá, tak ho ze současného USA budou hnát pochodněmi a vidlemi.

Na Durhamovu prvotinu jsem se zlákán propagací Arga poměrně těšil, výsledek ale skončil tak trochu na půl cesty. Jde o jakousi zvrácenou bajku, kdy skupina milovníků dětské knihy o údolí Winterset přijíždí na opuštěný ostrov, na kterém dřív žil již mrtvý autor jejich zbožňovaného opusu. Poměrně rychle se setkávají s mluvícími zvířaty, tito tvorové byly předlohou zmiňované knihy, a vše se svižně překlápí někam k survivor hororu, ve kterém jde hrdinům o holý život. I přes nepopiratelnou chytlavost příběhu jsem jen s obtížemí kousal některé chyby, z nichž část připisuji na vrub nezkušenému autorovi, nemalou porci ale bohužel nese na svých bedrech i překlad. K těm prvním patří způsob, kterým spolu lidští hrdinové mluví, tam nastává až trapno za člověka, který takové dialogy pustil na papír. Další kaňkou je nesmrtelnost hlavní trojice hrdinů, všechny ty bodance, zásahy a pády by nepřežil snad ani Chuck Norris. Jiné mínusy jdou za překladatelem – některé věty prostě nedávají smysl ani po opakovaném čtení, někde je zjevně použité nesmyslné slovo (Mark se rozběhl a zvedl své druhy, zatímco ve skutečnosti je evidentně předběhl, případně popohnal), vzhledem k porci šachových aluzí jsem též přesvědčen, že postava jménem Biskup měla být přeložena jako Střelec (anglický termín pro tuto figuru je bishop). Vrcholem jsou dlouhé úryvky z obdivovaného díla o údolí Winterset, které je bohužel ve verších – český překlad servíruje jakýsi podstročnik, který je tak nečitelný, že by si určitě davy fanoušků a kultovní oblibu nezískal. Přes všechny zmiňované neduhy má ale v sobě román jakési kouzlo a napětí, které čtenáře žene stále kupředu. Škoda jen, že po dočtení zbývá jemná pachuť nevyužité šance. Vůbec to není špatné, ale mohlo být o tolik lepší…

Audiokniha, posloucháno tak rok. První epidemická polovina vynikající a celkem svižná. Odbočky o postavách tomu i přes zdržování děje dodávaly potřebnou šťávu a přinesly i dost hodnotných informací a pohledů na to, jak se věci dělat mají nebo nemají a na život, vesmír a vůbec. Jenže druhá polovina… To má být asi nějaká variace na Pána prstenů, jenže bez onoho legendárního a mytického pozadí, bez toho, abyste se cítili jako v mýtu. Navíc konec je jakoby až moc rychlý, utnutý téměř deus ex machina. A ano, epilog už je zase tak, jak má být, ale má nespokojenost s druhou půlí byla značná. Psychologie postav pokulhává, příliš velkou roli najednou dostává náhoda. To, co mělo dřív velký vliv bezdůvodně jakoby není nebo slábne. Vypiplané postavy jsou občas beze smyslu odstraněny.
Prostě zklamání.

PS: Nějaký nebo nějaká RF musel(-a) Stephenovi něco ošklivého udělat.
PS 2: Jen úvod, ve kterém King obhajuje vydání doplněné o původně vypuštěné pasáže, je delší než mnohá kniha, nemluvě o tom, že plácání po zádech a opájení se vlastní výjimečností v něm bylo víc než bych byl ochoten za střízliva snášet. V opici ještě méně.

Audiokniha je načtena dobře, ale herec neumí anglicky, což je u Kinga, kde je reálií jako máku, poněkud srandovní. grýn rajvr nebo třeba vremont mne budou asi strašit ve snech. Musím ale říct, že jsem si vůči tomu nakonec vypěstoval odolnost a vlastně to i vítal, protože nebyla taková nuda.

Lepší, než jsem si zprvu myslel. Neff má nadání na zajímavé postavy a na velmi živé obrazy. A to mezi tím je taková road movie typu Percy Jackson, prostě potřebujeme sehnat X viteálů na různých strašlivých místech se strašlivými názvy (jako je Lichtenštejnsko nebo Řím…). Zásadně nedoporučuji lidem s trypofobií.

Ze dvou domácích příspěvků v antologii ten o fous lépe napsaný, ale slabší. Anglická jména – jak devadesátkovské! Povídka mluví o paralelních světech, a to skutečně bradburyovsky a melancholicky, ale nesmyslně. Nemá vlastně žádné vyústění. Postava Karlíka je podle mne deus ex machina až obludných rozměrů. Buď jsem to nepochopil, nebo to skutečně nedává smysl takovým způsobem, že mi to vadí. Samotné slušné psaní to nezachrání.

Umění smrti naplňuje standard povídek z této antologie – je příliš dlouhé. Popisuje společnost lidí daleké budoucnosti žijících na Zemi. Dělí se na ty, kteří svou mysl po každé smrti pomocí technologií stěhují stále do nových těl a na stálé, kteří si zvolili smrt jako konečnou stanici. Společnost je to patřičně odlišná od naší, přesto do ní Jablokov, jak to bývá časté, projektuje spíš otázky současného lidství – emoce, city, ubližování druhým, … Bude něco takového za stovky let v odlidštělé společnosti vůbec? Podle mne nebude, ale budiž, i některé mé oblíbené světy to mají stejně (Dilvermoon), tak nebudu ten jeho kritizovat. Povídka je dost snová, neujasněná. Přepíná pohledy bez varování a není vždy snadné se v ní zorientovat. Jsme zrovna v performance hlavního hrdiny, umělce smrti? Jsme v jeho životě? A v kterém jeho části? Kdo je vlastně kdo? Mluví pravdu nebo lže? Hodně otázek a málo odpovědí. Přímočarci, přistupujte k textu proto raději opatrně.