LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

O něco horší než první díl. Zejména konec je pak vyloženě slabý: „Neměla jsi jak tuto lest prohlédnout,“ konejší hlavní hrdinku její přátelé. Akorát že čtenář s aspoň půlkou mozku ji prohlédl okamžitě. A hlavní hrdinka není nutně nejbystřejší ze všech, ale není vůbec hloupá. A najednou zhloupne tak, aby… no aby se podařilo posunout děj tam, kde ho autorka chce mít.

Jinak se to celkem pěkně čte, byť je ještě o něco silněji cítit, že to píše dívka pro dívky.

Knížka sama je docela dobře napsaná. Ovšem ty SF povídky jsou slabota.

Nádherně podaný příběh odehrávající se v jakési alternativní Itálii v období renesance. Guy Gavriel Kay ve své knize vytvořil paralelní svět, který se s naším světem nemusí nutně překrývat. Už dva měsíce na obloze mají čtenáře upozornit, že se jedná o jiný svět. Přesto mě bavilo hledat a nacházet paralely s naším světem. Například mapa v knize poskytuje přibližný návod, co se týče zeměpisných reálií. Bischio by tedy v našem světě mohla být Siena (koňské dostihy). A Firenta by mohla představovat Florencii (it. Firenze), odvěkého rivala Sieny. V Seresse je možné vidět Benátky (město na vodě), v Rhodiu zase Řím (papežský stát) atd. Daleko důležitější než hledání paralel je však silný příběh Kayova románu, který by fungoval i bez tohoto základu renesanční Itálie 15. století. Naprosto mě uchvátil popis Palia (v knize se samozřejmě tento název nevyskytuje, hovoří se pouze o závodu koní) v jakési alternativní Sieně (zde město Bischio), kde spolu soupeří contrade, městské čtvrti. Popis těchto koňských dostihů působil neobyčejně živě a poutavě, navíc byl příběh související s tímto závodem nesmírně napínavý. V současnosti (ale už od roku 1657) závodí v Palio di Siena neosedlaní koně. V závodě v Bischiu hraje naopak sedlo koně důležitou roli. Přidělování koní do contrade losem bylo zavedeno až v roce 1676. V našem příběhu jsou jezdci losem přidělováni k jednotlivým čtvrtím a těmto čtvrtím opět losem jsou určeni koně. Kdyby se příběh odehrával v historii našeho světa, děj by byl zasazen do doby před těmito daty a pak by přiřazení koní losem nebylo možné. Ale Guy Gavriel Kay nepíše historický román, i když z historie poučeně čerpá užitečné informace pro svůj příběh. A dělá to opravdu mistrovsky. „Z minulosti můžeme získat zpátky jen část. A někdy to stačí…“

Legendární space opera, která se ke mně dostala až nyní, díky novému vydání od Arga. Musím říct, že svou pověst potvrdila, v rámci svého subžánru toto kosmické dobrodružství dostojí všem nárokům. Zajímavá kombinace vesmírné SF (nápaditý koncept zón) a jakési kvazi středověké fantasy (planeta Spárů) nese ve své protikladnosti dostatečný náboj, Vinge navíc píše opravdu zručně a na úrovni. Ano, nezažil jsem stejné strhující nadšení, jako když jsem se kdysi dávno ponořil do Reynoldsova Odhaleného vesmíru, na vině ale nejspíš bude těch víc než dvacet let, během kterých jsem se přeci jen čtenářsky posunul někam jinam. Ohni nad Hlubinou ale vlastně nemám co vytknout, hlásím spokojenost.

Názor AI:
Jako nápad a svět je to silné, ale jako povídka to má dost zásadní problémy.

Funguje dobře:

Má velké téma: odpovědnost stvořitele, jinakost, genocida, technický vývoj vs. morálka.

Dialogy jsou místy úderné a pamatuješ si je.

Postavy nejsou ploché, hlavně Metuzalém a Septimus mají jasné postoje.

Co ji sráží:

Je přemoudřelá – postavy spolu nemluví jako lidi, ale jako chodící manifesty. Často spíš vysvětlují autorovy myšlenky než aby přirozeně jednaly.

Emoce jsou spíš řečené než prožité: hodně se mluví o strachu, vině a odpovědnosti, ale málo se to ukazuje skrz činy a detaily.

Finále je efektní, ale trochu „přescriptované“ – každý má dlouhý monolog, všichni všechno chápou, všechno se vysvětlí. To ubírá sílu dramatu.

Svět je zajímavý, ale zahlcuje: pojmy, frakce a technologie se valí, aniž by měl čtenář čas si je opravdu zažít.

Takže: Není to blbá povídka ve smyslu „nemá co říct“. Má hodně co říct. Ale je to slabší povídka v tom, jak to říká – víc filozofuje než vypráví. Kdyby byla kratší, civilnější v dialozích a víc „ukazovala místo vysvětlovala“, mohla by fungovat mnohem líp.

Nedokázal jsem to dočíst. Autor je považován za jednoho ze tří nejlepších polských romantických básníků, ale když jeho díla porovnám s Máchou, tak je těch 20% vlastně moc.

Dosti špatně se to čte. Ovšem nepochopitelné pro m ne je, že toto autor mohl napsat a někdo to vydal v roce 1938, kdy bylo jasné, že Hitler má v Německu obrovskou podporu i mezi dělnictvem, které mělo být silou zabraňující válce.

Kniha, ve které silně převládá worldbuilding nad příběhem, akcí či psychologií postav. Extrémně zajímavé pojetí „spárů“, tedy oněch smečkových organismů žijících ve středověké společnosti, velmi zajímavé pojetí „kognitivních zón“ a jejich internetu (resp. v roce 1992 spíše BBS – něco jako dnešní Reddit či Okoun)… a pak vlastně dost triviální příběh s dosti zjednodušenými psychologiemi postav – zejména lord Břit je poněkud šestákový.

Paradoxně jsem román otevřel s přesvědčením, že jde o poslední knihu Jamese Rollinse, kterou si kdy přečtu. Asi jsem dospěl do fáze, kdy se má intelektuální bohyně pokusila chytit opratí a udělat ze mě vyspělého čtenáře. Jenže ouvej, Rollinsovu přímočarému a na nic si nehrajícímu akčnímu stylu vyprávění se tak snadno propadá. A když na mě vytáhnete nacisty, usilující o obnovení Třetí říše, zpravidla mě máte na lopatě dřív, než dítě řekne: „Praha-Brno-Paříž, Hitler patří za mříž.“
Na rozdíl od prvních svazků Sigma Force zde autor více pracuje s ústředními hrdiny, třebaže stále formou spektakulárního blockbasteru. Skupina se každopádně proměňuje a rozpadá na jednotlivé figury, z nichž každá má osobitý charakter, jenž vás něčím okouzlí. Také se upouští od potřeby pátrat v minulosti a odhalovat šokující fakta z historie toho kterého národa. A tak jediné, co dokážu vytknout, je skutečnost, že až moc dlouho trvá, než se scenérie ustálí a všechny rozehrané motivy konečně zapadnou na své místo.

Upřímně, mi to nesedlo. Oceňuji objektivní kvality, ale vlastně je to celé jenom takové nakoukání do autorčina světa. Chyběl mi příběh, dějový oblouk. Čtyři delší povídky, které vlastně všechny vyzní do ztracena a jsou spíše popisem atmosféry. Sdělení, které vytáhne z rukávu poslední povídka a snaží se ho prodat jako nějaké rámování, je zejména ve světle první povídky (která je chronologicky poslední) nepříliš přesvědčivé.

Sled po sobě následujících příběhů spojovaných pouze osobou hrdiny a (částečně) mnichy z Athosu. Mělo být dobrodružné a napínavě, ale nudné.

Platí to isté čo o prvom diele, ešte môžem pripomenúť množstvo vnútorných ilustrácii. Stále super.

Hildu mám rád v komixe aj ako televízny seriál. Bol som zvedavý ako dopadla beletrizácia a funguje to aj v písanej forme dokonale. Príbehovo to viac-menej presne kopíruje komix a Davies je zrejme vypísaným autorom. Dodáva príbehu tie drobné detaily, ktoré podtrhujú to, čo máme radi na Hildinom svete

Čítané s dcérou. Mením tag z fantasy na sci-fi. Knižka je vhodná cca od 8 rokov, má to hlavu aj pätu, je to dostatočne vtipné aj napínavé. Ilustrácie sú svojské ale vhodne dopĺňajú dej. Knihu môžte dať deťom bez obáv, taká kombinácia perníkovej chalúpky a epizódy ST:Enterprise – Terra Nova :)

Roberta Blocha miluju a jeho ucelená povídková kolekce je splněným snem. Navíc taková, která se týká mého oblíbeného mythosu. Realita bohužel ale zůstala trochu za očekáváním. Jedna věc je očividná ranost mnoha povídek, kde se mladý Bloch opravdu snaží o okatou poctu, místy až kopírku, svému idolu H.P Lovecraftovi, druhá je pak jeho charakteristický literární styl, který se k mythosu zkráta moc nehodí. Bloch má vyčištěný sloh s tahem na branku a tam kde je HP ve svých temných mlhách, nebo Smith v éterickém básnickém opojení, tam je on svým ostrým místy až reportážním výrazivem destruktor oné klasické temné a hutné atmosféry. Jeho styl psaní hodně připomíná Derletha. Postrádá Poeovskou klasicistní patinu a odkazuje na moderní autory půle 20. století. Tímhle žargonem čekáte psané Psycho a hromadu dalších šedesátkových hollywoodských pecek, ale ne HP klasiku. Jde rozhodně o lahůdku a ratitkově cennou sbírku. Do edice smrtihlava parádně sedne. Ale vzhledem k téměř nulovému zastoupení Blocha na české literární scéně je tahle sbírka jen doplněk pro fanšmejkry, které ale u nás Bloch nemůže mít, když tu nevychází. Mírné zklamání a to i přes to, že pár povídek tu má opravdu perfektní nápady a úplně jiný úhel pohledu na mythos.

Na mythos docela dost originální povídka, která umísťuje prastaré zlo do pozice boha kdesi v jihoamerickém pralese. Ten se pak řízením osudu dostane do karibiku. Je to krásná ukázka jak variabilní a funkční může mythos být mimo původní hranice Arkhamu a že aztécký i pirátský vibe ho může příjemně oživit. Stejně jako historické pozadí. Líbila se mi i práce s postavou vypravěče jehož charakter skončí trochu jinak než bývá u HP obvyklé. Totální paráda.

Veršíky nic moc, ale pseudovědecký rozbor je dobrý. Za nápad deset procent navíc.

Průměrný příběh. Není vysvětleno, proč by se měly klony chovat odlišně než originál, když klonovací technika je OK.

Super vyprávění chlapce, který zůstane uvězněný v domě svého strýce uprostřed hvozdů protkaných zlem z vesmíru. Tady už text opravdu připomíná to nejlepší z Lovecrafta i když je to podané modernějším a švahavějším stylem blízkým dejme tomu k Derlethovi. Ale jinak moc pěné.

Zajímavý experiment, kde vystupuje i sám velký HP. Jedná se o rozvinutí Lovecraftovy povídky, které je tu ale podané dost vyčištěným reportážním stylem což dost zabíjí atmosféru. Východisko textu se mi líbilo, jen to prostě nemám tu správnou temnou vibraci.

Povídka velmi nepřekvapivě o elixíru lásky. Kraťas který zaujme tím že absolutně nezaujme. Text je jen plácnutím do vody. O ničem a s pochybnou pointou, která padá do propasti těsně po posledním slově.

na můj vkus moc spletr a ta linka s AI hodně překombajnovaná. ale odvyprâvěné to nebylo špatně.

Neskutečně nablblý příběh, vyšperkovaný mizernou jazykovou a stylistickou úrovní a pocukrovaný odfláknutými korekturami. V CKČ nebo podobné soutěži by to skončilo bez bodu.

opět zajímavá směska ingrediencí, šumava, totáč, UFO, a dobrý příběh. do plných.

horory obvykle nečítám a tak podžánr „ďábel v lese“ mi nic neříkal. nicméně povídka je to dobrá, pojí nostalgii dětství s tajemstvím a děsem.

dobrý nápad, provedení nic moc. nemělo to mnoho ani z haška, ani z HPL. takový povídkový nemrcouch.

Hodně Lovecraftovská povídka, kde se tajemné vesmírné zlo dlouhou dobu pokouší o tělo i duši hlavní hrdinky. Průběh ani pointa mě ale nějak neoslnila. Je to statické a ne moc čtivé.

Trochu mě zklamalo, že jsme se nedočkali autorova pokračování Viktoriánské trilogie, ale vítám s radostí alespoň vydání této knihy. Jde o samostatný, ukončený příběh, takže odpůrci kupování sérií teď nemusí nesmyslně spekulovat a otálet s koupí. Velmi příjemné, nekomplikované počtení, byť ani o nečekané zvraty není nouze. Velmi dobře vybudovaná dobová atmosféra, odkazy na dobové reálie, dojde také na zmínku o seriálových Peaky Blinders. A dojde také samozřejmě na víly, elfy a skřítky. Nebo ne?…

„Časovky“ patří mezi mé oblíbené subžánry. Zpravidla se však v časových paradoxech trochu ztratím. Tahle kniha mého oblíbeného autora (moc díky, Planeto9 :-)) mi však těžkou hlavu nepřivodila. Skvěle jsem se bavil a knihu přečetl prakticky nadvakrát. Skvělé hlášky, vtipné narážky na dějinné události. Pobavila mě zmínka o seriálu Ztraceni, kdy v jiné časové linii se v poslední řadě všechno vysvětlí a uspokojivě uzavře… A třeba i Hitlerův konec v jedné časové linii jsem si vyslověně užil. A líbila se mi i nečekaná varianta domácího „mazlíčka“, co má rád drbání pod bradou podobně jako můj hafík. Pokud tedy nemusíte mít nutně vědecké výzvy a chcete se prostě dobře bavit, pak si určitě tuhle bohužel docela tenkou knihu pořiďte. I když náměty k přemýšlení tam najdete taky, pokud budete chtít.

Ballingrud se českým čtenářům představil jako autor výborných hororových povídek, nyní přichází s románem odehrávajícím se na Marsu. Nejde ovšem o žádnou hard SF, románový Mars je ozvěnou toho Bradburyho. Víceméně přímočarý dobrodružný příběh využívá westernovou poetiku, což alespoň na mě funguje, mám prvky tohoto žánru rád a zažrané pod kuží. Příběh kurážné dívky a honby za pomstou za příkoří spáchané na její rodině možná až překvapivě hladce odsýpá, čtenáře vtáhne a nepustí až do dojemného závěru. No a jelikož je to Ballingrud, nemůže chybět ani děsivá linka, která postupem času nabývá na síle. Moc příjemné, spíš odpočinkové čtení, jistě i přispěním překladu gnóma Němečka, Fobos se tentokrát trefil.

Hodně zdařilá klasická dobrodružná sci-fi. Ano, některé momenty působí dnešní optikou až komicky (kdekdo tam kouří jak cigán za pařezem, takže výprava ssebou veze i zásobu cigaret, v posádce je specialista – kuchař, navíc obézní…) a to, že prakticky z nulových prostředků do tří let vybudují bezmála jadernou elektrárnu, je hodně nadsazené. Na druhé straně na dobu vzniku je až nečekané, kolik prostoru tu mají vztahové záležitosti včetně toho, jak párečky obtížně hledají prostor pro nerušené dovádění. Čtivé dodnes.

Tajemný rituál vypravěčova společníka vede k jeho kolizi s vlastním stínem. Ačkoli předmluva povídky na Lovecrafta odkazuje, já ho v tom moc nevidím. A to je dobře. Blochův svižný styl psaní sedí k tomuhle příběhu skvěle. Dobrý text.

Do malého městečka přichází světaznalý občan, který ví přesně co malá společnost místních zemědělců potřebuje a co jí přebývá. Začne s výkupem drobných zbytností, což se ale později ukáže pro celé městečko jako smrtelná past. Kniha působí jako Kingův slabikář. Vše je na svém místě. Tématická zasazenost v běžné americké společnosti, reflexe toho nejhoršího v lidech, postupné prokreslení postav a pomalé utahování šroubů. Kdyby tohle napsal King na přelomu osmdesátých let, bude to jedna z jeho uznaných klasik. Takhle je to jen slepá ulička v biografii neznámé autorky, kterou zná jen pár nadšenců. Ale o to unikátnější a gurmánštější zážitek to je.

Trilogie se odehrává těsně před originální Dunou, takže pokud vás někdy zajímalo, čím si Leto Atreides vysloužil svoji „odměnu“ v podobě vládou nad Arrakis, zde to zjistíte. Nutno však podotknout, že trilogie je dost utahaná a plná vaty. Autoři sice do děje zapojují i dějové linky ze svých jiných sérií, ale vždy vám vše vysvětlí, abyste se neztráceli. Bohužel to však nestačí a zvlášť v druhém díle se tempo rychle vytratilo. A asi netřeba zmiňovat, že oba zmínění autoři mají zcela jiný styl než Frank Herbert a a je k tomu tak třeba přistupovat. Styl je přímočařejší a filmovější. Prakticky žádné filozofování. Takže pokud jste zatvrzelí fanoušci originální Herbertovy Duny, raději ruce pryč…

V době svého vydání to podle mne svojí koncepcí mezi českou produkcí působilo jako zjevení. Je to komplexní spaceopera s dobře vybudovaným světem. Příběh je zasazený na podivnou kolonii, uměle udržovanou zaostalou, prostředí je nebezpečné a jedovaté, lidé suroví a omezení. Kolonie a lidé v ní jsou jen figurky v jakési politické hře, kterou hraje lidské vedení s nějakou cizí rasou… Z pohledu hlavního hrdiny je politika ovšem dost nepodstatná, ten se hlavně snaží přežít. Příběh se vypráví převážně zdola z pohledu outsidera se kterým si osud zle zahrává. Osudy hlavního hrdiny jsou jedním z důvodů, proč se kniha nestala se legendou. Respektive způsob vyprávění. Je to v podstatě o mladíkovi, se kterým autor smýká napříč krajinou, jak zrovna potřebuje – teda oni to tak dělají všichni autoři, ale nejsou při tom tak okatí. Svět je komplexně a zajímavě vystavěn ale předání informací čtenáři je někdy trochu únavné, takže kniha chvílemi moc neodsýpá. Ovšem je to první česká spaceopera moderního střihu, kulturní památka a vůbec.

Vynikající téměř nežánrová kniha plná skvělých přirovnání, bonmotu, dialogů a šestákových mouder, sem tam popřena jinými šestákovými moudrý a fortifikována několika moudrý opravdovými. Oproti Shepardovým latinskoamerickým military povídkám je text civilnější a méně fantasmagorický, přesto i v něm dojde na lecjaký trip, popisy haluzových stavů a také nějaké to násilí a střílení. Ono je to vlastně celé o pozměněné realitě, kterou vhodné zacílené modlitby mění dle toho, o co jejich iniciátorům šlo. Wardlin Stuart, který modlitaci „objevil“ a přinesl na trh, tápe v tomto pozměněném světě a sám v sobě. Je to skvěle napsaný hrdina, kterému nejde nefandit a čtení jsem si i díky místy dost černému humoru a břitkým postřehům o lidech a Američanech obzvlášť hodně užil.
Překvapily mne samotné modlitby. U takto přízemní a oportunistické záležitostí bych čekal hodně jednoduché až říkankovité texty, tady šlo o čistokrevnou a místy i dost dlouhou (a IMHO záměrně ne moc dobrou) poesii. Také mne spíš iritoval směr, kterým autor text vedl. Sám bych šel spíš cestou satiry a komedie, on zamířil víc metafyzickým a existencionálním směrem. Já bych text postupem času zjednodušoval, Lucius jej spíš rozmělňoval, jakoby si úplně nebyl jist, jak s tak dobře rozjetým příběhem naložit. Nakonec nejsem nespokojen, ale první půle byla čtivější a lepší. I tak je to výborná kniha, a to i po věcné stránce (poznámky, přebal, samolepka, doslov, grafický vzhled). Od Gnomu parádní počin.

Kniha je zajímavá ve smyslu, že je jiná než psal dříve. Jde o scifi v budoucnosti ve stylu bratrů Strugackých. Rusové vyvinuli všemocné technologie, rozvážejí svoji ideoologii a pomáhají naivnímu mladíkovi, který si dokáže udělat z maličkého vodítka příběh a přitom zachránit celý svět…

Roztomile naivní až blboučká dětská knížka. Bodově nehodnotitelné.

nečekal jsem nic a dostal skvělý vánoční příběh se dvěma dosti neočekávatelnými hlavními aktéry s mnoha dalšími příběhy zabalenými v něj. rozjezd byl takový pomalý, ale pak už to frčelo. pointa je sice maličko předvídatelná, ale to autorovi odpustím za ten zbytek.

Skvěle napsaný příběh. Čtenář se baví, je to ovšem humor, ze kterého mrazí.