LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Země prohrála válku s emzáky z Titanu a na naší planetě pod Titánským dohledem žije sotva milion lidí.Někteří jsou obyčejní a někteří vlastní celá města, státy a právě ti hrají mezi sebou hru původem z titanu zvanou Blafák. Princip je jednoduchý, sází pozemky a mimo nich můžou ještě vyhrát novou manželku. Důvod je prostý…po válce se téměř nerodí děti a tak se zkoušejí různé kombinace párů pro zvýšení porodnosti. My sledujeme příběh Peta Gardena, který prohraje Barkley a chce ho od nejlepšího hráče Luckmana získat zpět..bohužel než se mu to podaří je Luckman zavražděn a začíná závod s časem, protože hrozí..... To už bych prozradil moc. Tahle kniha byť podle popisu to nevypadá, je místy klasická schizo Dickovka, obohacená o prvky detektivky. Každopádně patří k těm pochopitelnějším a ne tak náročným na čtení od Philipa.

Audee Walthers je pilot kapsle, provázející turisty po památkách a odírající je na kost, aby v nehostinnejch podmínkách přežil. Jestli nevyjde příští kšeft, tak mu selžou ledviny a může se jít zahrabat. Prodejem kopií Heechskejch artefaktů a provázením chudších turistů si na operaci nevydělá a tak čeká na nechutně prachatýho turistu, aby si nechutně drahou operaci moh dovolit a měl ještě peníze na přežití.

Venuše je vylíčena ve shodě s nejnovějšími poznatky počátku 70. let (žlutozelená obloha, síra a chlorid rtuťnatej v atmosféře, nadýchaný obláčky ze solnejch roztoků a některý z fluorovodíku, rychlost zvuku 5 000 km/h, 200 °C, tlak 20 000 mbar… – pro srovnání s realitou poslouží Wikipedie). Ve skutečnosti je na Venuši tlak přes 90 000 mbar (ekvivalent tlaku na Zemi v hloubce 1 km pod hladinou oceánu, atmosférickej tlak je na Zemi 1 000 mbar) a podle doslovu si nejsem jistej, jestli Pohl tlak přizpůsobil svým potřebám, aby se na povrchu vůbec mohlo něco odehrávat, nebo jestli to tak vědcům vycházelo. Kapsle díky dostatečnýmu vztlaku lítaj i bez křídel a jejich provoz je kvůli teplotě atmosféry pěkně drahej (Carnot spočítal výkon tepelnejch motorů jako 1 – teplota prostředí/teplota motoru).

Všechno zajímavý je překvapivě pod povrchem a od Heechů. Podzemí Venuše je provrtáno Heechskými tunely. Audee doufá, že narazí ně nějakej neotevřenej a najde tam neznámej artefakt, díky kterýmu by se z něj stal boháč. Za nějakejch 100 let se jich ale moc nenašlo…

Máme tu znovu městskou fantasy se starými hrdiny, ale tentokrát s postupně se měnící ústřední zápletkou, která bohužel pokulhává za zábavnou jízdou z prvního dílu. Vtipálkovy prupovídky nejsou tak břitké a vlkodlaci jsou spíš k pláči. Ač se autorce poměrně dobře podařilo vykreslit charaktery obou ústředních bratrů, a víme tak, co čekat od Kala i Nika, u postav vedlejších jakoby tápala, nebo spíše my čtenáři. Nepodařilo se mi najít si vztah k Vtipálkovi, Georgině ani Dobromile, a tudíž o ně nemám strach, nezáleží mi na tom, co se s nimi stane, což je vzhledem k zápletce problém. Kal a Niko jsou sice sympatičtí, ale jejich neustálé špičkování na dobrý román nestačí. A tak jako fanoušek žánru doufám, že se příště dočkáme originálnějšího příběhu, vtipu a akce, při které budeme hltat stránky.

Naozaj sa tato kniha cita velmi dobre. Stranky ubudali neuveritelnym tempom a aj ked by sa dal dej zhrnut par vetami, je to cele velmi ctive a putave. Hned na zaciatku som mal velmi silny pocit fandenia jednak flotile a jednak hlavnej postave Gearyho. Ano, kniha ma aj svoje nedostatky, ktore boli vyssie zmienene – semtam privela vlastnych myslienok, obav atd. hlavnej postavy a niekomu naozaj moze udriet do oci ‚plukovnice‘. Celkovo je to vsak velmi dobra military sci-fi (na urovni bojov flotil, cize necakajte ziadnu „pozemnu“ akciu), ktora potesi kazdeho fanusika tohto zanru.

Kniha má určitě blíž k pohádce než k fantasy, tak trochu ve mě vzbuzuje asociace s Čarodějem ze země Oz. Beagle je rozhodně Pan spisovatel, umí pomocí slov vytvořit malebnou krajinu a fantazie má na rozdávání. Chápu čtenáře, který čekal fantasy ve stylu Tolkiena, že je po dočtení knihy zklamán a snad se cítí i podveden. Ale za to nemůže autor, ten odvedl práci dobře, nýbrž nakladatel, který nezdůraznil českému čtenáři v anotaci, že jde sice o legendárně úspěšnou, ale přesto…knihu pro mládež. Tak jako Petr Pan, Alenka v říši divů či Hobit, a to, že si to rádi přečtou i dospělí na tom nic nemění. Nakonec, kdo se rád po x-té nepodívá v TV na Popelku či Pyšnou princeznu? :-D

Kromě řekněme propracovanějších sexuálních scén, Abercrombie s ničím výrazně novým nepřišel, jen oproti Prvnímu zákonu ještě přitvrdil. Kromě toho že je děj přímočarý, je také (nevím jak jinak to vyjádřit) surový. Během cesty hlavní hrdinky za pomstou si to nepěkně odnese skoro každý, kdo se na stránkách románu objeví. Objekty pomsty, spojenci a nejčastěji „náhodní kolemjdoucí.“ Nic co by se v literatuře už neobjevilo, ale Abercrombie to dotáhl do extrému. Stejně tak mě teď nenapadá jiný autor, který by tak bezostyšně (v kladném slova smyslu :o)) mazal rozdíl mezi hlavními postavami a jejich protivníky ve smyslu kladní/záporní. Nejspíš byste nechtěli potkat ani jedny ;-) Samotné vyústění příběhu je… Nedělá si z nás Joe trochu prdel? :o)

No, já hodnotím celkově kladně, ale stoprocentně spokojený nejsem. Chyběl mi humor z prvních dvou dílů PZ a vykouklo o něco víc bůžků ze stroje, než bych byl přešel bez povšimnutí.

Pana McDevitta jsem dosud neznal. Povídka není akční, ale velmi zaujala a příjemně pobavila.

tak jsem si po 11 letech knihu přečetl a stále si myslím, že josef pecinovský byl (a možná stále je, ale nic nového jsem od něj nečetl), jedním z našich nejlepších scifi povídkářů, který dokáže skloubit dobrý dobrodružný příběh, přijatelnou psychologickou prózu a nápaditou antiutopii. jeho příběhy se dají pořád číst a čas jim na kvalitě určitě neubral.

tedy na závěr jedna dlouhá, nudná povídka, jakási přeromantizovaná military, plná nezajímavých úvah a jiného tlachání. nic pro mě.

povídka mi připomněla lemův „deník nalezený ve vaně“, absurdní kolotoč úřednické zvůle, která může skončit až oficiálním popřením existence. pecinovský nabízí i něco víc, za tímhle světem se skrývají dva další, které hlavní hrdina, odsouzen k (ne)existenci postupně odhalí. pointa je povedená, byť nic obzvláště šokujícího originalitou.

Vlask shrnul nedostatky druhého pokračování Černých drahokamů velice výstižně, vlastně můžu podepsat každé slovo. Temný, drsný svět z první části vyměkl do skoro tuctové růžové knihovny se všemi symptomy i negativními důsledky – přesně takhle jsem se před čtením obával, že bude vypadat již díl první. Dodal bych ještě, že se naplnily i mé obavy ohledně přehnané síly postav. Autorka příliš přepálila schopnosti hlavní hrdinky, ze které se stává super čarodějka takové moci, proti které prakticky nelze bojovat. Psychologie většiny postav z prvního dílu je ohnutá a obávám se, že v závěrečné části ji bude nutné ohnout ještě mnohem víc, aby měl příběh aspoň nějakou hlavu a patu. Nejspíš si ji přečtu ze zvědavosti, svět i postavy, které autorka vytvořila mě stále zajímá, ale obávám se, že hodnocení půjde dolů ještě víc. Škoda nevyužitelného potenciálu.

Kniha je originální ve dvou aspektech. Tím prvním je svět, v tomto případě nikoliv středověký, ale jako vystřižený ze steampunku. Nicméně samotný steampunk dnes až tak originální není a tak je mnohem důležitější ta druhá věc. Tchaikovsky přišel s neotřelým nápadem propůjčit obyvatelům světa (pouze lidem, elfy apod. nehledejte) některé hmyzí vlastnosti, například Brouci jsou poněkud těžkopádní a vynikají v obchodu a řemeslnictví, Kudlanky jsou výteční bojovníci muže proti muži, atd. Počet ras je nemalý, narazíme ještě na Mravence, Vážky, Můry, Vosy (ty jsou důležité, jakožto hlavní záporáci), Motýli, Mouchy, padne zmínka o Včelách, Cvrčcích, dokonce i Slimácích (!!!). Jakkoli to zní bizarně, je to tak mazaně vymyšleno a podáno, že nebudete mít nejmenší problém tento fakt přijmout a s hlavními hrdiny (mimochodem velmi sympatickými) se ztotožníte velmi snadno. I přes svou originalitu je ale Impérium „jen“ poctivou dobrodružnou fantasy, plnou bitek, napětí i humoru… což je jen dobře. Autor má talent a kniha se i přes pomalejší rozjezd a občas trochu kostrbaté větné konstrukce čte jedna báseň. Pro fandy dobrodružné fantasy (jako jsem třeba já) je Impérium černé a zlaté povinností, pro ostatní dobrou volbou.

Oproti předchozímu dílu není kniha rozdělena do žádných částí a my si tak nemůžeme být jistí o čem každá kapitola bude. A je to jedině dobře. Ať už sledujeme dění v první válečné linii, intriky v politických kruzích nebo jen útržky rozhovorů různých osob, vždy je to podáno poutavě a nečekal jsem na pasáže, kdy se tam objeví ten a ten. Jsem spokojen především s několika velkými bitvami. Tentokrát se do toho pan Weber obul naplno a i když se jedná o bitvy s jasným výsledkem, otáčel jsem zvědavě stránky dál a dál. Jinak se především rozvíjí vše co bylo psáno již v předešlých dílech a na konci se dočkáme zdařilého cliffhangeru. Je až s podivem, že i devátý díl má stále vysokou úroveň.

Bajka o zvířatech, co mají uplně stejné problémy jako lidé. Nic nového, což? Tato je ale temná. Je o existenci v pohodlí, které zajišťuje civilizace. Je o osobním blouznění a šílenství z pohodlnosti. Je o démonu promiskuity. Je o vztazích. Je o životě na hraně, který je sakra podobný mnoha lidem okolo nás. O životě na první pohled spokojeném, spořádaném, normálním, funkčním, kde ale absurdno našeho bytí obchází okolo jako řvoucí lev, hledaje, koho by pohltilo. Text nikam nesměřuje, jen tak pomalu umírá. Jako my. Jako tučňáci.

Prvních 50–60 stran jsem trpěla jak moucha po nepřesném zásahu Biolitem a měla chuť knížku odložit a víc se k ní nevracet, tak děsivě ukecané to bylo. Dle mého názoru by Petr Heteša potřeboval editora – text by rázem mohl být o třetinu kratší, aniž by se ztratilo cokoliv podstatného… a ušetřily by se lesy. Všichni tady v komentářích zmiňují skvělé dialogy; to nikomu nevadilo, že rozhovor, co mohl být na půl stránky, se táhne přes dvě? A důvodem je neustálé opakování stejné informace, diskutující totiž imrvére demonstrují svou nechápavost a nedoslýchavost výrazy jako „Cože?“ „Si děláš prdel?“ „Prosím?“. Naštěstí při delší cestě autobusem bylo zábavnější číst než zírat z okna, tak jsem překonala hranici, kdy mě konečně začalo zajímat, co se v románu děje. Zápletka mi připomněla film „Případ Pelikán“, ve kterém studentka žurnalistiky svou školní prací „rozdráždila zmiji bosou nohou“ a musí prchat před bezpečnostními složkami. „Láska až za hrob“ není psána ich formou, popis děje je roztříštěn mezi větší množství postav – uvítala bych lepší prokreslení charakterů, dokonalou hlavní hrdinku nevyjímaje. Nehledě na jejich občasné hloupé chování a nepochopitelná opomenutí. Děj se odehrává v blízké budoucnosti, ale nebýt párkrát zmiňována stanice na Marsu, neměl by to čtenář jak poznat (připomíná to spíše nedávnou minulost, tak 10–12 let zpátky). Jinak řečeno: uvítala bych více kyberpunkoidní prostředí, pokročilejší techniku, tohle je spíš thriller než sci-fi. Ani samotné závěrečné rozuzlení zápletky mě docela neuspokojilo: jedna věc je mít teorii a druhá brát ji bez jediného pořádného důkazu za nezpochybnitelnou realitu. Konec nekonec vyloženě volá po pokračování. Samá kritika, co? Přesto jsem ráda, že jsem knížku neodložila a prokousala se až do finále. Heteša umí psát svižně a zajímavě, jen by to chtělo nekompromisnější redakci, co by škrtala zbytečnosti. Lehký nadprůměr v odpočinkové literatuře. 64%

Dvě třetiny povídky se vlastně nic moc neděje, prožíváme s bezejmenným ajťákem jeho všední dny, sledujeme nástup do nové práce i pomalé sbližování s kolegy. Normální mainstream. No jo, ale my přece víme, že je to horor, no ne? Takže hledáme nějaké náznaky, kam by se to mohlo vydat, kde se protrhnou hráze sadismu, násilí, kde se objeví nějaká zrůda, ať už šupinatá a slizká nebo jenom slizká. A ono nic. No, skoro nic. Skoro vůbec nic. V poslední třetině ale příběh nabere obrátky a v poslední čtvrtině má už rychlost Usaina Bolta a jen tak se od něj neodtrhnete. Konec se dá odhadnout, ale když si nebudete zaměstnávat hlavičku přemýšlením, jak by to mohlo dopadnout, budete asi docela překvapeni. Mile, velmi mile překvapeni.

S hodnocením jsem váhal. Je to výborné, ale není to uplně varlatarvoucí. Takže 9/10? Jenže pak jsem připočítal jako bonus (nezamýšlené) úsměvně nostalgické zmíňky o počítačové technice (tehdy samozřejmě high tech!), o počátcích internetu a běžného síťového rozhraní v kanclech, no a hodnocení je proto takové, jaké vidíte.

EDIT 22: Přece jen musím o trochu snížit. Technické zázemí už působí vyloženě archaicky a mladým musí připadat jak z doby kamenné. Také to, co vyvolávalo emoce ohledně etiky internetu v roce 1995 je nyní již pokryté tak silnou vrstvou hroší kůže, kterou jsme si vůči obsahu sítě vypěstovali, že prostě nemůže mít takovou razanci. Škoda.

a máme tu další modelovou společnost, která řízenou likvidací svých členů buduje stabilitu. v této povídce je „dehumanizuje“ po dosažení kritické hodnoty tzv. indexu vitality. hlavním hrdinou je v zásadě soběstačný farmář, který jednoho dne zjistí, že je na odpis. pecinovský s notnou dávnou sarkazmu a cynizmu konfrontuje sobeckou a direktivní společnost se svobodomyslným a nezávislým přístupem k životu. pointa je silná a až děsivě logická.

Kniha nemá nijak strhující děj, spíš jen tak volně plyne, ani fantastický prvek nehraje v ději podstatnou roli, ale přesto je to velmi příjemné počtení. Jde o sledování osudú několika lidí jedné všední japonské noci, ale sledování kořeněné dobrými dialogy i dobře vykreslenými charaktery.

protože jsem četl weissův „dům o tisíci patrech“, jsem zklamán. příběh sám je ze 2/3 dobře napsanou, ale nenápaditou variací na jednu z linií příběhu weissova románu (lety ke hvězdám) a zbylá třetina je k uzoufání nudná a přespříliš mravoličná báchorka o konci lidské civilizace. jak říkám, zklamání.

opět tu máme „úchylárnu“, tentokrát ve formě loterie s výhrou legální vraždy vybrané osoby. a nebyl by to pecinovský, aby nám to neokořenil dobře gradovaným napětím, trochou rozboru manželství ještě po deseti letech a zákeřným manipulativním státním systémem. velmi dobré.

Souhlasím se shpinou a ještě více s Hyperionem. Přestože se jedná o detektivku, která časem přechází až někam do špionážního thrilleru, tím hlavním je zde „exotické“ prostředí čistě židovského městečka Sitka kdesi na Aljašce a výborně vykreslené charaktery postavy. Detektivka je to temná, taková, kterou máte chuť číst večer, ve svém oblíbeném čtecím křesle u hřejícího krbu, když za okny zuří bouřka. Při čtení si navíc máte chuť dát kávu a doutník, nebo aspoň cigaretu, i když kávu normálně nepijete a nekouříte vůbec.

Židovské prostředí, ve kterém se kniha odehrává, se mi velmi líbilo, i když u jidiš výrazů jsem chvílemi tápal a prvních pár desítek stran jsem měl problém se všemi těmi židovsko-německými jmény. Když si na to ale zvyknete, už si budete jen užívat.

Obrovské klady této knihy jsou popisy a jazyk. Květnaté popisy s perfektními přirovnáními jsou prošpikovány drsnou mluvou a nečekanými vtipy.

Pro mne první kniha od Chabona a rozhodně potěšila.

skvělá povídka o boji za svobodu, taková trapně realistická. co převáží, touha po kariéře (obdivovaného poskoka) nebo touha po (náročné) svobodě? autor zajisté čerpal z mnohých zkušeností života v totalitní společnosti a zúročil je na výbornou. dilema hlavního hrdiny je popsáno přesvědčivě a vyústění je takovým standardním pecinovského pohledem na lidstvo, moc nám nevěří. a kdo by věřil?

Nebylo to špatné, nicméně nepříliš objevné. Líbil se mi překlad, včetně vlastních jmen.

Zajímavé, ale nedotažené. Nebo jsem to nepochopil. Nebo oboje. Je to zasazeno do viktoriánské doby a okořeněné trochou homoerotiky, ezoteriky, životní filosofie a alchymie, ovšem pouze skrze její produkt. Jeden velmi speciální produkt.

Tato povídka trpí, jako mnoho jiných alternativně-historických, tím, že nedokáži vychutnat její nuance. Nemám totiž páru, o čem se tam přesně píše, nejsem historik. Ani Google nedal na první nástřel nějaké jasnější odpovědi. A dohledávat si fakta k tomu, aby mi docvaklo, kde autorka vytvořila tu geniální odchylku, to se mi prostě nechce. Pokud by vůbec byla k nalezení. Za přečtení povídka ale stojí, i když slast z ní nemůže být dokonalá.

Díl ve znamení vlkodlaků. Sice jen první půlka, ale i tak tu hrají podstatnou roli. Objeví se tu i něco málo nových stvůr, ale to bylo pro mě dost málo (žádná mytologie, jen maso na odstřel). Sice jsem tento díl proletěl skoro na jeden zátah, ale ve výsledku jsem se občas nudil. Bratrský tým totiž opět působil nezastavitelně. I když se autorka snažila a zraněními nešetřila, tak se pořád nebylo o koho bát.

autor si ukousl velesousto a nějak se mu dále v puse zvětšilo. sice ho nakonec požvýkal, ale drhlo pak v krku a tížilo v žaludku. základní námět je dobrý – modelový případ časového zločinu. jenže zpracování už není tak dobré. spousta zbytečného tlachání a kulisy jsou příliš samoúčelné. pořád jde o velmi zajímavý nápad, nicméně jako povídka je to slabší.

dobrá dobrodružná sci-fi. obsahuje klasickou pecinovského „úchylku“, podivný právní systém, který umožňuje nějaký druh ponižování či honu na lidi. v tomto případě jde o honičku postiženého s „lasem“. kombinuje akční dobrodružství, kritiku kapitalizmu (kombinace honu na lidi a komerce – kdo vyhlásí hon má komerční/reklamní výhody) a bulvarity médií. děj je svižný, nápaditý a konec je mírně pointoidní ;) – čtenář cítí satisfakci, že zloduch byl potrestán a poctivý člověk jej porazil vtipně a elegantně. nelze přehlédnout, že logika kulhá (laso je technologicky příliš dokonalé), ale vnitřní logika tím příliš narušena není; v zásadě to na příběh vliv nemá, jde o kulisu, která jen navozuje podmínky hry. z mého pohledu typicky česká klasika chytrého, dobrodružného sci-fi žánru.

Peter S. Beagle pro mne byl vysmívaný autor. Jeho Poslední jednorožec, který u nás vyšel v době mé pokročilé puberty, jsem měl za červenoknihovnovou fantasy pro trapáky, co nerozumí umění (aniž bych o té knize ovšem cokoliv věděl nebo ji dokonce četl, k odsudku mi stačil název a obálka – jak typické). Po mnoha letech jsem v F&SF magazínu četl překrásná Dvě srdce a pochopil jsem. Nyní, po přečtení této nádherné nádherné nádherné povídky jsem celý jeho a asi si budu muset koupit Posledního jednorožce. Přemýšlím, kterou povídku vyřadit z TOP10......­.odnesli to Ztracení chlapci od Carda.
EDIT 22: Při druhém čtení to sice už není taková bomba, ale emoce ve mně vzbudila spolehlivě a autorovo ve všech smyslech slova krásné a fundované psaní podpořené precizním Michaelovým překladem funguje stále stejně odzbrojujícím způsobem, proto nemám důvod na svém hodnocení cokoliv měnit.

(hodnotím Hra o trůny 1 i 2, protože to je jedna jediná kniha) Po několika letech jsem se rozhodl s blížícím se seriálem HBO přečíst si znovu tuto úžasnou sérii. Řekl jsem si: přečtu si pouze první knihu, abych si více užil první řadu seriálu. Jak naivní myšlenka. Dočetl jsem Hru o trůny a už se nemůžu dočkat až se ponořím do Střetu králů. George Martin je úžasný vypravěč a jeho postavy žijí skutečným životem. Příběh sledujeme z pohledu několika vybraných postav (každá kapitola jiná postava), takže si čtenář může udělat lepší obrázek o celkovém dění. Tento styl vyprávění je poněkud nezvyklý a je to příjemné zpestření. Nic není černobílé, každá postava má pro své jednání motivy a co se může někomu zdát jako zlé, přijde jinému jako dobré. Kniha se může zdát z počátku až příliš stručná, napsaná ve velice úsporném stylu. Ovšem jenom ze začátku, jako by se George Martin ještě necítil v nově vytvořeném světě zcela jistý. Jak příběh pokračuje a seznámíme se blíže s hlavními aktéry, využívá Martin své spisovatelské umění naplno a nezbývá než otáčet nedočkavě stránku za stránkou. Příběh začíná poměrně nevinně: na sever přijíždí král Robert Baratheon, aby Lorda Starka, přítele z mládí, jmenoval svým pobočníkem. Lord Stark se spolu s králem vydává do hlavního města, kde se zamotává do soukolí intrik. Království hrozí nepokoje, na severu za Zdí se probouzí prastaré Zlo a k moci se chce vrátit rod Targaryenů, svržený králem Robertem. Píseň ledu a ohně je vskutku mistrovské dílo a zatím jsem nenalezl sérii, která by se jí dokázala rovnat (s výjimkou Pána prstenů). Martin nás vtáhne do středověkého světa plného cti, lásky, přátelství, ale i zrady, nenávisti a intrik. Pokud očekáváte mocné čaroděje, desítky rozličných ras, hromady draků a dalších různých bestií, budete zklamáni – Martin využívá magických a fantastických motivů jen tolik, kolik je opravdu nezbytně nutné. Ačkoliv se jeho svět nehemží trpaslíky, elfy, magickými artefakty a nepřemožitelnými hrdiny, je plný tajemství, mystiky a má velice bohatou mytologii, která se s průběhem série pomalu probouzí k životu.

Zajímavá psychologická variace na téma ovládání lidí parazitickými šmejdy z vesmíru. Hlavní hrdina několikrát zjistí, že se zbláznil, a střídá to stavy, kdy věří, že tu několik lidí ovládají mimozemšťané, plánující invazi. Po padesáti letech od napsání působí Charbonneaův popis Marsu s kanály a primitivním životem poněkud zastarale, ale zaobírá se jím jen okrajově. Zaměřil se především na slušnou rozpolcenost hlavního hrdiny, kterej podle všech příznaků a neúprosných faktů trpí těžkou schizofrenií. Nebo vážně slyší myšlenky vetřelců a Země je s blížícím se druhým letem na Mars v ohrožení?

Velmi dobré počtení, jen je třeba být připraven na vstup do světa kde nezbývá místo pro radost, pro hezké věci a optimismus. Je to české město obsazené vítězným Německem, které si však samo se sebou neumí poradit a tak trochu naplňuje skutečnost z francouzské revoluce o tom, že revoluce požírají své děti. I zde se poválečné Německo neumí vrátit do běžných kolejí a zemi vládne podivná diktatura vyšetřující válečná zvěrstva. Do toho poněmčení Češi, kteří neví čí jsou a na které straně vlastně stojí. Velmi dobrý byl i motiv transportů na východ, o kterých se šíří nejasné šeptandy a nikdo vlastně neví co od nich čekat. Ani čtenář se to nedozví. Moc dobré.

Kvalitní četba. Jak píše BorgDog, autorovi se povedlo propojení SF a náboženství. Hard SF téma je bezchybné, na dnešní dobu už bohužel neobjevné. Čas prostě povídku poškodil, pointa už není příliš překvapivá. I tak ale velmi příjemné a hutné počtení.

Na tuhle knihu jsem četl jenom ódy, takže jsem byl moc zvědavý, jaké to bude. Autor mě za začátku nehorázně štval svým tempem vyprávění, které se táhlo jako med a myslím si, že svižnější by se k tomu hodilo víc. Nicméně jsem ustál a knihu dočetl. Glukhovskymu se podařilo vytvořit zcela realistický a uvěřitelný svět a na můj vkus i originální a zaplnit ho spoustou živoucích figur. Jenže na druhé straně je to pořád o tom, že jsou lidé špatní a že když se jim dostane do ruky vyspělá technologie nadělá to obrovskou paseku. Hlavní postava mi přišla taky celkem nezajímavá – jasně, není to žádný Superman, Rambo a další klasika na které jsme zvyklí, ale jako hrdinu si představuji někoho lepšího než obyčejného cucáka, byť s duchem dobrodruha. Prostě kdyby mě tentokrát ke knize táhl samotný svět nikoliv hrdina. Taky mě tak hodně štvalo to schéma, jak hrdina někoho potká a po kapitole se s tím dotyčným rozloučí nebo dotyčný umře. Možná kdyby tomu tak 100 stran autor ubral, mohlo to být ve výsledku mnohem lepší. I přes uvedené výtky jsem ale i tak spokojený, ačkoliv podruhé už bych to nečetl. Jen doufám, že autor nenapíše pokračování, čímž by to asi totálně zazdil.

Knihy Jarosława Grzędowicza mám veľmi rád. Obsahujú také… podivno, atmosféru a útočia na city svojimi podivnými obrazmi. A inak tomu nie je ani u Popola a prachu. Hrdina príbehu je cvok. Sám o sebe to prehlasuje, však je podľa papierov vyliečený schizofrenik. Vedie obyčajný život univerzitného profesora etnológa, ktorý si môže dovoliť cestovanie po svete a spoznávanie iných kultúr vďaka majetku nazhromaždeného z obolov – okrem iného je náš nemenovaný cvok tiež prievozníkom v Pomedzí, ríši Polosna, trhline medzi svetmi živých a mŕtvych. Prosím Vás, nečakajte však podľa – vydarenej – obálky a predošlého odstavca žiaden splatter ako od Kulhánka či Kopřivu! Definovať a popísať Popel a prach je veľmi ťažké (už len tento fakt by vás mal presvedčiť o prečítaní si tejto knihy), najjednoduchšie bude spomenúť najsilnejšie pocity, aké vo mne vyvolával – smútok a melanchóliu (žiadna emocionálnu labilitu či vyhrotenú depresiu). Svet, ktorý je tvorený popolom a prachom, je natoľko dobre popísaný, aby ste si ho vedeli živo (resp. mŕtvo) predstaviť, na druhej strane je však v príbehu mnoho neistého, nejasného, nedefinovateľného a neurčitého. V iných príbehoch ma nejasnosť štve, v tomto prípade však nebola na obtiaž – bral som to ako základ vytvorenej reality – a dokonca som v záverečnej kapitole, kde dôjde na objasnenia, pociťoval drobnú nespokojnosť. Grzędowicz na mňa zapôsobil nielen pocitovo, ale aj myšlienkovo a obrazne (stretnutie s podivným mníchom na zvonici v Polosne mi vyvolalo obrovské zimomriavky a videl som ho, akoby som tam bol). Aby som to nejako zhrnul – Wright vzal podobnú tému (inej/„snovej“ reality) rozprávkovým pohľadom, Nolan zas v Inception ohromil audiovizuálnym divadlom a Grzędowicz vytvoril skutočne/-é snové neskutočno. Takáto kniha sa neobjaví často, kniha, ktorá ma rozhodila podobne ako pred rokom Pandemonium, kniha o ktorej uvažujem, že sa do nej pustím hneď odznova a ktorá sa náladovo do týchto jesenných (dušičkových) dní hodí dokonale.

Snící drahokamy jsou příběhem o zvlášním malém chlapci, který uteče v 8mi letech od adoptivních rodičů a přidá se k podivné cirkusové společnosti. U cirkusáků se ho ujme zakrslá trpaslice Zena, která ihned zjistí, že Horty není jen obyčejný chlapec.. Příběh vrcholí až k očekávanému střetu Hortyho s lidozřoutem, který celé roky pátrá po po prostředníkovi, který by mu objasnil vše o snících drahokamech, které jsou ve skutečnosti skrytou formou mimozemského života na Zemi.

Z textu je cítit autorův smysl pro poetičnost a pochopení lidí, kteří se ocitají na okraji společnosti. Také nevím zda bych tento román zařadil do série Mistrovská díla SF, musím ale říci, že svoje kouzlo má, myšlenku také a napsán je kvalitně.

Lidskost se neměří tím, jak kdo vypadá, ale skrývá se uvnitř každého z nás.

Kvalitní povídka, zajímavý svět. Jemu podobné – svět magie s technickými hračkami „z doby předchozí“ – se vždy líbili. Požaduji další povídky z tohoto světa!! ;) – ať se dozvím jak a z čeho vznikl. Domněnky hlavního hrdiny z konce povídky mě neuspokojily. Rád bych si přečet, jak moc jej autorka má propracovaný.

Drobná výtka letí k jedné části, celá stránka věnována daleké cestě byla pro mě tak nudná, ze jsem ji po pár větách přeskočil. No nakonec jsem se přemluvil a přečet ji – z důvodu, zda tam není něco podstatného – a není. Je to jen takové „onanování“ se slovy/emocemi. Ale i kdyby tam nebyla, na plný počet hvězd by to nestačilo.

Nádherná knížečka. U srdce zahřeje, poučí a hlavně se zalíbí. Souhlasím – jestli kdy budu něco předčítat svým potomkům, bude to právě Malý Princ. 82%

Midori Snyder je stálice ve výběrech Terri Windlingové. Král vran je asi nejvíce bajka, protože zde vystupují vrány v lidské podobě a příběh je poučný. Je o lásce dvou nesouměřitelných tvorů, o mluvení, tichu a hudbě. Při prvním čtení jsem jej hodnotil výše, ale při druhém mi jeho poetika hudby, ticha, lásky a přírody už tolik neučarovala.

je to o lidech?

Tato kniha je až moc prázdná…