LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Bezkonkurenční týnovský jazyk, který jsem si okamžitě oblíbil, určitě více než méně pomohl k proslavení této knihy. Čiré zlo, zvrhlé a nelidské činy jako by se nezdály v podání sympatického hlavního hrdiny špatné, jak jsou ve skutečnosti(čistě můj názor). I přesto vše, co Alex dělá a jak smýšlí, jsem jej měl potřebu trochu litovat. Jeho uvažování se nepodařilo vymítit žádnou vědeckou metodou, nýbrž časem si vše uvědomí sám. Mimochodem filmec od Kubricka je taktéž jedinečný.

Nejprve mne nažhavil chvalozpěv Windlingové v úvodním medailonku, poté mne povídka eroticky nažhavila ještě víc, ale celkově spíš schladila, abych se nakonec přece jen rozhořel plamenem náklonnosti. Závěrečné rozhoření se celé vlastně událo náhodou, nebo spíš díky Legii. Povídku totiž komentuji až po víc než týdnu a tak jsem si ji pro připomenutí krátce prolistoval a ejhle, objevil jsem v ní něco, co mi před tím uniklo. A už jsem doutnal.

Vlastně nevím, co víc o ní napsat. Chce to si ji přečíst, protože popsat ji by mohlo vydat na delší text než povídka samotná. Snad jen heslovitě. Mělo by to být fantasy, ale je to vlastně SF, protože se zde objevuje cestování v čase. Není to ale nosný motiv, spíš taková třešnička na dortu. Je zde velice dobře napsaná atmosferická eroticko-hororová pasáž, je zde večeře v čínské restauraci, je zde požár. Aha, proto nakonec asi hořím i já. Nějak jsem chytl. Asi si budu muset povídku přečíst znovu, protože čím víc o ní píšu, tím víc mám pocit, že opravdu stojí za to.

Velice zvláštní povídka, úzce zaměřená na „náročné“ čtenářstvo. Jde o mozaiku textů od různých obyvatel fiktivního (?) města, které je nositelem jednoho ze dvou fantastického prvku povídky – nespočívá totiž vždy na stejném místě. Gró povídky jsou úvahy o štěstí, životě, naplnění a podobných věcech, které si ale musíte trochu poskládat, protože ne každý z „pisatelů“ vidí všechno. Je podobná předchozímu Bradfieldovu textu o tučňácích, protože její zaměření je na člověka, jeho životní pouť, potkávání se s dalšími poutníky, na jeho touhy, strachy, na to, co jej utváří. A taky na marnost všeho plachtění.

Technická: Googlil jsem, jestli je ve státě Oregon nějaké město Ether a nemohu ho nalézt. Mám ale i tak podezření, že paní Ursulu prostě jen zaujal dvojsmysl zkratky Oregonu a Ether je symbol těkavosti. Jde tedy vlastně o slovní hříčku, která se vymkla kontrole a narostla do rozměrů novely. Jen je škoda, že hříčku nepochopila překladatelka, které také ušlo, že horský lev je puma. Jinak si ale s obtížným textem poradila statečně.

Tak tomu říkám kočkopes i s dortem. Nejprve Amazonie, pak Afrika, Kristus a nakonec vesmír. Nejprve horror a pak sci-fi jak za normalizace ze 70-tých let. Jasně cítím, jak autor vlastně netušil co bude sát a kom ho psaní dovede. Hodně slabé.

Poviedka mi pripadala taka nemastna neslana. Popis sveta po davnej apokalypse, ktory pozvolne objavuje dalsie a dalsie zabudnute technologie je velmi dobry. Co sa deja poviedky tyka, jedna sa o hracku s paralelnymi svetmi. Nie je to vylozene zle, ibaze som cakal vacsi narez. PS Pobavil odkaz na legendarnu PC hru DOOM :)

V podstate nie je co hodnotit, kratucky par strankovy uvod do sveta, kde sa odohrava tato kniha. Ide o pasaz, kde dvaja partaci najmu tretieho :)

V podstatě průměr, který z mého pohledu před hodnocením 50% zachraňuje přece jenom o něco svižnější a zajímavější závěrečná část, kde dojde ke konečnému zúčtování s protivníky. Hlavní problém knihy vidím v tom, že to je do značné míry kopie zaklínačky Loty, avšak s méně sympatickou upíří hrdinkou žijící v Praze na počátku 21. století. Díky tomu, že upíři a jiná monstra před lidmi svou existenci skrývají, příběh je po většinu času méně akční než je tomu v případě Loty, a více zaměřený na dektektivní pátrání. Samotná zápletka mi ale přijde poměrně slabá, většina postav působí poměrně nesympatickým dojmem a pokud jde o prostředí, v němž se příběh odehrává, mám pocit, že se z jeho zasazení do Prahy mohlo vytěžit mnohem více. Celkově mne autorka naprosto nepřesvědčila, že tato její série stojí za četbu (natož za koupi), a dalším dílům se pravděpodobně vyh­nu.

Trochu mi to připomnělo Nonstop od Briana Aldisse. Myslím, že námět se dal ještě více rozpracovat.

Příběh Sparty pokračuje a tentokrát se dozvídáme něco více o Svobodném Duchu, o co jim jde, kdo jsou vlastně zač, a co mají v plánu. I Sparta prochází znatelnými změnami, především v názorech a postojích.

Preuss v pátém díle značně upustil od akčnosti příběhu a zaměřil se spíš na popis nových objevů na měsíci Almathee. A objevy to byly ne nezajímavé, z Clarkovy povídky Jupiter V sice moc nezbylo, ale i tak z děje vyplývalo, že se pomalu blížíme k zásadnímu odhalení, které si autor nechává do posledního dílu.

Naprosto netuším proč je kniha rozdělena na dvě části Tahle má slabých 300 stránek a díl následující ubohých 280! Dohromady by to byla pěkná odpočinková kniha, takhle je to rozpůlený kus skládačky. Příběh je jako vždy neoriginální. Feist nám opět nabízí pohled na nového hrdinu a partu starých známých. Bohužel jsou všichni podobní těm předchozím a nevidím v nich rozdíl. Když připočtete, že kniha nemá konec tak tomu nemůžu dát ani těch průměrných 50%. Co se mi na knize hodně líbilo, byla absence panoše Jamese a celkově tam chyběl nějaký všeuměl, který by každému dával rady.

Poslední díl šesti dílné série nám volně navazující předchozí díly pěkně zakončil. Spojil všechny nitky, které předchozí příběhy natáhly a uzavřel je do jednoho celku. Podle počtu hodnocení (doteď hodnotili tři lidé včetně mě) moc lidí nedočetlo až sem, což je asi škoda, protože v podstatě přišli o to hlavní, konec. Možná už je nebavily předchozí díly, které možná byly trochu slabší, ale tady se Paulovi Preussovi podařilo vrátit se do formy, kterou měl na začátku.

Kniha je hezká psychologická sonda do mozku muže, který se dověděl od kartářky, že jednoho dne zabije člověka. Informace, nad kterou by skoro každý mávl rukou, Arturovi obrátí život naruby. Upne se k té myšlence natolik, že mu nedá spát a on se nakonec rozhodne, že aby se jí zbavil, musí ji realizovat… Ale záhy zjišťuje, že ono to nebude tak snadné. Nápad dobrý, ale opět body dolů za popis tehdejší společnosti, takže pokud vám to nevadí, přidejte si k mému hodnocení další hvězdičku.

Musím říct, že jsem se opravdu dobře pobavil. Některé hlášky jsou nezapomenutelné. A očividně se bavil i pan překladatel, který přispěl vtipnými poznámkami. Kniha je docela tlustá, ale nenudila ani chvilku.

První dva díly série se mi velice líbily, ale třetí díl mě trochu děsil svou délkou. Z předchozích zkušeností se dalo předpokládat, že Eliáš bude opět v cizím/nepřá­telském prostředí řešit neřešitelný případ neboli kniha bude napsaná stejným stylem jako předchozí dvě. Pod rozsahem tohoto románu jsem si představovala spoustu odboček od hlavního děje a rozsáhlé popisy čehokoliv. Naštěstí se moje obavy nevyplnily. Sice rozjezd do děje byl hodně pozvolný, ale když se Eliáš konečně dostal na Auroru, děj se nezastavil až do poslední stránky. A pro mě osobně byla tato knížka ještě o chlup lepší než předchozí dvě.

38 povídek různé kvality je rozděleno přibližně tematicky do tří částí. V každé se najdou vynikající povídky, ale také takové, po jejichž přečtení si řeknete, a co jako? Důležité je, že těch vynikajících a minimálně dobrých je převaha. Především první část Hrůza a běs obsahuje povídky jako Malých vrah nebo Kostra, které překvapí hlavně koncem. Prostřední část je asi nejslabší, protože spousta povídek je pouze odvyprávěna jako příběh, na jehož pozadí se nic moc důležitého neodehrálo a chybí mu větší hloubka. Přesto kniha jako celek dostává 100% hodnocení, protože kladné pocity zastiňují těch několik zklamání.

Vzhledem k tomu, že v tomto díle je Enterprise v dezolátním stavu a taktak letí od samého začátku, žádné akce se moc nedočkáme. První půlka knížky je čistě dialogová/filo­zofická, v druhé půlce už se začně konečne něco dít. Jedinou výraznou postavou je tu (samozřejmě) Kirk a jeho protivnice Lorelei, ale na ostatní známé postavy se tu moc nedostalo. Dokonce i Spock se tam mihne jen příležitostně. Ale přesto děj docela postupuje. První část je takový rozjezd k druhé, která je odvyprávěná svižnějším tempem.

Ten klišoidní námět Abercrombie zabalil do slušivého thrillerového hávu a opatřil ho spoustou čtivosti. Čtenář se tak už na první stránce dostává do velice čtivé pasti, jenže z ní postupně vylézá. Je to hlavně způsobeno posledními 150 stránkami, které se mi tam zdály navíc a myslím, že by se to bez nich klidně obešlo. Jinak mi to připomnělo Piráty z Karibiku 3 – každý tu totiž podvádí každého a než se čtenář naděje přeskočí postava několikrát z jedné strany na druhou. Sarkasmus a ironie se tu taky vyskytuje, ale rozhodně nepřetéká z pekáče jako těsto z plechu (pravda, scéna z banky je fakt super) Bohužel ani postavy mi nepřišly nikterak ohromující – samotná hlavní hrdinka mi přišla nezajímavá (ač projde osobním vývojem jako ostatní figurky na šachovnici), ač se z ní autor zmrzačením pokusil udělat Gloktu v sukních, do osobního kouzla inkvizitora jí chybělo moc. Nejlepšími postavami jsou pak ve výsledku Dobrák a Třesavec. A rozhodně mi tu chyběl nějaký pořádný záporák. I přes ty mírné nedostatky se mi to líbilo, je to dobré přímočaré čtivo na pár dnů s kapkou originality a kupou brutality. Nicméně vracet se k tomu už asi nebudu. Ale na Hrdiny se těším.

Nejsem vyloženě cílová skupina, ale ukázkový ebook byl zrovna po ruce, když jsem hledala něco svižnějšího na čtení, takže jsem se začetla. Děj pěkně odsýpal, popis světa byl určitě užitečný k celkové představě, popis vesmírných manévrů už šel trochu mimo mě (je to asi marné na mě plýtvat tolika slovy, sice mám něco jako prostorovou představivost, ale tady nějak nezafungovala), nicméně to se dalo tušit.

Když to shrnu, dostala jsem zhruba to, co jsem očekávala. (Akorát větu „Aye, aye, Ma'am“ teďka chvilku vidět nemusím. :))

Velmi drsná, poetická a přitom lidská povídka. Je třeba obdivovat fantazii autorky, která mi vlastně na hlavu postavila představu nejen o životě mořských panen, ale o zaběhlém klišé života celkově. Prostě po dlouhé době povídka, která se mi absolutně trefila do vkusu a momentální nálady.

Velmi zajímavá povídka, která člověka nutí se zamyslet nad tím, co je cizí a co je v nás. Co je přirozené a co není a kam vede jakýkoli fanatizmus.

Nejprve jedno mínus…kniha je výběrem 5 kousků z ukrajinského vydání knihy Krakenovy dny, naprosto nechápu proč Argo nemohlo knihu vydat tak jak vyšla. A vysvětlení? No to je blábol…"Román Krakenovy dny..samostatně dost dobře vydat nelze,protože – jak se na nedopsané věci sluší a patří – nekončí,nýbrž toliko přestává.Takže radši vydali jen část knihy. Opravdu nechápu proč. Ale na druhou stranu aspoň něco, protože tyto texty u nás ještě v překladu nevyšly. A nyní k hodnocení…pokud jste stejně jako já milovníci textů ruského dua 80% je pro Vás. Pokud ale jste jen běžný čtenář, nebo dílo Strugackých moc nemusíte tak hodnocení snižte na 40%. Jde o prvotiny autorů, kupříkladu povídka Jak zemřel Kang je datována do roku 1946 a jde o první text Arkadije Strugackého. Tomu odpovídá i kvalita a větvení příbehu. Nicméně kupříkladu Kdo nám to řekne, Ewidatte? je poměrně značně zajímavá a originální, byť z pohledu Borise špatná. Všech 5 textů je opatřeno poznámkamy Borise Strugackého. Každopádně jde o příjemné čtení na listopadový večer. Pěkné provedení knihy, pevná vazba,a text na pravé straně český, na levé ruská azbuka pro znalce.Škoda jen, že kniha nevyšla tak, jak vyšla na ukrajině.

tak jsem si z nostalgie po 12 letech střihnul tuhle knížku, na kterou jsem měl celkem příjemné vzpomínky. ale tady si příběh vybral daň času. sledujeme boje mezi rasou inteligentních plazů, tzenů, a hmyzí aliance. autor se velmi snažil o úplnou ne-lidskost, nicméně sám je stále člověkem a navíc, přemíra fantazie by asi unudila čtenáře tohoto žánru, protože de facto jde o military sci-fi. z dnešního pohledu mi příběh ze všeho nejvíc připomíná záznam hraní nějaké strategické hry. začneme malým úkolem, jdeme na další levl, povýšíme, dostaneme nové technologie a další levl a tak dále až na sám konec, k hlavní misi (dodnes si pamatuju na své první dobývání arrakeenu za atreidy proti harkonnenům v duně 2). pak nám hlavní hrdina a vše okolo vyšumí a autor buď čekal na další smlouvu k potenciální sérii nebo nevěděl, co dál. z toho všeho plyne, že mé nadšení z knihy je dneska o poznání menší než tehdy. navíc, původně zajímavá cizost a jinakost promluv a textu vůbec jde zčásti žel na úkor špatného překladu (příklad za všechny „standartní vybavení“, fúj) a ne autorského záměru, tož tak. stále to něco do sebe má, některé dialogy, po odfiltrování šumu, dobře navozují plazí myšlení v kontextu společnosti tzenů. jenže v zápěstí to autor dokáže shodit nějakým nepravděpodobným tvrzením, které logicky do příběhu vůbec nezapadá. inu, pokus by tu byl, ale moc se nepovedl.

Zajímavá sbírka 14-ti různorodých povídek. V této sbírce je několik povídek opravdu vynikajících, několik průměrných, ale bohužel i několik, které slouží jako výplň(aspoň mi to tak připadalo). Mezi ty vynikající řadím: „Pán v černém obleku“, pro svoji atmosféru, která je totožná s afmosférou povídky „Tělo“, kterou řadím mezi ty nejlepší od Kinga. Pak „Silniční virus míří na sever“, pro svoji výbornou atmosféru připomínající Bachmanovky(které já mám hodně rád), tahle se mi opravdu moc líbila. Dále zde najdeme i povídku „Jízda na střele“, která mi skvěle sedla i přesto, že má jednodušší zápletku. Další už nejsou tak výrazné.. Pokoj 1408 je průměrná klasická povídka. První povídku „Pitevní sál čtyři“ sráží fakt, že její nápad převzal King od A.Hitchkoka. Máme tu i povídku alá F.Kafka s názvem „Místnost smrti“, která patří mezi ty lepší.. Zajímavá je i povídka „Všechno je definitivní“ a „Oběd v Gotham Café“. Povídka „Smrt Jacka Hamiltona“ je celkem dobrá gangsterka s úsměvným závěrem. „Ten pocit, co popsat se dá jen těmi francouzskými slovy“ mi přijde jako naprostej úlet, takhle povídka se mi opravdu nelíbí, po jejím přečtení jsem knihu na pár dní odložil.. „Čtvrťák pro štěstí“ je taková špatná třešínka na závěr, naprosto zbytečná povídka..

Celkově ale jde o nadprůměrnou sbírku, která v sobě ukrývá několik výborných kousků, kvůli kterým stojí za to po této knížce sáhnout.

Hned na začátku mě čekala příjemná změna: autor se vybodl na úvodní seznamovací taneček s prostředím a hned mě hodil do akce. Čte se to dobře a i slzu jsem v určité pasáži zamáčkl. Sem tam mihne kostrbatost, ale většinou jsem si pochutnával nad použitím českého jazyka. Jak ke světové velmoci Česká republika přišla, je velmi pěkně vymyšleno :) A použití této skutečnosti dělá z knihy text, který budete číst s usměvěm na rtech: letoun typu Bříza, vlajková loď Vyšehrad, základna Žižkovo na Marsu :) Zbytečnej byl IMHO vyčerpávající závěr, kterému by stačila jen polovina stopáže. Shrnuto: velmi čtivá jednohubka, a pokud je to prvotina, zaslouží si PZ uznání.

Esselemont, druhý ze zakladatelů myšlenky stvoření světa Malaz, nám zde předkládá příběh, který by se dal chronologicky zařadit před „Měsíční zahrady“. V této knize je popsán nejdůležitější okamžik v dějinách Malazské říše – Noc Dlouhých nožů, noc, kdy Mrzena ovládla trůn a zároveň noc, kdy Císař společně s Tanečníkem zmizeli z povrchu světa. Dozvíte se však i něco z doby, kdy Malazská říše právě obsazovala Sedmiměstí. Nic není jak se zdá a nikdo není ten za koho se ve skutečnosti vydává. Esslemont předvádí, že dokáže držet krok s Eriksnovým stylem vyprávění a věrně ho napodobit, i-když mi místy scházel Eriksonův charakteristický humor. Kniha má své kvality a jak už bylo zmíněno, její přečtení se dá doporučit až, když už jste přečetli aspoň první 3 díly Malazské knihy padlých a pokud vás jejich příběh zasáhl a zamilovali jste si ho, tak vám tato kniha udělá velikou radost.

Na tuto knihu by som mohol napisat presne taky isty komentar, ako na uvodnu knihu tejto serie. Takisto vsetko, co uviedli v komentaroch predo mnou kolegovia sedi. Dej sa znova da zhrnut do niekolkych viet, ale zvysok textu neposobi ako nudna vata, naopak, nebudete sa od knihy vediet odtrhnut. A v tom mozno bude aj trosku chyba, pokial nevyjdu vsetky casti – uz teraz nervozne pokukujem po webe vydavatela, kedyze to vyda dalsi diel.

Z posledního dílu tetralogie jsem dost rozpačitý a přiznám to – zklamaný. Tam, kde předchozí tři části byly sice jednotvárné ale svižné, je čtverka prostě jenom nudně zdlouhavá. Celý děj by se dal shrnout tím, že hrdinové někam jdou, tam se to posere, přijde záchrana deus ex machina, zas někam jdou, opět se to posere, další bůh ze stroje a tak dál a dál až do zblbnutí. Celá kniha je přesycena akcí, která po chvíli ztratí šmrnc. Přijde mi, že veškerá akce je tady už jen pro akci samotnou, nikoliv aby něco vyřešila, někam posunula děj. Autor kolikrát s příběhem nějak úplně zbytečně odbočí, jen aby vzniklou situaci o chvíli později vyřešil, no ano, čím jiným než nějakou přestřelkou. Navíc jestliže byl předchozí díl šílený, ale pořád tak nějak v mezích, u psaní Probuzeného pekla už asi autor musel být něčím zdrogovaný, protože tohle už je někdy absolutní wtf. Tečkou za velkým zklamáním je konec – jestli něco nesnáším víc než konce špatné, tak jsou to konce, u kterých se pořádně neví, jestli plán hlavnímu hrdinovi vyšel nebo ne. Jako by měl následovat ještě další díl, kde se všechno uvede na pravou míru. Ale další díl nebude… Škoda, přeškoda, protože tahle série byla rozjetá fakt výtečně, jenže Heteša místo aby ji ukončil nějakým bombastickým, velkolepým, ale promyšleným finále, jako by najednou nevěděl, co dělat, tak to takhle postupně zazdil něčím, co ho zrovna při psaní napadlo… Úplně špatná kniha není, je tu pár dost čtivých částí, ale jinak bohužel dost slabota.

Pro mě jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Druhá linie nemohla dopadnout jinak – vrahem nemohl být nikdo jiný, podle mě autor vytvořil až geniální zápletku. Při odhalení vraha mi srdce poskočilo až do krku, právě v tomto okamžiku jsou láska a oddanost povinnosti postaveny proti sobě a celý příběh dostává smysl. Mám jen jednu výtku – chtělo by to aspoň o trochu více vysvětlit spojitost mezi oběma liniemi a původ obou hlavních postav.

Ilustrovaná a pěkně – to si zaslouží pochvalu. Příběh je krátký, jednoduchý, závěr příjemně překvapil.

Co na to říct? Prostě mě to nebavilo. Je zde moc postav, většina z nich je nudná a jsou i plytce popsány, což způsobuje, že si k nim čtenář těžko hledá cestičku. Autor navíc neustále popisuje nudné nanotechnologické manuály a metody jak katastrofu zastavit, což ubírá na tempu boje o přežití. Ve výsledku se spíš pak jedná o román politicko-vědecký, než sci-fi o konci a případně možné záchraně lidské rasy. Další díly už určitě číst nebudu.

Stroncium, nově objevený zdroj energie, který umožní zbytku lidstva přežít na posledním zbytku obyvatelné Země obklopen ledem a smrtící zimou. Co však zachrání Kulhánkův nový a velmi kontroverzně hodnocený román? Začněme z té horší stránky, hlavní hrdina Longin Kandinsky dal nesmrtelnosti kulhánkových hrdinů nový rozměr. Je mu hlava ustřelena od zbytku těla brokovnicí a vypuštěna na oběžnou dráhu Titanu? Nevadí. Vyčká na svůj dopad na zem, regeneraci zbytku těla pomocí buněk schopných vstřebat energii z čehokoliv a adaptovat se na cokoliv, zcizí raketu a odlétá na Měsíc. Zkrátka, kulhánkův sci-fi hardcore román překročil pomyslný práh volné fantasie a utopil se v absurditě. Nyní pohled z lepší stránky, dáte-li během čtení své logice dovolenou, budete obdarováni standardně výtečným kulhánkovým vypravěčským uměním, které ve Stronciu bylo okořeněno více než-li kdy jindy skvělým humorem. Především Monica von Grrraff se stala nejvydařenějším počinem / hrdinkou celé knihy. Škoda jen příliš překombinovaného konce, který obrací na ruby všechny Longinovy i čtenářovi jistoty.

Příběh je dost jednoduchý a dal by se zpracovat na dvojnásobně menším počtu stran. Tak, a to je jediný zápor téhle skvělé knihy, který jsem si navíc vlastně uvědomil až teď, takže mi čtenářský požitek ani v nejmenším nezkazil. Pratchett dokázal, že i po desítkách napsaných knih stále dokáže vytvořit výtečný a originální román, aniž by vykrádal sám sebe. Největší klady: 1) Opět spousta humoru, který na mě ani jednou nezapůsobil jako sranda za každou cenu. 2) Výtečné postavy a to nejen mágové z Neviditelné Univerzity. 3) Příběh je sice jednoduchý, ale už od začátku vás Pratchett lapí do své sítě a pustí vás až na poslední straně. 4) Fotbal mám osobně celkem rád (i když fanatik nejsem) a tahle kniha ho paroduje takovým dost milým způsobem, který se musí líbit každému, kdo fotbal trochu sleduje. Prostě jako vždy super kniha…

Buďto už jsem si na osazenstvo série Net Force natolik zvykl a sžil se s nimi že je začínám mít rád, nebo je tento díl skutečně zatím nejlepší. Ale asi to druhé. Zde se to povedlo. Sympatický padouch, přehledný děj, minimum vedlejších linií. Negativem by mohlo být to že onen sci-fi prvek, který opravňuje knihu k setrvání na těchto stránkách, zde nehraje prakticky žádnou roli. Ale nevadí to.

Túto knižku som si zo zvedavosti požičal z knižnice. Filozofická úvaha o tom, čo keby bol matrix v našom svete. Kniha mýtus o naší době rozoberá trochu aj film, rozoberá jednotlivých ľudí a berie ich ako holografické napodobeniny. Niektoré kapitoly boli veľmi zaujímavé, no v ostatnom prípade išlo o to isté omielané stále dookola. Kto je fanatik do matrixu, nech si to prečíta.

Klasický druhý díl = vycpávka pro třetí díl. První půlku se nic neděje a druhá podstatně ztratila na originalitě. Navíc čtenář už tuší jak to celé dopadne. Kniha je silně neukončená a to opravdu podstatné se bude dít až ve třetím dílu.

V jakémsi úkazu zmizí trajekt se spoustou lidí. Nedozvíme se proč, ani se nevrátí zpět. Na první pohled to vypadá jako pěkná nuda, ale autorův styl psaní je naprosto úžasný. Je to perla nejen v rámci SF. Doufám, že si od pana Flynna brzy zase něco přečteme.

Dokonalá hororová povídka. Je v ní všechno… hutná přízračná atmosféra, prokreslené postavy, napětí, tajemství, originálně pojaté ozvěny Cthulhu, les v noci (ten funguje spolehlivě!), obludné čarodějnické rituály (žádné nezávazné křepčení), grotesknost, … a hlavně všechno je to pojímáno naprosto vážně, žádné sarkastické pomrkávání, žádné náznaky komiky či nedejbože alegorie. Pro mě jasný Top Ten (před lety stejně jako dnes).

Na tuhle věcičku jsem se dlouho těšil a Pilipiuk nezklamal,i když… Kamarád z Polska mi před časem psal, že Pilipiuk je mistr krátkých textů a čím je text delší, tím úroveň trochu klesá. Už chápu co tím myslel. Hlavní část sbírky zabírá povídka Rákosová pole o návratu Lenina ze záhrobí a jde čistě o průměr. Naproti tomu třeba povídečka Dodávka na slabých 10 stránkách ukazuje, že Andrzej je skutečně mistr krátkých děl.Dlouho jsem se tak nepobavil.Kdo má Jakuba rád určitě nebude zklamaný. Dobrá práce redakce + korekce, jen 2× jsem v textu narazil na odkaz na knihu „Věšet může každý“ ,ale u nás se tahle kniha jmenuje „Věšet každý může“, tak možná malá chybka nebo úmysl. Každopádně doufám, že řada Podíl bude vydávat i další věci Pilipiuka, protože v době kdy jeden autor kopíruje druhého, je takhle originální a navíc vtipný (ne trapný) autor požehnání. Můj výtisk už četlo 5 lidí a všem se to líbilo, takže jen tak dál.

Jen o něco málo lepší než „Dobrák“.