LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Nebylo to zlé, ale ke štěstí mi pár věcí chybělo či přebývalo: některé části byly složité nebo spíš složitě napsané, což vám nepříjemně rozhodí rytmus čtení. Pro krátkou povídku se mi přišla zbytečná snaha vytvořit takto komplexní svět. Hlavní hrdina byl rozhodně fajn a rád bych si přečet další jeho dobrodružstvím ale opět jsem neměl jasno v jeho roli v celém příběhu. Faktem je, že autorka umí a příště její jméno bude následovat zvýšení zájmu o dané dílo.

Jednou větou: zjednodušení by povídce slušelo.
A kdyby se mu dostalo, byly by to hvezdy 4.

Temné stezky začínají tam, kde Drowův odkaz skončil. Drizzt se svojí skupinkou přátel cestují světem za mnichem Kaderlem, aby konečně zničili Crenshinibon. Jenže Wulgar již není to, co býval. Je zamlklý a agresivní. Teď je na mladém barbarovi aby po Drizztovi převzal depresivní myšlenky a rozhodl se, co dál. V knize je mnoho prostoru věnováno Artemisi Entrerimu, navrátivšímu se do Kalimportu. Je o něm v podstatě polovina knihy. Zatím jsem tomu nepřišel moc na chuť. Kniha je totiž součástí série Legenda o Drizztovi, nikoliv Legenda o Artemisi. Jsem zvědav, jak se to bude v dalších dílech vyvíjet. Pro mě je to zatím zklamání a nejslabší díl celé Legendy o Drizztovi. I přesto je to však hezký nadprůměr.

Je vidět, že se pan Weber naprosto vžil do svého světa a chrlí čím dál tím tlustší knihy. Oproti předchozím dílům je kniha rozdělena na 6 částí, kde se střídá dění mezi vězeňskou planetou Hádes, kde je Honor a zbytkem světa. To znamená, že k hlavní postavě se dostaneme až po prvních 100 stránkách. Na jednu stranu je hezké vidět, jak je autorův svět živý a promyšlený; na stranu druhou, nepotřebuji vědět, kde si každý bezvýznamný voják uprdne. Bitvy jsou napínavé jako vždy a tentokrát se do hry dostávají i nové typy lodí. I když je to už rozvláčnější než úvodní díly, stále je to napínavé a čtivé.

Čistokrevný průměr. Nic objevného zde nenajdete. Ale to se od Feista ani nečeká. Naštěstí oproti jeho jiným knihám je to zručně napsaný příběh a bavilo mě v něm pokračovat dále. Borric a Erland jsou sympatičtí a Kesh dostatečně exotická. Když pominete několik chyb a pár nelogičností tak se tím dá zabavit na pár dnů.

Povedená povídka, které by prospělo pár stránek navíc. Závěrečné rozuzlení je načrtnuto jen na pár řádcích. Příběh je trochu podobný zaklínačským povídkám od AS, ale čím dál více se ubírá svým směrem.

Vynikající povídka. Holdstock vzal svoje klasické téma a dal mu zbrusu nový kabát.

Povídka v klasickém Holdstockově stylu. Je tu tajemno, krajina, která do sebe nechce pustit člověka. Zarazilo mě jen racionální rozuzlení, závěr působil dost nepatřičně.

Opět vynikající námět: Tomaszewski na procházce po důvěrně známých místech objeví budovu, jejíž existenci si nepamatuje. A co by to bylo za novináře, kdyby se nevydal dovnitř záhadu rozlousknout? Naneštěstí pro mě tvoří značnou část povídky popisy fyzikálních (či snad metafyzických) jevů a navzdory opakovanému čtení vět nemůžu tvrdit, že bych z toho byla úplně moudrá. Naštěstí jsou pro nás blbé uváděny i praktické příklady, jelikož samotné vědecké řeči o jsoucnech způsobily mému mozkovému ústrojí těžké trauma. Znovu nechybí postřehy humorné i k zamyšlení, výtku bych (kromě již zmíněných pasáží) měla k tomu, jak novinář vyřeší problém, co nerozlouskli vědátoři. Ale je to hříčka a nějak to holt dopadnout muselo:-). Výborná povídka… zvláště pro lidi, kterým se z fyziky nekroutí chlupy v nose;-). Já bohužel musím hodnotit trochu níž, Lewandowski za to však nemůže (nebo jen v minimální míře). 74%

Nejprve se před mýma očima odehraje několik až archetypálních scén. Marně hledám, co mají společného, snad kromě všudypřítomných masek a exotických parfémů. Jakmile herci začnou vypadávat z rolí, dostávám konečně šanci: ze zmínek o tom, co není, začínám pomalu chápat to, co je.

Povídku jsem četla dvakrát, mezitím stihla zapomenout závěr, a pořád nevím, co si o ní mám myslet. (I moje hodnocení berte jen velmi přibližně.) Popsaný svět si dokážu představit docela dobře, nedokážu si ale představit sebe v něm, připadá mi hodně vzdálený. A ten závěr – není nelogický, ale trošičku jednoduchý. Mám chuť se zeptat: A co potom?

Povídka ve znamení drsného humoru, satiry i vážného zamyšlení nad stavem společnosti. Zločin jako forma umění sice není novým nápadem, ovšem Lewandowski téma pojal dost originálně a velkoryse, citlivější povahy v některých pasážích nejspíš naberou odstín pleti ála svinibrodská zeleň ;-). Krvavý příběh sledujeme optikou novináře Tomaszewského, což sice není až tolik ujetý ranař jako třeba Kuba Vandrovec, ale zábavy si čtenář s tímto cynickým průvodcem užije dostatek – smíchu, mrazení i zadumání. Závěr může trochu zklamat příznivce jasných, uzavřených konců, je však logický, reálný a zcela odpovídající postavě hlavního hrdiny. Skvělý úvod „Noteky 2015“, už se těším na další Tomaszewského příhody :-). 91%

Dokonalý a bohužel řadami čtenářů asi naprosto opomíjený text. Místo nějakého akčního dramatu utkal Jan Poláček úchvatné komorní drama, v níž se propletá minulost s přítomností a hlavní hrdina vypráví příběh svůj a své rodiny. Trochu jsem se i bál, že jazyk bude náročnější, ale autor mě už na první stránce dokonale vyvedl z omylu. Jazyk je úžasně čtivý skoro až Čapkovský a styl je vybroušený jako diamant. Chápu, že řadu čtenářů autor asi zaskočí, když se hrdina místo účasti v rozhodující události rozhodl tak, jak se rozhodl a dal přednost rodině před národem. Kromě stylu a nádherného jazyka pak musím obdivovat obří gejzír nápadů, schopnost stvořit dokonale živoucí postavy a hutný svět, kde bych chtěl bydlet. Kdo by si pomyslel, že místo bájné Germánie přijde bída, plivání na válečné hrdiny a tvoření demokracie po Adolfově způsobu? Prostě mě už žádný text tak dlouho nenadchl a neznepokojil jako právě Spěšný vlak, který patří k tomu NEJ, co u nás kdy vzniklo.

Zmítají mnou rozpaky z tohoto dílka Jany Rečkové. Nadějný, mysticky temný začátek o dvou dávno mrtvých psancích, povolaných k plnění nebezpečného úkolu, mě příjemně navnadil: mělo to atmosféru, mělo to šmrnc, slibovalo to mnohé… Leč slibný potenciál postupně vyšuměl do ztracena, jde pouze o další variaci tolkienovského putování družiny hrdinů – navíc napsanou způsobem, jaký by se mi moc líbil coby scénář k RPG hře. Dostanou quest, jdou, bijí se s nepřátelským prostředím, překonají překážky, potkají NPC, jdou dál, přijdou jinam, pobijí se s nepřátelským prostředím, naberou nějakou zdatnou NPC do skupiny, jdou dál, etc., etc., splní quest. Ať už jsou v chrámu bojovných mnichů, v začarovaném lese, na území nepřátelských pánů nebo v ledových horách, prostě kdekoliv, schéma je stále stejné. Na logiku se kdovíjak nehraje, svět je poskládaný halabala, o promyšlenosti a kompaktnosti děje nemůže být řeč, je s ním nakládáno velmi samoúčelně – božstva ve stroji nevyjímaje. V nouzi kupříkladu neváhají zasáhnout kouzelní senioři, co do té doby vystupovali v příběhu jen okrajově, o jejich moci a významu neměl nikdo tušení. To bych ještě překousla, kdyby knížka nabídla postavy, se kterými se lze ztotožnit, držet jim palce. Bohužel, autorka nedokázala stvořit skutečné lidi, jen jejich prkenně ploché ideály. Jejich chování prakticky postrádá motivaci, jsou jednoduše čestní, kladní až to bolí, nebo jsou bezdůvodně zlí a tím se vysvětluje vše. Zvláště protivné mi bylo neustálé předhazování dokonalosti hlavního hrdiny Errala Ercava: neuplynuly tři stránky, aby někdo neobdivoval jeho krásu, bojové umění či jak je to správný chlap. Imho poněkud pubertální přístup. O něco lépe dopadl jeho druh Chrmec, kterému naštěstí nebylo věnováno tolik pozornosti. Mátlo mě, proč je tímto hrdinou používaná zbraň, podle popisu řemdih, stále označována za kladivo…? Zbytek vystupujících má role podružné a psychologii takřka nulovou (a není jich málo, snad každý komparzista má své jméno a leckdy akorát bezúčelně zabírá stránky). V druhé polovině se zjeví jakž-takž významná figurka čaroděje Zyryté, další, všemi hojně obdivovaný, bůžek ve stroji (aby se mohl setkat se svým 60 let mrtvým předkem, ovládá jakousi blíže nepopsanou gerontologickou magii). Samostatnou kapitolou je hlavní záporák, Ledový pán, jehož možnosti a schopnosti zůstaly velmi hrubě za očekáváním, vzbudil spíš pocit trapnosti než hrozby. Suma sumárum: samozřejmě to není tak zlé, jak to asi z komentáře vyznívá, ve srovnání s „Ve stínu Zehyrů“ jde o veledílo (to lze ovšem říct prakticky o každé fantasy knize:-)). Od „nejlepší české fantasy roku 2000“ jsem každopádně čekala něco víc a do druhého dílu se budu muset nutit :-/. 58%

Že má série časem klesající kvalitu se stává dost často. Ovšem sešup, jaký předvedl Joe Haldeman, když zvládl dojít od 100% k jednoznačnému braku během pouhých tří dílů, se vidí vážně zřídka. Opravdu podařený výkon. Doporučení? Přečtěte si Věčnou válku. Pokud budete mít chuť, zkuste Věčný mír. A Věčnou svobodu hoďte rovnou do smetí. Konečně, v dnešní době je to docela příznačné…

K této knize toho lze bohužel napsat jen málo. Sice navazuje na skvělou „Věčnou válku,“ ale je to průšvih v naprosto každém možném směru. Nudná, protahovaná kaše, nesmyslná, nelogická zápletka, ploché postavy a naprosto šílená (v ryze negativním smyslu) pointa. Nevím, zda Haldeman toto napsal v dočasném pominutí smyslů nebo mu pár drsných chlápků nakladatele drželo u hlavy útočnou pušku M-16, ale soucit s knihou mít nelze. Je hluboko pod úrovní drtivé většiny začátečníků vydávajících svůj první román, a dokonce i pod úrovní některých internetových povídek. Možná, že kdyby to OPRAVDU byla práce nějakého nováčka, dalo by se přivřít oko, ovšem pokud se autor jako Joe Haldeman nestydí předložit svým čtenářům takový paskvil, lze na oplátku udělit jediné hodnocení: BRAK.

Problémem této knihy, jakkoliv dobře napsané, jsou – vedle faktu, že s „Věčnou válkou“ nemá absolutně nic společného a nechápu, proč je k ní řazena – tři hlavní body:

Za prvé: Absence logiky. Haldeman se místy až zoufale snaží spojit do souvislosti věci, mezi kterými žádná souvislost nejen není, ale často si přímo odporují. Hrozba plynoucí z výstavby urychlovače (mimochodem skutečná – ta teorie není výmyslem!) nijak nesouvisí s nutností humanizace a hrdinové se chovají zcela pitomě, když se pokouší nejprve zbavit všechny lidi schopnosti páchat násilí a teprve pak se vypořádat s vrahy za svými zády. Vede to až k nechtěně grotesknímu závěru, kde v kasárnách plných vojáků bojuje s elitní vražednicí jeden jediný muž prostě proto, že ten jediný ještě bojovat může.

Za druhé: Naprostá morální pomýlenost. Pokud se Robertu A. Heinleinovi vyčítá, že je válkou posedlý fašista, Haldeman předvádí, jak může zatemnit mozek pro změnu pacifismus. Celý projekt „humanizace,“ kterou hrdinové tajně rozjíždějí, není žádná spása lidstva. Je to prostě NÁSILNÝ ČIN ze kterého nemůže v konečném důsledku nic dobrého vzejít. Možná se jím odstraní „přímé násilí,“ ale ve výsledku si zlo jen najde méně rovné, ale o to nebezpečnější i zákeřnější cesty, než je válka. Žádnou jinou výhodu nepřinese – nemluvě o těch sto tisících lidech, kteří dožijí někde v rezervacích za ostnatým drátem jen proto, že jejich mozek tenhle skvělý „dar míru“ nepřijme. Má-li být konce všech válek dosaženo za tuto cenu, pak děkuji, nechci.

Za třetí: Vypočítavý alibismus. Samotná organizace Enderů toužících vyvolat konec světa je přitažená za vlasy. O tom, zda by něco takového opravdu mohlo vzniknout a dosáhnout moci, jakou v románu disponují, by se dalo silně pochybovat, ovšem zde jde spíš o demonstraci lidské násilné povahy. Ze stejného důvodu Haldeman čtenářům hezky krvavě servíruje řádění napůl šílené vražedkyně Jericho – nejde jen o efekt, ale hlavně o to, „dokázat“ čtenáři nezbytnost projektu humanizace. Jenže čím horší věci Jericho spáchá, tím víc k ní paradoxně lze cítit soucit, protože si uvědomíme, že ona je jen částečný viník, pouhý nástroj – a ti, kteří ten nástroj ovládají, si sami ruce nikdy neušpiní, humanizace se jich nedotkne.

Neodrazuji od čtení této knihy. Rozhodně je dobře napsaná a také místy pozoruhodně předvídavá hlavně co se týče strategie, vývoje budoucí vojenské techniky a mnoha dalších věcí. Pouze doporučuji se během čtení dobře zamyslet nad jejím obsahem.

Proslulý protiválečný román a příběh vojína Mandely, který jen nucen vybojovat svou věčnou, díky relativistickým posunům při kosmických letech, stovky let trvající válku proti mimozemskému nepříteli, aby na konci přece jen našel mír i lásku, o které věřil, že je dávno ztracena.

Je obecně známým faktem, že na rozdíl třeba od Roberta A. Heinleina, Haldeman válku nenávidí a na profesi vojáka nespatřuje zhola nic ušlechtilého, natož vznešeného. Ve „Věčné válce“ tak nenechal nit suchou a nanejvýš názorně rozebírá negativa obojího. Vojáky ukazuje jako nešťastníky nelítostně vláčené a semílané válečnou i byrokratickou mašinérií, válku samotnou jako masakr beze smyslu (její „důvod“ odhalený na konci nejen nikoho nepřekvapí, ale po předchozím dění je vlastně bezvýznamný) řízený neschopnými veliteli, idiotské předpisy, vojenskou tupost, zoufalost, i prostou bolest a krev na bitevním poli… stačí si vybrat, pominuto není nic. Přitom to nepůsobí nijak přehnaně či afektovaně. Je znát, že Haldeman sám ve válce bojoval a moc dobře ví, o čem píše. Především část poukazující na „vietnamské trauma,“ kdy se Mandela krátce vrací na Zemi, kde mezitím uplynuly stovky let a společnost se změnila natolik, že tam prostě nepatří, nedokáže zapadnout a jedinou možnost pro něho představuje návrat k armádě, je opravdu velmi výmluvná. Doporučil bych tento román jako povinnou četbu nejen příznivcům military sci-fi, ale i těm, kteří jí naopak v lásce vůbec nemají – jedna ze SF knih, které nejspíš nikdy neztratí své ostří.

Číslo balancující na hranici mírného nadprůměru. Velmi dobrá povídka Kressové, alespoň sympaticky ujetý nápad u Sembtena, v české sekci pak svižný Mazurek a minimálně zajímavá Rusková. Na opačném konci jedna povídka, která se téměř nedá číst, druhá, co k tomu nemá daleko a nudný Mls. Zbytek se pohybuje někde mezi.

Ach jo. Další typická „mlsovina,“ které autor seká pomalu jak Baťa cvičky. Sama o sobě ne špatná, jenže s každým dalším opakování se tento styl povídek stává méně a méně vtipným, ačkoliv se jejich témata mění. Možná by to už chtělo zkusit něco – cokoliv – jiného, protože tohle je prostě průměr.

Přece jen lepší než „Rozptýlení,“ protože tahle povídka má alespoň jakýs takýs děj, ale zajímavé je to zhruba stejně, to jest vůbec. Opět názorná demonstrace přesvědčení některých autorů, že věci jako logika, příběh, pointa nebo aspoň trochu slušný závěr jsou pouhé postradatelné doplňky pro atmosféru.

Příběh špičkového bezohledného vědce vypovězeného na primitivní planetu, který se nehodlá se svým údělem smířit a rozhodne se její obyvatele využít k pokračování svých pokusů. Logika poněkud skřípe (je opravdu s podivem, že by nikdo zvenku nesledoval, co se na té planetě děje a nezakročil), nicméně nápad není špatný a rozhodně ne černobílé postavy je nutno ocenit. Závěr mi ovšem přišel zbytečně tvrdý „na efekt,“ neboť ta situace šla určitě řešit i méně drastickým způsobem.

Další variace na „Běžícího muže,“ zápletka nikterak originální či převratná, ale poctivě napsané a hezky odsýpávající. Navíc se autorovi podařilo vymyslet alespoň docela pěknou, novou pointu.

Pokus o horor, kterému nelze upřít atmosféru, ale potápí ho uspěchanost ve druhé části a také délka času, který příběh pokrývá. Chtělo to buď více místa nebo zcela jinou stavbu, ale ani takhle to není zlé.

Příběh jednoho starého muže, který se – svými slovy – vydal na bláznivý výlet kvůli prstenu, co mu sežral robotický pes, zúčastnil se milosrdné smrti jediné ženy, kterou kdy miloval a zachránil život jedné z největších zločinných podvodnic. Snad to zní úsměvně, ale je to povídka, která vás přivede k zamyšlení, protože i bez fontány stáří budeme jednou možná účtovat se svým životem a sny stejně jako on.

Ovšem ta představa o Romech, jakou autorka má, se od naší každodenní reality opravdu hodně liší…

Co to bylo? Nic. Příběh to v podstatě nemá, hlavu ani patu to nemá, pointu to nemá už vůbec, jenom nudná n-tá varianta na rozpadající se vědomí v síti. Škoda papíru i těch dvaceti minut na čtení.

Jak už bylo řečeno, samotné vysvětlení záhady Jacka Rozparovače je předvídatelné a tuším, že obdobné se už navíc někde vyskytlo. Notně originální je ovšem důvod, kvůli kterému hlavní hrdinka svou akci podniká, a vůbec celá náplň její práce. Na podobně střelený nápad jsem už dlouho nenarazil a je škoda, že patrně neexistují další povídky popisující její předchozí mise… stačí zapojit představivost. ;-)

Výborná povídka o tom, že nejen slova a jména mají moc nad osudy lidí. Krásně zapadá do Holdstockova vesmíru.

Skvelo spracovaná kniha, ktorá ma ohromila tak, ako zvieratá po Kulíškovej zrade. Komentovať túto knihu je ako nosiť vodu do rieky – každý si to musí jednoducho povinne prečítať. Okomentovanie tento útlej knižky by vydalo na viac strán než samotná Farma zvířat.

„Disciplína, soudruzi, železná disciplína! To je heslo dneška.“ – Pištík

Krutá pravda: VŠETCI ĽUDIA SÚ SI ROVNÍ ALE NIEKTORÍ SÚ SI ROVNEJŠÍ

A tých sedem prikázaní ma dostalo…

Zatím stoprocentně nejlepší věc, kterou jsem od Petry Neomillnerové četl. Nese celkem typický autorčin rukopis, to znamená plno usekaných hlav, znásilněných žen, dětí i chlapů a vůbec všeho, co mají hodné holčičky před spaním rády, jenže zde to na mě poprvé působilo jako organická součást děje, která má jistý účel i logiku. Úvod tvořený vlastně integrovanou povídkou „Květ Skály“ ještě není nic moc, ale jakmile se tempo zklidní a výše zmínené scény se přestanou na čtenáře hrnout buldozerem, přichází vedle poznávání postav znepokojivá úvaha, že Skála už nevypadá TAK nereálně, a že dost možná existovaly různé klášterní či internátní školy, kde to chodilo podobně. Nebo dokonce ještě chodí.

Samostatnou kapitolou je hlavní „hrdinka.“ Uvozovky jsou na místě, protože Alke vážně není typem ženy, kterou by dobře vychovaný chlapec přivedl představit své matce… tedy samozřejmě, pokud nechce brzy dědit. Navzdory tomu je však její charakter i chování uvěřitelné, některé hlášky nezapomenutelné a prostřední část popisující nesnáze při válečném tažení s malým synem absolutně nemá chybu. To ještě podtrhují dokonale vystižené reakce i chování dítěte.

Jako určitý problém bych viděl absenci dostatečné „protiváhy.“ Chápu, že jde o temnou fantasy bez servítků, ale většina bílých čarodějů v knize vypadá buď jako úplní idioti (unést Alke syna – opravdu skvělý nápad, když ji znají…) nebo jsou bílí jen barvou svých plášťů (Jarmila). I ten druid Ervin, který má zřejmě „dobro“ představovat působí jako bačkora, která ke konci změní stranu spíš z důvodu Alčiných fyzických předností než proklamovaného soucitu. Konec je také dost otevřený a pomrkává možným pokračováním.

Uznávám, že tahle kniha je i na standard autorky silná káva a každému určitě nesedne. Také netvrdím, že je dokonalá, ale hodnocení plně odpovídá míře mé pobavenosti.

Povídka se odehrává ve stejném světě jako Mučená hvězda a Experiment Dosada, jen ještě o něco dříve. Už tady se Jorj X. McKie projevuje jako znalec cizích ras a šikovný manipulátor. Zápletka se zaměřuje na fungování tvorů zvaných PanSpechi, ale nedá se říci, že bychom se toho dozvěděli nějak mnoho – vyzvídání intimních detailů je totiž neslušné.

Hodnotím níže než jiné díly protože mne kniha nevtáhla do děje. Svět byl takový mdlý, snad až příliš podobný možné pozemské budoucnosti a v ději bylo až moc tajnůstkaření a spekulací na to, aby udržel mou pozornost. Nebylo to vyloženě špatné, ale prostě jsem si Johna s Frankem tak nějak neužil, byť se snažili.

Pokud bych měl porovnat tuto knihu s obdobnou antologií „Návrat na planetu Zemi,“ je kvalitativně podstatně níže. Skladba je nevyvážená, motivy prakticky tří povídek jsou si podobné víc než by měly, do toho prapodivný nápad s „vnořenou knihou“ Gerta Prokopa. Celkově dost divně splácaná koláž, jak jsem byl nedávno poučen, také z politicko-taktických důvodů. Vyloženě vynikající povídka je tu přitom pouze jediná (LeGuinová) a velmi dobré zhruba dvě. Všechno pak korunuje komunistická agitace v podstatně silnější míře, než se vyskytovala v „Návratu na planetu Zemi.“ Zatímco ten mě kvalitou překvapil, tato kniha už je celkově přesně tam, kde jsem očekával, přesto to neznamená, že by byla přímo špatná. Hlavně díky povídce LeGuinové, Strugackých a Browna za přečtení určitě stojí.

Na rovinu – hodně slabý závěr knihy. Pomineme-li skutečnost, že povídka samotná je z vědeckého hlediska nesmyslem, Aldiss tu jen recykluje svou zřejmě oblíbenou myšlenku evolučního skoku od člověka k dokonalejší bytosti, která ho nahradí. Kdo nevěří, ať si přečte jeho „Návštěvu améby“ – pomineme-li způsob provedení, myšlenka i pointa jsou naprosto stejné.

Zlatý hřeb sbírky a vrchol SF povídky vůbec. Stejně jako povídka Gildy Museové, i tato se zabývá motivem zásahu člověka do mimozemské společnosti, ovšem mnohokrát krutějšího, kde se ucho nakonec utrhne, zdánlivě primitivní, agrese neschopná a pozemšťany opovrhovaná rasa „huňáčů“ se postaví na odpor – a následky jsou strašné.

Le Guinová exceluje nejen v popisu prostředí, ale i rasy huňáčů, jejich zvyků a osoby nešťastného Selvera, „tlumočníka,“ kterému bylo dáno, aby ze světa snů do světa skutečnosti přinesl nové slovo: Zabít. Na straně lidí si pak autorka nebere servítek jak co se týče postavy dobráka, přesto zbabělce Ljubova, tak hlavně kapitána Davidsona, pravého „průkopníka a dobyvatele nových světů,“ amerického hrdiny s kulometem a kanystrem napalmu. Velice povedená je naopak dvojice sympatických mimozemských vyslanců, kdy zejména Cetiánův komentář během porady štábu nemá chybu.

Le Guinová je známá tím, že do svých povídek ráda vkládá feministické a ekologické motivy. Oboje najdeme i zde, ale kupodivu v míře, která nijak nevadí, na rozdíl třeba od některých děl Alice Sheldonové, která už se svým feminismem překračuje meze. Tohle je povídka, na kterou se opravdu těžko zapomíná. Přinutí k zamyšlení a po jejím dočtení budete jen doufat, že čas a sny zahojí Selverovy rány stejně jako vypálený les, a že se lidé poučí.

Nemohu si pomoci – sice velmi oceňovaná Zelaznyho práce, ale mě osobně nijak neohromila. Prostě mě neberou témata náboženských proroctví, kázání ani básnických jinotajů, hlavní hrdina mi přišel nesympatický, děj nudný a závěr zbrklý. Atmosféru té povídce upřít nelze a chápu, že někoho nadchne víc, ale já zůstávám při zemi a Marťani ať na svou hloupost klidně vymřou.

Poslední případ Timothyho Trucklea, kde se při hledání udavače v Podzemí naplno prozrazuje jeho skutečná identita. Bohužel, ačkoliv samotné řešení není špatné, aura hrdinných (rudých) vzbouřenců bojujících se skrz naskrz zkaženým (kapitalistickým) systémem upírajícím lidem právo na práci, radost a světlé zítřky bohatě stačí, aby čtenáře znechutila a srazila hodnocení nejen této povídky, ale i celé sbírky s Timothym. Škoda toho konce.

Banální případ hledání zatoulaného šéfkuchaře se nečekaně zvrhne a Timothy se ocitá rovnou v cele NSA pod „laskavou“ péčí výslechového specialisty agenta Devlina (mimochodem, všichni agenti NSA si říkají Devlin – nepřipomíná vám to nic?). Timothy musí čelit fyzickému i psychickému mučení, kdy mu sice pomůže jeho eso v rukávu (či spíše ve špičáku), ale úplně bez následků nevyvázne. Scény výslechu svým pojetím dosti připomínají 1984 a atmosféra i působivost povídce opravdu nechybí, jenže propagandistický nádech je silnější, než mi přišlo snesitelné.

Honba na uprchlého mutanta z vládní laboratoře končí podivně do ztracena a „náboženský subtext“ se Prokopovi hrubě nedaří. Jednoznačně nejslabší Timothyho případ.

Případ Timothyho přítele biologa, který náhle upadl do zvláštního, nanejvýš nepřirozeného duševního stavu a Timothy Truckler pochopitelně pokládá za svoji povinnost mu pomoci. Bohužel marně – rozhodně nejdrsnější rozuzlení, vlastně možná drsné až moc, protože napíná do krajnosti charakter Timothyho postavy a navíc stojí na dnes už hodně slabém vědeckém zdůvodnění. Přesto není příběh rozhodně špatný.

Případ záhadně vykradeného trezoru, kde Timothy přijímá stejnou zakázku rovnou od čtyř klientů nezávisle na sobě, přičemž od každého si zamluví nanejvýš lákavou kulinářskou odměnu. Bohužel řešením je opět „králík z klobouku,“ čímž povídka hodně ztrácí.

Timothy se v této povídce zaplétá do notně špinavé hry okolo soupeření dvou firem nabízejících lidem možnost hibernace, samozřejmě za tučné peníze. Přitom už nejde ani tak o to, vyřešit zadaný problém, ale spíš vyřešit ho tak, aby se Timothy ještě někdy mohl podívat do zrcadla, aniž by se mu udělalo zle. Výsledné řešení sice působí trochu krkolomně, ale ne nesmyslně a celkově jde opět o velmi dobrý případ.