LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Dvaja policajti v jednom tele vyšetrujú vraždu majiteľa cirkusu. Vonkajšia časť našej slnečnej sústavy síce sľubuje exotické kulisy, ale autorka ich veľmi nevyužíva. Skôr kladie dôraz na kyberpunkovú a detektivnu časť poviedky. Celkom ma to zaujalo, dobrý nápad aj sympatickí hrdinovia.

Do veľkomesta budúcnosti, ktoré je akýmsi hlavným pozemským prístavom pre kozmické lode, prichádza muž hľadajúci svoju dcéru. Dostať ju späť z moci miestnej sekty bude problém. Zaujímavý svet a zdarné sa vyhýbanie klišé sa cení.

Musím opět zopakovat to, co u přechozích dílů – kdo si má po té době pamatovat vše, co se stalo v předchozích dílech, všechny zvraty, postavy, frakce a vztahy? Obzvlášť v této pentalogii, kde proti sobě jednotlivé strany a postavy neustále kují pikle a zrazují se nebo navazují spojenectví o sto šest? Opět trvá desítky stran, než se člověk trochu zorientuje. U podobných ság by shrnutí předchozích dílů a seznam postav měly být samozřejmostí. Každopádně když odhlédnu od tohoto, tak po slabších předchozích dílech je Bílá jako sůl závěr jako řemen. Rozjíždí se to opět trochu pomaleji, začíná to jako nenápadná detektivka, nicméně postupně to přeroste dílem ve špionážní a dílem ve válečný thriller epických proporcí. I přes trochu větší rozsah (na tuto sérii) to je čtivé a ani na chvíli to nenudí (což se o předchozích dílech říct nedalo). A hlavně to vědomí, že se blíží konec dobrodružství našich oblíbenců, nutí prostě člověka číst dál. Jedná se o závěr celé Goweryho, Hargovi a Oggerdovi ságy, a je to závěr opravdu definitivní – už žádná další dobrodružství naší oblíbené trojky v pustinách či zoufalé boje o holé přežití, autor poměrně jasně dává najevo, že hrdinové došli na konec svého příběhu nebo dosáhli svého a nenechá žádné otevřené konce. Jistá vrátka do budoucna ale přecijen zůtanou otevřená.

Tak na tri a pol hviezdičky. Dala by som štyri, ak by to posledná tretina knihy, ktorá mi pripadala písaná narýchlo a nedotiahnutá, nezrazila. Až do nej to ale konečne vyzeralo ako kniha, ktorej upútavka neklame. Naozaj mala všetko, čo od duchárskeho príbehu očakávam. Tajomno, pútavé zápletky, dobré postavy, zimná atmosféra… príjemná oddychovka na dlhé zimné večery.

A teraz spoiler: Posledná tretina, ako som už písala, bola taká hrrrr. Nejako som nepreciťovala ten des, pocity už boli popísané len v skratke, konanie nie vždy logické. A niektoré klišé ma sklamali – ako že naši milovaní vrátení zo záhrobia musia byť zlí, telesne aj duševne znetvorení a chcieť zabíjať ľudí, oživovanie je fuj (bože, takých poučení som už čítala na tisíce!) a tiež mi riadne dvíhalo obočie, že si rodina adoptuje dievča, ktorej rodičia sú nezvestní a adoptívni rodičia boli poslední, čo ich videli. To im vari byrokracia dovolila?

Ak by sa to zoškrtalo na polovicu, bola by to dobrá kniha. Takto je deja málo a veľkú časť knihy tvoria popisy a emócie, kvôli čomu som mal čas zamyslieť sa nad svetom a uvedomiť si, že je to strašná hovadina. Nehovorím o tom, prečo po meste jazdia na koňoch a nie na bicykloch, ale skôr samotný princíp – koľko môže trvat konštrukcia takého mesta čo stojí na dvojkilometrových stĺpoch? Prečo si nik z obyvateľov nepamätá, prečo bolo postavené, teda čo bola tá Apokalypsa? Prečo postavili mesto v tvare chudinská štvrť / mesto / šľachta? Odkiaľ sa hrozba nabrala a ak teda bránou ako to popisujú, to ich ľudia naraz otvorili na celom svete? Potom ich nezavreli, trebárs atómovkou? Ako sú na tom Ameriky a Austrália? Veľa otázok na ktoré nie sú žiadne logické odpovede.

Asi jsem v minulosti málo hrál kartičky Magic: The Gathering. Ne, že by román skomíral v detailech, jako je funkčnost magie či zákonitosti fyziky, jen chvíli trvá zorientovat se v tom, kdo, co, proč a jak. Navíc se na knize podepsala autorova láska k epickým příběhům, kterou u dvou set stránkového příběhu nedokáže uplatnit. Úvod tak probíhá letem papírovým světem a teprve po seznámení dvou ústředních postav zpomalí natolik, aby si člověk užil i samotný děj. Ten má přitom sympatický limit dvanácti hodin, v němž postavy během jediné noci musí porazit smrtelné zlo přicházející z lesů. Koncepce zápletky pak připomíná detektivku plnou kouzelnických soubojů, sympatických démonů a milého sarkasmu. Být to povídka, fungovala by osnova o dost lépe, protože by nebylo třeba vší té specifické omáčky, potřebné k zařazení do franšízy.
Ve finále mírné zklamání, ale protože očekávání nebyla veliká, ničeho nelituji. A rovnou přiznám, že s diabolistou Davrielem by mi vůbec nevadilo se někdy znovu setkat.

Nenáročný thriller pro klidné povahy, které nepotřebují ke štěstí příliš akce a naopak jim vyhovuje, když se autor soustředí na lidské osudy, popřípadě konec okoření silným morálním odkazem.
Martin Suter si zvolil za nositele svého poselství maličkého růžového slona, hříčku umělé genetické manipulace, kterážto několika románovým hrdinům obrátí život vzhůru nohama. Premisa zápletky přitom nijak zásadně nepřekvapí, pouze člověk zpočátku tápe v časových posunech, což se ale velmi rychle ustálí. Pak už následuje samotné pronásledování ústředních protagonistů, snažících se zachránit život zvířeti, jež by jinak skončilo naporcované pod laboratorními sklíčky. Naneštěstí působí padouši natolik lopotně a hrdinům se málokdy do cesty postaví skutečná překážka, takže příběh už v polovině ztrácí na adrenalinu. I tak ale spisovatel dokáže zaujmout mnoha informacemi, ke kterým se jinak nedostanete, ať už jde o život slonů, bezdomovců nebo cirkusáků. Ve svém důsledku milá, zajímavá a dojemná pohádka.

Poutavá pseudohistorická fantasy ze středověkých kulis, s nádechem detektivky. Hlavní postavy vám přirostou k srdci, autorka čtenáře neustále drží v napětí, hrdinové jdou z průšvihu do průšvihu a neustále jim hrozí nebezpečí. Těch 500 stran uteče jako voda, ale i tak jsem se občas nemohl zbavit pocitu zbytečné rozvláčnosti, místy je kniha až zbytečně popisná a podrobná (opravdu není potřeba psát několik stránek o tom, jak hrdinové prochází lesem, atd.). Další věc, co trochu zamrzí, je trochu nedostatečně popsaný a vykreslený svět, který je těžké nějak rozumně uchopit (ta náhodná směska německých, polských a dalších jmen bije do očí). Jinak se nezapře, že to napsala žena, zápletka se točí okolo dvou zamilovaných párů, ale vysloveně červenou knihovnou bych to nenazval, kniha je v pohodě stravitelná i pro mužské publikum.

S vyjímkou titulní novely se jedná o povídky staršího data, které již vyšly jinde. Podle názvu si matně vzpomínám, že jsem některé z nich mnoho let zpátky četl, ale to je tak vše, co si o nich pamatuji, takže z mého pohledu by klidně mohlo jít o zbrusu novou knihu. Bylo fajn se po letech vrátit k hrdinům, jejichž příběhy před mnoha lety patřily mezi vůbec mé první zkušenosti s česko/slovenskou fantasy. Co se týče samotných povídek, jedná se spíše o jednoduché, nekomplikované kusy s přímočarým dějem, opravdu nelze čekat nějaké zvraty. Jak už to u Červenáka bývá vždy, hlavní devizou knihy je perfektní dobová atmosféra. Nicméně při srovnání s aktuálními autorovými díly je poznat, že se za ty roky již posunul a dnes již je jinde.

Romantický, tragický milostný příběh, zabalený dílem do vědeckofantas­tických, dílem mysticko-ezoterických rekvizit. Na rozdíl od Adamoviče bych řekl, že kniha zestárla značně a má už hodnotu spíše sběratelskou.

Tohle byla jízda – a o to radostnější, že byla dosti nečekaná. Na všech textech je znát, že je psal někdo, komu se říká „mistr psychologické prózy“. A to dvěma způsoby – prvním z nich jsou samotné povídky, jejich střih, jejich zaměření spíše na nitro hrdinů, případně pozorování jedince/společnosti vystavené nějakým neblahým vlivům (rozkopnutí mraveniště). Druhým je absolutní cit pro to, kdy má autor přitvrdit, kdy má nasadit nechutný/hrůzný obraz, aby dosáhl svého. Ovšem stejně tak autor ví, kdy naopak povolit, aby z hororu udělal komedii. Před tím musí člověk smeknout. Kniha je psána (lehce) poetickým a (dosti) ironickým jazykem, který je poměrně dobře čitelný i dnes, ikdyž za úplně odpočinkovou četbu by Zánik nevydával. Až by se chtělo napsat, že Carcosa mě rozbila, Carcosa mě napravila – protože zatímco při četbě Ligottiho (toho literárního tajemství, co mělo zůstat utajeno, toho literárního pokladu, který měl zůstat zakopán) jsem pociťoval strašlivou nudu a ztrátu jakékoli radosti z četby, Zánik městečka Olšiny mě bavil a dopřál mi z četby – byť poněkud zvrhlou – radost. Velice těžko se o knize píše víc, aniž bych něco vyzradil. Zkrátka: je to bizár. Pár slov musím věnovat i doslovu, který je takovým mírným kočkopsem – něco o autorovi, něco o povídkách v knize, něco o povídkách, které v knize nejsou (navíc s notnou dávkou spoilerů)…zkrátka, jako by jeho autor netušil, na co přesně se nejvíc zaměřit, kterým směrem se vydat. I přesto doslov obsahuje spoustu zajímavých informací, takže palec nahoru. Suma sumárum: výtečná kniha. Kdybych dal na průměr z hodnocení povídek, musel bych půlhvězdu ubrat, jenže tady – zvláště v knize takto pěkně udělané – působí jakýsi synergie, která celou sbírku o něco vylepšuje. Takže téměř plná palba a mé veliké doporučení pro všechny, kteří hledají něco dobrého a přitom atypického.

Na závěr veliká paráda s jednou obrovskou kaňkou. Autor zemřel dříve, než stihl práci dokončit. I přesto hodnotím plnou palbou, protože to, co dokončit stihl, je velice stylové, řádně tajemné a má skvělou atmosféru. Zamýšlený konec se dochoval – byť jen v poznámkách. Tudíž nějaké to rozuzlení tu je, naneštěstí chybí cesta k němu; novela je utnuta – jak se zdá – před finálním střetnutím. A i když je styl práce naprosto odlišný, musel jsem si během textu několikrát vzpomenout na Lovecrafta. Když jsem se pak v doslovu dozvěděl, že Smaragdový příboj vznikl na základě autorova snu, musel jsem se vzpomenutím na HPL tak nějak pousmát.

Další velice zdařilá povídka spoléhající na atmosféru, další Havlíčkův komicky hrůzný obraz vložený přesně tam, kde má být, aby člověka pobavil/znechutil.

Příběh o podivném manželském páru a jejich služce. Závěr dává tušit, že je to pořád stejné i dnes.

Za mě nejslabší práce v knize, ani ne tak povídka, jako úsměvná anekdota.

I přes hodně lákavý název patří povídka v knize spíše k těm průměrnějším. Opět zde hraje roli doba, kdy věci dnes již takřka banální a vyřešené představují obrovskou překážku a nebezpečí.

Příběh o postupném propadání se do šílenství, který nepůsobí úplně vážně, byť vážně míněn je. Je zde kontrast mezi velice dobrým popisem onohu propadu, a tím, v co se hrdina (údajně) mění.

Snová povídka plná bizarních obrazů, z nichž u některých člověk neví, jestli se má smát, nebo cítit znepokojení/znechu­cení.

Alegorie. Možná zamýšlená k tomu, aby lidé neztráceli naději…? Vzhledem k době vzniku pravděpodobné, avšak nevím. Povídka samotná se odehrává ve středověkém městě, které je sužováno krutovládou jistého Fausta. Jenže někde poblíž evidentně museli hrát Scorpions, protože vítr změny se blíží…

Případ Benjamina Balabána (avšak tato povídka vznikla až o několik let později než její straší americká sestra). Povídka je správně fantaskní, avšak nebyl by to Havlíček, aby tam nedal poměrně brutální obraz, který celou povídku o dost povznáší.

Začíná to jako pěkně ponurá črta, která výborně vykreslí prostředí…nu a pokračuje příběhem starým jako lidstvo samo. Kratší práce, poměrně dosti poetická, těžící hlavně z atmosféry vichrem zmítané okrajové části města.

Tak tohle byla parádovka. Smrt nazíraná dětskýma očima. Extrémně hutná atmosféra umocněná dobou, v níž se příběh odehrává – tedy v době, kdy už věda hraje prim, avšak stále nemá potřebné prostředky (antibiotika, očkování), jak zubatou odehnat – nejen – od dětí.

Naprostá paráda, tohle mi extrémně sedlo. Až se mi chce novelu (složenou z dvanácti menších příběhů, kdy každý příběh vypráví jeden den) okomentovat slovy: „Péťa Bajza potkává apokalypsu“. V Zániku městečka Olšiny se spolu skvěle snoubí satira maloměsta a obrazy vskutku hororové, které místy dovedou vyvolat mrazení v zádech. Ovšem ono mrazení příliš nevydrží, neboť jej autor spolehlivě rozbije humorem, stylem, jakým je text psán a – to hlavně – jejich dalším rozvedením, kdy je hrůza přetavena do absurdní grotesky. I přes jistou bláznivost se dílu daří udržet cosi k zamyšlení. Skvělé čtivo, skvělé.

První čtyři povídky jsou zajímavé, poslední tři jsou ale jen mácháním prázdné slámy, takže nemohu dát víc jak 7/10.

Prví povídka navíc, ač se nakonec rozjede, ze začátku čtenáře utápí v hrozném přívalu slov a frází, takže se na malý rozsah přesto trochu vleče.

Další z reprezentativ­ních, skvostných bichlí, kterými Argo představuje průřez tvorbou známého autora. Po Ellisonovi a Tiptree přichází Neil Gaiman a opět jde o záslužný a vydařený počin. Důvody, proč tentokrát nehodnotím plnou palbou, jsou dva. Nepatří mezi ně silný překryv s jinými sbírkami, znám Kouř a zrcadla, od vydání této knihy ale už uplynulo dost času a já si povídky pamatoval jen hodně matně. Navíc tentokrát přichází v jiném, evidentně kvalitnějším překladu, což usuzuji z toho, že jsem většinou svá dávná hodnocení jednotlivých povídek zvedal. Potíž je spíš v samotném Gaimanovi, jeho tvorba mě prostě pokaždé nezasáhne úplně přesně. Jistě, jsou tu i skvělé povídky (famózní Jezírko se zlatými rybkami například), většinou je to ale jen velmi dobré, nikoliv úplně ohromující. No a pak taky nerozumím tomu, proč musí být v knize nacpané i úryvky z románů, které notabene česky již dávno vyšly. Jako by ta kniha i bez nich nebyla dost tlustá, tyto „ochutnávky“ jsem všechny přeskočil. Ale přes mírné brblání skvělá kniha!

Označit tento produkt herního marketingu za gamebook, je trochu urážkou lidí, kteří se vývojem herních knih živí. Tohle má totiž k poctivému literárnímu dobrodružství daleko.
Je ovšem třeba vzít v potaz tu cílovou skupinu, která s podobným druhem literatury/zábavy nikdy nepřišla do styku. Rovnou tedy zapomeňte na sofistikované poučky, či, nedej bože, potřebu mít u sebe při čtení tužku, papír, nebo alespoň kostku. Nic z toho při první misi Cold Blood Coppera nepotřebujete, prakticky ani pravidla ne – proto tu také žádná nejsou. Ostatně, ono tady není příliš možností, jak vývoj událostí přímo ovlivnit.
Když ale přestanu srovnávat s umělecky mnohem propracovanějšími gamebooky, nemůžu knize upřít jednoduchost, s níž se vyprávění řítí kupředu. Až mi přijde, že se oba tvůrci příliš zaměřili na možnost okouzlit malého čtenáře přirovnáními, dostupnými jejich věku, než že by mu nějak zásadněji chtěli znepříjemňovat hru takovými obtížemi, jakými jsou špatné volby, slepé uličky či nenadálá úmrtí.

Kniha mi celkem dělá problémy s novýma názvama, snad se to pořeší až budu mít celou původní sérii od Planety9. S tím souvisí, že mi občas kniha přijde jako od jiného autora, styl psaní/ překladu je prostě trochu jinej.

Děj odsýpá, postavy opět skvěle napsaný, zajímavej úvod do novýho děje. Některý věci mi přijdou trochu na sílu, aby mu to vyšlo do příběhu. A nejsem si jistej jak tohle v pouhých třech knihách ukončí. Jinak spokojenost, těším se na další díl

Trefná je bočná línia príbehu – to, ako pseudoekologické riešenia liberálov idú proti reálnym riešeniam klimatickej krízy a dôsledkov preľudnenia – riešeniam, ktoré by síce nevyhnutne obmedzili práva a možností ľudí, ale pomohli zachrániť budúcnosť. Pretože táto línia je vykreslená tragicky trefne: „Velká část obyvatel planety nebude ochotná přijmout omezení, jež jsou na nové ekologické cestě nezbytná. Je to paradox. Dlouhá desetiletí chodily milióny lidí na demonstrace a požadovali přesně to, co je dnes uplatňováno v praxi. Politici dříve váhali a stavěli ochranu přírody na druhou kolej, dnes prosazují ekologickou politiku a široká veřejnost se najednou staví proti.“

Realistickosť hlavnej dejovej línie, naopak, upadá do naivnej roviny, o akej môžeme všetci len snívať. A mimo ideologických spektier: očakával som viac akcie a napätia; je ťažko si obľúbiť (alebo zneľúbiť) nejakú postavu, keďže psychológia postáv takmer absentuje. Ide jednoducho o priamočiarejší eko-politický príbeh bez hlbších vzťahových zápletiek. Ale čítať sa to každopádne dá!

Standardní „krmnou“ fantasy (rozsahu delší povídky) posunuje o kus výš překvapivá pointa. Když ji znáte, nic moc navíc už nezůstane.

Mile střelené krátké příběhy, určené jednoznačně nejmladším čtenářům.

Poviedka založená na jednom odbornom článku. Zaujímavá téma, premyslené kulisy príbehu, uveriteľní protagonisti a typicky neurčitý záver. Ale v tomto prípade som to bral.

Muž bez pamäte a s ťažkou formou nespavosti je hospitalizovaný na miestnej klinike. Keďže insomnia ho ohrozuje na živote, je povolaný špecialista zo spánkovej kliniky. Autorka sa ani nesnaží niečo vysvetľovať, skôr ju zrejme zaujala samotná diagnóza. Rozuzlenie zaujímavej zápletky sa nekoná.

Oproti původní třídílné verzi je text nejen značně zkrácen, ale i výrazně přepracován, a je to ku prospěchu, je tak mnohem čtivější. Prospělo i zredukování (i když ne úplné odstranění) komunistické propagandy, hrdinové už si neříkají soudruhu a ubylo i padoušství postav západního původu, i když ti nejhorší lumpové jsou pořád z (bývalé) kapitalistické části světa.

Milá fantasy variace na Campbellovu/Car­penterovu Věc. Oproti „Jako sama smrt“ je kniha díky (až na pár flashbacků) jednotě místa, času i děje sevřenější a přehlednější. Nelze samozřejmě čekat nějakou vysokou literaturu, ale ve svém žánru vyvražďovaček je to i díky sympatickým hlavním postavám jednoznačně nadprůměr.

Oproti predchádzajúcim baklyovkám je učíte pozitívne rozšírenie dejových línií. Sledujúc hlavnú postavu dostaneme očakávanú porciu drsnej akcie a extrémnej zarputilosti hlavného hrdinu. Bonusom sú teda ostatné linky (najmä tá Zuzanina), ktoré do knižky vnášajú fajný ekonomicko-magicko-špionážny rozmer. V neposlednom rade je určite zaujímavé aj to, čo sa zatiaľ deje v kanáloch pod mestom. Trošku mi vadí na „stredovekú“ fantasy až príliš moderný slovník a pojmy v priamej reči či uvažovaní postáv. Príbeh je useknutý v polovici, takže je určite dobré mať hneď po ruke ďalšiu časť a plynulo čítať ďalej :)

Trvalo to síce dva roky, ale nakoniec som túto antológiu vianočných fantastických príbehov dočítal. Čítať to v iných mesiacoch ako je december či január, nemá zmysel, pripravili by ste sa o tú správnu atmosféru. Poviedky sú tu rôzne – od 40-ich rokov po koniec tých 80-ich, sci-fi, fantasy či fantaskné motívy sa tu náhodne striedajú a ťažko povedať, ktoré vám viac padnú do nálady. U mňa to boli kusy od Connie Willis a Raymonda Banksa, zvyšok takisto neurazil. Takýchto kníh nie je veľa a priebežne sa ku nej budem vracať. Samozrejme v správnych mesiacoch.

Molekulárne replikátory a Vianoce. Stačí to vhodne zabaliť, dať správny návod, ktorý toho moc nevysvetľuje a rozposlať po celej Zemi. A okrem dobrého jedla dostanete aj malý bonus. Už je len na vás či záver zoberiete ako happy end alebo nie.

Predloha k slávnemu filmu „It's a Wonderful Life“, ktorý mal premiéru o tri roky neskôr. Bankový úradník nespokojný so svojím nudným životom takmer skočí do rieky. Dostáva však zaujímavú ponuku od tajomného cudzinca. Vzhľadom na vek poviedky je nezmysel frfľať nad jednoduchosťou námetu, vianočný príbeh spĺňa všetky kritéria pre navodenie príjemnej vianočnej atmosféry.

Milá vianočná poviedka, ktorá je však strašne kostrbato vyrozprávaná. Zápletku sa dozvieme za pomoci umelých dialógov, zdvorilostná etika je am akosi navyše – celé to zachraňuje záver, síce vytiahnutý z kúzelníkovho klobúka, ale vykúzli akú takú spokojnosť nad vyznením celej poviedky.

Befana podľa talianskej povesti je škaredá ale pri tom dobrá čarodejnica, ktorá v dobe narodenia Krista akosi netrafila do Betléma. A Gene Wolfe tento príbeh rafinovane využil v príbehu jednej návštevy priateľského šesť-nohého domorodca u pozemských imigrantov. Nie je záruka, že to čitateľ ocení po jednom čítaní.