LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Do tří čtvrtin jde víceméně o standardní, dobře napsanou drakiádu. Outsiderka, o které nikdo nevěří, že přežije, si svou chytrostí prošlape cestu až ke spojení s draky… a s ďábelsky pohledným velitelem.

Takže spousta „školní akce“ a trocha té romantiky. Ovšem ve třech čtvrtinách se to zlomí do plnohodnotné červené knihovny a ačkoli poslední čtvrtina obsahuje i epickou bitvu a jiné velké emoce, vztahů, sexu, vzdychání, horkých rtů a klitorisu se už nezbavíme.

V podstatě je to tedy celé jedno velké klišé, ale dokud jsme ve škole, je to zábavné klišé. Jakmile má dojít k posunu ven, nějak se to trochu hroutí a redukuje se to na vztahovku. Což mě moc nebere. Další díl asi ani číst nechci, navíc závěrečná věta „vítej v revoluci“ bohužel dost určuje, co se asi bude dít.

Krátká verze: aurignacienský náctiletý kluk s bolavou nohou si hledá holku. Najde. Pak se to – jak už to tak bývá – zkomplikuje.

Ovšem vy jste jistojistě zvědaví na delší verzi, že? No, co s vámi mám dělat. Knihu jsem si vybral ze dvou důvodů – zaprvé: knih s tématikou pravěku zas tak moc nevychází; a za druhé: kniha – už na první pohled – vypadá parádně a tvrďácky (lepší slovo pro to není). Proto mi je až podezřelé, jak nevšímavě k ní přistoupily různé recenzní portály – tím spíše, že jsme v zemi Štorcha, Augusty, Buriana a Cesty do pravěku. Nemluvě o tom, že fotka Věstonické venuše je v každé druhé učebnici dějepisu. No, nechápu. Teď už k obsahu. Čtenář v Šamanovi dostane pravěký dobrodružný příběh na pár místech říznutý lehoulinkou fantastikou/mys­tikou. Sleduje v něm život šamanského učně Potáplíka a jeho tlupy, kterou autor usalašil do oblasti kolem Chauvetovy jeskyně, což je reálné archeologické naleziště v jižní Francii staré – dle moderních výzkumů – 30–32 tisíc let. Výraznou roli v příběhu hrají malby, které se v jeskyni skutečně nalézají, takže doporučuji podívat se na příslušné materiály (viz link v diskuzi, který sem dala nějaká dobrá duše, stránka knihy u nakladatelství také obsahuje nějaké odkazy, případně wikipedie a další zdroje). I když jsem napsal, že příběh je dobrodružný, je potřeba případné milovníky adrenalinového čtení varovat. Dobrodružstvím je zde – vzhledem k době, v níž se děj odehrává – myšleno většinou holé přežití. Nečekejte výrazné konflikty, souboje – jsme v době, kdy si lidé všechny takovéto kratochvíle dobře rozmýšleli, neboť věděli, že i lehké zranění je může stát život. Ne, že by v knize nebyly dramatičtější zvraty, případně situace napínavějšího charakteru…avšak autor jich zase tolik nevyužívá, nevyžívá se v nich, nehty okousané napětím mít nebudete (kupříkladu útěk před pronásledovali se nese v 80 % v duchu: „au, moje noha.“, což na akčnosti rozhodně nepřidá). Možná za to může i fakt, že kniha je psána velice popisným pestrobarevným jazykem, který sice potěší každého pravověrného milovníka psaného slova, avšak k popisování akčnějších scén se moc nehodí. Krajina jím je pak popsána krásně, to je třeba uznat. Děj si zkrátka většinou pozvolně plyne a čtenář sleduje život tlupy. A to pěkně naturalisticky, takže nechybí vzájemné „leštění dříků a mnutí lištiček“ mezi omladinou v tlupě (Kopčem s Veverčákem by mohli závidět…holt vášnivé Francouzky, no), pojídání takřka všeho možného i nemožného (hlad je hlad), krkavčí pohřby, různé slavnosti a cesty na ně, malování, míchání barev, vyprávění příběhů (autor si sem tam dovolil srandičku a některé příběhy připomínají příběhy pozdější). Tady se dostáváme k další přednosti knihy – docela bych si i vsadil, že autor práci konzultoval s odborníky, že nestřílel od boku, takže kniha může mít i – do jisté míry – vzdělávací charakter. Na druhou stranu, vzhledem k tomu, jak málo informací z dané doby máme, to také vše mohlo být zcela jinak. Proto by mě hodně zajímalo, jak by se na knihu tvářil nějaký vědec zabývající se příslušnou epochou (páč běžný čtenář skutečně neví, co bylo kdysi možné a co si autor přibásnil – třeba, co se týče předmětů používaných tlupou). Samostatnou kapitolou je zpracování knihy (mimochodem, má lehce přes 450 stran, ne několik desítek přes 600, jak píše nakladatelství na svém webu), které je téměř dokonalé. Překlep jsem našel snad jen jeden, papír je zvolený velice dobře, látková záložka je tlustá a evokuje staré textilie. Absolutorium si zaslouží mistr Kupčík – a to za obálku a vnitřní ilustrace. Pravěk mu prostě sedí a pokud by se mu věnoval více, mohl by směle navázat na šlépěje zanechané Burianem. Zkušenější oko potěší, že nevařil z vody a minimálně musel pár předmětů z pravěku vidět, neboť vedle „propašované“ a profláknuté Věstonické venuše jsou k vidění třeba i prsovité perličky, což je věc, kterou ne každý zná. Snad jen nádoby na poslední ilustraci vypadají hodně moderně a ani si nejsem jist, jestli tehdy už užitkovou keramiku měli, ale což… Mimochodem, ilustrace na stranách (tuším) 184 a 185 nutně potřebuji jako plakáty. Nutně. Asi jediná věc, která zamrzí, je absence jakéhokoli upozornění, že kniha má reálný základ (rozuměj: jeskyni). To by do knihy přidat chtělo, neboť náhodný čtenář (třeba nalákaný skvělou obálkou) o tom nemusí mít ani ponětí. Překlad se mi zdál v pořádku, avšak jedna věc mě na něm iritovala. Těžko říct, jestli jde za autorem, překladatelem, nebo redakcí. Podrobněji se o tom rozepíšu v diskuzi. Buď jak buď – kniha Šaman je svým způsobem hodně netypická. Pro masy snad až nevhodná. Není to lehké čtení – je zde hodně popisů; autor nedává všechny informace na stříbrném podnose, čtenář si toho spoustu musí domyslet; děj také není kdovíjaký – dnešní optikou je až triviální. Na druhou stranu je tu však syrová realističnost, atypičnost zasazení děje do období doby ledové…a možnost, že se takový příběh skutečně mohl odehrát – neboť právě absence bombastičnosti přidává na uvěřitelnosti. Nemluvě o tom, že autor skvěle využil dané reálie. Asi by se hodilo obligátní: „Pokud vás pravěk nebaví, tak hvězdu uberte.“ Nu, tady bych na to šel jinak – pokud vás pravěk nebaví, tak knihu prostě nečtěte. Pokud jste ovšem zvědaví, jak se žilo našim předkům, nevadí vám pomalý děj, košatý jazyk a rádi se něco dozvíte, pak směle do toho.

Růže v očích je trochu ulepená vesmírná romanťárna o ženách a mužích a jejich vztazích. Opět poněkud traktátovitá, ale na rozdíl od Ramaxu milosrdně krátká. Amily jsou docela dobře vymyšlené a nevadil mi ani magickorealistický mechanismus probouzení ženství a ani jsem se nezamýšlel, co to vlastně ženství je. Takové ambice nemám. Takže mnou tato črta jen lehce prošuměla a tomu odpovídá i hodnocení.
Gaarqovi vadí nedotaženost robotí otázky. Má pravdu, ale mne to třeba nechává v klidu. Beru zde robota jen jako vypravěče, takového nonšalantně pseudolidského glosátora. Klidně by se to obešlo bez něj, možná proto mne to nedráždí.

Velmi dobré s několika velkými ale. Nebo možná spíš dost špatné s několika skvělými prvky či momenty. První je naprosto vážně braný náboženský motiv. A opravdu náboženský, s rozsáhlými etickými úskalími a důsledky. To je tak těsně po revoluci občerstvující změna, že něco takového je možné. Pan Novotný se snaží vzít genezi nové rasy do důsledků, ale více zamlčuje a nechává na čtenáři si vše spojit, domyslet, třeba i oponovat, což je dobře.
Druhá skvělá věc je uvěřitelná kosmologie, která je v povídce všudypřítomná. Hvězda takových a takových vlastností, planety těmto vlastnostem vystavené, jejich stín, pohyby v soustavě – to všechno mi dávalo smysl a na rozdíl od mnohé sci-fi, která na sci hodně rezignuje, mám tady pocit, že jsem opravdu ve vesmíru a jsem vystaven jeho vlivům a úžasu z něj. Totéž cítím například při popisu habitatu nebo v pasáži, jak Chris projíždí po povrchu planety nebo při příletu menšího plavidla ke křižníku. Ten úžas, fascinace fyzikálními i astronomickými možnostmi, zajímavé popisy jevů, z toho lze číst autorovu erudici a zápal, s níž novelu psal, rozkresloval si postavení prvků, atp. Nelze si také nevšimnout námořní terminologie, kterou autor zcela očekávaně používá, která mi ale nepřišla ani v nejmenším rušivá.
Jenže, jak vidíte na hodnocení, positiva nejsou v Ramaxu osamocena. Jsou zde nejméně dvě negativa. Text je velmi dlouhý, místy nepřehledný a hodně zastaral (= není čtivý). Prokousával jsem se jím hodně ztuha, nechtělo se mi knihu otevírat. Někde v polovině se objeví pár dalších poměrně důležitých postav, ale já jako čtenář jsem byl zmaten, kdo to je a proč tam vůbec jsou. Některé popisné nebo filosofické pasáže textu by asi bylo lepší věnovat dialogům nebo retrospektivám postav, možná i nějakému tomu vysvětlení ohledně Fraternity, historie vývoje vesmíru, atp. Místy jsem měl pocit, že čtu víc esej nebo traktát než beletrii. Podobnou zkušenost mám i s Oščádalovými Bratry. Tam se mi ale líbila absurdita a úchylnost děje i postav a ta přehlušila zmatenost až suchopárnost textu, v podstatě mu sloužila. U Ramaxu jsem ten pocit neměl.

Asi nejlepší kniha, kterou jsem za poslední tři roky četl. Jako první ze série je psaná z pohledu (víceméně) obyčejných lidí, vidíme příslušníky a velitele 670. expediční flotily Velkého křížového tažení, jak vedou své bitvy a přitom se snaží prožívat svůj neprodloužený život, jak jen se to dá. Bohužel pro ně se ale na pozadí Nurthské kampaně proti nepoddajným obyvatelům planety odehrává skrytý výzvědný konflikt mezi tajemnou Legií Alfa a neméně záhadným Cabalem, který se je chystá semlýt. Knihu opravdu nepokrytě doporučuju, narozdíl od předchozích dílů jsem si zde skutečně vytvořil nějaký vztah k postavám a jejich svébytnému společenství jednotek Geno 5–2, kdy způsob jejich fungování v rámci Imperiální armády je opravdu unikátní a svým způsobem velice „lidský“. Nejsou to odtažití povýšení astartes, vtíraví iterátoři/doku­mentaristé/uměl­ci nebo přísně hierarchičtí rytíři Calibanských řádů, ale opravdoví lidé, kteří se bojí, milují, respektují nebo nenávidí a zkrátka hrají s kartami, jaké jim osud rozdal, i když se o ně neprosili.

Snegonova cim dal horsi, kor kdyz to hraje na vazno. Postrada to nejakou vnitrni logiku i v ramci toho absurdniho vesmiru. Zlatej Kysa v tomhle, tam se obcas aspon clovek zasmeje.

Je to tady! Vražedná liga získává svého prvního člena a John nemá jedinou možnost jak tomu zabránit protože se to děje bez jeho vědomí na druhé straně planety. Sám má přitom plné ruce práce s odstraňováním jeho služebníků a dokonce se potká i s doktorem Smrt ;)

Tak jsem se rozhodla zjisti, co všichni na té SJM mají a jestli by její knížky náhodou nebyly i pro mně. S politováním musím konstatovat, že experiment úspěšně selhal. Tak především tohle mělo mít o polovinu stránek míň. Dál jsme 95% informací o světě a postavách neměli dostat v jediném gigantickém infodumpu v několika prvních kapitolách, abychom je pak všechny mohli vesele zapomenout. Co je nejhorší, nejdramatičtější pasáž celé knížky opravdu neměla být na konci prologu. Závěr příběhu se sice taky usilovně snaží být dramatický, ale vzhledem k rozsahu textu je roztažený na (bez přehánění) kolem stovky stran, v důsledku čehož se vleče jako všechno ostatní. Pak jsou tu věci, které nejsou tak objektivně špatně jako výše jmenované, ale vážně nejsou pro mně. Mezi ně patří postavy, velký důraz na romantickou linku, humor a hlavně stylistická stránka knihy. Nejlíp na mě asi působil svět jako takový. Je tedy šíleně přeplácaný (vyskytuje se v něm každý myslitelný druh magie, fantasy „technologie“ a fantasy bytostí, snad s výjimkou draků), do té míry, že se pomalu ani nedokážu rozhodnout, jestli má vůbec hlavu a patu, ale aspoň působí zábavně a barvitě. Každopádně mě ale tahle čtenářská zkušenost úspěšně přesvědčila, abych další Maasovou už nečetla.

Velmi podařená dětská série, čtivá, napínavá a vtipná. Svět je poměrně jednoduchý, ale příjemně mě překvapilo, jak dobře je promyšlený, zvlášť v tom ohledu, že je tu vcelku realisticky zohledněn fakt, že jsou v něm draci dominantním druhem. To občas vede k poněkud černohumorným a jindy mírně morbidním momentům, tudíž nedoporučuju číst před spaním velmi malým dětem, ale řekněme tak desetiletí a starší by měli být v pohodě. Zvlášť musím pochválit charakterizaci (zejména) hlavních postav. Každý z hlavních hrdinů je jiný, všichni ohromně sympatičtí a i když se v každém dá rozpoznat určitý charakterový typ, autorka si dála záležet, aby jejich se osobnosti neomezovaly na pouhý základní stereotyp, měly hloubku a dokázaly překvapit. Celkově to i pro mě jako pro dávno dospělou ženskou bylo velmi příjemné oddechové čtení, cílová skupina by se tudíž měla skvěle bavit.

Přímočaré, ale nikoli hloupé, navíc velmi zábavné a vtipné čtení s nesmírně sympatickým hlavním hrdinou. Ostatní postavy trochu splývají dohromady, ale vzhledem k tomu, že je to kniha o 150 stránkách napsaná v první osobě, čtenářskému zážitku to příliš nepřekáží. Bohužel překlad je dost pod psa – sice ne nejhorší, jaký jsem kdy viděla, ale přesto jsou v něm pasáže, které si člověk musí přečíst několikrát, aby je dokázal rozluštit a jiné dokonce ve srovnání s originálem podstatně změnily význam. Pokračování už tudíž budu číst anglicky, ale číst ho určitě budu, protože první díl mi rozhodně udělal radost.

Předně – dá se to číst a není to ani blbé, ani strojené. To je velké plus. Kniha nicméně následuje víceméně všechna žánrová klišé (OP hlavní hrdina, rychlý postup, zrada, atd.), takže není nijak zvlášť originální. Zejména jí chybí silnější dějový oblouk – hrdinovu finální motivaci jsem moc nepochopil a děj jde v zásadě od levelu k levelu. Což je sice v rámci žánru běžné, ale právě to, jak si s tím autor poradí, odlišuje čisté jednohubky od zapamatovatel­ných knih.

Vlastně vidím jen dva větší problémy – autorova zjevná erudice v popisovaných věcech může být na překážku, pokud hodlá psát pro širší publikum. Málokdo se vyzná ve středověkém oblečení a ne každého baví takto podrobný popis šermířského duelu, když si pod danými pohyby nic konkrétního nepředstaví. Samozřejmě to lze odmítnout – proč psát pro lidi, kteří nikdy nedrželi meč? Jen to ale pak nutně vytváří příchuť fanfikce.

Ale hlavní problém je redakce a korektura, resp. její absence. Je bohužel příliš vidět, že autor není rodilý mluvčí češtiny a že knihu nečetl žádný korektor. Celý text je prolezlý slovakismy a gramatickými chybami (zejména používání špatného tvaru přechodníků, „no“ místo „ale“ a pod., „že nás chlapi destrukce tak baví“, „divina tvoří základ zdejšího jídelníčku“, „střet s lapkami“,…) a nejméně na dvou místech dojde ke „continuity error“ (např. někdo opakuje tutéž větu, nebo zjistíme, že v dialogu pokračuje jiná postava). To je velká, velká škoda. Chápu, že vydávat knihy není žádný med a spíše to peníze stojí, než vydělá, ale…

Každopádně oceňuju odvahu, proto abstrahuji od gramatiky a hodnotím pouze styl a příběh.

Příjemné překvapení, čekal jsem to horší. Zajímavé pojetí světa, takové čisté LitRPG šmrnclé Šlechtou. Jediné, co bych vyčetl, je, že se autor nedokázal úplně vymanit z tenat svých inspiračních zdrojů, takže trochu, malilinko, ale furt dle mého názoru příliš, jsou tam takové ty „ruské“ tropy typu dobráckého mafiána, zlovolné frakce korporace, najatých PK a podobně, které v americké LitRPG (která existuje, ale překvapivě se nepřekládá) absentují.

Ale čitelné to je a na další díl se těším.

Teda něco tak depresivního jsem už dlouho nezhltnul. Poškozený svět, poškození hrdinové, beznaděj a depka… a bladerunnerovské vajby. Prší, je šedo a tma. Ani nominální happy end není dostatečnou katarzí.

Každopádně čtivé je to velmi, přečetl jsem „na jeden čet“, nenechalo mě to spočinout. Oproti Písni války nebo Prokleté věži mnohem lepší, z mého pohledu hlavně proto, že kniha vlastně nemá antagonistu. Ty totiž autorka, nakolik mohu soudit na základě četby „Písní“ a Prokleté věže, moc neumí – nemají zajímavé motivace a jsou příliš nerealističtí. Zde je, když už, antagonistou celý svět, který motivace nepotřebuje, a nerealističnost slouží k budování tísnivé atmosféry, takže je to vlastně jednoznačné plus.

Samá veselá a milá zvířátka, žádné ostré kameny. Taky by vám taková ideální planeta byla podezřelá? Tenkrát za Sheckleyho byl vesmír krásně mechanický. Jako hračka na klíček. A taková je i tahle rozkošná a trochu mrazivá povídka.

Zpovykaný milionářský synek „dobývá vesmír“. Trocha donkichotské naivity a sympatické bradburyovské romantiky. Nebo naopak. Čekal jsem dotaženější pointu. Jako pohlazení je to příjemné. Nic víc.

Mohla by to být predehra k rozmáchlejšímu románu nebo úvod k povídkovému cyklu… např.v duchu Tufových dobrodružství. Cosi, co má čtenáře naladit syrovou atmosférou mužského potu, oleje a nafty. Naladit na očekávaná báječná dobrodružství. Jenže ona nepřijdou.

Prostředí základny na vzdáleném světě je uvěřitelné, přitom respektující tajemství. Je tu hodně prostoru domýšlet si – historii planety i anamnézy protagonistů. Vztahový trojúhelník plný dilemat je sem zasazen dovedně …i s nadějným dramatickým zvratem. Jen konec želbohu překotný, šitý horkou jehlou. Od snovouků jsem čekal víc.

Není to lehké čtení. Jako by objektivního novináře postihla ambice napsat psychologicko-existenciální román stylem reportáže. Pak ho rozstříhal a kousky slepil v náhodném pořadí. A přesto, že protagonista je bývalý kosmonaut, není tahle psychologická studie jeho „života po životě“ scifárnou a myslím, že ani paralelní historií. To by se pak dal nazvat „paralelním“ každý román, kde nevystupují reálné postavy a kde není děj historicky doložitelný. Ano, faktem je, že tohle Apollo nikdy neletělo. I tak jde o zajímavý kousek od schopného autora. Děj je křížovka vyžadující luštění. Budil ve mně protichůdné emoce – naštvanost na protagonistovu „strejcovitost“, ale na druhou stranu i jisté okouzlení. Např. když objevuje složitost svého syna, který se zavřel do ghetta ášrámu (btw na toho jsem byl dlouho naštvaný taky :-) ). V poklidném ději působí kapku nadbytečně akční scéna s ochrankou ášrámu. Jako by se pupkatý strejda Dick na chvíli změnil v Clinta Eastwooda. Ale sympatie nás čtenářstva zase narostou. Kniha bohužel škobrtá kvůli nedoladěnému překladu a spoustě gramatických chyb. Můj výsledný pocit přesto není palec dolů a dal by se charakterizovat citátem z dopisu Maggie: „…pochopit náš současný věk v novém světle, jako kulturu, která si vybírá mezi děsivou budoucností průzkumů a objevů anebo ústupem do bezpečných a známých přístavů bratrovražedných válek, stagnace a úpadku.“

Tuhle knihu jsem měl od jejího vydání na širším seznamu zajímavých věcí, trvalo mi ale, než jsem se rozhoupal. Ponoukla mě až slevová akce a opravvdu nelituji, tohle je kvalita. Autor si od amerického klasika vypůjčil jednu prokletou rodinu, kromě samotného úvodu však návaznost není nijak silná ani důležitá, alespoň pokud si původní povídku vybavuji. MCCammon rozehrává klasickou partii ďábla proti zbytku světa, zlo zhmotněné konkrétní postavou lidského (a překvapivého) služebníka má dost sil na to pořádně zatopit nejbližšímu okolí. Silným tématem je morálka výrobce zbraní, tedy etický aspekt této bohužel nezbytné činnosti (platí dnes snad ještě více než v těch osmdesátých letech, kdy román vznikl). Komplikovanou historii jednoho nešťastného rodu autor podává čtivým stylem a na úrovní, na jeho loni vydanou Smrt před úsvitem se proto určitě musím podívat.

Milé překvapení. Dvoj kniha jejíž první půlku s předmluvou tvoří kompletní vydání Ztraceného světa a druhou pak velmi detailní rozbor románu věnující se všemu co se ho týká. Najdete tu popis rozličných vydání knihy, kontext v němž kniha vznikala, stejně jako různé její interpretace. Ať už jde o filmovou, komiksovou, divadelní, nebo ilustrační tvorbu. Obrazový doprovod je obzvláště hutný a kromě původních dobových kreseb, řekněme…ilustra­tivní kvality tu najdeme i fakt pěkně zpracovanou komiksovou přílohu s barevnými náhledy, fotky filmových plakátů i záběrů z filmů a celé to uzavírá kapitola věnovaná českým ilustrátorům. Zejména Zdeňku Burianovi a jeho pracem na této knize. Autor ale nezapomíná ani na soudobou tvorbu, takže tu najdeme i několik aktuálních ilustrací od českých autorů z nichž vyčnívá zejména uchvacující práce Miloslava Muškáta. Škoda jen, že do toho autor nešel víc prsama a nezabrousil i do starších vod. Třeba Čutova obálka by se sem hodila a skvělé pérovky Milana Fibigera taky nemusel přejít jen letmou zmínkou. Jinak ale rozhodně krásná práce. Pokud máte tenhle Doylův román jen trochu rádi, tak je to must have vydání.

Celkem zajímavá základní zápletka a pár dobrých vtipů nemůže převážit literární (ne)kvalitu úrovně středoškolského studentského časopisu.

Příběh nijak neoslní, na druhou stranu pobaví chování Suka ze kterého pan Tenkrat udělal docela komediální postavu. Zaujme i netradiční chování Johna, který odevzdá svoji nejsilnější zbraň malému klukovi a odjede do pouště. To jsou ty neduhy dílů, které píšou jiní autoři…

Občas jsem se ztrácel v tom, kdo co ví, kdo komu lhal, v čem a proč. A celý příběh je neukončený, vlastně kniha končí někde odhadem v polovině. A je to trochu přeplácané, čímžto pádem i trochu roztahané. Ale s těmito třemi výhradami, velmi dobré a pohodové čtení. Těším se na další díl.

Docela fajn věc. Pointa je odhadnutelná už dávno dopředu, přesto je hezké jak autor dokázal prokreslit pomstu podvedeného manžela plasticky.

Perfektní vesmírné dobrodružství. Děsivý nepřítel, tajuplné vraky, ztroskotání na planetě, rázní mariňáci, zruční piloti, rozhodni velitelé… ano takhle se to má dělat. UTSS Salamis se sotva vylízala z utržených ran a už jde opět do akce, která se ukáže ještě daleko zapeklitější, než to vypadalo. Jak už konečně se podobným posádkám rádi stává. Druhá kniha postrádá většinu chyb té první, nabízí atraktivní prostředí a na malý prostor se povedlo dostat všechno co od takového military příběhu chci :-). Akorát k těm postavám jsem až tak nepřilnul. Chybí mi tam někdo, komu bych vyloženě držel palce.

Krev pro rusalku nasadila laťku vysoko a člověk se tak neubránil očekávání, s čím autorka přijde příště. Já byl připraven na všelicos, ale young adult coververzi Pratchettovi Noční hlídky zasazenou do Brna ne. Ale pozor, nemám problém ani s young adult, ani s Noční hlídkou a už vůbec ne s Brnem. Narazil jsem u dějové osnovy, která je neskutečně zdlouhavá v porovnání s tím, o čem pojednává. Kdyby to celé byla novela, ještě by zápletka jakž tak fungovala, ale při rozsahu čtyři sta stran, jsem se musel zuby nehty držet, abych už v polovině nepřeskočil rovnou na konec. Ona s tím souvisí i jistá fádnost děje, protože jak se věci mají začne čtenář tušit už někde ve třetině, přičemž Kristýna Sněgoňová je ale ještě v kolečku představování postav, světa a jeho zákonitostí. Nemluvě o skutečnosti, že některé motivy se opakují z předchozí knihy a tak najednou působí vysloveně otravě.
Nečetlo se to úplně špatně, avšak oproti Rusalce jsou Zřídla výraznějším posunem někam, kde mě to vůbec nezajímá.

Nadčasový text, ktorý si aj po 76-tich(!) rokoch od napísania zachoval svoje čaro. V podstate minimalistický dej a obsadenie dokážu navodiť pocit úžasu s takmer rovnakou silou, ako predtým. Fakt, že sa stal voľnou predlohou slávnej Vesmírnej odysey, len podtrhuje jeho dôležitosť pre žáner, ako taký.

Poetické, trochu až Weissovské, leč v některých případech už poněkud přežilé.

I když jde pořád o velmi dobrou knihu plnou zvratů a napětí, tak, podobně jako druhý díl, ani závěrečný díl trilogie nedosahuje úrovně dílu prvního. Chybělo napětí, odhalování tajemství neznámého světa a nutkání číst pořád dál a dál. Paradoxně se toho čtenáři nejvíce dostane až v bonusové povídce Sněhomor zařazené na závěr knihy, kdy se někteří ze známých hrdinů vydávají do neprobádaných, údajně neobydlených polárních oblastí…

Kapitola III, „Druh“ (The Comrade), vyšla jako povídka v Analog Science Fiction /Science Fact v červnu 1988.

Už v dobe vydania tejto zbierky poviedok sa podľa rôznych recenzií dalo tušiť, že nepôjde o tuctovú žánrovú literatúru. Ale že sa mi bude tak páčiť, to som predpokladať nemohol. Čím ma to zaujalo? Asi tou bezbrehou fantáziou, ktorú autor dokáže vložiť do textu bez toho, aby tam bola akákoľvek slovná vata. Poviedky zaberajú v priemere len zopár strán a čo sa mi najmä rátalo, akého sú rozmanitého štýlu. Začíname povedzme new weirdom či bizarro fikciou, pokračujeme humornou romantickou sci-fi, stvorením sveta tak ako by ste nečakali, fantasy svetom obývajúcim bájne bytosti, light hororom a tak podobne. Niektoré rozprávania pobavia (z Bašounových biologických hodin musely dávno trčet pružiny a kukačka se nejspíš oběsila na jedné z nich…), niektoré dojmú či zaujmú filozofickým podtónom. Jakub Němeček, zrejme rokmi praxe pri prekladaní, nadobudol značnej zručnosti pri štylistike textu. Kniha sa číta ľahko, slovná ekvilibristika je ukážková a myslím, že ku knihe sa dá po čase vrátiť a obľúbené poviedky si zopakovať. Som presvedčený, že pani Ursule by sa páčili tiež.
Každému čitateľovi sa môže páčiť iná poviedka, u mňa najviac zarezonovali: Vyšetřování, Pravdivý příběh, Beldiron a Kdo příliš mnoho sní.

Díky Fobosu se můžeme seznámit s dalším, již poněkud vousatým hororem. Jméno autora jsem vůbec neznal, nicméně je jasné, že se tento román opravdu povedl. Samozřejmě, jde o archetypální příběh o strašidelném domě a jako takový nevybočuje z předpokládaných mantinelů. V roce 1973 musel působit silněji než dnes, každopádně jako inspirační zdroj pro Kinga a jeho famózní Osvícení posloužil stoprocentně. Dům, který svou magickou silou rozkládá psychickou a nakonec i fyzickou schránku mladé rodiny představuje vděčné téma a zde je zpracováno skutečně vzorově. K absolutnímu hodnocení chybí poněkud zajímavější pointa (alespoň z dnešního pohledu je ta Marascova poměrně předvídatelná) a trošku méně škobrtavé vyprávění (věty jako „domluvil jsem se na poště, aby nám poštu schovávali“ jdou asi spíš na vrub překladu). Každopádně hodně zajímavý počin, každý příznivec klasických temných příběhů by měl zbystřit a s koupí moc neváhat.

Výborný je westernový rámec příběhu, se všemi záměrně jednostrannými, archetypálními postavami, a děj má spád a akci. Jazyk je ovšem spíš kyberpunkový, kulisy se rozpadají do „technoblábolů“ a záplava popkulturních odkazů baví jen ze začátku, brzy začne spíš prudit.

Je to akčnější než minule. John to tady kosí ve velkém a to především díky svému bumerangu. Nová zbraň se prostě musí pořádně využít. Myxin je zde na svém psychickém dně, ale konečně se dostává ze zajetí. Trochu ubírám za příliš rychlý konec. To se pořád buduje atmosféra, drak létá po nebi a šíří hrůzu, aby se vše vyřešilo během dvou odstavců…

Pokud chcete sérii číst chronologicky, této (první plnorozsahové) novele chronologicky předchází (opět krátká) „Ztráta spojení“.

(btw své krátké hodnocení celé série uvádím v komentáří právě k „Ztrátě spojení“)

Vlastně hodnotím celou sérii, kterou jsem celou slupnul naposezení. Ono taky rozsahem jsou to tak 2–3 knihy, krom „Střetu myslí“ jde spíše o delší povídky – nebo spíše kapitoly, protože kde jedna povídka končí, tam druhá začíná. Autorce tyhlety kratší útvary jdou, rozhodně lépe než plnohodnotný román – „Střet myslí“, formou spíše na rozsah románu natažená novela, je nakonec zdaleka nejslabší. Ale všechny díly jsou vlastně docela dobré, k čemuž přispívá především velmi sympatická hlavní postava – emancipovaná bezpečnostní jednotka. Malinko autistická, hodně socially awkward, extrémně schopná. Milovník telenovel a glosující pozorovatel lidského hemžení. Svět je zajímavou kombinací korporátní dystopie, ostrůvků sociálních států a emancipovaných univerzit. Sice by mě zajímalo, jaká autorita garantuje to obchodní („mezinárodní“) právo, kterého se zjevně všichni drží, ale je to rozhodně zajímavý nápad, takhle dát tyhle modely dohromady.

V poslední novele (chronologicky ovšem předposlední!) přidala autorka detektivní zápletku. Ta funguje vcelku dobře, jen tedy si vyžádala omezení Robokatových schopností (což je vysvětleno). Vrah nakonec překvapí, ale vše dává smysl. Celé je to ale trochu nepřehledné, k čemuž bohužel trochu přispívá překlad – kdo se má vyznat v rozdílu mezi moduly, transporty, tranzity, atd. Každopádně zábavné to bylo velmi.

Nějak mě ten děj se Skokany a Tifflorem nebaví. Snad to příštím dílem skončí a bude se pokračovat něčím jiným. Pokračuje se zde tam kde jsme minule skončili, Skokani získávají posilu a Rhodan s ostatními se na ně snaží vyzrát. Musí se tak popasovat s gravitační bombou i myšlenkou, že nechává kadety napospas osudu…

Příjemná jednohubka o velikosti povídky. Mimořádné přidávám hvězdičku za krásné české vydání s ilustracemi. Jinak jsem měl při čtení pochybnosti zda vážně čtu Kinga. Takto úsporný styl psaní jsem u něj nezažil (a to ani u povídek). Kniha totiž ani nepůsobí jako povídka, ale jen velmi krátký román. Což jestli máte od Kinga něco načteno, tak víte, že se velmi rád rozpovídá o všech různých postavách, které vstupují do děje. To zde právě chybí…

jeskovova kniha je alternativní verzí tolkienova příběhu. navazuje na dvě zajímavé ruské tradice.

jednou je alternace pohledu na svět JRRT, které začalo fanfiky černá kniha ardy (je jich dnes už pět) v roce 1992. „zešednutí“ nebo „zrealističtění“ tolkienovského mýtu je docela kuriózní nápad, na mušku si vzal černobílost tolkienova mýtu (byť vytýkat mýtu černobílost je divné) a jeho nelásku k modernitě, zvláště technologické. takže melkor byl pokrokář, sauron věrný prorok modernity a ostatní valar v čele s ilúvatarem zpátečničtí tyrani rurální idylky. umím si představit, že to musela být docela zábava psát podobnou story.

tou druhou tradicí, na kterou navazuje, je takovéto sovětské (ruské) historické zamlžování. v západní historiografii se začíná zpravidla příběhem vítězů a postupně jsou z něj odstraňovány nánosy vlastenectví a hrdinství a jsou ukazovány převážně holé a nepěkné základy. tomu by zdánlivě odpovídala i původní teze demýtizace tolkienova příběhu. jenže v sovětském podání je to obráceně. na již z počátku dosti stylizovaný příběh se nabalují další vrstvy, jejichž účelem je učinit příběh ještě méně zřetelným, lakuje se na naopak na jednu stranu mýticky černobíle (my gerojové, oni fašisti) a na druhou tak nejasně, že vlastně vzbuzuje o příběhu pochyby, nedůvěru a v posledku až nezájem (o cokoliv vyjma prostého přežití), protože pravda je prostě zákonitě skrytá a nedostupná a oni, hlavně ti druzí, nám jen lžou. soudruh „jméno si doplňte dle libost“ v zásadě jednali správně, ve jménu většího dobra, ale udělali holt pár nevýznamných chyb. co chcete, když se kácí les, létají kulky, ééé, třísky.

no a jeskovův poslední pán prstenu nám nepěkně uzrál od toho toku 2003. v době prvního čtení v roce 2003 jsem byl pobaven tím novým pohledem, a ačkoliv se mi v detailech zdálo zpracování přitažené za vlasy (zrcadlo galadriel, zombíci apod.), bylo to zajímavé. o černé knize ardy a s tím spojenými jevy (nadšená identifikace části jejího čtenářstva s orky a mordorskými) jsem se dozvěděl až mnohem později, až si člověk začal víc všímat toho, co se rusku děje (neděkuji, juro kirillove). no a pak přišel krym a donbas a ukrajina a já si říkal, zkusím to přečíst znova po těch 20 letech.

ech, holoubkové, to byla soda. takové rusko-sovětské kňů jsem ani nečekal. všichni jsou na nás mordorské oškliví, ale jsme jen to my, kdo se zajímá o člověka (tyhle staré bolševické fráze mají tuhý kuřínek), kdo v potu ze země dobývá kov i chléb, jistě, sem tam uděláme pár ošibek, ale jinak to myslíme dobře, ale ti lumpové na západě (a ti shnilí na dálném východě ;), spřeženci zpátečnictví, zla a lsti, ti nás prostě chtějí zničit za každou cenu. tuhle interpretaci jsem původně nepovažoval za důležitou, ale dnes už ne, zvlášť, co jsem si pozorněji přečetl silně relativizující a alibistický epilog, kde si autor nabíhá na vidle a už naprosto očividně pasuje tolkienův svět na nepadnoucí kopyto světa našeho různými, ha ha, trefnými narážkami.

nikdy jsem tolkiena nečetl jako alegorii na naši realitu. mně to geopolitické západně-dobroušské a východně-zločinné myšlení tak nějak vůbec nepřišlo nikdy na mysl asi proto, že jsa obeznámen s různými evropskými mytologiemi a tak, a silmarillion je mýtus, nehledal jsem tam tyto významy. ty klasické, mytologické, mi přišly patřičnější. tolkien psal ve své době pod vlivem svého silného křesťanství, zkušeností z tvrdého života i z války a v neposledním svého germanistického vzdělání (trpaslíci, elfové /bílí i černí/, prsten moci, draci, ásové, surtr, …).

toto dílko považuji, byť ne nutně ze strany autora zúmyslně, za kejhání potrefené, respektive ublížené, husy. nejsem ochoten v tom hledat cokoliv dalšího. skvělá práce, soudruhu staline :) takže jedna astra za úchylně zajímavý nápad pohledu z obrácené strany и это всё, товарищи.

asi bych ve svém věku neměl číst YA ani od fabera. zoufale derivativní a nudné, autor jako pejsek s kočičkou zpatlal kde co, ale nenašel jsem v tom nic nového. ano, je to pěkně napsáno, ale to je pro mě žel vše. nějak se s posledními díly michela fabera dooost míjím a chybí mi faber někdy prostě prší…