LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi

Post katastrofický post cyberpunk. Příběh a morální či jaké poselství není kdo ví jak skvělé (přátelství bla bla, brát lidi, jací jsou bla bla). Ale ta síla vize světa po pandemii zvláštního viru, to názvosloví, ta psychologie jednotlivých etiologických věků, ty narážky na Petra Pana a ty propriety (augmenace kojenců!), to je prostě pecka. Rozhodně povídka, která z hlavy jen tak nevyvane. Obal sice předčí obsah, ale je prostě tak skvěle načančaný, že mu neumím odolat a dávám plnou.

Klasické planetárně – kolonizační dobrodružství. Detektiv vesmírného sboru je vyslán na těžařskou kolonii objasnit vraždy. Kolonisté mu kupodivu dost pomáhají, proti všem se však spikne vyšší moc. Novela slušně odsýpá, s nikým a ničím se moc nemazlí, mrtvých je spousta, eko a etno agitka jede na přijatelně nízké otáčky, působí tak nějak realisticky a prostě se dobře čte. Navíc ji pomáhá pěkná obálka čísla. Palec nahoru.

Mám Kubu Nedomého a Dědka Čucháka, starožitníky a dobrodruhy všeho druhu, nejraději ze všech postav Ondřeje Neffa. Možná proto, že nejde o tak úplně dokonalou dvojici hrdinů, ovšem značnou část mého zájmu patří především autorově důmyslně sehrané historii budoucnosti kolonizace Měsíce. Co román, to jiný svět, zároveň to však do sebe všechno hezky zapadá a postupně synchronizuje, až by jeden věřil, že právě takhle se píší dějiny. Přitom si spisovatel vůbec na nic nehraje, jen vesele pracuje s kulisami, které má po ruce a přizpůsobuje je událostem, jež buď aktuálně hýbou světem, nebo alespoň v lidech dlouhodobě rezonují.
Hvězda mého života patří do toho ranku příběhů, které pro nikdy neutuchající dobrodružnou linku nemají prostor něco sáhodlouze komentovat, což s povděkem kvituji. A i když bych měl vůči zápletce pár výhrad – především kvůli tomu, že působí jako sloučenina dvou samostatných celků – užil jsem si tohle prvotní seznamovací setkání hlavních protagonistů Arkádie se vším všudy.

Původní českou edicí se vinulo hned několik sérií povídek. Některé byly docela povedené, některé méně. Martin Šust nám servíruje nášup hned v prvním čísle. Mírně, spíš suchým způsobem humorná detektivní povídka Chytrák hlupákem, nám představuje Hengise Hapthorna, detektiva a milovníka neřešitelných hádanek. Jedna taková ho čeká. I s intelektem a šarmem pokleslým na polovinu si HH s pomocí své AI s problémem bravurně poradí. Povídka se příjemně čte. Dialogy jsou břitké a řešení je v ranku humorné fantastiky přijatelné. Těším se na další kousky. Jen doufám, že se nepřejí tak brzy, jako např. texty s Maxem Kearneym nebo čarodějkou Lythrandé.

Legenda o bytosti, která spolu s Merlinem formovala artušovský svět, vyprávěná jejíma očima, jejím hlasem. Dá nám poznat své, někdy nám prostým smrtelníkům nepochopitelné, pohnutky. Povídka nenásilně navazuje na kánon a přináší jeho příjemné zpestření a rozšíření.

Příběh je ok, zápletka ohledně sériových vražd budiž, rozuzlení samozřejmě trochu na sílu, ale přijatelné a neotrkaného čtenáře může dostat, ale co mi fakt k tomuto tématu a postavám nesedlo, byl zvolený jazyk. Tady ustřelil buď Harlana nebo Viktor, ale kombinace vzdělaného černocha a použitého jazyka, kde se občas mihne latina, aby ji pak autor polopaticky přeložil (proč tam tedy je?), ale jinak jde o chrlení slov spíše hovorového zabarvení a ‚brácho‘ keců byla pro mne až nestravitelná a novelu sráží.

Zombie rubačky jsou skvělé, zvlášť když někdo zkusí trochu inovace. Zpočátku jsou příhody jednotky ruských zabijáků dost zábavné, ale pak se čím dál víc projevují negativa. Taková zápletka a takovi protagonisté si doslova říkají o mnohem šílenější akci a víc černého humoru. Taky je zklamání když jsme na začátku přítomni začátku konce světa ale místo globálního záběru se děj přesune do jakési lokální bojůvky.

Byl to skvělý pocit držet v rukou zase číslo Magazínu, navíc s povedenou obálkou přímo k ústřední novele. Dík Martinovi a všem v Tritonu, že umožnili vyjít tolika skvělým povídkám. V tomto čísle si kšandu rozhodně neuřízli. Všechny práce jsou nadstandardní. Nejslabší je asi Morressy (ale jako vždy velmi milý), skvělý je Rosenbaum a ostatní jsou někde mezi. Kvalitní číslo se sice lehce imho slabší publicistikou (ono vyrovnat se Asimovovým esejům a Novotného hlubokým sondám není jen tak), ale zase s větším záběrem (komiks). Nad fenoménem Lukjaněnko se mi na tváři rozhostil velmi křivý škleb.

Dvě věže asi plně doceňuji až nyní, po několikátém čtení a mnoha letech. Vždycky jsem je vnímal jako trošičku méněcenné, sevřené mezi dva monumenty prvního a třetího dílu, nyní ale nevidím slabin. Zejména druhá část, tedy Frodova linka, je naprosto skvělá a je až kruté, že nás od ní autor v Návratu krále zas nejprve odtrhne.

Urban fantasy s hororovými náměty, zručně napsaná, ale ničím objevná. V něčem jako by odkazovala na starší, meziválečnou tvorbu, humorné náměty jsou pak zpracované trochu Švandrlíkovsky. Nejlepší povídka, Vlašská díra, zrovna bohužel vůbec nepatří do fantastiky.

Slabší než předchozí díly, kdy zejména logika pokulhává na obě nohy. Postavy chytly syndrom stupidních vedlejších postav z céčkových amerických hororů a opakovaně se neohroženě vydávají samotné a neozbrojené mimo „bezpečí skupiny“, přestože už zažily sežrání svých kolegů a tedy vědí, co na ně může číhat. Souboj s béčkem se také moc nevyvedl, protože na něj používají zbraně bez efektu, místo toho aby si nabalily granáty použité v předchozím díle, o takových věcech jako RPG ani nemluvě. I ta rulička dynamitu by dávala větší smysl.

když jsem zjistil, že grossman napsal trilogii, měl jsem obavy, aby nenaskočil na populární vlak a nezplodil nějaký odvar jen pro prachy. naštěstí nikoliv. fičí to jako jednička, hrdnové jsou stejní mameluci a svět stejně šílený. mezi prvním a druhým dílem mi uběhlo deset let a viděl jsem seriál, a jsem rád, že se scénáristé rozhodli jít jen podobnou pěšinkou a tak stále zůstalo mnoho zajímavého. hurá na trojku.

Poněkud zmatená směs východní mystiky a náboženského blouznění, naivního levičáctví a ještě naivnějšího vzývání bukolického venkova, to celé proložené pasážemi jak ze špatného porna… A vše strašně rozvleklé a užvaněné, zahlcené patosem a přemoudřelým filosofováním.

Hodnocení musím srazit na 70 % z několika důvodů:

Titulní povídka je hrozně roztahaná a mohla by se smrsknout na třetinu a bylo by to mnohem lepší čtení.

„V zasněném údolí“ zas úplně zapomíná na dějovou linku s mrtvou hraběnkou a pak se na ní už ani jednou neodkáže.

„Skutečná událost sběhnuvší se v Postmortalii“ je pak neuvěřitělně nepříjemnýh excesem posedlostí fekálnem a opravdu mi z ní bylo místy nevolno.

„Cesta do města D.“ je pak dost anémickým příkladem nadpřirozeného příběhu, kde nic moc nikoho nepřekvapí.

Zatímco povídky „Helena Marná, "Sta a Sta Žen“ a „Historie“ mohu vřele doporučit.

Kniha mi pořád evokovala Drooda od Simmonse, ale bohužel jeho kvalit za mě nedosáhla. Nevím, jestli to bylo překladem (ty přímé řeči ze 17. století byly fakt hrozné), nebo samotným autorem, ale prostě mi to nesedlo.

Těžko něco dodat k této skvělé knize. Četl jsem po čtvrté nebo po páte, ovšem od posledního setkání uběhlo odhadem tak 20 let, v koutku duše jsem se možná trochu bál, jak setkání s idolem mého mládí dopadne. Naprosto zbytečně, Tolkien je i po té strašně dlouhé době od doby, kdy kniha vznikla, naprosto skvělý a ojedinělý. Více než v minulosti mě udeřila do očí postupná změna tónu, zatímco úvodní kapitoly jsou psané v duchu Hobita a evidentně určené mladším čtenářům, příběh postupně pořádně potemní a s ním i vypravěčův jazyk.

Doktor bojuje s vesmírnými piráty kradoucími děti na součástky. Ideově celkem fajn povídka u níž jsem měl trochu problém se začíst do textu.

První kniha trilogie o Karsovi, ve které se Karsa prakticky nevyskytuje (až na pár zmínek mezi ostatními postavami), zato tu máme jeho děti, pocházející z dávného běsnění během nájezdu na teblorské osady a Stříbrné jezero. Druhou linii obstarávají mariňáci, a je to opravdu nářez – ty prostě nejde nemilovat a jejich rozhovory dosáhly nových výšin absurdity.

Vcelku to odsýpá, dozvídáme se opět klasické náznaky o změnách ve světě i chodbách (nový císař, hádejte, kdo, nové chodby a změny ve starých, což má na svědomí Icarium), povstali noví bohové a kletby v jejich jménu jsou také zábava, ale teď budu muset čekat kdovíjak dlouho na další díl…

Nějak se nemůžu přimět k všeobecnému nadšení. Je tu několik opravdu hodně nadprůměrných věcí (hlavně Katedrála a Město), povídky mají výbornou atmosféru, hýří nápady, ale… Velmi často se v závěru rozpliznou, silná pointa buď chybí, nebo je jakási nesrozumitelná. U některých mě až ta zmarněná šance štvala (Arkádie, Jinýma očima).

Oproti prvnímu dílu odklon od detektivky k akci a Simonu R. Greenovi. Kniha nemá sevřený dějový oblouk, trochu driftuje od nikam do nikam. Je zajímavé prozkoumávat fikční svět i jeho historii, ale právě tím pocitem prostě se střídajících výjevů to připomíná Greena a jeho nekonečnou plejádu postaviček, které jsou všechny zajímavé, ale ději přinášejí jen velmi málo, pokud vůbec něco.

Takže je to stále zajímavé, ale absencí promyšleného děje jde o kvalitativní se­šup.

Hrozně jsem chtěl, aby se mi to líbilo, ale bohužel, nedopadlo to. Celé to působí silným dojmem, že to napsáno (a přeloženo) rutinně, z povinnosti, bez radosti a nápadu. Je jasné, že všechny ingredience byly už předem dané filmem, kniha nicméně nepřidává vůbec nic, jen dělá postavy ještě o něco šablonovitějšími, než byly ve filmu.

Také vlastně nejde o román – jsou to spíše tři povídky, aneb jak se Edgin a Holga seznámili s Forgem, a pak se Simonem, a pak se Sofinou (to je totiž ona „Cesta do Neverwinteru“: jak jsme postupně dospěli k událostem zobrazeným ve filmu).

Poslední povídka aspoň odsýpala, ale chuť už bohužel úplně nespravila.

Tohle mě bohužel moc nebavilo. Nejzajímavější z celé knihy jsou dvě flashbackové kapitoly a epilog. Jinak je to překombinované a ukecané. Upíři z White Court (jak je to v češtině, Bílý dvůr?) jsou pro mě ti nejméně zajímaví nepřátelé. Rádi jednají ve skrytu a manipulují. Autor za to schovává různé dějové kotrmelce. Navíc linka s Lasciel je tu podivně ukončená (čemuž nevěřím) a postrádá to za mě trochu smysl. Doufám, že si autor příště vybere lepší kartu :)

Je to překvapivě dobře čtivé a zábavné. Hnusná korporátní diktatura bohužel není příliš věrohodná, takže kniha poněkud ztrácí, jelikož právě na antiutopické vizi korporátní diktatury je založena. Když se vyprávění přelomí v military SF, je to vlastně změna k lepšímu. Závěrečný zvrat je ne zcela promyšlený, zejména v tom smyslu, že by stačilo relevantní informace prostě říct a bylo by. Vlastně je to i při své relativní jednoduchosti zbytečně překombinované. Ale nutno zopakovat, že se to čte dobře.

Knížka, do které si zub času příliš nekousl; nebojím se ji srovnat třeba s tvorbou Terry Pratcheta. Nevadí ani ta trocha patosu ve finále (stejně hned shozeného douškou), ani lehká úlitba režimu v podobě jakože antiklerikálního doslovu. Kdo chce, ten se dovtípí, že to není (jen) o církvi. A vůbec se nedivím, že ji bolševický cenzor hbitě odeslal do trezoru.

Jsou tu lepší i horší kusy, k těm top určitě patří Kosatíkova „titulní“ povídka, nezklamal František Novotný, Velinský, příjemně překvapila Hauserová, Páv a Škába naopak předveddli, proč se nikdy nedostali do „1. ligy“, hlavně Škába je strašně prvoplánově originální, až se to nedá číst. Komentáře k povídkám někdy svědčí víc o jejich autorech, než o autorech povídek.

Po smrti Christophera Tolkiena by se dalo naivně čekat, že s ním středozemní mytologie končí, leč opak je pravdou. Pro mě neznámý Brian Sibley převzal editorské otěže a pustil se do lukrativní látky kolem Númenoru, která v původních textech, stejně, jako celý druhý věk, nebyla úplně masově zastoupená. A nutno říct, že se úkolu zhostil velmi dobře. Citlivě kombinuje informace ze všech dostupných zdrojů počínaje romány, přes Silmarillion a Nedokončené příběhy a cca pět knih z Christopherovy rekonstrukční série o Středozemi až po citace z původních Tolkienových dopisů. A skládá střípek po střípku celou mytologii kolem vzestupu a pádu Númenoru. Tolkien sám tohle téma moc detailně nerozpracoval, proto jsou informace místy hodně kusé, kapitoly krátké a ostře řezané rozestoupenou časovou osou. Přesto však po dočtení kniha dá čtenáři vcelku slušný obrázek o tom, co se na Númenoru vlastně stalo. A přesto, že opravdu jde spíš o mytologii, než beletristické čtení, a jmen i postav jsou tu mraky, je to všechno složené tak průzračně a elegantně, že k tomu čtenář v podstatě nepotřebuje nutně znát nic moc dalšího. Ani o ten první a třetí věk nepřijde, když ho autor stručně zrekapituluje v úvodu a závěru knihy. Překvapivě, je to tedy spíš kniha pro mírně pokročilé Tolkienovce, kteří se chtějí dozvědět jak to bylo s Númenorem a vychutnat si při tom nádherná plátna i parádní tužkokresby Alana Lee. Ale ocení jí i pokročilejší čeští badatelé zejména proto, že z mamutího Christopherova rozboru a rekonstrukce otcova díla mají i po třech dekádách trestuhodně v ruce pouze jedinou část.

Pokud by se někdo zeptal, jestli jsou lepší Masky apokalypsy nebo Svědectví, řeknu že Masky. Tady autor překonal sám sebe.

Robert Fabian je nejlepší český spisovatel military SF a tohle je jeho nejlepší kniha, co více třeba říct? Nic.

Poslední polarisácké číslo. Velký smutek, že něco úžasného končí. Tehdy ještě nikdo netušil, že se Martinu Šustovi a lidem z Tritonu podaří českou mutaci na nějaký čas resuscitovat.
První edice pro mne vždy zůstane iniciační branou dospělé fantastiky a skvělým zdrojem povídek povětšinou velmi slušné kvality, i když toto číslo se zase až tak nepovedlo. Postrádá nějakého tahouna a jedna velmi dobrá povídka Provázek a pár slušných to nezachrání. Za zmínku stojí tedy až ta poslední, která magazín uzavírá ne snad s třesknutím, ale s velmi decentním zaklapnutím – Konečné žezlo, trvající koruna Raye Bradbudyho.

Docela stylová povídka na konec posledního čísla. Je sice nežánrová, ale koho by to v F&SF magazínu mohlo překvapit či dokonce frustrovat? Mistr Ray opět vykouzlil jeden ze svých dialogů mezi 2 postavami v nestandardní situaci. Pasažér helikoptéry se snese na travnaté pobřeží a pokouší se přesvědčit přítele, aby letěl s ním. Proč? To už je typická bradburyovská hříčka ne nepodobná Bissonově Anglie zvedá kotvy. Pokud by se Ray dožil dneška, asi by se divil, že opak je pravdou, ale už v době svého odchodu musel nejspíše zažívat nad mylností své vize z konce šedesátých let mírné rozčarování :-D

P. J. Farmer si odskočil od klasického SF (které on vlastně tak úplně nikdy nepsal). V náznacích alternativně historická povídka odehrávající se v trochu jiném Německu. Ale když odmyslíme fantastická cingrlátka okolo, jde o něco mezi parodií a poctou detektivkám ze staré školy. Pro znalce a milovníky to bude mít jistě větší grády. Já se jen dobře bavil tou parodickou složkou a zároveň mne poněkud nudilo luštění indícií. Asi jako když Poirot ve scéně odhalení a usvědčení vraha vždy tahá jednoho „králíka z klobouku“ za druhým. Ale ten úžas nad detektivovými myšlenkovými pochody a odhaleními prostě k některým detektivkám patří.

Ani ne jednostránkový kraťas o obtížném porozumění mezi mluvčím, vysílajícím sdělením a perceptorem jeho příjmu. To, že se jedná o komunikaci tak trochu přes propast času je jistě jen podružná věc.
Povídka není zvlášť zajímavá ani objevná a obsahuje velkou porci autorské zvůle. Takže podprůměr.

Erasmus vypráví o místě, kde žije on a nějací další (snad) lidé. Místo se stále mění a má své nástrahy. Je to planeta? Je to nějaká alegorie reálného socialismu? Je to společenská kritika? Nevím. Spíš ne. Asi je to jen podivná podivnost. Ale docela čtivá a s příjemným uzemňujícím humorem.

…hrála velmi krásně na rákosovou flétnu. Rozhodl jsem se, že ji budu doprovázet zpěvem. Požádala mě, abych to nedělal.

PS: Ivan Kmínek soudí v recenzi na Garika, román téhož autora, že jde o popis drogového či alkoholového tripu, tahu, bytí. Při čtení povídky, ve které Garik také vystupuje, jsem ten pocit neměl, ale když o tom teď přemýšlím, … není to zcela nepravděpodobné. Možná podobně fungují i Svitky. Erasmus o sobě konec konců sám tvrdí, že zapomíná, a proto dal na radu jedné z dalších obyvatelek světa, aby své paměti zapisoval. Okna jsou nemilá věc.

Povídka začíná jako vidlácká rodinná historka z Arizony, kterak je dcerka uvázána okovy nevyhnutelnosti k podřadné práci v rodinném motelu. Jenže pak přijde impuls zvenčí, někdo jako Lorn Malvo z 1. série Farga. Hrdinka je původně z Minnesoty. Že by Coeni tuto povídku četli? Jenže Gallagher ho podal mnohem zatajeněji, nejasně. Proto finále povídky působí až nepřirozené. Jakoby události zrychlily z nuly na 300 za 10 vteřin. Není to špatná povídka. Kontrast malého ušmudlaného amerického snu a světa za oponou normálnosti není sice nová, ale je stále aktuální. Jenže jaksi mi to všechno nesedlo. Koneckonců Gallagherův román Údolí světel mne nenadchl ani jako mladého, kdy jsem byl schopný odpustit ledacos. Asi si spolu nesedneme.

Milá hříčka, jen ne úplně logicky přechází od absurdního žertu přes sérii satirických postřehů až k červenoknihovnímu finále. Zajímalo by mne, zda byla původně skutečně zamýšlena jako filmový scénář, nebo jestli i to je součástí šprýmu.

Skvělá sbírka fantaskních a historických povídek, jedině povídka „Špatný Hráč“ je příliš rozbředlá, kde se nějaké ústřední téma víceméně ztrácí. Navíc Schulzova „poutní píseň“ je dost prvoplánová a nepropracovaná, kde je celkem jednoduché morální poselství, které díky tomu vyznívá dost tuctově.

Hodně těžká věc i v rámci Fuksovy tvorby, spíš filosofický traktát než román, ale velice působivé.

R.B. v doslovu s vtipem osvětluje své manické psaní a životní optimismus. Přirovnává povídku k bezoáru nápadů, který vydáví na papír. A zhruba takovy dojem mám i z této dosti nehomogenní sbírky. Ale diky dobrému literárnímu řemeslu mě to jeho „dávení“ nepřestává bavit.

Sladkobolná meditace nad hodnotou života; života v oku hurikánu. Za zvuku praskáni staré desky a posmrkávání „pozůstalých“. Skoro mi slza ukápla.

Melodramatická, trochu předvídatelná manželská etuda, kde lze mezi řádky tušit malou tragédii. I s neštěstím se dá vyrovnávat s hravosti.